„Co se děje, Ev?"zeptá se starostlivě Erik, když mu jeho kamarádka opětovně neodpovídá.

Zdá se, že ani nevnímá, co se kolem ní děje. Stále přemítá, jestli by neměla zajít za panem Bertelsenem a zeptat se ho na jeho postupy při vyřazování studentů. 

Evangeline svraští naštvaně čelo a vytvoří se jí na něm malé vrásky. Povzdychne si a vykoukne zpoza dlaní na modrookého chlapce. 

„Jenom...vyhodili Rachel, nestihla to,"připustí nakonec a našpulí smutně rty. 

Erik sympaticky pohlédne na hnědovlásku a chytne ji za ruku, kterou následně stiskne, aby jí dodal odvahy. I hned se usměje při pohledu na její spokojený výraz a zářící kaštanové oči. 

„Je tak krásná a roztomilá zároveň,"pomyslí si.

Avšak Evangeline je i nadále zamlklá. Líčka má rudé a vlnité vlasy má zastrčené nedbale za ušima.

„Ev? Děje se něco?"zeptá se opětovně, když je Evangeline stále vyhýbavá.

Takovou ji nezná. Tedy samozřejmě někdy má své dny, ale tohle je něco jiného. Vždycky je veselá a optimistická. Většinou až moc. Je hrozný snílek.

Evangeline jen nesouhlasně pokroutí hlavou a rozhodne se přetvařovat. Nadhodí falešný úsměv a vykroutí svou ruku z té jeho. I hned pocítí chlad na své dlani a zatouží po Erikově hřejivé ruce, ale rozmyslí si to. Nebylo by to vhodné.

„Nic. Jen moc přemýšlím,"odvětí úsměvně a plácne ho svou malou pěstí do ramene.

Erik bolestivě vyjekne a promne si bolavé místečko na paži.

„Za co to bylo!"ohradí se ublíženě.

Za ty štouchance na chodbě!"vyplázne na něj Evangeline hravě svůj narůžovělý jazyk.

Erik jen protočí očima a oba se spokojeně pustí do svých obědů. Řinčení příborů o talíře se rozezní všude kolem nich. I když Evangeline se stále honí hlavou různé nápady. Když oba dojí, rozloučí se dlouhým objetím a každý se vydá do své pracovny. 

Evangeline však zahne a nakráčí si to do kanceláře rektora. Rázně zaklepe a vtrhne dovnitř. Nečeká na vyzvání. Opět ji do nosu udeří nepříjemně štiplavý zápach z cigaret. Kancelářská židle hlasitě zavrže a pan Bertelsen se polekaně napřímí, až se mu rozepne jeden knoflík na kostkované košili. Mladík, stojící před jeho dřevěným stolem, se také vystrašeně ohlédne. Ale když jeho tmavé oči spočinou na štíhlé krásce před ním, pobaveně se ušklíbne. 

„C-co si to dovoluje!"pokárá jí zavalitý muž a upraví si škrobeně sako.

„Přišla jsem se zeptat na vaše postupy při vyhazování studentů této školy,"odsekne mu Evangeline a přistoupí blíže k nim.

Vzhlédne na kluka před sebou a oči se jí vytřeští, když jej pozná. On se na ní na oplátku spokojeně zaculí a prohrábne si troufale své havraní vlasy.

Evangeline si pohrdavě odfrkne a znovu se ohlédne na pana Bertelsena.

„A proč Vás to tak zajímá, slečno....?"zeptá se vyhýbavě a nasadí si zkoumavě dioptrické brýle, které má navlečené na gumě a omotané kolem svého tlustého krku.

„Greenová,"procedí skrz zaťaté zuby a černovlasý kluk se uchechtne.

Evangeline jej zpraží pohledem a on tázavě nakrčí obočím. To je ale změna v chování. Už to není to vystrašený kuře z pracovny. Ale tahle  změna je pro něj jenom vítaná. Má rád troufalé a divoké, spíše rozpustilé holky. 

„Slečno Greenová,"Bertelsen si dá obzvlášť záležet na pečlivé vyslovení jejího jména, „mám takový dojem, že to není vaše věc."

„Já si myslím pravý opak,"zamračí se hnědovláska a tím rektora ještě více dopálí.

Nečekal, že bude ohledně toho tak zkoupá a neústupná. To mu ničí jeho plány. A nemá radost.

„Kdo jsou ti muži, kteří vynesli Rachel odsud?"poukáže směrem na tajemného mládence.

„Naši pracovníci. Dělají jenom svou práci,"odpoví jí promyšleně tlouštík.

„Nikoho takového jsem tu nikdy neviděla,"oboří se na něj nebojácně dívenka.

„Protože vy jste studentka a je vám po záležitostí školy úplné houby!"rozkřikne se na ní pan Bertelsen a líně se vyhoupne na nohy.

Evangeline zrudne a polkne nervozitou. Veškerá odvaha byla pryč.

„Takže, slečno Greenová, byl bych moc vděčný, kdybyste nestrkala svůj zvědavý nos do něčeho, co se vás netýká,"dodá poté a spokojeně se usměje.

Už to má vyhrané. Jen ještě kousíček.

„A neříkej nic o tom, co jste údajně viděla. Nerad bych, aby studenti byli jako na jehlách a zbytečně by panikařili, když se nic nestalo, viďte?"vítězně vycení své nažloutlé zuby, když uvidí poraženecký pohled své studentky.

„A dohlédněte na to, aby byla práce slečny Youngové dokončena,"dodá nedlouho poté a svůj pohled věnuje opět černovlasému chlapci.

Evangeline si poraženecky povzdechne a urychleně zmizí z této smradlavé díry. Kráčí po tichých a tmavých chodbách zpátky ke své pracovně. Podrážka jejích šedých tenisek pleská po žulových kachličkách. 

Vtom se za ní mihne stín. Prudce se otočí, až se jí zavějí vlasy. Ale nikdo nikde. Pomalu se otáčí zpátky, když se náhle před ní objeví urostlá postava v černém. Leknutím vykřikne, ale výkřik vyjde naprázdno, když jej ztlumí jeho dlaň. 

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, bojovnice,"uchechtne se havraní chlapec a oddělá svou ruku z jejích úst.

Evangeline se polekaně chytne za srdce, které jí bije jako zvon. 

„Ale stalo se, co?"pronese sarkasticky Evangeline a překříží si ruce na hrudi.

„Kde se to v tobě bere...taková malá holka a tolik divokosti..."pokroutí hlavou pobaveně a přeměří si jí ještě jednou pohledem.

Byla vysoká tak akorát, dosahovala mu sice sotva po ramena, ale jemu se to líbilo.  Vlnité hnědé vlasy sčesané kolem hranatého hubeného obličeje se vyjímaly díky její bledé tváři a byla opravdu pohledná. Nepotřebovala make-up či jinou kosmetiku, vypadala přírodně pěkně. Nejvíce uhrančivé byly její oči. Lehký odstín kaštanové barvy spojené s velkýma zářícíma očima. 

„Kdo je u tebe malá holka!"ohradí se dotčeně brunetka a na čele se jí objeví vráska.

„Nezvyšuj na mě hlas, já se tě nebojím,"vyplázne na ni jazyk, na kterém se objeví černá kulička piercingu.

„Chceš něco?"odsekne popuzeně Evangeline.

„Jen jsem chtěl vidět tvou milou tvář...bůhví kdy se zase uvidíme, že?"zašeptá blízko její tváře a jeho horký dech jí zašimrá v obličeji.

Zamrká překvapením. Narušil její intimní zónu. On jakoby si to také uvědomil a cíleně se ušklíbne. Evangeline udělá nerozhodný krok zpět. Nelíbí se jí, kam by tahle pozice mohla směřovat. Ale černovlásek jí jedním rychlým pohybem přitáhne za lokty zpátky k sobě. Evangeline, která absolutně nečekala toto jeho gesto, ztratí balanc a spadne na něj.

„Opatrně..."zasměje se hrdelním smíchem chlapec a Evangeline naběhne po těle husí kůže.

Má takový krásně zvučný a melodický hlas. Zlehka nakřáplý a hluboký.

Růžolící se dívka rychle odstoupí od toho vysokého čahouna a nervózně si odkašle.

Najednou se oba na sebe zadívají. Hledí si zpříma a upřímně do očí a každý se pokouší tam najít to své. Vše kolem nich je nezajímavé. Důležitá je jen zářivá jiskra jejich očí.

Hlasitý tón jedné metalové skladby vše naruší. Po chodbě se rozezní ona tvrdá muzika a oba ucuknou svými pohledy ke zdroji hluku. A ten se nachází v černých džínsách, konkrétně v přední kapse mladíkových riflí. Ten jej polekaně vytáhne a zaúpí, když zjistí, kdo mu volá.

Otočí se k Evangeline a vydá se jejím směrem. 

„Musím běžet, naléhavé..."sdělí jí urychleně a obejde ji.

Kráčí si to svižným krokem pryč, ale ještě se ohlédne a zakřičí jediné slovo.

„Rhys!"

☻☻

V odpoledních hodinách byli všichni studenti jako na jehlách. Nedočkavě odpočítávali sekundy odbití patnácté hodiny, aby mohli opustit pozemek školy a zamířit domů, dělat cokoli, po čem jejich srdce lační. Evangeline stála osamocena před svým pultem a pracovala na dokončení knihy, na které Rachel tak usilovně pracovala. 

„Rachel...."posteskne si, když odloží laserovou jehlici na dřevěné desky.

Pomocí našedlého rukávu si otře pot z čela a posadí se. Musí si dát přestávku, aspoň na chvíli. Je jí jasné, že tu zůstane do pozdních večerních hodin. Zkrátka se to musí dodělat. Čím dříve to bude mít z krku, tím lépe. Hned potom co Rhys odešel, zaběhla za školníkem Drakem a domluvila se s ním, že tu zůstane déle než všichni ostatní. Pan Drake je velice milý a hodný muž. Souhlasil a ještě si dělal obavy, ať není moc přepracovaná.

Codex Fabula.

Jméno oné záhadné knihy. Je napsána latinou a Evangeline dělá celkem problémy se s ní vypořádat. Má opravdu dobře zachované a kvalitní desky. To je velice podivné.

Když prsty přejede po koženém obalu knihy, tak jí zlehka zabrní, až překvapivě uskočí. Jako by právě dostala malé elektrošoky do konečků prstů. Pokroutí nad sebou hlavou. 

„Něco se mi zdá,"pomyslí si. 

Prudký závan větru Evangeline udeří do zad. Naskočí jí instantně husí kůže a ošije se nad přívalem chladu. Otočí se a povšimne si otevřeného okna. Bílá záclona zběsile škube garnýží a pohupuje se všemožnými směry. Hnědovláska přispěchá k oknu a snaží se dosáhnout na záclonu, která se zmítá vysoko nad ní. Protočí otráveně očima, když si uvědomí, že tam prostě nedosáhne. 

Při ohlušující ráně z venku se vystrašeně nahne z okna. Vlasy jí létají kolem obličeje a jeden z pramenů jí dokonce i šlehne pod oko. Z toho silného větru jí slzí oči, a tak vidí mlhavě. Ale jednoznačně v dáli rozpozná černá mračna, která se hrozivě tyčí nad celým městem. Ba, i zablýsknutí se objeví a rozzáří celou oblohu. Ještě předtím se ozve hlasitý náznak hromu, přičemž si ve stejnou chvíli instinktivně zakryje uši dlaněmi, aby zamezila nepříjemnému svým ušním bubínkům.

  „To není dobrý,"pomyslí si polekaně a s obtížemi zavře okno. 

Všimne si, jak se zčistajasna všude setmělo. Zamíří si to k zapínači na druhém konci místnosti. Najednou se zastaví v pohybu. Něco není dobře. Zavládne ticho. Bezvětří. ¨

Prudká, oslňující záře jí udeří přímo do obličeje. Skácí se na zem. Těžce dopadne na dřevěné parkety. Zavře své hnědé oči, až se jí vytvoří malé vrásky všude kolem její tváře, čela a očí. Zafňuká, když jí to světlo úplně oslepí a ona vidí pořád záblesky pronikavých barev.

Zběsile oddechuje. Nechápe, co se děje. Co to bylo?!

Vyhoupne se do sedu a promne si bolavé záda. Opatrně otevře nejdříve jedno oko. Pomaličku.

A uleví se jí, když je všude kolem ní černo-černá tma. Tedy ne úplně. Nemá zrovna tmu v lásce. Děsí jí. Připomíná jí dobu, kdy byla jednou nohou na druhé straně světa - tam, kde živí nemohou. 

Postaví se a rozhlédne se po pokoji. Co se tady stalo?

Zrakem spočine na jediném místě. Na svůj pult. Odkud se stále ještě objevuje blyštivá záře. Nyní je spíše taková průzračná, ztrácí se. Ale síly nabývá na pultu. 

Nerozhodně a váhavě přistoupí blíže. Každý krok je rozvážný. Nejistý. Slyší své srdce, které bije jako kdyby běžela maraton. Když se objeví u svého stolu, zamrazí ji.

Kniha, která ještě před hodnou chvílí obyčejně ležela a zdála se jako normální, byla zdrojem toho všeho rozruchu. Evangeline natáhne svou ruku a dotkne se stránky, která se díky větru sama obrátila.

Vtom se vše zachvěje. Místnost se s ní otočí o tři sta šedesát stupňů a ona zahlédne střípečky nějakých příběhů. Obrovitý hrad za ranního svitu. S třemi bílými věžičkami a tmavým praporcem na úplném vrchu hradu. Zběsilé pobíhání a chichotání malých dětiček ve vesnici. Klapot jejich bot na žulou vydlážděných cestách. Pronikavý smích jedné z dívek. Oceánově bystré oči. Červená kapuce v lesním podrostu. Nyní se smích dětí proměnil v pláč a křik. Klapot kopyt se rozezní v jejích uší a zvláště jeden ječivý výkřik jí probere z transu.

Evangeline vykřikne, když se jí před očima zjeví opět její pracovna. Teď je kolem ní šero a kniha vypadá zcela normálně. Sesype se na zem a obejme si kolena, která si následně přisune k tělu. Ret se jí třepe a celá se třese šokem, strachem.

V hlavě jí pořád zní ten výkřik....