Poslední dva uplynulé měsíce bych rozhodně označila jako ty nejzvláštnější prázdniny v mém životě. Abych řekla pravdu, už jsem se do školy těšila. Ne ale ani tolik na učení jako spíš na to, že budu mít konečně čím zaměstnat svojí mysl. Samozřejmě, že jsem se i trochu obávala toho, jaké to asi bude studovat na mudlovské škole. Věřím ale, že to bylo to nejlepší rozhodnutí.

Sice jsem vzdělání mohla dokončit v Krásnohůlkách pro což se rozhodla většina mých bývalých spolužáků, když jsme se dozvěděli o tom, že jsou Bradavice uzavřené. Já ale nemohla. Při každé byť jen nepatrné vzpomínce na kouzelnický svět mě bolestně píchlo u srdce a do očí se mi hrnuly slzy, neboť jsem před sebou viděla tváře všech, kteří s námi vinou války už nemohli být.

První měsíc jsem se utápěla ve smutku. Korunu tomu nasadil rozchod s Ronem, který nastal pár týdnů po skončení války. Ani vlastně nevím, proč jsme spolu začali chodit. Neměli jsme toho moc společného, což se ihned začalo projevovat. On koulel očima kdykoli jsme do ruky vzala knihu a já nechápala proč je tak zapálený do létání na koštěti. A to jsem ani nevěděla, že létat vůbec nechodil. Byla to jen zástěrka proto, aby mohl svůj vlastní smutek utápět v alkoholu. To jsem se ale dozvěděla až po našem ne příliš klidném odloučení.

Jeho rodina konec našeho vztahu nevzala příliš dobře. Přišlo mi, jakoby z toho rozchodu vinili hlavně mě. Ani Ginny se za mě nepostavila, když mi Molly kladla na srdce, že tím Rona zničím a že jsem jen rozmazlená holka, která neví, co chce. Nedávala jsem jí to za vinu, nikoho jsem za nic nevinila, chápala jsem to. Weaselyovi to měli po smrti Freda těžké a další špatné zprávy pro ně byly jako sůl sypaná do otevřených ran. S Ronem se to však už nedalo vydržet, neboť se nechal úplně vším vyprovokovat.

A tak jsem zůstala sama. Sama v domě svých rodičů. Mamka s taťkou žili stále v Austrálii. Chtěla jsem za nimi jet a vrátit jim paměť. Při všech těch hrozných vzpomínkách, které jsem měla v hlavě, jsem se ale rozhodla, že je pro ně možná lepší žít beze mě. Vlastně díky nim mě napadla ona myšlenka. Nevěděla jsem co dál. Kouzelnický svět mi trhal srdce na kousky. Nemohla jsem už dál být jeho součástí. V mudlovském světě jsem však neměla nic, žádnou vystudovanou školu ani diplom. Musela jsem se nějak postavit na nohy. A tak jsem se po dlouhém přemýšlení rozhodla splnit dlouholeté přání rodičů – vystudovat mudlovskou školu.

Hned v srpnu jsem si tedy podala přihlášku na medicínu. Chtěla jsem pokračovat v rodinné tradici. Nevěděla jsem tedy, zda ze mě bude zubař, spíš jsem se viděla v roli zdravotní sestry, pořád to ale bylo naší rodině tak blízké zdravotnictví. Věřila jsem v to, že kdyby to rodiče věděli, byli by šťastní a to mě motivovalo k tomu zmátořit se a jít si za tímto plánem dál.

Když mi o měsíc později přišel dopis s přijetím, definitivně jsem se rozhodla skončit se svým bývalým životem. Pořád jsem byla Hermiona, ale úplně s jinou, mnou vymyšlenou, minulostí. Svojí hůlku společně s hábitem a všemi ostatními kouzelnickými věcmi jsem schovala do krabice a tu pečlivě uložila na půdu mezi ostatní harampádí. Doufala jsem, že mi to pomůže se lépe vcítit do své nové osobnosti. Doufala jsem v to, že mi to pomůže žít nový život jako mudla.