• 6th December •

Včera jsem se dozvěděl, že Mallory se sem přestěhovala a bydlí jen pár minut od centra, a proto ho teď tak často navštěvuje, když má volno. A také jsem byl jedním z prvních lidí, kteří se dozvěděli, že v březnu příštího roku má vyjít její nová kniha. Proto je v takovém shonu.

„Pamatuju si, jak jsme vždycky chodívali bruslit s Johnem a Lauren, když k nám přijeli. A taky s tvým bratrem. Jak se vůbec Matt má?" zeptal jsem se cestou k zamrzlé vodní ploše pár kilometrů od města. Zrovna dnes je neskutečná kosa, ale svou vlastní výzvu nehodlám prohrát jen kvůli počasí, které je každým dnem krutější. Ale vidím v tom dnes i jedno pozitivum. Když budu bruslit rychle, možná se trochu zahřeju.

„Nebude ti vadit, když se o něm nebudeme bavit?" zeptala se a když jsem na chvilku odtrhl svůj pohled od cesty před sebou, podíval jsem se na ni a uviděl, jak kouká před sebe a po tváři se jí kutálí slza lesknoucí se jako led.

„Nebude," odvětil jsem, sic jsem ani netušil, co se mohlo mezi nimi stát tak hrozného, že se o něm nechce bavit. Věnoval jsem se řízení a přemýšlel jsem nad tím, jak bych ji mohl rozveselit, ale nic mě nenapadalo. Nikdy jsem netušil, jak zahnat něčí smutek, nikdy jsem nevěděl co dělat, když se objeví slzy. Možná je nejlepší se smutným člověkem jen být a tím mu pomůžeme úplně nejvíc. Slova, která po chvíli ticha řekla, mě v tom nakonec ujistila.

„Díky, že jsi se mnou," vyslovila vděčně.

„Proč bych nebyl?" zeptal jsem se.

„Lidi ze zdejšího vydavatelství jsou fajn, ale nemám tu žádné přátele. Je pěkné zase s někým trávit volný čas, bavit se úplně o všem... Nebudu ti lhát, nejsem tady jen kvůli práci, prchala jsem z domova úmyslně, a tak jsem skončila tady, mezi lidmi, které vůbec neznám. Ale teď zase cítím, že nejsem sama a přesto jsem pryč z toho šílenství."

„Proč šílenství?"

„Stereotyp, a taky..."

„Co?"

„Naše rodina už nebyla taková jako předtím. Určité věci se změnily. Ale tím tě zatěžovat nechci. Radši mi řekni, jak jsi na tom skutečně s bruslením," řekla a šťouchla do mé pravé ruky.

„Asi dobře," zasmál jsem se. „Proč?"

„Máš pořád tolik otázek," protočila očima a já jsem měl zrovna možnost to zahlédnout.

„A ty se mi divíš? Tři roky jsme skoro nebyli v kontaktu."

„Ne skoro, ale vůbec. Proto taky nemůžeš vědět, že už vůbec nebruslím, ale nechtěla jsem hned tak prohrát," řekla hrdě, ale zároveň pobaveně.

„Je to jako ježdění na kole. Nezapomeneš to." Tohle bylo zase moudro.

„Není to vůbec jako jízda na kole!" zaprotestovala. „Nestála jsem na bruslích snad tři roky, což mi připomíná, že je to vlastně kvůli tobě, protože bez tebe už mě to nebavilo, tak jsem s tím sekla."

„Když je to teda moje chyba, tak tě to znova naučím, platí?" zeptal jsem se.

„Platí," usmála se spokojeně, a pak pozorovala zasněženou krajinu kolem nás. Já ji před sebou viděl též, ale mnohem krásnější než všechny ty vločky a kouzelně se třpytící sněhová pokrývka, byla ona.

* * *

Když jsme si byli půjčit brusle, vzali jsme taky jedny sáně, abychom se při obouvání bruslí měli na co posadit. Takhle jsem to teda řekl Mallory, ale vzal jsem je spíš proto, abych ji mohl vozit, kdyby jí to bruslení vůbec nešlo nebo ji to nebavilo. A možná jsem si to prostě chtěl opět zkusit a vrátit se do dětských let...

„Jakeu? Podívej na to. Vždyť je na tom ledu taková vrstva sněhu. Jak na tom můžeme bruslit? Proč jsme prostě nešli na zimní stadion?"

„Nemáš nějak moc otázek?" rýpl jsem si do ní pobaveně. „Na co si myslíš, že v kufru tahám tu obrovskou lopatu?"

„Neodpovídej mi na otázky otázkami!" rozzlobila se, ale pak se tomu zasmála. Po chvíli vyběhla kopec zpátky a pomohla mi s věcmi, které jsme snesli dolů k rybníku.

Když jsem si pevně zavázal brusle, sebral jsem lopatu a Mallory se posadila na sáňky, aby si zavázala své brusle. Mezitím jsem sešel na zasněženou ledovou plochu a začal jsem sníh odhrnovat do stran, čímž jsem po pár minutách vytvořil dost velký obdélník, na kterém bych Mallory naučil bruslit. Celou dobu, co jsem led zbavoval nánosu sněhu, mě nenápadně pozorovala. Doufám, že ta má práce alespoň k něčemu bude.

„Připravená?" zeptal jsem se a podal jí obě své ruce ukryté v černých rukavicích.

„Možná," odpověděla nejistě. Chytla se mě a pomalu si stoupla na led. „Seš si jistý, že se nepropadneme?"

„Mrzneš?"

„Jo."

„Tak se nepropadneme," ujistil jsem ji a ona nad tím se smíchem zakroutila hlavou.

„Fajn, co mám dělat?"

„Přenes váhu na nohu, která není tvou odrazovou, a pak se tou odrazovou odraz šikmo a dozadu, jako bys odhrnovala sníh. Pak ji zpět přisuň k té druhé a zopakuj to s druhou nohou." Mallory poslechla mou radu a zkoušela se odrážet tak, jak jsem jí řekl.

„Není to tak hrozný, jak jsem si myslela, ale ten led je hrozně hrbolatý," postěžovala si.

„Proto musíš jet rychleji. Bude to tak snazší."

„Myslíš snazší dostat se obličejem na led? V tom máš pravdu," zasmála se. „A teď mě pusť, zkusím to sama," poručila si a já ji tedy pustil.

Za chvíli už jsme oba jezdili, jako bychom na ledě stáli každou zimu. Bez padaní se to sice neobešlo, ale pády k bruslení neodmyslitelně patří. Stejně jako k životu. Nezáleží však na tom, kolikrát spadneme, ale na tom, kolikrát se dokážeme zvednout.