• 22nd December •

Ráno jsem se probudil vedle Mallory. Posadil jsem se a sebral telefon z nočního stolku. Zjistil jsem, že už je jedna hodina odpoledne. Promnul jsem si oči a prohrábnul si vlasy, které byly rozcuchané a padaly mi do obličeje. Ještě pořád jsem se cítil dolámaný z té dlouhé cesty, která se zdála být téměř nekonečná. Pak mě úplně dorazila ta nehoda. Ale jsem rád, že už je to všechno za námi.

„Jakeu?“ šeptla zničehonic nic Mal. Líbilo se mi, jakým způsobem vždy řekla mé jméno. Jako by se ho skoro bála vyslovit, a tak jej vždy říkala s takovou opatrností, jako kdyby to byl rampouch, který by se pádem ze střechy rozbil. Sama byla takhle křehká, ale snažila se nebýt. Jenže není správné chtít být někým jiným a potlačovat naše přirozené vlastnosti. To nás nakonec může zlomit. Stejně jako Mal zlomilo, když se nikomu nesvěřila o svém bratrovi. Až mně. Ale nebylo pozdě? Zvládne čelit kruté skutečnosti, že její sourozenec tu už není a nikdy se nevrátí? A budu ji umět utěšit? Mám tolik otázek, ale na žádnou neznám odpověď.

„Ano?“ otázal jsem se a otočil se, abych na ni viděl. Byla přikrytá až po bradu a koukala na mě svýma velkýma očima.

„Dobrý ráno,“ řekla s úsměvem.

„Dobrý," usmál jsem se taky. Konečně totiž dobré je. Konečně jsem se normálně vyspal.

„Taky máš takový neskutečný hlad?“ zeptala se.

„Úplně,“ zasmál jsem se. „Dal bych si pizzu.“

„Jo, pizzu!“

A tak jsme se s Mal vypravili do centra Seattlu, kde jsme našli poměrně rušnou pizzerii, ale za to v ní byli lidé přátelští a veselí. Panovala zde dobrá nálada a vůně přísad na pizzu i vůně pizzy samotné se linuly z kuchyně a provoněly celou místnost. Byla tam vážně fajn atmosféra.

S Mal jsme se usadili u volného stolu a vybrali si pizzu. Oba jsme si zvolili sýrovou, kterou jsem měli rádi i jako děti a vždy jsme si ji objednávali, když jsme byli na něčí oslavě nebo jen na návštěvě. Tahle objednávka ve mně vzbudila hroznou vlnu nostalgie. Dětství bylo vážně fajn a nejradši bych si nafackoval za to, že jsem tehdy chtěl být dospělý.

„Potom bychom mohli jít koupit ty svíčky, co ty na to?“ zeptal jsem se Mallory opatrně.

„Jo, to mohli,“ přikývla s úsměvem. Bál jsem se, že bude zase smutná ještě předtím, než se na ten hřbitov vůbec dostaneme. Ale mile mě překvapila.

* * *

„Seattle není úplně špatný město. Vždycky tu budu doma. Ale stejně jsem ráda, že jsem se odsud dostala. Zvláštní, co?“ řekla Mal při cestě na hřbitov, na kterém jsem nebyl, ani nepamatuju.

„Ani ne. Taky to tak mám. Jsem tu rád a vím, že tu vždy najdu rodinu, nějaké staré přátele nebo povědomé tváře. Ale tím, že je to město, které znám jako své vlastní boty, už tu není co objevovat a já rád objevuju.“

„Zajímavá myšlenka.“

„Ani ne. Jen to tak cítím. Chtěl jsem se zeptat, proč jsi tu vlastně nezůstala stejně jako já, ale už jsi mi to řekla...“

„To ano. Bylo to především kvůli Mattovi. Je tu pro mě až moc vzpomínek spojených s ním a myslela jsem si, že bych to tu nevydržela. Ale možná to byla jen výmluva, díky které jsem se dostala z blízkosti rodičů. Nedokázala jsem se jim podívat do očí. Tolik se jim Matthew podobal... Bylo to těžké. Byli zdrcení, nemohla jsem je tak vidět. Teď už ale vím, že jsem udělala hroznou chybu, když jsem s nimi nebyla ten první rok po nehodě, který byl tím nejhorším. Jenže čas už nevrátím, ale mrzí mě to,“ svěřila se mi. Moc pro mě znamenalo, že mi řekla o svých pocitech.

„Přiznat a uvědomit si svou chybu je důležité. Někdy i důležitější, než si ji nepřiznat a napravit ji jen tak. Protože pak se můžeme poučit pro příště a stávat se lepšími lidmi, kteří se učí ze svých chyb, aby je už neopakovali.“

„Pěkně řečeno,“ usmála se.

„Díky. Ale já bych spíš měl děkovat tobě. Za tvou upřímnost. Vážím si toho,“ řekl jsem.

„Já ani nevím, komu jinému bych to mohla říct. K tobě mám nejblíž.“

„Já k tobě taky,“ přiznal jsem.

„Teď víme, že si můžeme navzájem věřit.“

„Jo. Jako kdysi.“

„Přesně. Jako kdysi, Jacobe.“

* * *

Když jsme dorazili na hřbitov, Mal chvíli váhala, kudy se má vydat, ale pak se chytla a za pár minut jsme hrob jejího zesnulého bratra našli. Konečně jsme byli tady. Po těch mnoha hodinách, po těch mnoha slzách, lžích, hádkách, jsme byli tu a dívali se na jeho jméno na náhrobku.

Mal zapálila svíčku a položila ji na hrob. Pak zapálila i další dvě a tohle místo věčného odpočinku už nepůsobilo tak prázdně a neopečovávaně. Záhy si Mal stoupla těsně vedle mě, takže jsme se dotýkali pažemi a v tichosti pozorovali náhrobek.

„Promiň, že jsem tě tu nechala samotného a nenavštívila tě. Mrzí mě to a vyčítám si to. Nebýt Jacoba, možná bych se sem ani neodvážila přijet. Jsem mu vděčná za to, že mě sem k tobě dostal, protože ty si zasloužíš nebýt sám. Je mi to všechno tak moc líto, Matte. Odpusť,“ řekla Mal a při posledním slově se jí zlomil hlas a vpadla mi do objetí. Jako bych na sobě cítil její slzy. Tak moc se mě dotklo to, co řekla svému bratrovi. Je to smutné.
„Děkuju, že jsi mě sem vzal. Udělal jsi dobře. Teď možná já i Matthew najdeme klid,“ řekla Mallory uplakaně, když se mi podívala do očí.

„Určitě ho najdete. Jste dobří lidé, já to vím,“ řekl jsem a pohladil ji po vlasech. Měl jsem trochu strach se jí dotknout, aby si to v téhle situaci nevzala špatně, ale chtěl jsem ji vážně jen utěšit.

„Ty taky,“ lehce se usmála a setřela si slzy z tváří. „Tak pojďme někam do tepla,“ řekla a my se vydali pryč. Prošli jsme tou samou branou, jakou jsme vešli. Ale teď už jako noví, silnější lidé.