• 5th December •

Celý den jsem byl napnutý jako struny mých kytar. Na tenhle den jsem čekal od té doby, co se před dvěma týdny objevila v tomhle městě. Už poněkolikáté jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že tu je, a když jsem se myšlenkami vrátil k včerejšímu velice krátkému rozhovoru v kavárně, vzpomněl jsem si, že mluvila o práci, kterou je zaneprázdněna. Přestěhovala se sem, anebo je tu jen na nějakou dobu? A co bych mohl udělat pro to, abych ji tu udržel se mnou? Nechci se s ní zase rozloučit, když už ji mám téměř na dosah. Teď, když jsme dospělí, je mnohem jednodušší ovlivnit to, kde se budeme nacházet.

Já už jsem své rozhodnutí o tom, kde budu a co budu dělat, tedy v čem budu pokračovat, čímž je hudba, udělal před třemi roky a tím jsem ji od sebe úplně odstřihl, ale ona si ke mně přes to všechno nakonec cestu našla. Není to osud? Sice na takové věci nevěřím, ale jelikož jsou Vánoce a říká se, že během nich se mohou dít zázraky, třeba ona je tím mým.

Abych pravdu řekl, jsem zmatený. Tak moc, že ani nedokážu rozpoznat to správné od toho špatného. Když jsem s ní, nevím, co říct. Nevím totiž, čím bych měl začít. Mám pocit, že žádná slova nemohou skutečně sdělit mé pocity tak, aby je dokázala pochopit. Moc mě mrzí, že jsem ji opustil a myslel jen na svou kariéru. Ale chci to napravit a moc si přeji, aby mi dala druhou šanci. Proto je dnešní setkání tak moc důležité. Nesmím to pokazit, jinak pokazím i možnost napravit náš vztah. Musím si dobře rozmyslet, co vlastně chci.

* * *

Na místo našeho dnešního setkání jsem vyrazil dříve, abych se stihl zastavit v květinářství. Nevím, jestli je vhodné jí teď v zimě dávat nějakou květinu, anebo je to úplná pitomost. Takže přesně z tohoto důvodu jsem vybral květinu, která se hodí k tomuto období a situaci, vánoční hvězdu. Pokud je v neustálém spěchu, určitě si ji ještě nestihla koupit, a tak doufám, že z ní bude mít radost nebo že ji to přinejmenším alespoň trochu potěší.

I přesto, že jsem měl po cestě do kavárny zastávku v květinářštví, na místo jsem dorazil o čtvrt hodiny dříve. Objednal jsem si to, co vždy. V hlavě jsem si představoval snad milion různých verzí dnešního večera. Snažil jsem se připravit a promyslet si, co řeknu, a nakonec ze mě i pomalu opadala nervozita.

Známý zvuk zvonečku upoutal mou pozornost a vytrhl mě ze změti mých myšlenek. Když si mě mezi ostatními lidmi všimla, zamířila za mnou a já si stoupl, abych se s ní mohl přivítat. Srdce se mi rozbušilo, když mě přátelsky objala. Cítit její teplo mě opět trochu znervóznilo, ale zároveň to bylo hezké přivítání. Takové jsem už dlouho nezažil.

„Ahoj," začal jsem. „Jak se máš?" zeptal jsem se a ona si mezitím sundala kabát a za chvíli už jsme oba seděli naproti sobě.

„Od včerejška se toho moc nezměnilo," zasmála se. Modré oči plné radosti mě přátelsky pozorovaly a do mě to vneslo tolik pozitivní energie, že jsem se nebál promluvit znovu.

„Řekni mi, jak to máš s tou prací? Co děláš?" zeptal jsem se.

„Živím se jako spisovatelka," vyslovila s úsměvem.

„To je fajn. Asi tě to hodně baví, co? Jinak bys to nedělala." Už zase melu blbosti.

„To jo, hodně," uchechtla se mé poznámce. „Psaní je pro mě neuvěřitelnej únik z reality. Můžu vymýšlet nové světy, přivést k životu mnoho zajímavých postav a tak. Znamená to pro mě hodně, asi jako pro tebe hudba." Vůbec jsem o její zálibě v psaní nevěděl. Tolik jsem toho promeškal. V jejím životě se toho určitě mnoho změnilo.
„Tuším, že ty pořád vystupuješ?" zeptala se.

„Jo, ale už to dosahuje mnohem větších rozměrů než kdysi," zasmál jsem se a ona se nad tím pousmála. „Čekala bys, že se takhle někdy zase sejdeme, jako za starých časů?" otázal jsem se zaujatě.

„Upřímně? Ani ne," odpověděla pobaveně. „Ale jsem ráda, že se tak stalo. Nikdy jsem tě úplně nevymazala ze svého života, víš?" řekla a upila si z mého hrnečku čokolády.

„Nezměnila ses. Pořád mi piješ moje pití," řekl jsem.

„Taky ses nezměnil, Jacobe," zamračila se a já se trochu zarazil. „Nejsem hloupá, pamatuju si tvé jméno," uchechtla se, když si všimla mého výrazu.

„Ani nevíš, jak moc jsem se změnil. Proto si taky jinak říkám, ale na tom nesejde. Říkej mi, jak chceš, Mallory."

„Tak mi to dokaž, Jakeu," řekla sebevědomě, což mě u ní vcelku překvapilo.

„Fajn, zítra zajdeme na brusle a já ti ukážu, že už jsem lepší než ty, jo?"

„Beru, ale myslím, že se nebude na co dívat."

„To si jen myslíš, Mal."

Jakoby vše bylo zpátky ve svých kolejích. Už jsme opět soupeřili o to, kdo je v čem lepší. Chovali jsme se zase jako malé děti a úplně zapomněli na svět kolem sebe. Bylo fajn se vrátit do dětských let a zapomenout na starosti během dlouhého povídání v malé a útulné kavárně u popíjení té nejlepší horké čokolády na světě. Že by nás ta útulná kavárna dokázala opět spojit?