„Takže mi chceš říct, že ti vůbec nechybí?" nadzdvihl obočí Jimin.

„A kdybych to řekl, změnilo by to něco?" pokrčil rameny Taehyung.

Leželi u Jimina na gauči, popíjeli rum s kolou a cpali se brambůrky. V televizi jim běžel zápas z NHL, kde hrál Hoseok.

„To nevím," přiznal Jimin. „Ale třeba by alespoň přijel."

„Jimine, jsou to čtyři měsíce," zakroutil hlavou Taehyung. „Je čas se posunout dál. Stejně by to nefungovalo."

„A jak to můžeš vědět! Ani jste to nezkusili," zamračil se na něj Jimin a nacpal si do pusy plnou hrst brambůrků.

„Protože vím, jak to vypadalo předtím," protočil očima tmavovlásek.

Už to nechtěl probírat. Jimin mu sice dal nějaký čas na vzpamatování, ale nedal mu ho až tolik. Lepší trochu než nic, to musel Taehyung uznat. A popravdě ho i překvapilo, kolik času mu druhý chlapec nechal, když si uvědomil, že to je Jimin.

„Já už to nechci řešit, prosím. Asi to tak mělo bejt," odbyl ho a upil ze svého drinku.

Jimin jen smutně zakroutil hlavou a pohodlně se usadil. Zadívali se do televize, Hoseok měl zrovna rozhovor během pauzy. Vypadal unaveně.

„Můžeme to vypnout, prosím?" zaprosil Taehyung.

Jimin mlčky přikývl a televizi vypnul. Bylo mu jasné, že to druhého chlapce ubíjelo. Jemu Hoseok chyběl, byl to jeho nejlepší kamarád. Ale nedokázal si představit, jaké to muselo být pro Taehyunga. Zvlášť, když věděl, jak to mezi sebou celý život měli a jak dlouho si k sobě hledali cestu. S Hoseokem si psal. Psali si každý den, volali si.

Hoseok nebyl v pohodě. Jenže mu nemohl říct, aby přijel, že Taehyung je jak hromádka neštěstí a jemu se také stýská. Nemohl mu říct o Taehyungovi. Taehyung mu to zaprvé zakázal a malinko vyhrožoval a v tu chvíli z něj i šel celkem strach. Nechtěl riskovat. A hlavně nechtěl, aby druhý přišel o slibnou kariéru.

O Hoseokovi věděl, že byl unavený z neustálého přemýšlení a několikrát se mu přiznal, že vlastně neví, jestli je šťastný a jestli udělal dobře, že to vzal. Také věděl, že Hoseok měl chuť se několikrát vrátit, ale nevěděl, zda by dokázal čelit Taehyungovi tváří v tvář. Jediné, co věděl, že ho chtěl vidět a že bez něj a jeho věčného protáčení očí, vzájemných naschválů, to nebylo ono. I když tam bylo tolik nevyřčeného, tolik vnitřních bojů a tolik sebeovládání. Nikdy nepoznal větší výzvu než chlapce jménem Kim Taehyung. Nikdo mu život nekomplikoval tolik jako on. Na druhou stranu to byl život, který, i když si to předtím nepřiznal, užíval. To teď tvrdit nemohl. Chtěl se posunout dál, moc chtěl. Ale nenašel tady soupeře, který by pro něj byl výzva jako Taehyung. Nenašel tady nikoho, kdo by mu ze života dělal peklo.

Musel uznat, že i když to bylo peklo, moc mu to chybělo.

Jimin tohle všechno věděl. Jeden večer mu to musel vyklopit, nešlo to jinak. Nedokázal to v sobě už držet. Chtěl skončit, ale nevěděl, jestli by toho později nelitoval. A Jimin nechtěl být ten, kdo mu bude říkat, co by měl dělat. Nechtěl být ten, kdo mu řekne, aby se vrátil a druhý pak nebude šťastný. To nemohl ani. Byl to Hoseokův život a Hoseok se musel sám rozhodnout.

Měl se vracet na svátky. To bylo za tři měsíce. A nemohl to říct Taehyungovi, protože Hoseok si nebyl jistý, jestli ho po tom všem zvládne vidět, i když by si to moc přál. Do té doby ale bylo hodně času a vše se mohlo změnit.

***

„Dobrá hra, chlapci," usmál se na ostatní Taehyung.

Vše bylo ve starých kolejích, začínala příprava na další mistrovství světa v ledním hokeji. Co měl poslední informaci, Hoseok, protože byl v NHL a měl nasmlouvané zápasy, se účastnit mistrovství neměl, protože by to nestihl. Docela mu chybělo, jak spolu loni v tuto dobu válčili.

Bylo to až úsměvné, jaké blbosti vymýšleli, aby jeden druhého donutili, aby skončil. A stejně vydrželi. To bylo dosti obdivuhodné a až neuvěřitelné.

Taehyung byl letos kapitánem reprezentace.

„Trénink zase zítra, tak si odpočiňte," pokračoval. „Letos bude méně soustředění, ale určitě to zvládneme, takže žádný stres a neflákat to. Zároveň nezapomínat na spánek."

„Jasně, mami," mrkl na něj Jimin, který vylezl ze sprchy a šel se převlékat.

Taehyung protočil očima a začal ze sebe sundávat chrániče. Většinou odcházel poslední a byl hodně unavený. Měl takový zvláštní pocit. Snažili se trénovat co nejvíce to šlo. Bez toho Hoseoka to nebylo ono. Neměl moc motivaci, neměl tady žádného rivala, se kterým by si mohli dát po držce, když měl špatný den. Nebylo to ono.

Rychle se osprchoval a oblékl se do civilu. Dnes už se i těšil domů do postele. Potřeboval nějaký spánek jako nikdy předtím. Už taky nebyl nejmladší.

Přes hlavu si hodil kapuci a klíčky od svého Nissana si navlékl na prst. Točil si s nimi ve vzduchu, když šel chodbou, kde bylo šero. Měl štěstí, že tyhle chodby znal opravdu zpaměti a moc dobře věděl kde co bylo. Tu chodbu již prošel snad milionkrát. Každý den, tam a zpět, někdy i vícekrát denně.

„Do prdele," vypískl, když o něco zakopl a svalil se na zem.

Klíče z jeho prstu odletěly někam do neznáma.

Ta věc, o kterou zakopl, ta tam normálně nebývala.

„Takže se nic nezměnilo, pořád seš slepej," slyšel za sebou.

Rychle se snažil posbírat ze země. Srdce mu divoce bušilo. Moc dobře ten hlas poznal. Ten posměšný hlas, který, i když by si to nikdy nepřiznal, slyšel docela rád.

Posadil se a šmátral kolem sebe, aby našel klíče. Tašku s věcmi, kterou nechal rozepnutou, měl rozsypanou kolem sebe a samozřejmě, dopad nebyl zrovna nejpříjemnější. Ovšem, znal větší bolest.

Druhý muž se tiše zasmál, když byl stále na zemi a vypadal jako krtek, který se omylem prokopal na zem.

„Co tady děláš?" zeptal se Taehyung, když Hoseok rozsvítil světla a on ho konečně viděl.

„Jdu tě zkontrolovat," pokrčil lhostejně rameny a zády se opřel o zeď.

„To se ti povedlo, no," přikývl Taehyung a začal uklízet věci do tašky.

Dolezl pro klíče, které byly několik metrů před ním.

„A nechybělo ti to?" nadzdvihl obočí Hoseok.

„To nevím, asi si to budu muset rozmyslet, než ti odpovím, docela to bolelo," zamračil se na něj mladší chlapec.

„Mně to moc chybělo," přiznal Hoseok.

„Šikanovat mě?" zašklebil se Taehyung.

„Přesně tak," přikývl Hoseok a natáhl se pro Taehyungovu tašku, aby mu ji mohl vzít.

„Hele, já sice vypadám hrozně, ale tak špatně na tom ještě nejsem," zakroutil hlavou se smíchem Taehyung.

Moc se bál jejich setkání, ale nakonec mu přišlo, že nebyl vůbec nervózní. Vše asi bylo tak, jak to mělo být.

„Co máme v plánu na večer?" otočil se na něj Hoseok a upravil si Taehyungovu tašku na rameni.

„My?" ověřil si mladší.

„Ne, já a tvoje taška," protočil očima Hoseok. „Jasně, že my dva."

„Co tady vůbec děláš?" vypadlo po chvíli z Taehyunga, který se to snažil celé nějak zpracovat.

„Chybělo mi ti dělat ze života peklo. Taky jsem si řekl, že musím dělat něco, co mě naplňuje. A to je, dělat ti ze života peklo," vyplázl na něj jazyk.

„Ty seš normální blázen," začal se smát Taehyung.

„A taky mi chybí, jak jsi dělal ze života peklo ty mně," dodal po chvíli a Taehyung se slabě zasmál.

„Tohle je snad to nejhezčí, co mi, kdo kdy řekl," zakroutil hlavou se smíchem.

Hoseok se rozesmál: „A taky ti jedu dělat naschvály na mistrák."

„Myslel jsem, že nejsi v týmu," zamračil se mladší.

„A nechat ti to jen tak? Bez práce? Nebuď naivní, prdelko," plácl ho po zadku a Taehyung se leknutím napřímil. „Pořád hezky pevná, těším se na večer."

„Ty seš fakt blbec!" smál se Taehyung, ale červenajícím tvářím a spokojenému pocitu na hrudi nedokázal zabránit.

A i když tušil, že po mistráku Hoseok zase zmizí do Ameriky, nevadilo to. Byli tady teď a spolu a to bylo jediné, na čem v tuhle chvíli záleželo.

A/n: Hello!

Tak, konečně konec. Snad vás nezklamal.

S touto povídkou se tedy oficiálně loučím a asi jste si všimla, že již vyšla nová, na které se pracuje... :D Jsem hrozná, já vím.

Moc děkuji všem, kteří jste tu byli se mnou. Já si ji moc užívala, a i když to kolikrát nebylo lehké, tak se ji přece povedlo dokončit!

Tímto ji tedy dávám status dokončeno. Bez vás bych to nezvládla. Moc děkuji za veškerou podporu!❤️

Zbožňuju vás!

Už se nebudu moc vykecávat, tyhle rozlučkový kecy mi nikdy moc nešly.

Bye!