❅

24. listopad

──────────────────

Zpívej, kvítku chladné zimy,

zpívej, snížku, mezi svými.

Tak vyprávěj mi pohádky,

a přines mi ty zázraky,

co v tajemstvích se halí.

❅

Yeosang si nepřál nic jiného, než uniknout před krutými spáry bezcitné zimy. Celé jeho tělo hořelo touhou se schoulit v teple doprovázeným bezpečím domova a utéct před nelítostným mrazem, který se mu drásal pod oblečení a pomalu jej ledovými drápy škrábal po zádech, odkud postupoval dál a nepřestával, ani když se mladý muž roztřásl.

Poslední listopadový večer byl obzvlášť chladný. Vítr se zařezával do tváří a barvil je do ruda, zatímco do očí vháněl slané slzy. Nemilosrdný konec podzimu Yeosangovi připomínal, co za období se neodvratně blíží, a proto si teplý kabát přitáhl k trupu ve snaze se zahřát o trochu více a zachumlal se do huňaté šály, do níž schoval i část obličeje. Přidal do kroku, ledové pařáty vichru v patách. Aniž by se byť jen jedinkrát ohlédl přes rameno, spěchal napříč ulicemi potemnělého rodného města.

A poté z ničeho nic zastavil, jakmile si uvědomil, že jej doma stejně nikdo nečeká.

Vítr nadále hvízdal osamělou skladbu v jazyce, jemuž Yeosang neměl šanci porozumět. Kvílel a naříkal, přičemž mu na líc věnoval polibek ostrý jako čepel nože. Netušil, proč se nedokázal hnout z místa... Zkrátka nemohl.

Snad napětí a nikdy nekončící vyčerpání jej přimělo zapochybovat o sobě samém. K čemu to všechno snažení, když se v posledních letech hnal za cíli, které nebyly jeho vlastní a shledával je cizími? Jen co jich dosáhl, nevěděl jak pokračovat. Možná si vybral správnou cestu, ale kráčel ve směru, který nikam nevedl. Jako slepec potácející se v kruzích.

Zatoužil, aby jej někdo konečně zachránil z toho bludiště zašlých stereotypů, v němž se pomalu ztrácel smysl pro cokoliv. Chtěl opět pocítit tu dětskou radost z maličkostí a všedních dní, chtěl znovu zakusit tu sladkou chuť veselí a pošetilých snů, chtěl... Chtěl toho tolik a přitom tak málo.

Svět utichl. Yeosang vzhlédl k potemnělé obloze, odkud se začaly snášet bělostné vločky, a přese všechno v něm vzkvetl záchvěv něhy. Podzim přestávál být tím sychravým obdobím – nyní se přeměnil v něco mnohem krásnějšího a kouzelnějšího, pomaličku předávaje žezlo svému nástupci.

Padal přeci první sníh.

Na rtech se mu usadil sotva patrný úsměv a zkřehlou ruku natáhl před sebe, aby mohl další z drobných třpytivých krystalků chytit. Možná ta myšlenka přece jen byla uskutečnitelná. Jak minuta po minutě ubíhala do neznáma, potřeba navrátit ztracené nadšení rostla spolu s popraškem sněhu, který se mu hromadil na ramenou.

Čas se uprostřed toho zastavil, nebo alespoň zpomalil svůj krok a k Yeosangovým uším dolehl tón nachlup stejný, jako když zacinká ta nejjemnější zvonkohra. Vítr mu do vlasů zamotal další hrst vloček a za jeho zády se rozezněl hlas.

„Co bylo tvé přání?"

Polekaně se otočil a vzápětí zjistil, že pod lampou stál muž oděný v bílém – od kabátu po boty nezahlédl jinou barvu. Jen havraně černé vlasy silně oponovaly celému jeho vzhledu. Když se na něj Yeosang podíval pozorněji a jejich pohledy se střetly, dech se mu zadrhl v plicích. V životě nespatřil tak světlé oči, které navíc i přes svůj ledový modro šedý odstín, působily vřele.

„Co prosím?"

„Jsem Seonghwa, tvá vločka. Přivolalo mě sem tvé přání," muž se na něj usmál. Jeho ruce zabloudily do kapes huňatého kabátu a začaly v něm něco hledat. Pomatenec, pomyslel si Yeosang mimoděčně, je to blázen. „Tohle si vem a zavolej mě, až budeš chtít, abych tvé přání splnil."

Jen to cizinec dořekl, hodil před sebe drobný předmět, který se ve mdlých paprscích pouličního osvětlení zaleskl a poté dopadl do Yeosangovy dlaně. Docela drobný nenápadný náramek vyroben ze stříbra. Vypadal krásně, ale co s ním měl dělat?

Vzhlédl, zkoumavě se podíval kolem sebe a nic. Po muži v bílém nezbyla na čerstvě zasněženém chodníku ani stopa, a dokonce i lampa před ním začala osaměle zhasínat. Přestože za doprovodu zběsilého tlukotu srdce dobývajícího se z hrudi ven a neutuchající, leč naivní, touhy uvěřit zázraku v prstech svíral šperk, potvrzuje si tak skutečnost celého okamžiku, pochyboval o své příčetnosti jako nikdy předtím. 

❅

Zdravím, milí čtenáři!

Vánoce se pomaličku blíží, tak proč si nezkrátit čekání nějakým tím příběhem? Jak mnozí jistě víte, příběh byl opět napsán do soutěže. Sice je dopsaný, ale ještě potřebuje trochu doladit, takže jeho části budou přibývat postupně. 

Snad se vám tato oddechová fantasy vánoční povídka bude líbit a užijete si čtení stejně jako já její psaní.

Amisaki