• 21st December •

Hodina čtyřicátá sedmá

„Kolik je hodin?“ zeptala se Mal rozespale a ještě se zavřenýma očima.

„Čtyři,“ řekl jsem stejně tiše jako se ona zeptala.

„Už mi nejde spát,“ zamumlala.

„Ale měla bys.“

„Já vím.“

„Slibuju, že o dalších Vánocích ti nedovolím mě vzít na takový výlet.“

„Slibuju, že o dalších Vánocích už nebudu mít tak šílené nápady.“

„Ale... Má to i svá pozitiva. Trávíme čas společně a to je hezké. Myslím tím, že jsme se dlouho neviděli, tak teď si to vynahrazujeme. Až až...“ řekla a krátce se nad tím zasmála.

„Jo, to je pravda,“ souhlasil jsem. Mallory je tak blízko mě, ale zároveň tak moc daleko. Nevím, jestli budu někdy schopen tu propast mezi námi nějak zacelit. To ukáže jen čas.

„Dívej, Jakeu, začíná sněžit!“ Nějakou dobu, tím myslím tak den, nesněžilo, takže naprosto chápu Malloryino nadšení z těch malých kousků sněhu, které stěrače skoro nestíhají odstraňovat z předního skla.

„Dívám se celou dobu,“ uchechtl jsem se. „Kdybych se nedíval, tak už dávno ležíme na střeše v tom tvém sněhu.“

„Ale no tak!“

„Co?“

„Je to krása,“ řekla, když zasněně pozorovala to přírodní dění zimy. Ale stále je to živel, který může být krutý úplně ke všem a může bez výčitek ničit. Kdybych to Mallory řekl, myslela by si stále, že je to krása?

* * *

Hodina čtyřicátá devátá

Počasí se nelepšilo. Hodinu a půl sněžilo jako o život a na silnici se vytvořila silná vrstva sněhu, ve které musela kola auta bojovat. Teď místo sněžení začalo pršet.

„Taky se mi líbily ty efekty. Ale už to byl trochu odlišný příběh...“ řekla Mal, když jsme si povídali o novém dílu filmu Transformers.

„To jo, první díl je podle mě vždycky nejlepší,“ dodal jsem.

„Tyhle silnice jsou na nic. Ale pořád se nedá jet po dálnici no...“ poznamenala Mal. Silnice dost klouzala, takže jsem jel hodně pomalu. Někomu se to zřejmě nelíbilo, a tak už nás během chvilky předjíždělo auto, které nás ohodilo sněhem ze svých kol. Celé přední sklo bylo od sněhu, ale stěrače jej naštěstí rychle odstranily.

„Idiot,“ procedil jsem mezi zuby.

„Jak si to může dovolit? Vůbec není ohleduplný,“ řekla Mal naštvaně.

„A ještě k tomu je tady teď hodně zatáček a on jede, jako by se nechumelilo,“ řekl jsem. Zrovna jsme se blížili k další zatáčce, a tak jsem jel dvacítkou a připravoval jsem si volant k zatočení doprava, ale když jsem začal zatáčet, přestože jsem neměl nohu na plynu a brzdil jsem, auto jelo stále rovně. Těsně jsme minuli nějakou značku, a pak...
„Mal, drž se,“ řekl jsem rychle, a pak už jsme sjeli ze silnice. Snažil jsem se auto vyvážit, aby se nepřevrátilo na střechu. Srdce mi bušilo, bál jsem se. Ale ustáli jsme to. Jenže jsme skončili v příkopě u nějakého pole.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se Mallory. Byl jsem vyděšený, ale věděl jsem, že musím zachovat chladnou hlavu. A to hlavně kvůli Mal.

„Jo,“ řekla. Držela se čeho mohla a byl na ní znát strach. „C-co teď?“

„Zavolám pomoc,“ řekl jsem a vystoupil z auta. Sníh mi křupal pod nohama. To bylo jediné, co jsem dokázal vnímat. Klepal jsem se strachy. Myslel jsem, že tohle ani nemůže být skutečné. Nechápal jsem, že tohle se mohlo stát mně. Vždyť jsem jel pomalu!

Mohlo uběhnout tak pět minut, než jsem to rozdýchal. Zkoušel jsem s autem vyjet z příkopu, ale sníh byl moc mokrý a pod ním se schovávala kluzká tráva. Mal stála opodál a nejspíš se taky nějak srovnávala s tím, co se před pár minutami odehrálo. Než jsem stačil vytáhnout telefon a zavolat pomoc, na silnici zastavilo tmavě modré auto a na místě spolujezdce se otevřelo okýnko.
„Jste v pohodě?“ zeptal se muž, který řídil.

„Jsme v pořádku, ale nemůžeme se dostat ven,“ odpověděl jsem.

„Chcete pomoct?“

„To by bylo super. Kolik vás je?“

„Jsme čtyři,“ řekl muž sedící vedle řidiče. Všichni čtyři vystoupili z auta, odhodlaní pomoct. Byl jsem neskutečně šťastný a vděčný za to, že stále existují lidé, kteří druhým pomůžou.

„Tak běžte do auta a my budeme tlačit,“ řekl tmavovlasý muž a společně s ostatními si stoupl za auto. Všichni dali ruce na dveře kufru a já nasedl do auta. Motor řval, chlapi houpali s autem a snažili se jej dostat z příkopu, ale posun byl minimální. Vystoupil jsem a jeden z mužů, byl to spíše mladý kluk, mi poradil, ať točím volantem doleva. Byl to boj. Všichni muži se pořádně nadřeli. Ale za řvu motoru i mužů se mi konečně podařilo dostat se z toho příkopu plného mokrého sněhu. Toho sněhu, který Mal nazvala nádherou. Na celou akci se ani nedívala.

Jakmile už bylo po všem, vystoupil jsem a dal chlapům nějaké peníze. Alespoň na pivo...

S Mal jsme nastoupili a já projel pole, a pak konečně vjel opět na cestu.

„Všechno dobrý? Nic ti není?“ ptal jsem se.

„Ne. Jen jsem se bála...“ vzlykla. Měl jsem pocit, že bych ji měl nějak utěšit, a tak jsem ji pravou rukou alespoň pohladil po noze.

„Už je to dobrý,“ řekl jsem.

„Zvládls to, Jacobe.“

„Co jsem si nadrobil, to jsem si snědl. Akorát mě štve, že jsem jel pomalu a stejně se to stalo.“

„Jo. Třeba tomu blbci, co nás předjel, se nic nestane a přitom jede jako...blbec.“

„Nedá se nic dělat. Ale hlavní je, že jsme v pořádku.“

„Ano.“

„Podívej. Tam už je značka Seattlu!“ upozornil jsem ji po chvilce, když jsme zase najeli na dálnici.

„Konečně," vydechla Mal. „Nevím, co na to řekneš, ale napadlo mě, že bychom se mohli ubytovat v nějakém hotelu a pořádně se vyspat. A taky se trochu uklidnit...“

„To by bylo fajn. Souhlasím.“

A tak jsme si našli v Seattlu útulný hotel a hned po příjezdu padli vysílení do postele...