• 15th December •

„Chápu, že je pro tebe hodně těžké o tom mluvit. A nechci tě do ničeho tlačit, jen jsem se chtěl zeptat, jak je to dlouho?" vypustil jsem ze sebe otázku, která možná nebyla nejvhodnější, ale třeba když o tom bude se mnou mluvit, bude jí lépe. Ví, že jsem tu pro ni a že ji rád vyslechnu, aby se necítila sama. Nikdo by totiž neměl být sám. Nevidím nic špatného na tom, mít někoho blízkého, komu bychom se mohli svěřit i se svými velice osobními pocity. A když už tu jsem, připraven pro ni udělat cokoliv, tak proč s ní o tom nemluvit? Nevím, do čeho jdu ani jestli dělám správně, ale jednám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nechci, aby se Mal uzavírala do sebe, byla uvnitř nešťastná, ale na tváři měla úsměv, který je falešný a nucený.

„Před dvěma dny to byl přesně rok," odpověděla a přítáhla si k sobě peřinu, kterou se přikryla až po krk. Seděli jsme spolu v posteli, v pokoji pro hosty, který po dlouhé době nezel prázdnotou. Koukali jsme spolu z velkého okna, které tvoří celou jednu stěnu tohoto pokoje v podkroví. Sledovali jsme, jak sněhové vločky líně dopadají na už zasněženou zem. „Ale je to jako včera," dodala s pohledem upřeným na okolní krajinu.

„Bože, byl to skvělej kluk," řekl jsem, protože si Matta pamatuju z dětství, kdy jsme spolu s ním, Mal a dalšími kamarády trávili opravdu hodně času. Byl jedním z těch lidí, kteří ostatním neříkají, jak je mají rádi, ale on to vždy dokazoval, když zařídil nějaký výlet, akci nebo párty. Tím, že byl starší, tak se o nás i hodně staral, ale zároveň nám byl blíž než jiní dospělí, rozuměli jsme si a hodně jsme si spolu užívali volný čas, kdykoliv jsme mohli.

„A bratr," poznamenala. „Nejhorší na tom je, že se to stalo zrovna v tomhle období, a tak už pro mě tyhle svátky nikdy nebudou takové, jako předtím. Myslela jsem si, že když zmizím z místa, kde se to stalo, kde mého staršího bratra srazil kamion, tak pro mě bude snazší se s tím vyrovnat, ale ne. Vždyť jsem od pohřbu ani jednou nebyla u jeho hrobu, protože jsem si myslela, že bych to nezvládla. Jenže čas už nevrátím..."

„To ne. Ale můžeš to napravit tak, že tam pojedeš teď," napadlo mě. Čas nikdo z nás vrátit nemůže. Ale máme tu možnost, že život nám dává šanci napravit naše chyby. Jen je třeba té šance využít, uvědomit si onu chybu a alespoň se pokusit o to, ji napravit.

„Já nevím, Jacobe," řekla nejistě a podívala se na mě.

„Proč? Koupíme si letenky a poletíme do Seattlu."

„To si nemůžu-"

„Co?"

„Prostě ne."

„Ty si tu letenku nemůžeš dovolit?" zeptal jsem se. Vždyť říkala, že je spisovatelka...

„O tom se nechci bavit," řekla a vstala. Deka z jejích ramenou sklouzla jako sníh ze střechy.

„Nechápu to," řekl jsem a vstal taky. „Řekni mi, o co jde," naléhal jsem na ni.

„Chceš to vážně vědět?" zeptala se trochu naštvaně, ale byla na ní znát i trocha smutku a jakéhosi zklamání.

„Jo," řekl jsem rozhodně.

„Fajn. Začala jsem psát už před několika lety, ale když měl Matthew tu nehodu, rozhodla jsem se konečně dopsat své rozepsané dílo a věnovat ho jeho památce. Z peněz, co z pohřbu zbyly, se mi táta rozhodl přispět a spolu s mými penězi jsem si mohla splnit svůj sen. Po dvou odmítnutích, jsem se svou knihou byla přijata do světa spisovatelů. Jenže jsem neměla dost velký úspěch na to, aby mě to uživilo, tak jsem si našla druhou práci, ze které mě nedávno vyhodili."

„Vyhodili tě jen tak?"

„Řekněme, že management jsem sice vystudovala, ale není to nic pro mě, což jsem taky věděla, a proto jsem v žádné firmě nikdy nepracovala. Ale když jsem potřebovala peníze, byla jsem otevřená všem možnostem. Jenže to nedopadlo."

„To mě mrzí. Ale nemusela jsi mi lhát. Pochopil bych to," řekl jsem trochu vyčítavě. Naštvalo mě, že mi lhala. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že si prožívá hodně těžké období a že to pro ni všechno není jednoduché. Lidé dělají ze zoufalosti a smutku různé věci. A já taky udělal chyby, které ona pochopila. Proto jsem našel pochopení i pro Mallory.

„Vím, že to teď nepochopíš. A možná ani není co pochopit. Lhala jsem ti o tom, kdo vlastně jsem, přiznávám a mrzí mě to, Jacobe." Na tvářích se jí už zase leskly slzy. Ty slzy, které mě nutí vymýšlet všemožné věci, abych je neviděl. Kéž by to byly slzy štěstí a ne smutku, který nás oba trhá na malé kousky.

„Chápu to. Mallory, já tě mám rád. A ty jsi mi taky odpustila, že jsem tě bezcitně opustil, což se ani odpustit nedá, ale ty jsi mi i tak dala druhou šanci. Nelhala jsi mi o tom, kdo jsi, jen o tom, co děláš, a to je mi fuk. Mám tě rád takovou, jaká jsi."

Překvapeně ke mně zvedla zrak a chvíli mě skoro nechápavě pozorovala. „Ty mě..?"

„Ano."