• 14th December •

„Mal, probuď se!" pokoušel jsem se vzbudit Mal. Usnuli jsme u filmu a já úplně zapomněl na to, že jí chci ukázat světla, která nově zdobí můj dům. Nevím, kolik je hodin, ale venku je ještě tma, a tak chci využít situace.

„Co se děje?" ptala se vylekaně a rozhlédla se kolem sebe.

„Usnuli jsme tu," řekl jsem, jakoby si nevšimla toho, že leží na černé pohovce, jejíž materiál má připomínat kůži, a na místech, kde jsme neleželi, je tento materiál chladný, což značí, že jsem zapomněl zatopit. Možná právě chladno v domě mě probudilo.

„Nepovídej," poznamenala a promnula si oči. „Nemohl jsi mě nechat spát?"

„Ne, není to tu pohodlné."

„Vždyť mně to bylo jedno. Spala jsem, Jakeu!" uchechtla se tiše. Nejspíš byla ještě v polospánku, ale já už ji táhl za ruku a v druhé jsem měl tu hrozně velkou chlupatou deku. „Co to děláš?"

„Něco. Obuj si boty a vezmi si na sebe tu deku, jdeme se podívat ven."

„Teď?"

„Mluvím snad čínsky?"

„Ne, ale... Aha, už chápu," usmála se, protože už zřejmě pochopila, oč tu běží. Nazula si boty a zabalila se do deky. Já si nazul boty, se zavazováním tkaniček jsem se ani neobtěžoval, a hodil jsem na sebe teplou bundu.

Zapnul jsem světla a už jen stačilo, aby si osoba, pro kterou jsem tohle udělal, prohlédla mé dílo.
S Mal jsme vyšli ven a cítil jsem, jak mě do tváře doslova praštil studený vzduch. Venku nesněžilo, zato mrzlo jako o život.

Jakmile to Mal uviděla, úplně se jí rozzářily oči. Pozoroval jsem ji celou dobu, dokud si nevšimla, že na ni civím, jako kdybych ji viděl úplně poprvé v životě a potřeboval si ji pozorně prohlédnout, aby mi neunikl ani jediný detail jí celé. Jako bych jí byl okouzlen, což byla částečně pravda.

Stála tam osvícená barevnými světly, v očích se jí lesklo. Měl jsem sto chutí se k ní přiblížit a co nejvíce tak zmenšit prostor, který byl mezi námi. Byl sice ve skutečnosti poměrně malý, ale pořád to byla nekonečná vzdálenost, která nás od sebe oddělovala.

„Je to nádhera," řekla a znovu pohlédla na dům, který svítil jako vánoční strom. Poprvé jsem ucítil, že to, co jsem udělal, opravdu stálo za to. Dělat hudbu pro mě opravdu hodně znamená a když vím, že se mým fanouškům líbí a rádi mě podporují, je to skvělý pocit a všechno, co spojené s hudbou dělám, je hlavně pro ně. Neříkám, že fanoušci, vystupování a všechno kolem toho za to nestojí. Ale jsou mnohem důležitější věci než sláva i peníze.

Své fanoušky miluju, ale skutečně je neznám a oni zase neznají mě jako osobu. Musím si více všímat lidí, kteří jsou kolem mě doopravdy. Lidí, které jsem zanedbával a upřednostňoval místo nich obrovskou skupinu cizinců, o které vlastně vím jen to, že se jí líbí moje práce. Musím myslet víc na své blízké, teď už to vím. Taky jsem byl tak zaslepen životem na sociálních sítích, ale to není skutečný život. Život je tady, právě teď, s Mal. Ona je mou budoucností, sláva mě jednou opustí a nikdo si na mě ani nevzpomene.

„Mohla bys mi dát druhou šanci?" zeptal jsem se. Mávaly se mnou emoce tak jako nikdy předtím. Sám sebe jsem nepoznával, ale líbila se mi tahle změna.
Mal se na mě podívala, naše pohledy se střetly a dívali jsme se na sebe déle než kdy předtím. Už jsem se obával ne moc dobré odpovědi, ale pak konečně promluvila a ukončila tím mé zbytečné trápení.

„Moc ráda, Jacobe," odpověděla. Nejsem tím, kým jsem si myslel, že chci být a kým jsem se snažil být. Nejsem Jake. Jsem Jacob. Jsem ten, který už ví, že udělal mnoho chyb, ale bude se je snažit napravit, než bude příliš pozdě.