ZÁŽITKY Z PRAXÍ – DALŠÍ ZÁPIS Z DENÍKU NEBOHÉHO BÝVALÉHO STUDENTA

Jsem tu zas a jdu vás znovu otravovat tím, co mě potkalo na pekelných pedagogických praxích. Pořád se ještě nacházíme na prvním stupni, pořád se to kolem nás ještě bude hemžit malými dětmi, vysmátými učitelkami a dobrými známkami.

V době, kdy byl psán původní zápis, ze kterýho vznikla tahle kapitola, uplynuly od minulé praxe dva týdny – Quentin si totiž uhnal angínu, která vyvrcholila třemi dny bez hlasu, tudíž se musel omlouvat v podstatě cizímu člověku. (A aby to nebylo jednoduchý, tak mi ta učitelka ani na jednu zprávu neodpověděla, takže jsem se celej den klepal strachy, že se mnou počítala a já nedorazil.)

Tentokrát vás čeká zápis o tom, jak moc se nevyplácí chodit v nenaplánovanej termín na praxe a jak vám může zdravá výživa totálně zničit plány (a celej život, hah).

No, plán zněl, že Q teda přijde na první tři hodiny – čeština, matika, prvouka –, potom zase poletí do školy a pohoda jahoda. Ráno začalo pěkně, svítilo sluníčko, učitelům na gymplu se včas omluvil, paráda. Dorazil hezky přesně, učitelka ho přivítala s úsměvem, děti zářily nadšením, no krása. Jenže všechno se zvrtlo hned na začátku. Milá paní učitelka totiž řekla, že si musí rychle něco zařídit (Quentin totiž nemohl přijít v lepší dobu – umřel jí děda, takže zařizovala pohřeb), za dvacet minut se vrátí a že tu děti nechá s novým panem učitelem. Pak mu do ruky vrazila pracovní list na vybarvování, který měl dětem rozdat, a odešla.

Quentin zůstal stát u dveří, v ruce žmoulal papíry, snažil se nepanikařit a v duchu si opakoval, že dvacet minut není až tak moc.

(Abyste rozuměli, tohle byla první situace, kdy jsem byl sám s dětma. Jinak tam vždycky byla učitelka, co je mohla nějak korigovat, ale tentokrát to nechala všechno na mně. A to byl teprve začátek listopadu. Vždyť já ani nevěděl, jak se ty děcka jmenujou!)

Q se teda statečně otočil čelem k těm potvůrkám, co seděly v lavicích a upíraly na něj zvědavý pohledy, několikrát se nadechl a pak jim (snad) pevným hlasem řekl, že tu s nima chvíli bude sám. Děti nadšením div nezbořily třídu. Začaly pokřikovat, smát se, některý dokonce vylezly z lavic a pobíhaly po třídě. Hotová katastrofa. A pak přišla otázka od jedné holčičky, co seděla v první lavici.

„Pustíš nám prosím pohádku?"

Na téhle otázce byly špatně hned dvě věci. Zaprvé – tykání. A s tím souvisí i druhá věc, jíž bylo to, že Quentin by to opravdu rád udělal, protože to dítko poprosilo, navíc bylo roztomilý a jako bonus by se jich zbavil (a získal by jejich přízeň). Jenže celou dobu mu v hlavě rezonovaly věty, které neustále pronášel jejich učitel na semináři: „Jste učitelé, ne kamarádi. Nemáte si s nima hrát, a pokud jo, tak jen v rámci učení. To je jedna z chyb začínajících učitelů. Buď jsou moc zlí, nebo se z nich stanou víly kmotřičky, co plní všechno, co žákům vidí na očích. Pamatujte si, že zlatá střední cesta. Bavte se, ale s odstupem. Musí z vás mít respekt."
Tudíž mu bylo jasné, že žádná pohádka, ale hezky pracovní list a správně vybarvovat určitá vyjmenovaná slova. Proto se na holčičku usmál a přiškrceným hlasem jí sdělil, že pohádka se nekoná, ale budou pracovat na tom, co jim zadala paní učitelka. Třidou se neslo hlasité mumlání a stěžování, ale když jim jejich náhradní učitel ukázal pracovní listy, děti aspoň trochu ožily a následně se pustily do práce.

V tu chvíli Q moc nevěděl, co má dělat. Sednout si na učitelčinu židli by si nedovolil, ale kdyby se posadil do lavice k dětem, totálně by podkopal to, o co se pokoušel – alespoň nějaká miniaturní stopa po respektu. Nakonec se rozhodl, že přecházení po třídě zní jako nejvíc neškodná možnost a začal chodit kolem všech dětí, ptát se, jestli nepotřebujou poradit, a případně se k nim naklonil (hlavně dával pozor, aby se jich zbytečně nedotýkal, protože, světe, div se, ale rodiče by byli schopní ho za tohle stáhnout z kůže (a to si nedělám srandu... bohužel...)), aby jim pomohl a dovedl je ke správný odpovědi. Když nikdo nic nepotřeboval, za chůze si čáral do sešitu a zapisoval si, jak děti pracují. Po pár (konkrétně třech) minutách konečně dorazila učitelka, na obličeji zaschlé stružky slz, poděkovala mu a začala úlohy s dětma kontrolovat. Quentin tiše zaplul do lavice a doufal, že tím nepřišel o veškerý (neexistující) respekt, který získal.

Zbytek hodiny proběhl v poklidu, děti dělaly, co měly, a Q si poctivě zapisoval. O přestávku se raději vypařil na chodbu, kde se okamžitě začal s kamarády dělit o své otřesné zážitky při výuce. Matematiky, která měla přijít vzápětí, se celkem bál, proto vyčkával v bezpečí chodby až do zvonění, kdy se připojil k učitelce. Ta mu ale řekla, že tentokrát nepůjde o obyčejnou hodinu matematiky, nýbrž o něco výjimečného – o nauku o zdravé výživě! A bude to trvat dvě hodiny!

Náš hrdina si tedy myslel, že si tam dvě hodiny posedí, poslechne si o něčem, co stejně nikdy nedodrží, a půjde domů. Ha, jak bláhové. Hned po vstupu do třídy si děti měly odsunout lavice ke zdi, s čímž jim pomohl, zároveň jim odklidil aktovky ke straně. Ale tím utrpení neskončilo. Následně totiž do třídy vešlo pět studentů, které odhadoval tak na dvanáct let. A s jejich příchodem začalo peklo.

Sebrali dětem židle, postavili je do kroužku, řekli, ať si každý sedne (dokonce i Quentin, který si prve myslel, že si ho ani nevšimli), že budou hrát hru. Chvilku po nich přišla i učitelka, kterou si Q pamatoval od vidění, ještě z doby, kdy tam studoval, představila se, posadila se k dětem a začala vysvětlovat, o co tady vlastně jde. Jednalo se o celoroční práci starších studentů (konkrétně se to s nima táhlo od osmičky do devítky), co měli chodit k mladším ročníkům, poučovat je o zdravý stravě, ale zároveň nějaký duševní hygieně, zkrátka věc, kterou ty děti měly rády jen proto, že se nemusely učit.

První hra měla být údajně stupidně jednoduchá. Děti byly upozorněny, ať pořádně poslouchají, a ta učitelka, co přišla, řekla jednoduché souvětí: „Jsem Jitka a mám ráda jahody." Děti se měly představit jako ona. Samozřejmě se hned objevil les rukou a první odvážlivec spustil: „Jsem Adam a mám rád tanky."

Jenže problém, učitelka řekla, že tohle je špatně. Ještě jednou se podívejte na tu první větu. Pořádně. Víte, jakej je ten vzorec, podle něhož se měli představit? Quentinovi trvalo asi pět minut přeříkávání si tý věty v hlavě, než mu došlo, že řekla „Jsem Jitka a mám ráda jahody." Což samozřejmě děckám nedocházelo, takže asi deset minut jen střílely od boku, než Quentinovi dovolili to zkusit a tím pádem jim napovědět. Kupodivu jim to fakt pomohlo, za což ale asi mohlo i to, že na ta písmena dával fakt extra důraz, takže by to došlo i hluchýmu.

Následně si studentíci posedali ke stolům po asi pěti, každej dostal A4 čtvrtku a měl tam nakreslit tričko, do něj napsat svoje jméno a nakreslit věci, co má rád. Quentina do toho zapojili taky, naštěstí měl jen dětem radit, co mají jak nakreslit. Takže bloudil mezi stoly, neustále jim koukal pod ruce, pomáhal vybrat nejlepší barvičky, radil, jak třeba vyjádřit lásku k rychlosti, nebo se pokoušel jednomu klučinovi nakreslit na triko leporelo. Aby byla sranda, chlapeček neměl tužku, takže se jelo hezky naostro. Mám takovej pocit, že to vypadalo spíš jak hodně hnusnej flek, ale... snaha byla, ehm.

Vyšlo to celkem přesně, když zazvonilo, děti už dokončovaly svoje výtvory a po přestávce, kterou Q strávil u jedné holčičky a snažil se s ní vybarvit duhu ve správném pořadí (jo, fakt nevím, jak ty barvy jdou za sebou), se pomocí nich měly představit. To zabralo jen deset minut, protože se všichni najednou začali stydět za svoje výtvory a třídní učitelka nechtěla, aby se do toho nutili. Tudíž nadešla další fáze. Fáze jak zničit studenta na praxi.

Jitka se pustila do opěvování zdravého životního stylu, jak je to důležité, jak by to měl dělat každý a děti by měly začít co nejdřív, že jim to jen pomůže. Q se samozřejmě celou dobu nudil, čmáral si do sešitu prapodivné obrázky, a když po chvíli zvedl hlavu, omylem se s tou fanatičkou setkal pohledem. Usmála se, tak jak to umí jen šílenci, a zeptala se ho, jestli dodržuje zdravý životní styl.

Ehm, je důležité vědět, že tou dobou bylo jedinou náplní mých dní sezení u počítače kvůli hrám/psaní/občas škole, žraní nezdravých jídel, pití nezdravýho množství sladkých limonád, chození spát ve tři ráno a vstávání v sedm. Takže tady o zdravém životním stylu nemohla být řeč. (A to kdybyste slyšeli, jak žiju teď, tak by vás kleplo. A Jitku taky.) Takže Q se raději nervózně usmál, řekl, že on není zrovna člověk, co by žil zdravě, a zase se sklonil k sešitu.

Učitelka naštěstí pochopila, že víc z něj nedostane, a nechala ho být. Ze zbytku hodiny si Quentin skoro nic nepamatoval, dochovaly se jen malůvky v sešitech, které svědčí o hrůzách, jež musel prožít. Po zazvonění se tedy probral z transu, pomohl dětem uklidit židle a lavice a se spokojeným úsměvem se vrátil na gympl, kde zjistil, že si zapomněl vyhledat učitelku, ke které půjde na praxi příště, nemá na ni telefon, nic. (Takže zeměpis, který zrovna měli, vůbec nevnímal a nervoval se, že to celý podělal. Naštěstí existují emaily a hodná učitelka, která měla praxe na starosti. (Mimochodem, ta paní je fakt úžasnej člověk, ale o tom jindy.))

No, další dobrodružství je u konce, příště se dozvíte, že pátá třída rozhodně není žádná pohodička a ty děti jsou horší jak stádo divokejch koní.

Doufám, že všichni žijete a přežíváte distanční výuku.
(A pokud by to někoho zajímalo, tak na knížkách se pracuje, v průběhu týdne už napíšu do tiskárny. Jo, vím, že mi to trvá, ale momentálně vůbec nic nestíhám, takže... strpení, prosím.)

Tak vám přeju pevný nervy a držte se!
Quentin