Logan

Logan nespal, když mu Ethan zavolal. Skláněl se nad papíry a pracoval na svém novém článku. Přestože by se nejradši zkroutil do malého klubíčka a zůstal ležet na zemi, věděl, že musel pokračovat. Zatnout zuby a nevzdávat se, protože jeho blog - jak se ukázalo - byl důležitou součástí celého toho složitého algoritmu, který by ho z tohohle nekonečného pekla nakonec mohl dostat.

Druhá důležitá část - a nejspíš ta nejsložitější - byla snaha před Ethanem udržet tajemství. Logan mu nemohl prozradit, co se doopravdy dělo, protože jak už si to několikrát ověřil, Ethanovo vnímání časové smyčky pokaždé vedlo k jeho smrti.

Poté, co Loganovi došlo, co se doopravdy dělo, se totiž rozhodl Ethana zkontaktovat a všechno mu vysvětlit. Zabralo to sice pár dní, ale Ethan mu nakonec uvěřil a z nějakého důvodu se rozhodl, že s ním i tak bude spolupracovat. Představa smyčky a jeho vlastní smrti ho prý fascinovala a měnila jeho pojetí o čase i vesmíru.

V typickém Ethanově stylu to ale znamenalo, že veškeré kroky, které ve své originální časové linii podnikli, byly urychleny. A to takovým způsobem, že než se Logan nadál, už před sebou měl desítky dokumentů a důkazů týkajících se Marcuse Thorna. Ty stejné informace, které mu tehdy zabraly měsíce, než je dokázal vykopat: podvody, uplácení, sexuální obtěžování a známosti mezi prohlášenými zločineckými kruhy.

Ethan byl přesvědčený, že důvodem, proč se Logan v časové smyčce nacházel, byl právě Marcus Thorne. A Logan mu takový postřeh nemohl vyvrátit. Přece jenom, podobná myšlenka mu už také proletěla hlavou.

Samozřejmě se ale jednalo o velký omyl.

Jednu noc se Logan s Ethanem vloupali do Thornova luxusního domu - přesvědčení, že se nacházel na pracovní cestě tak, jak jim to jejich ověřené zdroje řekly - a všechno šlo překvapivě podle plánu. Našli jeho kancelář a několik podezřelých složek, které si Ethan rychle schoval do batohu. Když se ovšem plížili ven, nejspíš museli o něco zavadit, protože o pár vteřin později se domem rozléhalo hlasité pískání bezpečnostního alarmu následované dusotem nohou.

A než se oba vůbec stihli pohnout, už zírali na naštvanou tvář Marcuse Thorna, který v ruce držel nabitou zbraň.

Přesně v ten moment vzali nohy na ramena.

Během své snahy najít cestu ven z domu se ale rozdělili. Logan vylezl ven oknem a neohlížel se, když přeskakoval ploty a vyhýbal se rozstřikovačům na perfektně posekaných trávnících. Nemohl dýchat, ale noci strávené pobíháním po střechách ho vytrénovaly dostatečně na to, aby věděl, že v sobě měl ještě dost energie.

Potom k němu ale dolehl výstřel. A čas se pro něj zastavil.

Nepřemýšlel, když se rozeběhl směrem, odkud zvuk vyšel. V uších mu hučelo a v hlavě mu stále dokola hrálo: Ne, ne, ne... nemůžu jít zpátky, už to znovu nezvládnu.

Ethanovo bezvládné tělo leželo uprostřed silnice - zkroucené do klubíčka v kaluži vlastní krve. Ulice byla tichá a poklidná; velké a luxusní domy vulgárně kontrastní oproti tomu, co se mezi nimi zrovna dělo.

Logan ignoroval fakt, že se Thorne nejspíš skrýval ve stínech jen pár kroků od nich a padl na kolena. Ethanovo tělo si přitáhl k sobě, a přestože věděl, že bylo pozdě, roztrhl si kus trička a jeho látku pevně přitiskl k ráně na Ethanových zádech.

„Ethane," dostal ze sebe. Netušil, kdy mu začaly téct slzy, ale tváře měl najednou mokré. „Hej, zůstaň se mnou, dobře?"

Neslyšel ty pomalu se přibližující kroky ani tiché cvaknutí. Výstřel, který následoval, se mu ale zaryl hluboko do uší společně s ostrou bolestí, která projela celým jeho tělem. Před očima mu vybouchly ohňostroje a Ethanovo tělo pod jeho rukama zmizelo.

A potom...

Logan seděl na chladné podlaze uprostřed svého starého bytu. Na obrazovce televize jen o pár metrů dál se právě promítaly záběry z rušných ulic-

Další den Logan Marcuse Thorna zastřelil.

Hleděl přímo do jeho prohnaných očí, když zmáčkl spoušť a ani jednou nepomyslel na to, že by měl cítit lítost.

Smyčku ale ani tak nezastavil. Místo toho Logan podruhé za tak krátký časový úsek ochutnal vlastní smrt. Dvě kulky do hrudi. Zabitý na ulici malého newyorského předměstí za bílého dne před zraky dvou civilistů.

Důkaz toho, že byla smyčka reálná, teď Logan nosil na kůži. Možná se jednalo o tři malé jizvy, ale i tak měl občas pocit, jako by se kulky stále nacházely v jeho těle. Jako by cítil, jak si ty střípky kovu prorážejí cestu jeho orgány a masem, přestože v současnosti nikdy doopravdy neexistovaly.

Přesně v ten moment ho vyzvánění mobilu vytrhlo ze snění.

Logan si hřbetem ruky promnul unavené oči. Nedalo by se říct, že by byl překvapený, že mu Ethan volal, a tak ani nepřemýšlel, když hovor přijal a jednoduše se zeptal: „Kde jsi?"

Ethan mu rychle popsal, co se stalo a Logan nemohl říct, že by něco podobného neočekával. Tahání Ethana z rvaček a ošetřování jeho zranění byl úkaz, který se opakoval v každé jejich realitě. Stejně jako fakt, že slunce vyjde a poté zase zapadne, i Logan se mohl spolehnout na to, že Ethan dříve nebo později otevře svou neomalenou pusu a okamžitě dostane pěstí.

Logan už nasedal do taxíku, když Ethan hovor ukončil a celou cestu si nervózně poklepával nohou. Ulice byly stále rušné a barevná světla mu před očima splývala. Lidé se potáceli ven z klubů a hlasitě se smáli a jen co Logan spatřil ty známé světlé vlasy, navedl řidiče, aby zastavil u obrubníku přesně před místem, kde se Ethan opíral o zeď jedné z budov.

„Nasedej," zakřičel na něj, když otevřel dveře.

Ethan prudce vzhlédl a na tváři mu vyrostl široký úsměv, když Logana spatřil. Trochu se potácel a do auta zapadl s tichým Uf, ale když se na Logana otočil, nezdálo se, že by byl tak moc opilý. I v tom šeru, které je obklopovalo, si ale Logan mohl všimnout jeho zakrváceného rtu a pomalu modrajícího oka.

„Ani se mě nezeptáš, jestli jsem vyhrál?" zeptal se Ethan.

Logan pozvedl obočí. „Trefil ses aspoň jednou?"

Ethan se zamračil a hlavu otočil k oknu a rušnému provozu na silnici.

Logan si tiše odfrkl, ale rozhodl se Ethana dál neprovokovat. V jejich minulém životě možná byl na Ethanovy kaskadérské kousky zvyklý, ale musel si připomínat, že v této realitě to bylo poprvé, kdy ho v takovém stavu našel. Možná by se měl víc strachovat, nebo se ho zeptat, jestli je v pořádku, ale jakkoliv se snažil, nedokázal pohnout jazykem.

Zbytek cesty tak probíhal v tichosti a Ethan si ani nestěžoval, když zastavili před budovou Loganova bytu a vystoupali do třetího patra. Se spokojeným výdechem se zhroutil na gauč a zavřel oči. Logan mezitím přešel k ledničce, ze které vytáhl láhev s vodou a v mrazáku zase našel starý pytlík se zeleninou, který zabalil do utěrky, a poté zamířil zpátky do obýváku.

„Na," řekl, jen co se usadil na malý stolek před gaučem.

Ethan zamrkal. „Můj princ na bílém koni," zamumlal. Z láhve si několikrát lokl a zeleninu si s tichým zanadáváním přiložil k oku.

„A ty jsi tím pádem co? Princezna? Netušil jsem, že se princezny vrhají do rvaček."

„Jasně, že jo. Jsou mnohem silnější než jakýkoliv princ a i draka by dokázaly přeprat, ale nepodporují týrání zvířat. Samozřejmě."

„Samozřejmě."

„Nějací dva týpci měli hloupé poznámky," vysvětlil Ethan.

„A ty sis prostě nemohl hledět svého."

„Ne." Ethan si kousal ret, čímž tak nanovo otevřel strup, který se na něm vytvořil. Okamžitě se z něj začala řinout krev.

Logan ho plácl po koleni. „Idiote," napomenul ho a zvedl se, aby mu mohl přinést kapesník.„Máš krev na tričku," řekl. „Najdu ti nějaké čisté oblečení a polštář s dekou."

Na to Ethan nic dalšího neodpověděl a překvapivě poslechl, když ho Logan později nasměroval do koupelny, aby se umyl a převlékl. Až když zalézal pod deku, kterou Logan nechal na gauči, promluvil: „Promiň, že tě otravuju, ale nechtěl jsem budit Dylan. Je teď hodně ve stresu."

Logan pokrčil rameny. Nebylo to poprvé a nejspíš ani naposledy, kdy se o něj staral. Možná to bylo otravné, ale tolerovat Ethanovy monokly bylo mnohem lepší než ho nechat se v takovém stavu někde potulovat. „Nespal jsem a stejně jsem neměl nic lepšího na práci," odpověděl jednoduše.

„Děkuju."

„Uvidíme, jak vděčný budeš, až se zítra probudíš s šílenou kocovinou a já se ti vysměju do tváře."

Ethan si jen odfrkl a poté ulehl na polštář. „Dobrou, Logane," zamumlal ještě.

Logan si povzdechl a natáhl se, aby lampu, která místnost osvětlovala, vypnul. „Dobrou, Ethane," řekl, než zamířil do svého pokoje.

Tam si přes hlavu přetáhl mikinu a otočil se ke skříni, aby z ní vytáhl nějaké vytahané tričko, ve kterém by mohl spát, přičemž se cíleně vyhýbal vlastnímu odrazu v zrcadle. Bylo to, až když se natahoval po své peřině, když si všiml, že mu Ethanova krev zbarvila ruce. Malé červené fleky z toho, jak nejspíš zavadil o Ethanův ret, mezitímco mu ránu ošetřoval.

Čas se zastavil a realita jako by mu opět protékala mezi prsty. Logan se trhavě nadechl a zuby nehty se tomu pocitu snažil odolat, ale ten jediný pohled stačil k tomu, aby se s ním svět zatočil.

A potom byl pryč.

Desítky obrazů mu kmitaly před očima:

Ethan padající ze střechy. Jeho tělo zmítající se v bolestech v Loganově náruči. Horká krev protékající mu mezi prsty. Polámané kosti a tříštící se sklo. Výbuch.

Logan klečel a chlad si pomalu prokousával cestu do každé jeho buňky. Sněhové vločky mu dopadaly na odhalené ruce a on nedokázal odtrhnout pohled od té rozrůstající se rudé skvrny a... Ethana.

Jak se sem dostali? Ještě před chvilkou leželi vedle sebe. Prsty se dotýkali odhalené kůže, pootevřenými rty lapali po dechu a šeptali jméno toho druhého, jako by se jednalo o modlitbu. Byli přesvědčení, že se jim to konečně podařilo a bylo po všem. Jen aby se o pár hodin později vrátili zpátky na začátek.

Jako by se nepoučili. Jako by nevěděli, že dobré věci s sebou vždy přinášely katastrofické následky.

Současný Logan nemohl dýchat a zoufale tápal ve tmě. Pokoušel se najít nit, která by ho mohla dostat zpátky do vlastního těla, ale prodírání se svými zmatenými myšlenkami a vzpomínkami připomínalo prosekávání si cestu trním.

Prober se.

Minulost byla minulostí a utápění se ve vlastním utrpení Ethana nikdy nedokázalo zachránit.

Ethana, který momentálně spal na jeho gauči.

To bylo ono.

Ta známá červená nit se mu opět zjevila před očima a Logan kolem ní vděčně obmotal prsty. Protože tento Ethan byl stále naživu a tentokrát to bude jiné. O tom byl Logan přesvědčený.

Další jeho nádech byl o něco jistější a netrvalo dlouho, než si uvědomil, kde se nacházel. Že klečel na zemi uprostřed svého pokoje a dlaně mu krvácely z toho, jak moc si do nich zarýval nehty. Třásl se a hruď se mu nepříjemně svírala.

Pomalu se vyhrabal na nohy a přestože věděl, že by si měl zalézt do postele a pořádně se vyspat, bez přemýšlení se vydal zpátky do obývacího pokoje. A bylo to až když viděl Ethana zkrouceného pod dekou, jak si ve spánku tiše pochrupuje, kdy se Loganovo zběsilé srdce konečně uklidnilo.

Naživu. Ethan byl naživu.

Logan nejprve zamířil do koupelny, kde si z rukou smyl posledné zbytky zaschlé krve, a poté se usadil na křeslo vedle gauče. Kolena si přitáhl k hrudi a sledoval, jak se Ethanova hruď zvedá a zase klesá, dokud se mu nezačaly klížit oči. A když se kolem něj chapadla spánku obmotala, s úlevou se nechal stáhnout do těch nekonečných hlubin.

....

Když se Logan o pár hodin později probudil, Ethan ještě stále spokojeně oddechoval. Jednalo se o malou spásu, vzhledem k tomu, že si nebyl jistý, jak by mu vysvětlil, proč usnul zrovna na křesle. Teď, když mu poslední zbytky paniky vyprchaly z těla, se za sebe Logan styděl. Všechno ho bolelo a únava mu zatěžovala kosti tak, že každý pohyb připomínal prodírání se bahnem.

Pomalu se ale dobelhal do kuchyně, kde zapnul kávovar. Pohyboval se automaticky, když připravoval dva hrnky kávy; černou pro něj a tu s mlékem a dvojitou dávkou espressa pro Ethana.

Byl to právě zvuk kávovaru, který musel Ethana probrat, protože než Logan stihl oba hrnky položit na linku, Ethan už seděl na barové židličce naproti němu. Zmateně kolem sebe mžoural - jeho levé oko nateklejší než předchozí večer - a vlasy mu na hlavě komicky trčely.

Ani na Logana nepromluvil. Jen se po svém hrnku natáhl a hluboce se napil.

„Dobré ráno," pozdravil ho Logan pobaveně.

„Ne."

Musel se kousnout do rtu, aby se nezačal smát. Ethan nebyl zrovna ranní ptáče a jeho probouzení se většinou zahrnovalo hodně nadávání, nepředstavitelné dávky kofeinu a minimálně jeden rychlý šlofík předtím, než začal připomínat funkčního člena společnosti.

Logan se zády zapřel o kuchyňskou linku a sledoval, jak Ethan s každým dalším lokem pomalu nabírá vědomí.

Přesně proto si všiml, když se Ethan začal mračit.

„Něco špatně?" zeptal se ho.

„Jak víš, jaké kafe mám rád?"

Protože tě znám skrz na skrz- „Protože o tom nedokážeš zavřít pusu," odvětil Logan rychle a doufal, že Ethan neprokoukne jeho malou lež. „A teď pij. Nechci od tebe slyšet nic dalšího, dokud mi nedokážeš říct, kde je nahoře a kde je dole."

Ethan si odfrkl. „Někdo je po ránu bručoun," zamumlal.

Zbytek kávy ale opravdu vypili v tichosti. Logan se v jednu chvíli přemístil k ledničce s představou, že jim připraví snídani, ale police zely prázdnotou. V jedné skříni ovšem vyhrabal poslední zbytky toastového chleba.

Už se k Ethanovi otáčel, aby se ho zeptal, jestli mu stačila jahodová marmeláda, když se zarazil.

Ethan byl přikovaný na místě, mezitímco očima hladově kmital po Loganových rukou. „Nikdy jsem neviděl tvoje tetování," řekl.

Do prdele. V tom zmatku předchozí noci si Logan ani neuvědomil, že se nepřevlékl a jeho ruce tak zůstaly odhalené.

Opravdu se snažil, aby Ethanovi svá tetování neukazoval; nosil mikiny a dlouhé rukávy a na svou kůži nikdy nepřiváděl pozornost. Tetování pro něj byla důležitou připomínkou minulosti. Byly to poslední střípky vzpomínek, které na Ethana a jejich originální časovou linku měl. Vzpomínky na svou rodinu. Na svůj život. Bál se, že by Ethan při jediném pohledu dokázal rozpoznat, odkud tetování pocházela. Přestože se jednalo o generické obrázky, které by mohly být dílem jakéhokoliv tatéra, Logan byl přesvědčený, že by Ethan svou vlastní tvorbu poznal.

„Jo, moc je neukazuju," řekl rychle.

„Proč?" Ethan už byl na nohou a postavil se před něj. Loganovu pravou ruku - tu, která byla nejvíc pokrytá - vzal do své a začal s ní nejrůzněji otáčet.

Logan zadržel dech, když Ethanovy prsty přejely po můře na jeho předloktí a poté zamířily výš - až k trnům obtáčejícím se kolem jeho lokte. Pod tím dotekem se mu tvořila husí kůže a Logan přemýšlel, jestli i Ethan slyšel, jak splašeně mu tlouklo srdce. Těžce polkl. „Dost z nich lituju," zalhal.

Ethan se zamračil, ale nic dalšího na to neodpověděl. Jeho prsty pokračovaly svou cestu, dokud se nezastavily u záhybu mezi Loganovým předloktím a bicepsem. Tam se nacházela čtyři písmena - jejich linky o něco vybledlejší než zbytek tetování. M. T. a H. T.

„Co to znamená?" zeptal se.

Stejnou konverzaci spolu možná vedli již několikrát - v Ethanově studiu, když si od něj Logan nechával vytetovat můru, nebo v kavárně, když se natahoval po jednom papíru a rukáv trička se mu vyhrnul - ale ani tak pro Logana nebylo jednoduché vyslovit nahlas, jak velký význam pro něj ty dvě iniciály měly.

Člověk by řekl, že se za tu dobu se smrtí smířil. Že si byli dostatečně blízcí na to, aby o ní dokázal mluvit, aniž by si netoužil vyškrábat cestu z vlastní kůže. Jenže zármutek byl ošemetná a komplikovaná věc. Nezáleželo na tom, kolikrát před sebou někoho viděl umírat - kolikrát on sám umíral - pokaždé si k němu dokázal najít cestu. Zármutek byl bumerang svištící vzduchem; někdy se vrátil okamžitě, jindy to trvalo měsíce... roky. Byl to důvod, proč Logan stále truhlil Ethana, i když stál před ním. Z masa a kostí a s tím stejným úsměvem zářícím mu na tváři.

Zhluboka se nadechl. „Můj bratr," vysvětlil a palcem pomalu přejel po prvních iniciálách: Mason Taylor. Při tom pohybu zavadil o Ethanovy prsty a statická elektřina mu projela tělem. „Zemřel, když jsem dokončoval svůj poslední rok na střední. Byl v armádě a jednoho dne odjel na misi. Zpátky se vrátil v rakvi."

„Kurva," zašeptal Ethan.

„A tohle," pokračoval Logan a přemístil se k druhým iniciálám: Hailey Taylor. Ethan mu pevně stiskl ruku. „To je zase pro moji mamku. O rok později jí byla diagnostikovaná rakovina. Už jednou ji porazila, ale tentokrát se nedalo nic dělat a o pár měsíců později zemřela."

Logan tak nakonec zůstal sám. Prodal jejich starý byt a nastěhoval se do toho současného, který po Masonovi podědil. Dal si přihlášku na univerzitu, protože věděl, že to bylo něco, co si jeho máma vždy přála a díky dobrým známkám se mu dokonce podařilo získat menší stipendium. Do svého studia dal opravdu všechno, ale i tak se cítil prázdný.

O tři roky později potkal Ethana a na krátký čas se zdálo, že všechno bude zase v pořádku.

Logan přemýšlel, jak by jeho máma asi reagovala, kdyby ho viděla teď. Kdyby viděla, jak ho ten původní zápal pomalu ale jistě opouští a místo toho, aby se na svůj obor soustředil, běhal po střechách, vrhal se do nebezpečí a veřejně se hádal s politiky. Jak nyní - jen pár měsíců před koncem posledního semestru - s univerzitou nakonec sekl.

„Logane," zašeptal Ethan.

„Myslím, že byste si rozuměli," dostal ze sebe Logan rychle. Bylo to něco, co si uvědomil jen krátce poté, co Ethana vůbec poprvé potkal.

Hailey odjakživa milovala umění a většinu svého oblečení si šila sama. Neustále něco tvořila a využívala jakoukoliv příležitost k tomu, aby jejich domov zaplnila nejrůznějšími barevnými dekoracemi. Jejím nejoblíbenějším svátkem byl Halloween a každý rok ho společně s Loganem strávila zalezlá pod dekou, kdy s popcornem v ruce sledovali populární hororové filmy.

Logan si na jeden takový večer moc dobře pamatoval. Jeho bratr zrovna mířil na nějaký večírek a Logan s Hailey se zase pouštěli do svého prvního filmu: Kruh.

„Nechápu, proč ho necháváš se na to koukat," zamumlal Mason, když si zrovna nazouval boty. Tmavé vlasy měl nagelované a jeho parfém byl tak silný, že měl Logan co dělat, aby se nerozkašlal. „Vždycky je z toho akorát posranej až za ušima."

„Hej!" vyhrkl Logan uraženě. „Už dávno nejsem malé dítě. Je mi třináct."

Mason se smíchem nevěřícně zavrtěl hlavou. „Jak myslíš, velkej chlapáku."

A jen co se za ním zabouchly dveře, Logan se na mámu otočil. „Nebudu se bát, přísahám."

Hailey se na něj usmála a pocuchala mu vlasy. „Samozřejmě, že ne," řekla.

O pár hodin později ho nechala, ať se schoulí k ní do postele a na jeho přání zapnula i malou lampičku na nočním stolku. Ne, protože by se bál, samozřejmě. Vyprávěla mu smyšlené příběhy a prsty ho hladila po čele, dokud spokojeně neusnul.

„Můj táta zabil moji mámu," přiznal se Ethan a vytrhl tak Logana ze snění.

„Ethane," varoval ho tiše.

Nebylo to poprvé, co by o Ethanově minulosti slyšel. Věděl o jeho životě v dětských domovech a pěstounských rodinách. O tom, jak moc ho takové prostředí ovlivnilo a kolik neviditelných jizev si z něj odnesl.

„Potom, co ho zatkli, mě předali mé babičce, ale brzy zjistili, že opravdu nebyla schopná se starat o malého kluka," pokračoval, jako by Logana neslyšel. Stále ho držel za ruku, ale jeho tmavé oči nyní hleděly někam do prázdna. „A tak mě nakonec poslali do dětského domova. Nebylo to jednoduché, ale našel jsem si tam kamaráda, který mi hodně pomohl. A díky němu jsem si tolik zamiloval graffiti. Potom nás ale rozdělili a já byl poslaný do své první pěstounské rodiny." Zavrtěl hlavou a Loganovu ruku konečně pustil. O krok ustoupil a zády se zapřel o kuchyňskou linku.

Logan si své vlastní ruce rychle založil do kapes tepláků. Prsty ho svrběly touhou se po něm natáhnout a pevně ho obejmout. Přitisknout si ho k sobě tak pevně, jako by snad existovala šance, že by jejich kosti nakonec srostly dohromady a nikdo je už nikdy nemohl rozdělit.

Ethan ve svém vyprávění pokračoval: „Nebylo to špatné. Chodil jsem do školy a dvakrát denně jedl teplé jídlo. Moji pěstouni navíc měly o rok starší dceru a opravdu jsme si rozuměli. Zůstal jsem s nimi půl roku a nejspíš bych odtamtud nikdy nechtěl odejít, kdyby ji jednou neposlali pryč. Její rodiče totiž zjistili, že se potají scházela s jednou ze svých spolužaček. A tak si pro ni uprostřed noci přijeli dva chlapící v bílé dodávce. Její rodiče totiž odmítali přijmout fakt, že by jejich dcera mohla být lesba, a tak ji radši poslali na jeden z těch nápravných táborů v divočině." Zhluboka se nadechl. „Ani ona se nevrátila. Podle slov jejích vedoucích se jí na výletě smekla noha a ona se zřítila ze srázu, ale- no, všichni víme, jak to na takových táborech doopravdy chodí."

Ta slova byla stejně bolestivá, jako když je Logan slyšel poprvé a známé rozhořčení se mu začínalo kroutit pod kůží. Byl to ten stejný pocit, který se v něm usadil, kdykoliv sledoval televizní zprávy. Kdykoliv našel další důkaz potvrzující, že v čele jejich země stála ta největší monstra. Kdykoliv slyšel příběhy lidí, kteří trpěli jen kvůli tomu, že byli trochu odlišní.

Byl to zdroj motivace, který s Ethanem sdíleli a který je hnal kupředu.

„Možná by tam poslali i mě, kdyby zjistili, že jsem to byl já, kdo celou tu dobu čmáral po školním majetku," řekl Ethan. „Když se přišlo na to, co se stalo, vrátili mě zpátky do děcáku. A tam jsem zůstal, dokud mi nebylo osmnáct."

Na krátkou chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Bzučení lednice a houkání sanitky za okny byly jediné zvuky, které jim dělaly společnost, mezitímco se snažili zpracovat to, co se právě stalo.

„Jsme to ale dvojka, co?" zeptal se Logan nakonec.

Ethan k němu konečně zvedl pohled a v očích mu zajiskřilo. „Traumatické dospívání," zamumlal. „Jaké klišé. Co takhle založit klub a začít chodit na skupinové terapie?"

„Jen přes mou mrtvolu."

Ethan se zasmál. „Jsi ztracený případ, Logane. Víš to?"

Nemáš nejmenší ponětí, pomyslel si. Radši se ale otočil zpátky k toustovači, aby pokračoval v připravování snídaně. V duchu si oddechl, když vytáhl dva krajíce chleba a zjistil, že ještně nebyly plesnivé. Nahlas se zeptal: „Jak je na tom tvoje oko?"

A Ethan vyhrkl: „Drž hubu."

....

Fakt jsem doufala, že bych se dostala alespoň ke 3. milníku, ale těch 600 slov z téhle kapitolly už fakt nevytlačím.

Ptáte se, jak poznáte, jestli jste zavítali do jednoho z mých příběhů? Jednoduše. Každá postava bude závislá na kofeinu (ne, neprojektuju si vlastní problémy na své postavy... why do you ask?). Zármutek je protkaný celým příběhem a hlavní motivací. Tetování jsou důležitým symbolem.

Další náznak by bylo to, že všude strkám Sleep Token reference, což jsem do téhle doby neudělala. Ale mimochodem, slyšeli jste o jedné písničce s názvem The Apparition-

Momentálně čtu AFTG fanfikci, kdy jsou Andreil naprostí idioti, kteří mezi sebou mají tak neskutečnou chemii, ale nic nedělají, a tak jsem se rozhodla svou frustraci vybít na Post Mortem, mezitímco čekám na nové kapitoly, abyste věděli, jak se zrovna cítím.