• 18th December •

„Máš v plánu jet na Vánoce za svou rodinou?“ zeptal jsem se Mallory, se kterou jsme právě dozpívali pár vánočních koled a já odložil kytaru stranou.

„Vždyť jsem ti to už říkala...“

„Jo, já vím. Ale měla bys se svou rodinou být. Je to tak správné.“

„A co mám podle tebe dělat? Už jsem si vybrala. Teď jsem tady.“

„Mohla bys přijmout moji nabídkou...“ zkoušel jsem to znovu. Mám takovou skvělou schopnost přesvědčovat lidi. Ale využívám ji jen ve výjimečných případech. Jako je tento. Mal by měla být se svou rodinou. Měli by totiž držet při sobě hlavně v tomto období, aby zůstali silní. Aby se dokázali vyrovnat s krutou realitou, se ztrátou jednoho člena jejich rodiny.

„Ne, to teda nemohla!“ vyslovila nasupeně.

„A co kdybychom jeli autem?"

„Zbláznil ses? To bychom jeli tak dva dny.“

„Ale vyjde to o něco levněji. Eh, možná. Možná ne. Ale byl by to zážitek, no ne?“ řekl jsem s nadějí. Napadlo mě, že takový dlouhý výlet by mohl hodně změnit. Byli bychom to jen my dva, nikdo kolem nás, koho bychom znali... Dobře, teda mě by asi lidé poznali, ale je fajn občas vypadnout do neznáma, kde nevidíte žádné známé tváře a spoléháte se jen sami na sebe. Cítím vždy takovou volnost a trochu i úlevu díky úniku ze stereotypu.

„Hmm,“ zamumlala zamyšleně. „Nezní to úplně špatně. Sice je to dlouhá cesta, ale rozhodně je to pro mě lepší než letadlo.“

„Ty máš strach z lítání?“

„Tak trochu...“ přiznala mírně stydlivě.

„V tom je zakopaný pes?“

„Možná...“

„Bože,“ zakroutil jsem hlavou.

„Hele!“

„Už žádný tajemství, jo?“

„Myslíš žádný lži?

„Jo.“

„Promiň.“

„Kašli na to. Takže..?“

„Fajn. Složíme se na naftu a strávíme něco přes 46 hodin v autě!“ zasmála se. Rázem bylo naštvání opět pryč. Občas mám pocit, že Mal je jako počasí, které se může z minuty na minutu změnit. „Viděl jsi film Papírová města?“

„Jo, ale nebudu dělat tak krátký zastávky a čůrat do flašky. Do Vánoc máme ještě pár dní čas,“ uchechtl jsem se.

„Ehh, jo,“ zasmála se taky.

„Tak jo! Zítra vyrážíme.“

„Zítra... Tak to bychom měli začít s přípravou věcí na cestu,“ rozhodla Mal.

„Řeknu ti, že nahlas to zní víc šíleně, než jak jsem si to přehrával v duchu,“ uznal jsem. Mám pocit, jako bych se dočista zbláznil. A možná, že i ano. Ale tohle dobrodružství mě neskutečně láká. Jsem věčně ve studiu, na pódiu, mezi hromadou lidí, kteří chtějí podpisy a fotky. Bude super na chvíli zažít něco jiného a trochu praštěného. Taky doufám, že se tím nějak vyvine můj vztah s Mallory. Protože jedině s ní bych chtěl stát pod jmelím.

Život je krátký, tak proč alespoň jednou nezkusit jet autem s někým, koho máte rádi, na cestu napříč několika státy, která trvá dva dny, přestože je to úplně šílené?