• 20th December •

Hodina dvacátá šestá

Jediné, co jsem po probuzení cítil, bylo to, jak mě bolelo tělo. Líně jsem otevřel oči a snažil se vzpamatovat. Byl jsem totiž úplně mimo.

„Dobré ráno,“ řekla Mallory a usmála se na mě skrz přední zrcátko.

„Dobré,“ řekl jsem taky a promnul si oči. „Kolik je hodin?“ zívl jsem.

„Sedm,“ odpověděla mi Mal, když krátce pohlédla na čas zobrazený na navigaci. „Jak ses vyspal?“ optala se.

„V rámci možností... V pohodě. Ale mohlo by to být lepší,“ odpověděl jsem a instinktivně se chytl za krk, za kterým mě bolelo.

„Ale můžeš být rád, že máš tak velké auto, protože mačkat se v nějaké konzervě jako sardinky by bylo ještě horší,“ poznamenala Mallory.

„Pravda,“ uznal jsem. „A jak se ti řídilo? Nechceš vystřídat?“

„No... Řídit takový tank je fakt něco,“ zasmála se a já taky. „Ale všechno bylo v pořádku. I na dálnici byl v noci klid. A vystřídat mě ještě nemusíš.“

„Tak fajn. Kdy stavíme? Potřeboval bych-“

„Chápu. Až uvidíš benzínku, stavíme,“ uchechtla se.

* * *

Hodina třicátá první

Dotankoval jsem a přeparkoval auto bokem. Šel jsem zaplatit a když jsem se vrátil, Mallory se přehrabovala v taškách s jídlem a pitím, které byly položeny na zadních sedadlech. „Už nám dochází pití. A jídlo taky,“ oznámila mi, když jsem přišel přímo k ní. „Měli bychom se stavit v nějakém obchodě.“

„Tak jo, řídím,“ řekl jsem.

„Ještě aby ne. Jsem grogy, Jakeu,“ řekla s milým úsměvem, za kterým se schovávala naprostá únava. „A taky je mi hrozná zima a když je mi zima, chce se mi spát ještě víc,“ dodala.

„Jacob má rád vřelá objetí,“ řekl jsem a nemohl se neusmívat od ucha k uchu jako idiot. Roztáhl jsem ruce na znamení toho, že jí nabízím objetí, a ona mi do něj k mému překvapení vděčně vpadla.

* * *

Hodina třicátá šestá

Mezitímco Mal spala, už jsme se jednou zastavovali, a já jsem zašel do obchodu, kde jsem nakoupil nějaké jídlo a dobroty. Hlavně za ty dobroty byla Mal vděčná. Já prostě vím, co je dobré...

„Líbí se mi tvoje vlasy,“ řekla najednou Mal a skenovala moji hlavu svým pohledem.

„Cože?“ musel jsem se uchechtnout.

„Jo, prostě jsou fajn. A taky mi připadá, že mi z té cesty už hrabe. A tobě?“

„Eh, já plácám blbosti i normálně, takže... Žádná změna,“ zasmál jsem se.

„Už je to na mě dlouho,“ řekla Mal.

„Jo, na mě taky. Ale musíme to vydržet.“

„A co vlastně bude, až přijedeme do Seattlu?“ zeptala se.

„Myslel jsem, že jako první bychom koupili svíčky a jeli na hřbitov,“ řekl jsem a krátce na ni pohlédl. Ona se dívala před sebe a nic neřekla. „Proto jsme sem jeli taky...“

„Jo, já vím,“ zamumlala.

„Neboj, všechno bude dobrý, jo? Jsem tu s tebou," snažil jsem se říct co nejmileji to šlo, aby Mallory zůstala v klidu.

„Jsi hodnej,“ řekla. Nevím, jestli bych za to měl být rád, nebo naopak. Nevím totiž, co to znamená. Chce být jen kamarádka, anebo by se nebránila něčemu víc?

Pokračovali jsme v cestě. Tentokrát jsem v noci řídil já. Dělali jsme zastávky, kdy jsme se chvilku procházeli venku, abychom své plíce naplnili čerstvým vzduchem. Taky jsme si povídali a Mal mi dokonce vyprávěla příběh, který vymyslela. Vůbec jsem nevěděl, že má tak bujnou fantazii. Upřímně ji obdivuju. Ale chtěl bych být její fantazie součástí...