• 4th December •

Dnes jsem neměl vůbec chuť vytáhnout paty z domu, byť jen na malou chvilku. Ale okolnosti mě donutily. Venku už několik dní téměř v kuse sněží, takže jsem ráno musel odklidit sníh z příjezdové cesty, abych se autem vůbec mohl dostat do města. Ale jen o pár hodin později už je na ní nová viditelná vrstva poprašku.

Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo, mít někoho, s kým bych mohl trávit Vánoce. Každý rok jezdím na Štědrý den k rodičům a myslím, že tak by to mělo být. Aby rodina byla o vánočním čase pohromadě. Ale jednou bych chtěl mít svou vlastní rodinu a trávit s ní Vánoce. Problém je, že jsem ještě nepotkal tu pravou, se kterou bych se chtěl usadit.

Když nad tím tak přemýšlím, nikdy jsem ani skutečnou lásku nepoznal. Líbilo se mi už mnoho dívek, ale žádná nechtěla být něco víc. Všechny byly jen mými kamarádkami a ona byla jednou z nich. Ani jsem si nikdy nevšiml, že by chtěla být něco víc. Zařadil jsem ji mezi ostatní a hledal někoho nového, přitom jsem měl možná tu pravou přímo před nosem. Ale nikdy se nedozvím, jestli to tak skutečně bylo a já si to jen nenamlouvám, protože ona mě nechce ani vidět. Ale já ji vidět chci.

Jako děti jsme byli v kontaktu skoro pořád, byli jsme nejlepšími kamarády a spolu a ostatními jsme zažívali ty nejlepší chvilky, pak jsem začal přispívat na sociální sítě a z nějakého zvláštního důvodu se to lidem líbilo, což bylo příčinou nejen mé popularity, ale i příčinou nedostatku času na ni. Kéž bych mohl vrátit čas zpět a udělat lepší rozhodnutí.

To, že jsem první dva pokusy o obnovení kontaktu s ní zvoral, neznamená, že to nemohu zkusit znovu. Do třetice všeho dobrého, ne?

A tak jsem se zase sebral a vyrazil do mně tak známého centra města, o kterém si troufám říct, že ho znám jako své vlastní boty. Sníh pod mými botami vydával křupavé zvuky, což značilo, že to není jen obyčejný neforemný poprašek, ale že je to sníh vhodný na nějakou skvělou koulovačku. Ale na nic takového teď nemám čas a ani přátele.

Dnes jsem se usadil v kavárně, kam si často beru práci. Se sluchátky na uších zde vytvářím podklady pro mé písně, které později se svým týmem upravíme. Ale většinu práce jsem si postupem času navykl dělat sám. Když jsem byl ještě dítě, o hudbu se starali ostatní, já jen občas pomohl s texty. Ale teď chci, aby má hudbu byla skutečně má.

Objednal jsem si horkou čokoládu, protože miluju ochucené čokoládové mléko, ale když je venku taková zima, horká čokoláda se hodí více. Vytáhl jsem si telefon a pročítal dnešní zprávy. Občas jsem nahlédl z okna, jestli náhodou neuvidím ji, ale marně.

V kavárně jsem strávil nějaký čas a když jsem se chystal zaplatit za svůj šálek čokolády, rozezněl se vánočně vyzdobenou kavárnou malý zvoneček, oznamující něčí příchod. Tím někým byla ona. Nedokázal jsem tomu uvěřit, chtěl jsem se za ní vydat a za vše se omluvit, ale musel jsem se zastavit, abych ji nevyplašil jako minule.

Její oči si prohlédly místnost a k mému překvapení se zastavily u těch mých. Vsadím se, že jsem vypadal jako vyoraná myš, ale ona byla tak krásná, nevinná.

Pak se otočila a já sklopil zrak ke stolu. Zní jednoduše oslovit starou kamarádku, ale není to tak. Strach mě ovládal jako silný zimní vítr ovládá sněhový poprašek a nutí ho poletovat ve vzduchu. Ale pak se jako blesk z čistého nebe zjevila přede mnou. „Máš tu místo?" zeptala se s úsměvem.

„J-jo, mám," vysoukal jsem ze sebe nervózně a ona se posadila naproti mně.

„Je to tady hezké, že?" zeptala se a podívala se na obraz visící na stěně, na kterém byla namalována zasněžená krajina.

„Jo, to jo." V podstatě jsem ještě neřekl žádnou srozumitelnou větu. Už jsem se nadechoval, abych to napravil, ale ona opět promluvila. Nevadilo mi to, jelikož její hlas jsem vždy rád poslouchal. Je jako lék.

„Jak se máš, Jacobe?" zeptala se. Mezitím jí byla přinesena horká čokoláda a na okraji hrnečku byl připevněn malý perníkový domeček.

„Vlastně jsem Jake." Pitomost.

„Oh, pamatuju si tě jako Jacoba," řekla trochu rozpačitě.

„Ehm, a jak se máš ty?" zeptal jsem se hned, jelikož jsem se bál trapného ticha.

„Jsou Vánoce, to je fajn. Ale mám pořád hodně práce a nic okolo není přesně takové, jaké bych to chtěla, ale o tom mluvit nechci. Vlastně ani nevím, proč to říkám. Víš, co? Zapomeň na to," zakončila to. Podívala se do svého šálku čokolády, jakoby v něm chtěla najít další slova.

„Chápu to," vyslovil jsem.

„Jo?" řekla a já kývl. Usmála se a vtom jí začal zvonit telefon. „Nebudeš se zlobit, když-"

„Ne," ujistil jsem ji a ona hovor vzala. Nevím, s kým mohla mluvit, ale vypadalo to, že je to naléhavé. Když zavěsila, řekla: „Moc jsme si toho neřekli, ale musím teď jít, potřebují mě v práci. Myslíš, že bychom se zde mohli sejít zítra?" zeptala se s nadějí v hlase.

„Jo, jasně," souhlasil jsem. „Třeba v šest?" navrhl jsem.

„Ano," vyslovila s úsměvem. „Měj se a tu čokoládu vypij za mě." To byla její poslední slova, než v rychlosti opustila kavárnu. A já pocítil, že jistá naděje na obnovu našeho přátelství existuje.