• 3rd December •

Když jsem dokončil jednu ze svých několika rozpracovaných písní, spadl země jakýsi stres způsobený pisatelským blokem, který mě už několik dní brzdil. Teď má ona dokončená píseň konečně hlavu a patu a není tak zmatená jako předtím. Jsem s ní spokojen a už se nemohu dočkat, až ji uslyší ostatní. Teď už mi zbývá dokončit ještě čtyři další, ale věřím, že když už mám teď jasnější mysl, půjde to lépe a možná i rychleji.

Přestože jsem se už mohl věnovat psaní textů, teď se mě opět zmocňuje ten pocit, že ji potřebuji vidět o promluvit si s ní. Myslím, že jen tak budu moct pokračovat v tom, co dělám. Když jsem ji před několika dny poprvé po letech zahlédl, napadalo mě spousta frází, přirovnání a celých kusů textů, které jsem mohl sepsat a vytvořit z nich nové písně. Ona mě vždy inspirovala.

Ale pak jsem začal přemýšlet nad tím, zda bych za ní měl jít. Nevím, proč jsem to neudělal hned ten první den. Byly to jen obavy z toho, že v sobě možná pořád skrývá hněv za to, co jsem jí provedl? Nejspíše jsem měl skutečně strach z toho, jestli mě bude schopna znovu přivítat ve svém životě. Vtom se všechno začalo bortit a já nemohl napsat ani řádku. Vím, že by se na textech odrážela má nálada a to je přesně to, co jsem zrovna v tu dobu nechtěl.

Možná, když s ní všechno urovnám, všechno bude zase dobré.

A tak jsem se sebral a autem se vydal na osudné místo, kde stále potkávám dívku, jež jsem kdysi zklamal a se kterou chci vše urovnat, pokud o to však ona bude stát. Je tady totiž možnost, že se na mě ani nebude chtít podívat, ale já to risknu.

Když jsem dorazil na místo, byla tam. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem ji tam skutečně uviděl. Stála u stánku s horkými nápoji, a tak jsem se nadechl a vydal se tím směrem, kde si usměvavá dívka povídala s prodavačem ve stánku, se kterým se zřejmě zná.

„Dobrý den, jeden punč bez alkoholu, prosím," vyslovil jsem a při tom se mi kouřilo od pusy. Dívka ke mně zvedla zrak a z jejího lehce překvapeného výrazu jsem usoudil, že ví, kdo jsem. Opět vidět ty oči mě myšlenkami vrátilo do starých časů, které jsme spolu trávili zpěvem u jednoho z nás doma, anebo chozením ven s našimi společnými kamarády, když jsem měl volno a neměl zrovna žádná vystoupení.

„Dobře, pane," řekl postarší muž s černou čepicí a pustil se do přípravy mého nápoje. Zaplatil jsem mu a vzal si od něj punč. Pak jsem se rozhodl k dívce konečně promluvit.

„Ahoj," řekl jsem jen a vyčkával její reakci.

„Ahoj," řekla svým melodickým hlasem, krátce na mě pohlédla a v jejích očích jsem zahlédl lesk. Pak zrak rychle odvrátila a odešla. Nešel jsem za ní. Byla to chyba?