Všude okolo byla tma. Jen okrajově pociťoval zimnici, která před pár okamžiky silně zužovala jeho tělo. Ani nevěděl, kdy přesně omdlel. Možná, když mířili na ošetřovnu? Vybavoval si to jen matně. Jediné, na co byl schopen se soustředit, byla pronikavá bolest na místech, kde ho zasáhl lektvar. Co ho to vůbec napadlo? Skákat před toho nebelvíra, jako kdyby jím sám byl... Ale pokud by tak neučinil, zlatý chlapec by nejspíš nebyl ani na živu. Kdyby se na něj lektvar vylil celý, ani by ho nestihli dostat na ošetřovnu. Takhle ale většina trefila Willa.

Matně vnímal hlasy, doteky a vůně v jeho okolí. Poznal, že jeho tělo je přikryté lehkou pokrývkou, která příjemně chladila. Poznal, jak mu dlouhé, hubené prsty hladí jeho černé vlasy, a jiné, menší a jemnější ho drží za ruku. Nedokázal si ale vybavit, komu obě ruce patří. Nedokázal ty dvě osoby zařadit. Tak moc chtěl, ale nešlo to.

Po několika hodinách, dnech, nebo měsících, nevěděl...nedokázal ve tmě rozpoznat čas, poznal dvě známe vůně. Vůně bylinek následovala prsty ve vlasech. Jeho otec! Byl tu. Byl tu s ním celou dobu. Vzápětí někdo jiný opět uchopil jeho ruku a spolu s tím ho ovanula vůně borovic. Draco! Byli tu oba! Tak moc chtěl otevřít oči. Tak moc jim chtěl dát vědět, že je cítí. V tu chvíli to byl, ale nadlidský úkol. Kdyby mohl plakal...plakal by. Toužil je znovu spatřit, slyšet jejich hlasy...

Sluch se mu stále ještě nevrátil. Užíval si proto každý dotek, který mu byl dán. Najednou však přibyl jeden neznámý. Malá, dětská ručka se přidala k té, jenž patřila jeho otci. Tento dotek neznal, ani vůni malin, která přišla s ním. Netušil, kdo je ta třetí osoba. O to víc toužil otevřít oči. Tak moc!

Ucítil u rtů sklo. Lektvar, další z mnoha. Ucítil, jak mu někdo zaklání hlavu a nutí ho lektvar polknout. Chutnal odporně. Uvnitř se zašklebil, jeho tvář však byla stále nehybná jako skála. Lektvar začal působit a on opět na malou chvíli ztratil i těch málo smyslů, které měl...

-----------------------------------------------------

„Neměl by se už probudit? Spí už skoro měsíc, Severusi."

Tenhle hlas poznával. Slyšel ho tlumeně a z dálky, ale i přesto mu bylo více než jasné, kdo pronesl ta slova. Byl tu Draco, a on ho slyšel. Opravdu ho slyšel. „Já vím, Draco, ale nemáme s tímhle lektvarem žádné zkušenosti. Nevím, jak dlouho bude trvat než se probere." V tom hlasu byl snad všechen smutek světa a mnoho zoufalství. Málem ten hlas nepoznal. Ještě nikdy neslyšel otce mluvit takovým hlasem. Zněl unaveně, nejspíš již nějakou dobu nespal. Tati, co to děláš? Měl bys přece odpočívat. Chtěl na něj ta slova přímo zařvat. Měl je tak blízko. Tak málo stačilo, aby je vyslovil. Tak moc se snažil.

„Ale probere se, že ano?" Will by zamrzl na místě, kdyby se byl schopen hýbat. To ne. Nyní už si byl chopen vybavit, komu patřila malá ruka v jeho vlasech a sladká malinová vůně. Malá Alison tu byla. Nemohla ho vidět v tomhle stavu. To nemohl dopustit. V jejím hlase byly stále stopy po pláči.

Neplakej, škvrně. Já jsem tu. Já tě slyším.

Snažil se mnohem víc. Musí něco říct sakra! Musí jim ukázat, že je tady. Že je neopouští, že nikam nejde. Tak zatraceně moc to bolelo. Byl už tak blízko, když u rtů opět ucítil chladivé sklo. Ne! Ještě ne! Já to dokážu!

To už se mu ale do krku stékal lektvar a on se nezmohl na nic. Opět ho vše opouštělo a on propadl do temnoty ještě vetší než ta, ve které se momentálně nacházel.

------------------------------------------------------------------

Pomalu rozlepil oční víčka. Následně je však opět zavřel. Oslnilo ho silné světlo ošetřovny, na které nebyl zvyklý. Pokusil se oči znovu otevřít, tentokrát pomaleji. Víčka mu připadala neuvěřitelně těžká. Párkrát zamrkal, aby si na světlo zvykl a pomalu začal zkoumat místnost. Okolo jeho postele byli zataženy nemocniční závěsy, které bránily ve výhledu na zbytek místnosti. Obrátil tedy pohled na své tělo. Byl oblečený v nemocniční košili, ze které prakticky všude koukaly obvazy. Spáleniny byli skoro všude, kde to bylo možné. Pokoušel se pohnout končetinami, ale marná snaha.

Ze snažení ho vytrhl zvuk několika kroků. Vzápětí uslyšel zvuk, jenž naznačoval odhrnutí závěsů okolo jeho postele. Ozvalo se trojité zalapání po dechu. Will zaměřil pohled na zdroj toho zvuku. Stály tam tři osoby. Jedna vysoká s černými vlasy, oděná celá v černém. Druhá, s platinově blond vlasy, byla oblečena ve školní uniformě, která patřila zmijozelské koleji. Třetí postava byla o mnoho menší, než dvě předchozí. Její blond vlasy byli lehce rozcuchané a nebelvírská uniforma dost pomačkaná. Poznal je. Otec, Draco a malá Alison.

Přátelé se k němu rozeběhli. Začal okamžitý nával otázek.

„Wille, nemůžu uvěřit, že ses vzbudil."

„Jak je ti?"

„Nepotřebuješ vodu."

„Nebo jídlo? Řekni a my ti to doneseme."

„Bolí tě něco?"

Překřikovali jeden druhého, že jim černovlásek sotva rozuměl. „Tak a dost! Oba ven. Právě se probral a potřebuje klid. Můžete k němu teprve, až se dokážete trochu ovládat." Zpražil je Severus ledovým pohledem. Oba dva se zaměřili pohledem na své boty a opustili prostor okolo lůžka. Severus zatáhl závěsy a posadil se k synovi na postel. Rukou ho jemně pohladil po vlasech. „Nahnal si mi strach, bál jsem se, že už se mi neprobudíš." řekl smutně a zadíval se do očí, jenž byli naprosto totožné s těmi jeho. Chlapec se pokusil o odpověď. Z hrdla mu však vyšel pouze zvuk podobný zavrčení. „V pořádku, nenamáhej se. Hezky pomalu. Zkusíme to jinak ano?" černovlásek kývl na souhlas a poté ucítil lehkou bolest na spáncích.

„Lepší?" ozval se mu v hlavě hlas jeho otce. Will se šťastně usmál. „Mnohem." odpověděl, aniž by musel otevřít rty. Byl opravdu rád, že jeho otec uměl perfektně ovládat nitrozpit i nitrobranu. V chvílích, jako byla tato, to bylo více než ku prospěchu. „Co se přesně stalo, tati? Mám to všechno jako v mlze." zamračil se, když se snažil vše si vybavit. „Ten hlupák Potter si zase popletl přísady. Když lektvar bouchl, skočil jsi před něj a většina lektvaru tě zasáhla. Zbytek zasáhl pana Pottera. Lektvar vám oběma způsobil velmi vážné popáleniny. Za normálních okolností to není nic, s čím by si Poppy nebyla schopná poradit za pár minut, ale tohle bylo jiné. Lektvaru bylo velké množství a kdyby jsi před pana Pottera neskočil, nebyl by už mezi námi. Zachránil jsi mu život, ale smrtelně si tím ohrozil ten svůj. Většina lektvaru zasáhla pouze tebe. Pan Potter strávil zde pouhé dva dny, dokonce v plném vědomí. Ty jsi ale upadl do kómatu a měsíc a osm dní ses neprobíral." Severusovi se zlomil hlas. Málem o svého syna přišel. Nikdy by si to neodpustil. „Netrap se tím. Už jsem přeci vzhůru a za chvíli budu zdravý jako rybička. A hlavně," odmlčel se. „mám nejlepší intro na téhle škole vůbec." To už Severus nevydržel a rozesmál se i nahlas. Will se usmíval jako měsíček na hnoji. Tak moc mu chyběl. Všichni mu chyběli. Ale už je zpátky. Uzdravuje se, všechno bude už jen a jen lepší...

Ahojky💕
Další kapitola je tu! Will je na ošetřovně a postupně se zotavuje.
Jak myslíte, že to bude vše pokračovat?
Budu rada za každý komentář a názor😇
Tak zase příští pátek❤️

Vaše Nikča💕
Nox✨