Odzvonilo konec hodiny a já si do tašky začala skládat rozvrh a další hromadu papírů, která nám byla rozdána. Dnes ve škole budu trpět naštěstí jen pouhé dvě hodiny. 

,,Hraješ taky?" strčil přede mě můj spolusedící svůj mobil na jehož obrazovce byla zaplá jakási hra. 

Neochotně jsem na jeho telefon pohlédla. Jsem spíš přes seriály než přes hry, to co jsem viděla v jeho telefonu, mi nic neříkalo. Nesouhlasně jsem zakývala hlavou. Jak je mým zvykem nevydala jsem ze sebe jediné slovo. Odvrátila jsem pohled jinam a jen mlčky seděla co nejdál od něho. Snažila jsem se o něho ani pouhým koutkem oka nezavadit. A to proto, aby náhodou neměl pocit, že stojím o to, se sním dál o něčem bavit. Vypadalo to, že se s mým pouhým zakýváním spokojil a mobil ode mě odtáhnul. Byl potichu, patrně se soustředil. Nakonec to ale stejně nevydržel.

,,Je to dobrá hra" řekl a tím započalo jeho nekonečné vysvětlování o čem hra je a jak dobré skóre v ní už má. V té chvíli jsem litovala toho, že se s ním všichni odmítali bavit. Nezajímalo mě ani jedno slovo, které vyslovil. Nechtěla jsem se s ním bavit. Vlastně jsem ani nemohla. Nějaké kamarády jsem si sice najít chtěla, ale kamarádit se s klukem, ze kterého si při každém jeho slovu všichni utahují? To mi nepřišlo jako dobrý nápad. 

Přála jsem si najít kamarádku, nějakou takovou jako jsem měla na základce, zkrátka takovou, se kterou bych si rozuměla, měla bych si s ní o čem bavit a necítila bych se v její přítomnosti nesvá. Jak bych se mohla kamarádit s klukem, na kterého nemůžu pořádně ani mluvit, bez toho aby se můj hlas neklepal? 

Všichni okolo mě se už stačili seznámit. Bavili se mezi sebou, někteří si mezi sebou vyměnili svá místa, tak aby mohli sedět s tím, s kým si nejvíce rozumějí. Záviděla jsem jim to, jak se dokáží rychle začlenit do kolektivu, záviděla jsem jim to, protože já jsem to nikdy nedokázala a pravděpodobně ani nedokážu. Celé prázdniny jsem strávila přesvědčováním samu sebe, že dokážu být jiná. Neustále jsem si opakovala, že před sebou budu mít novou šanci, čistý stůl. Snažila jsem se uvěřit tomu, že budu sebevědomá, ihned se začnu s každým bavit. Musela jsem se přeci něčím uklidňovat, abych si prázdniny aspoň trochu užila a neprožívala je v nekončících depresích z toho, co nastane, až skončí. Ale byly to jen plané naděje. 

Nejde to. Nedokážu k někomu prostě jen tak přijít. Z každého jedince cítím možný výsměch. Výsměch kvůli mému vzhledu, kvůli mé barvě vlasů, nebo kvůli mému jménu. Protože výsměch se nakonec jako vždy dostaví. 

Začala druhá hodina a do naší třídy vešel vysoký učitel. Představil se nám a oznámil, že nás bude učit výtvarnou výchovu. Pak vyzval každého z nás, abychom se nahlas představili a prozradili mu, zda-li jsme na základní škole navštěvovali nějaký výtvarný kroužek. 

Nesnášela jsem tohle představování, jaké překvapení, že? Znamenalo to mluvit nahlas před celou třídou a to byl pro mě nelehký úkol. Navíc mě ještě víc znervózňoval fakt, že každý žák, který se zatím představil, nějaký kroužek navštěvoval a já ne. Čím víc se na mě blížila řada, tím větší jsem cítila trému. V hlavě se mi začínaly vybavovat nehezké vzpomínky na všechny mé trapné přeřeky při podobných situacích, za které jsem od ostatních sklidila hlasitý smích.
Nakonec jsem se nemusela ani přeřeknout, stačilo říct jen ,,ahoj, já jsem Ariel a žádný kroužek jsem nenavštěvovala" a třídou se začalo rázem ozývat šeptání mého jména doprovázeno tlumeným chichotáním. Někteří to nevydrželi zadržet a hlasitě vyprskli smíchy, když zjistili, že jsem nositelka takového jména a k tomu všemu mám ještě téměř červené vlasy. 

,,Takže tu máme mořskou pannu" konstatoval učitel s lehkým úsměvem, čímž to jenom zhoršil, teď už propukl v smích úplně každý, tedy samozřejmě až na mě. 

V ten moment jako by se pro mě zastavil svět. Přímo před sebou jsem viděla do širokého úsměvu zkřivené obličeje mých spolužáků, jednoho po druhém. Bylo to tu znova. Jako začarovaný kruh se moje trápení pořád dokola a dokola opakovalo. Mohla jsem dostat šancí, kolik chci, ale vždy to dopadlo stejně. V mé mysli se mi promítli všechny ty okamžiky plné výsměchu od dob školky až do tohoto okamžiku. Jako bych to všechno prožila znova. Znova jsem cítila tu nepopsatelnou bolest. Nedokázala jsem se uklidnit a normálně myslet. Můžete si přikazovat, jak chcete, abyste v takových situací neztratili sebekontrolu a nezačali brečet, ale stejně se ty neposedné slzy dostanou ven. Stud, potupa, bezcennost takovéhle pocity se ve mně mísily, přála jsem si tyto pocity už nikdy necítit. Přála jsem si neslyšet jejich výsměch, ale ten se zdál být tak hlasitý až mi to trhalo uši. Přála jsem si, abych dokázala předstírat, že to co se právě odehrálo, se nikdy nestalo. Jen nad tím mávnout rukou a jít dál. Ale to nešlo. 

Třída se v mých očích lusknutím prstu změnila k nepoznání a moje nálada ať už byla jakákoli se otočila o sto osmdesát stupňů a spadla na úplné dno. Celé mé tělo od paty až k hlavě chtělo utéct. Utéct pryč a už se mezi tyhle lidi nikdy nevrátit. Odehrávala se ve mně doslova bouře emocí. Ostatní ale viděli jen jak se nekontrolovatelně klepu a z očí se mi hrnou slzy a tím se jejich smích ještě víc prohluboval. Copak nikdo z nich neví co je to soucit? Nevidí, že je to přes čáru? Vypadalo to, jakoby je to snad bavilo, jako by se vyžívali v mém utrpení. Na povrch mé mysli vyplynula otázka, zda je to mnou nebo ostatními, že kamkoli přijdu, tam se mi vysmívají.
Možná kdybych byla silnější. Kdybych se dokázala změnit. Nedělo by se to. Ale to já nebyla. Nedokázala jsem se jim sama postavit a nebyl tu nikdo jiný, kdo by mi pomohl. Ani ten zpropadený učitel nic neudělal, neměl by je okřiknout? Skončit to už konečně? Ani bych se nedivila, kdyby se začal smát s nimi. 

,,Vážně se jmenuješ podle té pohádky?" otočil se na mě spolusedící, přes mé oči plné slz jsem mu ani neviděla do tváře. Vše jsem viděla rozmlženě. Vypadalo to, jako by si snad ani neuvědomoval, že jsem uprostřed hysterického záchvatu pláče, jakoby si neuvědomoval, jaká tahle situace pro mě je. 

Neodpověděla jsem mu. Ani to nešlo. Z mé pusy se ozývaly nezastavitelné vzlyky. Po chvíli smích utichl. Jen občas se někdo uchechtl, když se z mé strany ozvalo hlasité popotahování jako pozůstatek po pláči. Pomalu jsem se uklidnila. Rozdýchávala jsem ustavičný pláč a ten silný nával emocí. Rukávem od mé mikiny jsem si začala zuřivě utírat slzy z tváří, jako bych tím snad chtěla smazat i vzpomínky na předešlou chvíli. Přála jsem si zmizet. Přála jsem si se najednou probudit z tohoto momentu jako by to byla jen nějaká noční můra. 

V tu chvíli jsem ztratila všechny své zbývající naděje na to, že to možná nedopadne, tak hrozně jako vždycky. Že si tu možná najdu nějaké kamarády a že se mi možná konečně nikdo nebude za těch jedenáct let posměchu smát. 

Netrvalo to ani den. Ani jediný den jsem nemohla strávit v těchto naivních představách. Mé naděje na to být někým jiným, lepším, oblíbenějším se rázem rozpadly v pouhopouhý prach.