Ethan

Když se Ethan ten večer konečně dokolébal zpátky domů, Dylan na něj čekala. Očima putovala po jeho zuboženém obličeji a vytahaném oblečení, které očividně nebylo jeho, dokud ze sebe nedostala: „Mám se vůbec ptát?"

„Chceš, abych lhal?"

Naklonila hlavu na stranu. „Víš, co? Jo, chci."

„Srazilo mě auto."

Dylan si odfrkla, ale radši na to nic dalšího neříkala. Místo toho poklepala na volné místo na gauči a Ethan se na něj vděčně zhroutil a hlavu si automaticky položil do jejího klína. „Jsi tak mizerný lhář," zamumlala, když mu prsty začala pročesávat pocuchané vlasy.

„Hm," odpověděl a zavřel oči.

Den strávený s Loganem ho vyčerpal. Když se ráno probudil, rozhodně nepočítal s tím, že si budou o pár minut později vyměňovat své tragické příběhy. Nemohl ale říct, že by byl překvapený. Vlastně byla jen otázka času, kdy to napětí, které mezi nimi poslední dny narůstalo, konečně praskne. A byl vděčný, že se tak stalo tím nejpoklidnějším možným způsobem.

Ethan se nikdy netajil s tím, v jakém prostředí vyrůstal. Jeho minulost byla důležitou součástí jeho života; neovlivňovala jenom to, jak viděl svět, ale také jak se k němu choval. Snažil se být otevřený, protože věděl, jak moc mluvení o vlastních zkušenostech mohlo pomoct někomu jinému. Že jedna krátká konverzace mohla vést k dlouholetému přátelství.

Přesně tak se seznámil se Zoey. Poté, co dokončila univerzitu, založila neziskovou organizaci, která bojovala proti nápravným táborům v divočině. S Ethanem se začala bavit, když navštívil jednu z jejich akcí. Pomohla mu se vyznat v těch zmatených myšlenkách a pocitech, které v něm ztráta jeho pěstounské sestry zanechala a prozradila mu, že i ona sama se podobného táboru účastnila poté, co se svým rodičů svěřila, že se cítila víc jako dívka než jako kluk. Jejím rodičům ale naštěstí brzy došlo, jakou chybu udělali, a tak netrvalo dlouho, než se Zoey vrátila domů. A po několika letech a dlouhých složitých konverzacích se s rodiči nakonec usmířila.

Maya - Ethanova sestra - takové štěstí možná neměla, ale on i tak věděl, že pokud existovalo něco jako posmrtný život, dívala se na něj a byla pyšná.

Loganův příběh se proto Ethanovi zaryl hluboko do kůže. Oba věděli, jaké to bylo vyrovnávat se se ztrátou někoho blízkého. Jejich dětství jim na duši zanechalo šrámy a Ethanovi najednou dávalo o něco větší smysl, proč ho to k Loganovi tak moc táhlo. Fungovali totiž na podobné frekvenci a on přemýšlel, jaké by asi byly jejich životy, kdyby se potkali mnohem dřív. Kdyby spolu vyrůstali.

Byli by z nich okamžitě nejlepší přátelé, anebo by se zpočátku nenáviděli, jen aby jim jednoho dne došlo, kolik toho měli společného? Následoval by ho Logan do skateparků a sprejoval by s ním po nocích školní autobusy? Posedávali by spolu na střechách a popíjeli tu nejlevnější vodku s džusem, mezitímco by se hádali o těch největších nesmyslech? Možná by to bylo v Loganově dětském pokoji - se zdmi polepenými plakáty a oblečením poházeným po zemi - kde by se Ethan na svého nejlepšího kamaráda podíval a došlo mu, že se do něj až po uši zamiloval. Tak jako tomu bylo v každém romantickém filmu.

Ethan pomalu zamrkal. „Jak jde škola?" zeptal se Dylan, aby se tak odreagoval od té nebezpečné cesty, kterou jeho mysl podnikala.

„Dobře," řekla. „Moje vedoucí je opravdu spokojená a všechno jde podle plánu."

Ethan zaklonil hlavu, aby se na ni zářivě usmál. „To je naprosto skvělý, Dylan. Jsem na tebe fakt pyšný."

„Děkuju," odpověděla. „Jen si někdy říkám, jestli to má vůbec cenu. Tolik práce, a nakonec to stejně bude k ničemu."

Ethan se zamračil a vyhrabal se do sedu tak rychle, že jí málem vyrazil zuby. „Proč by to bylo k ničemu? Jsi opravdu talentovaná a to, o čem mluvíš, je důležité. Neposlouchej to, co říkají tamti idioti." Kývl k vypnuté televizi. „Tvůj výzkum má význam a ty si zasloužíš být vyslyšená."

Dylan se pousmála a natáhla se, aby mu mohla pocuchat vlasy. „Ty vždycky víš, co říct."

Ethan přikývl a následně si zívl.

„Běž spát," řekla mu Dylan. „Zítra ráno můžeme zajít na brunch a ty mi alespoň řekneš víc o tom záhadném Loganovi a co vedlo k tomu, že máš na sobě jeho oblečení."

Ethan zakoulel očima, ale nakonec se od ní nechal dostrkat do pokoje. A jen co mu hlava dopadla na polštář, už spal.

....

Ve svém snu opět viděl sníh.

Tentokrát ovšem neležel na zemi, ale opíral se o dřevěné zábradlí na terase malého horského srubu a hleděl na nekonečně bílý les před sebou. V lehké džínové bundě mu byla zima, ale Ethan byl až moc tvrdohlavý na to, aby se vrátil zpátky dovnitř. Promrzlé prsty střídavě zatínal v pěsti, jako by se snad mohl zbavit toho tísnivého pocitu, který se mu pomalu obaloval kolem hrudi. Pod kůží ho svědilo touhou běžet; dostat se daleko a daleko od... kde se vůbec nacházel?

„Ethane."

Hlas za jeho zády byl známý a Ethanovi se při zvuku svého jména zježily chloupky na rukou, ale neohlížel se. Místo toho řekl: „Nejsem si jistý, jak dlouho to ještě zvládnu." Jeho ústa jako by recitovala scénář, který nikdy neviděl. Byl přikovaný na místě a jakkoliv se snažil, nedokázal se pohnout; odsouzený k tomu být divákem ve svém vlastním těle.

„Je mi to líto."

Tíha na jeho hrudi teď byla přímo nesnesitelná a když se snový Ethan konečně otočil, pravý Ethan zadržel dech.

Protože to byl Logan, kdo před ním stál.

Vypadal skoro stejně jako Logan, se kterým se viděl ještě před pár hodinami. Kruhy pod jeho očima ale byly menší a napětí v jeho ramenech méně výrazné. Na sobě měl velký vytahaný svetr a tmavé vlasy pocuchané, jako by se teprve před chvilkou vyhrabal z postele.

Při tom pohledu se v Ethanovi všechno sevřelo touhou se po Loganovi natáhnout a pevně ho obejmout. Jenže snový Ethan měl očividně jiné plány, protože si ruce založil na hruď a zády se zapřel o zábradlí. „Vážně?"

„Ethane-"

„Co tady kurva děláme, Logane?" zeptal se. „Měli bysme být v New Yorku společně s ostatními, ne někde... uprostřed ničeho."

„Ethane, vždyť víš, proč nemůžeme."

„To je jedna velká kopa sraček a ty to moc dobře víš. Protože zatím se mi moc vysvětlení nedostalo. Jen poloviční odpovědí a samé: Věř mi, Ethane. Až přijde správný čas, tak ti to všechno vysvětlím." Povzdechl si. „Začínám si myslet, že jediný důvod, proč jsme tady, je ten, že jsi dostal strach a teď se schováváš. A kvůli čemu? Protože se bojíš, že by mě náhodou mohl někdo zabít?"

Při těch posledních slovech sebou Logan trhnul a Ethanovi krátce proletělo hlavou, že to možná přehnal. Jenže klaustrofobie si prožírala cestu jeho masem a on nedokázal myslet na nic jiného než na to, že se potřeboval dostat ven.

„Ethane-"

Ethan zavrtěl hlavou a ruce si zastrčil do kapes bundy. „Potřebuju být na chvíli o samotě," vysvětlil a rozešel se pryč. Musel být opravdu opatrný, když scházel po namrzlých schodech, aby náhodou neuklouzl a jen co došlápl na zasněženou cestu, boty měl během vteřiny promočené.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?" křičel za ním Logan, ale Ethan ho ignoroval. „Ethane!"

Až když Ethan o pár minut později sledoval, jak se sníh pod ním zbarvuje do ruda a cítil, jak mu poslední zbytky života vyprchávají z žil, mu došlo, že možná měl Logana poslechnout a zůstat uvnitř.

....

Někdo se dotýkal jeho ramene a Ethan sebou instinktivně trhnul. Nějakou dobu trvalo, než si uvědomil, že už dávno neležel na promrzlé zemi, ale ve své posteli. Nohy měl zamotané v peřině a zády se tiskl ke zdi.

Splašeně mrkal, dokud konečně nerozpoznal Dylaniny tmavé oči před sebou. Ustaraně si ho prohlížela. „Ethane?"

Ethan si dlaní přejel po tváři a prsty si zabořil do zpocených vlasů. „Promiň. Nechtěl jsem tě budit."

„Křičel jsi Loganovo jméno. Bála jsem se, že se ti něco stalo."

„Jenom noční můra," zamumlal a nebyl si jistý, koho se tak pokoušel přesvědčit.

Dylan přikývla a pomalu se zvedla. Ethan si ani nevšiml, že celou dobu klečela vedle jeho postele. U dveří se ale ještě zastavila. „Kdyby sis potřeboval o čemkoliv promluvit, jsem tu pro tebe, víš to?"

A Ethan se na svou nejlepší kamarádku usmál. „Já vím," řekl. „A to samé platí pro tebe."

Jen co se za ní zabouchly dveře, se Ethan s povzdechem zhroutil na záda a peřinu si přetáhl přes hlavu. Detaily jeho snu možná začínaly být rozmazané, ale chlad jako by stále cítil v konečcích svých prstů a jizva na břiše ho nepříjemně pálila.

Do této doby byly jeho sny abstraktní; země mizící mu pod nohama a kulky zařezávající se mu do hrudi a ten plíživý pocit nevyhnutelné smrti doprovázející každý jeho krok. Jednalo se o krátké útržky, které zpočátku sváděl na nedostatek spánku a stres. Jak se ale zdálo, jejich závažnost nemohl ignorovat dlouho. Protože pokud Ethan odstrčil všechny své racionální argumenty stranou, začínal si v nich všímat jistého vzoru.

Proč se v nich ale nacházel Logan a čeho se tak moc bál?

Před čím utíkali?

....

„Potkali jsme se někdy předtím?" zeptal se Ethan Logana o pár dní později.

Seděli naproti sobě v samém rohu Ethanovy oblíbené kavárny. Logan mluvil o svém novém plánu - něco o velkém graffiti - ale Ethan se nedokázal soustředit na nic jiného než na to, co nedávno viděl. Pozorně si Logana prohlížel a porovnával ho s jeho snovou verzí. Ethan by přísahal, že jeho vlasy byly o něco kratší.

Nad tou otázkou se Logan zarazil. Prsty, které létaly po klávesnici jeho notebooku, se prudce zarazily a nějakou dobu trvalo, než konečně zvedl hlavu a setkal se s Ethanovým pohledem. „Cože?"

„Už když jsem tě potkal v tom baru, tak jsi mi byl povědomý. Vážně si nepamatuješ, že bysme se někde viděli?"

„Hodně lidí vypadá podobně."

O tom Ethan pochyboval, ale nakonec jen pokrčil rameny a natáhl se po hrnku své kávy. Úplně na ni zapomněl a teď byla studená.

„Proč se na to ptáš?" Logan očima pozorně těkal po jeho tváři, jako by snad tušil, že se za Ethanovou otázkou skrývalo něco víc.

„Jen jsem to nedokázal dostat z hlavy," zamumlal Ethan. Nehodlal Loganovi vyprávět o svých divných snech a jizvách na kůži. Co by mu vůbec řekl? Hele, Logane, zdají se mi sny, kde stále dokola umírám. Pokaždé se probudím, ale poslední dobou se začínám bát, že jednoho dne takové štěstí mít nebudu. Co si myslíš, že to znamená?

Logan už si dávno musel myslet, že byl Ethan šílený a kdyby přišel na to, co se s ním doopravdy dělo, nejspíš by se na něj vykašlal a našel si na spolupráci někoho jiného. A to nepřicházelo v úvahu, protože pracování s Loganem bylo poslední dobou to jediné, co Ethana drželo nad vodou.

„Myslím si, že máš pravdu," dostal ze sebe proto rychle. „Hodně lidí vypadá podobně. Nejsi tak zajímavý."

„Ethane."

„Co jsi říkal o tom vlaku?"

Logan z něj ještě několik vteřin nespouštěl oči, ale když před ním Ethan neuhýbal, jen si povzdechl a opět se pustil do vysvětlování toho, jak by mohli posprejovat vlak na jedné z frekventovanějších New Yorských linek, tak aby jejich dílo vidělo co nejvíc lidí.

Ethan ho pozorně poslouchal a doufal, že pokud se dostatečně zabaví, myšlenky na divné sny a krvavé stopy ve sněhu ho nakonec opustí a on se bude moct opět zhluboka nadechnout.

Mělo ho ale samozřejmě napadnout, že takové štěstí rozhodně mít nebude.

....

Short and sweet kapitola na vyplnění, ale rozhodně nás brzy čeká víc akce a dramatu!

Moc všem děkuji za trpělivost! Po skoro dvou letech cestování jsem se teď na léto vrátila zpátky do Česka a snažím se si na všechno zvyknout. Je to hrozně bizární pocit sedět ve svém dětském pokoji ve městě, kde se absolutně nic nezměnilo, mezitímco vy jste úplně jiný člověk. Trošku mi to zamíchalo s psychikou a já poslední tak dva týdny nejsem schopná se na nic soustředit a jediné, co dělám, je koukání se na seriály a sledování TikToků. Taky mám post-festivalovou depresi, protože i když jsem na Rock For People zmokla a onemocněla z toho, bylo to naprosto úžasné a chci zpátky.

Taky mám pocit, že se asi brzo unudím k smrti.

A to teplo mému mozku už vůbec nepomáhá. Přestože jsem v Austrálii pracovala v neskutečném vlhku a vedru a předtím, než jsem se vrátila domů, jsem strávila skoro dva týdny ve Vietnamu, tak mě ta vedra tady dodělávají. Hlavně kvůli tomu, že nemáme klimatizaci a já se v noci pořádně nevyspím.

Ale... Happy Pride Month (nebo alespoň jeho konec). Doufám, že se teď trochu proberu a využiju ten volný čas k psaní. Chci se vrátit zpět k Vlnám a pořádně se ponořit do Post Mortem, ale jak říkám... mozek se mi momentálně roztekl, takže se zatím budete muset spokojit s tímto.

Dávejte na sebe pozor a pite hodně vody!