• 7th December •

„Jakeu? Víš, jak jsme včera koupili ty sáňky? Co kdybychom je vzali na nějaký velký kopec?" ozvalo se opět z mého mobilu.

„Hmm, tak jo," přitakal jsem a vstal ze své teplé postele, kterou vždy tak nerad opouštím.

„Co proboha děláš, že skoro nemluvíš? Zapni si kameru, chci to vidět. Kdybys mi to měl říct, tak jsme tu do zítra." Poslechl jsem a zapnul si kameru, aby mohla Mallory vidět, že vlastně na práci nic nemám a jsem jen líný dnes cokoliv dělat.

„Tohle jsi musela vidět?" zeptal jsem se ještě trochu rozespale. Ze včerejška na dnešek jsem se moc dobře nevyspal, a tak, přestože je venku už nějakou dobu světlo, je v mém mozku ještě tma.

„Eh, asi ne. Ty jsi teprve vstal, že máš na hlavě takový květák?" zasmála se.

„Jo," zachraptěl jsem a snažil jsem se předělat si telefon v ruce tak, aby Mal neviděla jen podlahu nebo strop, ale abych byl v záběru i já, když chtěla, abych si zapnul kameru. Jenže udržet ruku ve vzduchu bylo namáhavější, než by se mohlo zdát.

„Promiň," omluvila se a bylo vidět, že ji to vážně mrzí.

„To nic. Nevzbudila jsi mě ty. Teď si dám snídani, a pak bychom mohli na ty sáňky, jo?" navrhl jsem, položil telefon na linku, když jsem se konečně došoural do kuchyně, a přichystal jsem si toasty s jamem.

„Ale pokud se na to necítíš, tak-"

„Je mi fajn," ujistil jsem ji.

„Dobře, Jacobe. Za to tě potom zvu na pizzu, bereš?"

„Beru!"

* * *

Věděl jsem o ideálním místě. Nachází se v lese. Jedná se o širokou cestu, která se používá, když je potřeba z lesa dostat pokácené stromy. Není jen široká, je i dostatečně strmá a dlouhá, proto jsem ji zvolil. A taky mám rád les. Všude voní dřevo a jehličí a taky tu mám občas možnost zahlédnout nějaká zvířata jako jsou srnci a tak podobně. Celá ta atmosféra je tu taková kouzelná a příjemná.

„Máš rád Vánoce?" zeptala se mě Mallory a podívala se na mě, tak jsem jí pohled krátce opětoval. Musel jsem se spíš dívat pod nohy, abych nezakopl o nějakou větev.

„Nevím, asi spíš ano. Ale něco bych na nich chtěl změnit."

„A co?"

„Nemyslím to obecně. Vánoce jsou krásným svátkem, ale jde o to, že je každý rok trávím úplně stejně a to je to, co bych chtěl změnit."

„A s kým je trávíš?"

„S rodinou, ale nebránil bych se tomu, kdybych měl někoho, komu bych mohl dát pusu pod jmelím. Je to...hezký."

„Jo, to asi jo," kývla. Po tomhle bylo chvilku ticho. Oba nejspíš chceme to samé, nemohli bychom si to dát navzájem? Ale má vůbec jeden z nás odvahu na to, udělat první krok? Měl bych to být já? Bojím se, že po tom, co jsem ji nemilosrdně opustil, mi nedá žádnou šanci na větší sblížení.
Chvíli bylo ticho, ale pak Mal opět promluvila, tentokrát však úplně potichu. „Jakeu, stůj a podívej se doprava."

Zastavil jsem se a podíval se směrem, jakým mi řekla, a zahlédl jsem malou lišku poměrně blízko od nás, jak se na nás dívá. Tahle chvilka trvala velice krátce, protože pak liška vzala nohy na ramena neznámo kam. „Ta byla krásná," rozplývala se samým štěstím Mallory. „Že jo?"

„Ještě jsem v životě žádnou neviděl," vydechl jsem ohromeně. Pak jsem se znovu rozešel a Mal mě následovala. Brzy jsme dorazili k onomu kopci a Mal ho i se sáňkami, které táhla za sebou, vyběhla až na samý vrchol, odkud na mě zavolala, ať se neloudám, že jinak nedostanu pizzu. Tak jsem se rozběhl za ní, kde čekala posazená na sáňkách, protože chtěla jet společně se mnou.

Když jsem byl u ní, posadil jsem se za ni a společně jsme sáně přiměli k pohybu. Během chvilky jsme už byli na cestě dolů. Jako rychlostí větru jsme na dřevěných sáních sjížděli kopec v lese, kolem nás ticho, jen Mal se tomu smála. Musel jsem se zasmát tomu, jakou z toho má radost. Bylo to fajn. Jako kdybychom si mohli vynahradit ty roky dětství, anebo si je alespoň na malou chvilku živě připomenout.

Jenže pak přišel pád. „Mal! Pozor na tu větev!" Snažili jsme se jí vyhnout, ale bylo příliš pozdě a kvůli ní nás sáňky před koncem naší dráhy shodili do sněhu.

„To bylo super!" smála se Mallory, která měla sníh snad úplně všude. Celou růžovou čepici měla od poprašku a vlasy také. Já jsem nevypadal o moc lépe.

„To jo," zasmál jsem se taky a zakroutil jsem nad tím hlavou.

„Jedeme znovu?" zeptala se, vstala, trochu se otřepala a za provázek ze sněhu vytáhla sáňky.

„Jestli chceš..." Radostně kývla, a tak jsme kopec sjeli ještě desetkrát, pokud dobře počítám. Bylo to už poměrně vyčerpávající, ale Mallory z toho měla radost a navíc mi za to slíbila tu pizzu...