Ethan

Ethan si připadal, jako by stál v srdci ohňostroje. Syté barvy se mu kroutily kolem těla a třísnily mu ruce. Vpíjely se mu do kůže a naplňovaly každou jeho buňku. Cítil je ve svém nose; ve svých ústech. Jejich ostrá chuť ho pálila na jazyku a jejich tíha se mu usazovala v žaludku.

Miloval takové momenty. Chvíle, kdy mohl kompletně splynout se svým výtvorem a zapomenout na okolní svět.

Dnes ale otravné myšlenky nedokázal vytěsnit úplně.

Přemýšlel nad svými sny a jizvami, která za sebou zanechávaly. Nad Loganem a jeho rozostřeným pohledem a papíry, které si schovával do šuplíku. Nad plakáty, které nyní zdobily ulice a které začínaly získávat první reakce. Ethan přemýšlel nad tím, jak moc se jeho život v následujících dnech a týdnech asi změní a v prstech ho mravenčilo nedočkáním. Zároveň se ale obával. Byl tohle opravdu směr, kterým se chtěl vydat? Jak si mohl být jistý, že mohl Loganovi věřit? Potkal ho přece teprve nedávno a jeho pouhá existence byla obklopená nekonečnými otazníky.

Možná ale neměl na výběr. Pokud jedinou jeho další možností bylo se vzdát a sledovat, jak mu svět, který znal a miloval, pomalu mizel před očima, tak nemohl dělat nic jiného, než s Loganem spolupracovat a modlit se za lepší zítřky.

Přesto byl nesvůj. Nejistý. Jako by se nacházel mimo vlastní tělo a fungoval na autopilotu.

„Co se s tebou poslední dobou děje?“ zeptala se ho Dylan, když na něj odpoledne narazila v kuchyni.  

Ethan v noci nemohl spát a jen co se mu v brzkých ranních hodinách konečně podařilo zabrat, slunce za okny pomalu vycházelo a paprsky proudící dovnitř skrz škvíry v závěsech ho opět probraly. Zbytek rána se tak povaloval v peřinách a v hlavě si přehrával každou událost, každou konverzaci posledních několika dní. Nové jizvy ho pod tričkem svědily a Ethan si připadal, jako by mu něco unikalo. Jako by se mu na jazyku tvořila správná slova, ale on je nedokázal vyslovit nahlas. Jako by cítil bolest v neexistujících končetinách.

Znáš ten nepříjemný pocit déjà vu, Dylan? pomyslel si. Co si myslíš, že to znamená, když ho cítím každý den?

Zamumlal: „Jsem v pohodě.“

„Jasně. Kolikátý už máš?“

Ethan se zamračil na poloprázdný hrnek před sebou a přitáhl si ho k sobě blíž, jako by se bál, že mu Dylan jeho drahocennou kávu sebere. „Co já vím?“ Přestal počítat, kolikrát si nalil novou dávku. Kofein na něj nepůsobil a on si připadal jako chodící mrtvola.

„Je to kvůli tomu tvému novému klukovi?“

„Žádného kluka nemám.“

„Ale s někým se sházíš. Je to ten, kterého jsi nedávno stalkoval?“

„Nikoho jsem nestalkoval,“ odvětil. Uplácení svých kamarádů, aby mu našli adresu jeho oblíbeného blogera, by se tak rozhodně dalo definovat, ale nechtěl dávat Dylan za pravdu. „Jmenuje se Logan.“

„A má Logan něco společného s tím, proč vypadáš, jako bys roky nespal?“

Pokud by na to měl energii, Ethan by se nejspíš zasmál nad tou ironií. Nebylo to snad něco, co Loganovi sám nedávno řekl? „Ne. Jo.“ Povzdechl si. „Já nevím. Je těžké se v něm vyznat. Myslím, že mi něco tají.“

Dylan naklonila hlavu na stranu. „A zkusil sis s ním promluvit?“

Ethan jí věnoval vražedný pohled. Mluvení s Loganem připomínalo vytrhávání si vlastních zubů. Každé druhé otázce se vyhýbal, anebo odpovídal takovým stylem, že když se nad jeho slovy Ethan později zamyslel, zjistil, že se jednalo jen o velkou hromadu ničeho. Logan byl zatraceně dobrý v uchovávání si svých tajemství.  

Proč ale Ethana nikdy neodmítl? Proč se s ním scházel a poslouchal jeho dlouhé blábolení? Proč se na Ethana díval, jako by ho nejradši spolkl zaživa?

Dylan v obranně zvedla dlaně. „Jasně, promiň. Moje chyba myslet si, že spolu dva dospělí muži dokážou normálně komunikovat.“

Ethan se zamračil. „Proč nejsi ve škole?“

Dylan se zasmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. „Zrovna tam mířím,“ řekla a od stolu se odstrčila. Ethan si až teď všiml jejího černého saka a společenských kalhot. „Slib mi, že dneska alespoň na chvilku vylezeš z domu?“

„Ano, Kapitáne,“ odpověděl a zasalutoval.

Dylan protočila očima. „Měj se.“

„Rozbij to tam!“ zahulákal za ní a ozvěna jejího smíchu naplnila byt předtím, než za sebou zabouchla dveře.

Ethan ten den opravdu vylezl ven. Potuloval se po ulicích, dokud slunce nezašlo, a poté našel nějakou opuštěnou starou budovu, kde vytáhl spreje a začal tvořit.

A teď, když byl konečně hotový, pomalu o několik kroků odstoupil, aby si graffiti mohl prohlédnout.  Zrychleně dýchal, jako by snad uběhl maraton. Na oprýskané zdi před ním se nyní tyčily vysoké obrysy mrakodrapů. Nejvýraznější částí celého obrazu ovšem byla směsice oranžových a rudých barev, které se kolem budov zběsile kroutily.

Oheň. New York v plamenech.

Ethan se pyšně usmál.

Pod kostrbatá slova hlásající Naše budoucnost, ještě rychle nakreslil svůj charakteristický podpis a své spreje si začal uklízet.

Po cestě domů se ale nemohl zbavit toho zvláštního pocitu, který mu napovídal, že pokud by se opravdu soustředil, dokázal by odhadnout přesné datum, kdy New York poprvé vzplane.

….

„Další z mých kamarádů dostal padáka,“ řekl mu Mateo o pár dní později. Hlavu měl položenou na koženém lehátku Ethanova studia a oči zavřené.

Bzučení tetovacího strojku se mísilo s pravidelným rytmem reggaetonu vycházejícím z reproduktorů a Ethan se nechával unášet tou jednoduchostí. Mateův hlas ho ovšem probral a on překvapeně zvedl pohled od černé siluety tygra, která se začínala rýsovat na kůži Mateova stehna. „Co se stalo?“ zeptal se.

Mateo pokrčil rameny. „Jeho výkony prý nebyly adekvátní a o jeho pozici byl velký zájem,“ řekl. Slabý španělský přízvuk zaobloval některá jeho slova a dodával jim jemnost. „Je z Argentiny.“

„A kde pracuje?“

„Stavebnictví.“

Ethan nevěřícně zavrtěl hlavou. „Sráči.“

Mateo se smutně pousmál. „Jo, sráči,“ řekl. A když se Ethan dal opět do práce, dodal: „Viděl jsem tvoje plakáty.“

„Jaké plakáty?“

Mateo si odfrkl. „No tak, E. Myslíš si, že snad nepoznám tvoji tvorbu?“

Ethan přemýšlel, jestli by měl zapírat. V hloubi duše ale moc dobře věděl, že měl Mateo pravdu.

Znali se už opravdu dlouho. Potkali se ve stejném dětském domově, když oba poprvé vstoupili do systému. Ethanovi bylo jedenáct. Menší než děti jeho věku a konstantně zamlklý; naučený chodit po špičkách tak, aby na sebe nepřilákal nechtěnou pozornost. Mateo byl o rok starší. Jeho rodiče byli deportovaní zpátky do Chile a vzhledem k tomu, že v Americe neměl žádné příbuzné, zůstal sám. Přestože byla jeho angličtina tehdy mizerná, neměl problémy s dorozumíváním se. Byl hlasitý a drzý a učebnicová ukázka toho, co jejich opatrovníci považovali za „problémové“ dítě.

Ethan ho obdivoval a navzdory všem pochybnostem se z nich brzy stali přátelé. To Mateo ho představil skupince kluků, kteří svůj volný čas trávili ve skateparcích a kteří mu do ruky vrazili sprej a ukázali mu skrytá zákoutí pouličního umění. Také se společně poprvé opili a zkusili svou první cigaretu.

O pár let později byli ale rozděleni. Ethan byl poslán ke své první pěstounské rodině a Mateo se zase dočkal znovushledání se svými rodiči. Přesto ale zůstali v kontaktu a poté, co se Ethan usadil v New Yorku, s překvapením zjistil, že tu Mateo žil také. Od té doby se jednou za čas sházeli a Mateo se od něj nechával tetovat. A i když Ethan naléhal, že mu za tetování nic nedluží, platil plnou cenu a pokaždé k tomu přidal jedno velké dýško.

„Jen zkouším něco nového,“ zamumlal nakonec.

„Jak myslíš,“ odpověděl Mateo. „Ale máš mou podporu, víš o tom?“

„Díky.“

„Měl bys zkusit politiku,“ pokračoval.

„Buď zticha,“ odpověděl Ethan, ale srdce mu začalo bušit rychleji. Vzpomněl si na den, kdy seděl v Loganově obýváku a sděloval mu své názory a nápady. Na to, jak naživu se tehdy cítil.

„Myslím to vážně. Lidi by tě poslouchali, volili by tě. Potřebujeme nějakou naději.“

„Nejsem zrovna inspirativní typ.“

„To je jedna velká lež a ty to moc dobře víš,“ řekl Mateo. „Pokud ale změníš názor, víš, kde mě najít. Hej, nezbyly ti náhodou nějaké plakáty? Vím o několika skvělých místech, kde bych je mohl vyvěsit.“

Zbytek jejich sezení se vrátil do zajetých kolejí. Ethan se vyptával na Mateův život a jak se měla jeho přítelkyně. Jestli ji už konečně požádal o ruku a kolik psů si plánují pořídit. Mateo Ethanovi otázky oplácel, ale Ethan se na své odpovědi moc nesoustředil. Sdělil mu, že Dylan byla skoro hotová se svým studiem a že je Mateo bude muset navštívit, aby její úspěchy oslavili. Také mu něco málo řekl o svých nejnovějších graffiti a plánech do budoucna, ale do svého osobního života nezacházel moc hluboko. Jakkoliv se snažil, nedokázal se přimět k tomu zmínit Loganovo jméno.

Logan jako by totiž existoval v úplně jiné realitě a kdykoliv se Ethan nacházel v jeho blízkosti, skoro až zapomněl na okolní svět. Jejich společné hodiny připomínaly záchrannou oázu uprostřed nekonečné pouště a Ethan si takové momenty chtěl chránit. Logan možná představoval jednu velkou záhadu a nejistotu, ale Ethan věděl, že pokud tomu dá čas, všechno začne dávat smysl.

Brzy byl tygr dokončený a Ethanova záda bolavá z toho, jak se celou dobu krčil. Na tváři mu ale vyrostl široký úsměv, když viděl, jak si Mateo výtvor s radostí prohlíží. A když se spolu později loučili, Ethan se ujistil, aby odcházel se štosem plakátů v ruce.

….

Ethan netušil, jakým způsobem se z Hideoutu dostal doprostřed tanečního parketu jednoho z rušných queer klubů v New Yorku, ale blikající barvy a hluboké basy provrtávající si cestu do jeho hrudi stačily k tomu, aby si nestěžoval. Polonahá těla se kolem něj zběsile kroutila a splývala v jednu velkou barevnou šmouhu.  Ethan se jimi nechával unášet, jako by byl loď uprostřed nekonečného moře. A když na svém pasu ucítil dotek něčích rukou, s úlevou se o člověka za sebou zapřel. Hlavu měl těžkou a tělo naopak lehké a pro jednou se nemusel o nic strachovat.

Čas se stal pouhou iluzí. Ethan mohl tancovat jen několik minut, ale také to mohly být hodiny. Nebyly to dekády? Staletí– S někým se líbal. Opíral se o venkovní zeď a něčemu se smál, mezitímco kouřil cigaretu, kterou ukradl klukovi s jasně modrými vlasy. Alespoň jednou musel běžet na záchod, aby se vyzvracel.

„Koukám, že jsi měl dobrou noc,“ ozvalo se po jeho boku a Ethan zmateně zvedl hlavu.

Seděl na obrubníku jen kousek od klubu a v jedné ruce svíral napůl vypitou láhev s vodou. „Zoey!“ vyhrkl překvapeně, nad čímž dívka před ním nevěřícně zavrtěla hlavou. Ethan úplně zapomněl, že to byla ona, kdo ho vytáhl ven s tím, že už se dlouho neviděli a měli by zopakovat nějakou z jejich šílených nocí. Z toho, jak moc se mu motala hlava, odhadoval, že nezklamali.

Zoey se usadila vedle něj. Dlouhé světlé vlasy měla vyžehlené a jejich konečky obarvené na růžovo. Oči jí zdobily tlusté černé linky a na víčkách měla nanesené třpytky. Své plné rty našpulila. „Jak se cítíš?“

Ethan zvedl láhev s vodou a zatřepal s ní. „Hydratuju se.“

Zasmála se. „Dobrá práce,“ řekla. „Já už toho mám dneska dost.“

„Jdeš domů?“

„Už na mě čeká taxík,“ odpověděla. „Budeš v pořádku?“

Ethan přikývl. „Jo. Myslím, že tu ještě chvíli zůstanu. Bydlím jen kousek odtud.“

Zoey se postavila a natáhla k Ethanovi ruku, aby i jemu pomohla nahoru. „Jsem ráda, že jsi se mnou šel,“ řekla a objala ho. Díky svým vysokým podpatkům byla o něco vyšší než Ethan. „Musíme to brzy zopakovat, dobře? A řekni Dylan, aby konečně někdy vytáhla nos z knížek a šla s náma.“

Ethan jí slíbil, že Dylan zprávu předá a popřál Zoey dobrou noc. A když s ní taxík odjížděl, ještě na ni rychle zamával. Poté do sebe kopl poslední zbytky vody a otočil se, aby se vrátil do klubu. To k němu ale dolehl něčí smích.

Věděl, že by se neměl otáčet. Že by měl ignorovat ty hlasy a pokračovat dál, dokud by hlasitá hudba nepřekřičela všechny posměšky. Jenže Ethan byl plný nahromaděné energie a frustrace, a přestože mu dnešní noc pomohla se odreagovat, stále ze sebe všechno potřeboval dostat.

A tak se zastavil a počkal si, dokud se dvojice mužů nepřiblížila.

„Hej,“ vyhrkl jeden z nich. „Koukej na ty buzny. Nemůžu se dočkat, až se jich konečně zbaví.“

Ethan viděl rudě. „Co jsi to řekl?“

Oba muži se zastavili jen pár kroků od Ethana. Jejich tváře mu před očima splývaly. Nejednalo se totiž o nic zajímavého; jen dva zoufalci snažící si dodat sebevědomí urážením jiných. „Uhni nám z cesty,“ řekl ten menší z nich.

„A já myslel, že byste se rádi podívali dovnitř. Určitě by se vám tam líbilo.“ Ethan si je prohlédl od hlavy až k patě. „Úplně byste tam zapadli,“ řekl a poté na ně mrkl.

Ten vyšší udělal krok dopředu, ale Ethan už před nimi se smíchem couval. To oba muže ještě víc rozohnilo a než se Ethan nadál, už ho jeden z nich držel za tričko. A netrvalo dlouho, než se prali se vším všudy.

Jedna ze zajímavých Ethanových vlastností byl fakt, že přestože rád začínal rvačky, nikdy je neuměl dokončovat a už rozhodně je neuměl vyhrávat.

Děti, se kterými se jako mladší setkával ve škole, byly kruté a děti v dětském domově ještě krutější. Poté, co Ethan přišel o Mateovu ochranu, se musel naučit, jak se sám o sebe postarat. Byl lehkým terčem a prošel si tolika rvačkami, že je v jednu chvíli přestal počítat. Jeho nepřátelům ovšem brzy došlo, že z nich neměl strach; že se po každé ráně oklepal a pokračoval, jako by se nic nedělo. Proto si nakonec našli jiný cíl. Jenže Ethan nedokázal sledovat, jak ubližují dalším bezbranným dětem. Což vedlo k jeho novému koníčku: provokování. Byl opravdu dobrý se slovy a nedělalo mu problém se dostávat lidem pod kůži.

Zdravotní sestra, ke které byl každý druhý týden posílaný, z něj radost rozhodně neměla.

Ani teď to nebylo jiné. Ethan se opravdu pokoušel rány oplácet, ale jeho protivníci byli rychlejší. Jedna pěst ho udeřila do čelisti a jemu se zatmělo před očima. Druhá rána mířila do Ethanova břicha a vyhnala mu veškerý vzduch z plic.

Ethan se zhroutil na kolena. Přesto si nedokázal pomoct a hlasitě se zasmál. „To je všechno?“ procedil skrz zatnuté zuby.

Jeden z mužů se napřáhl, ale než jeho rána stihla dopadnout, už k nim někdo běžel. Nejspíš museli přilákat pozornost, protože v následující vteřině se kolem nich utvořil malý hlouček zvědavých lidí a dva mohutní vyhazovači se vrhli na muže, kteří na Ethana zaútočili. Někdo klečel vedle něj a ptal se, jestli je v pořádku, ale Ethan je ignoroval a hřbetem ruky si stíral krev ze rtu.

Ne, opravdu nechtěl zavolat sanitku. Ano, opravdu mu nic nebylo.

V uších mu řinčelo a pravá strana jeho čelisti zuřivě pulzovala. Ethan byl stále opilý a před očima mu tancovaly hvězdičky, ale i tak se vyhrabal na vratké nohy a prodral si cestu skrz dav. Ignoroval ty šokované pohledy a hlasité lapání po dechu. Místo toho se vydal ulicí směrem pryč od klubu a neotáčel se, když po něm někdo začal pokřikovat.

V kapse kalhot nahmatal mobil. Byl překvapený, že se mu ho nepodařilo ztratit.

Věděl, že volat Dylan bylo zbytečné. Nechtěl ji vyděsit a už vůbec ji neplánoval budit. Ani Matea v tak pozdní hodinu nemohl otravovat.

A tak vytočil to jediné číslo, které dávalo smysl.

Ozvala se jen dvě pípnutí předtím, než Logan hovor přijal. Nepozdravil a ani se Ethana nezeptal, proč volal zrovna teď. Jediné, co se zebe svým chraplavým hlasem dostal, bylo: „Kde jsi?“

Jako by moc dobře věděl, co se stalo. Jako by to nebylo poprvé, co se potýkal s následky Ethanových hloupých rozhodnutí.

Ethan se zhluboka nadechl a všechno mu řekl.

....

Slyšeli jste o method acting? Tak teď se připravte na method writing, protože moje spánková deprivace skvěle přispěla k tomu, aby Ethanovo myšlení bylo opravdu autentické.

Pokud něco nedává smysl nebo vidíte chybu... no you don't.

Část Ethanovy minulosti odhalena! Nové nápovědy activated. Mateo a Zoey se ještě objeví! A ano, tohle bude opravdu delší, než jsem si myslela a Slovotvůrce opět nedokončím, ale cokoliv co z tohohle vznikne, bude mnohem lepší, než kdybych soutěž splnila.

Vy, kteří vydáváte kapitoly každý druhý den a dokážete napsat tisíce slov najednou... máte můj obrovský obdiv.

Mimochodem, Where We Go When We Die od Thornhill se stalo oficiálním soundtrackem této knihy (měsíc a půl do toho, než je uvidím naživo 😍)