„Evangeline?! Slečno Greenová!"zatřese s napůl vyděšenou a duchem nepřítomnou dívkou pan Drake - školník univerzity restaurátorské.

Evangeline leží stále na parketách, vedle svého pracovního pultu a namáhavě dýchá. Pan Drake, muž po padesátce, se nad ní sklání a snaží se jí probrat. 

Lehce ji poplácává svou mozolnatou dlaní po tváři, až dívka procitne a vytřeští oči. Rychle se přesune do sedu a zmateně kouká po svém okolí.

„Jste v pořádku? Co se stalo?!"zeptá se poplašeně postarší pán, kterému se podstatně uleví, když je studentka živa a zdráva.

„Ta kniha...! Ona...ona ukazovala....ten výkřik...panebože!"vyhrkne pomateně hnědovláska.

„Prosím? Jste si jistá?"školník se na ní nedůvěřivě zadívá a oči mu zajiskří.

„Cože?!"vypískne hněvivě Evangeline.

„Tedy, je Vám lépe?"opraví se a poškrábe se na strništi jeho brady, které je místy našedlé.

Evangeline si odkašle a němě přikývne. Konečně se vzpamatovala natolik, že už poznává, kde je a s kým. A co se stalo. I když jí to nedává smysl.

„Měla byste jít domů. Je pozdě,"oznámí jí pan Drake a pomůže jí vstát.

„Máte pravdu, děkuji Vám,"samou nervozitou si mladá dívka opráší své černé kalhoty a rozloučí se s panem Drakem. 

Ten jí pozdrav oplatí a vydá se taktéž domů. Zase se v místnosti ocitne dívka sama. Husí kůže jí nabíhá po zádech. Pomalu se vydá k pultu a zkoumavě pohlédne na prastarou knihu.

„Co skrýváš?"hlesne tiše a prsty jemně uchopí křehkou vazbu knihy.

Opět ji poleká povědomé brnění a ona ucukne. Pokroutí nad tím hlavou a zohne se pro tašku, kterou si přehodí přes rameno a vydá se pryč. Hlavně domů, zpátky do své měkké a hřejivé postele!

Než zavře dveře pracovny, zaslechne dětský smích. Zastaví se v pohybu. Zalapá po dechu a opatrně otevře. Nakoukne dovnitř a oči jí málem vypadnou z důlků. Vypískne, čímž si získá pozornost návštěvníka asi šest metrů od ní.

U okna stojí malá plavovlasá holčička, oblečená pouze v zeleném. Krásně zářivé zelené šaty podtrhují barvu jejích smaragdových očí, které zdobí její drobný obličej. Uši má mírně špičaté, vypadají jako netopýří a je opravdu nádherná. Na úzkých a malých rtech se vytvoří obří úsměv, až vysvitnou její zářivě bílé zuby. Dívenka pozvedne ruku a zamává Evangeline, která stojí nehnutě na místě.

Evangeline urychleně zavře dveře, až se ozve rána. Ani ne za sekundu je zase otevře, ale v místnosti nikdo není. Pohlédne do všech koutů, ale po vetřelci ani stopa.

„Asi jsem už přepracovaná,"povzdychne si a nadobro odejde domů.

☻☻

V noci měla Evangeline divoké sny. Pronásledovala jí ta tajemná holčička z večera a dožadovala se vyslyšení a pomoci. Když se však hnědovláska tázala, jak jí má pomoct, dívenka zmizela a Evangeline se s výkřikem probudila. Seděla na své menší posteli, celá zadýchaná a zpocená. Potom už nedokázala zamhouřit oči.

Bylo asi kolem čtvrté hodiny ranní a Evangeline se procházela po balkóně svého malého bytu. Nacházel se v odlehlé čtvrti, ale byl útulný a hlavně levný. Nutno dodat, že balkón sám o sobě měl cca tři metry čtvereční, takže to žádná procházka nebyla, ale čerstvý chladný vzduch jí udělal dobře a uklidnil ji. Také jí čechral vlasy a chladil horkou pokožku díky noční můře.

S povzdechem se o dvě hodiny později dopravila na fakultu. Šla unaveně, takže se podobala hlemýždi a snažila se vyhýbat studentům, kteří spěchali na své přednášky a nedávali pozor. Několikrát do ní někdo vrazil ramenem, ale udržela rovnováhu. Tiše zaklela, ale pokračovala dál. 

„Evangeline, ahoj!"pozdraví jí Erik a připojí se k ní.

„Čau,"zamumlá jeho kamarádka.

„Vypadáš hrozně,"poznamená Erik a zastaví se.

Chytne Evangeline za paže a zadívá se jí do obličeje. Všimne si černých kruhů pod očima a zamračí se.

„Zase jsi tady byla do noci?"zeptá se starostlivě.

„Jen chvíli..."brání se Evangeline  a vytrhne se z jeho sevření.

„Jo a díky za kompliment, Eriku,"dodá sarkasticky a dloubne ho loktem do žeber.

Erik bolestně zasténá a vydá se stíhat svou kamarádku, která se rozhodla radši utéct, než čelit Erikovi potom, co udělala. Ale její krátké nohy ji daleko nedonesly, neboť Erik ji chytl pod stehny a za záda a vyzdvihl si jí do náruče. Evangeline polekaně vypískne a chytne se jeho krku, aby nespadla.

„Pusť mě na zem, ty cvoku!"zakřičí a vykopne nohama, aby se dostala zpátky na zem.

„A co když nechci?"vyplázne na ni koketně jazyk a Evangeline se začervená.

Erik se pomaličku nahne dopředu. Olízne si své rty a jeho mentolový dech jí zašimrá v obličeji. Také se lehce nahne, až jsou jejich rty asi centimetr od sebe. 

Vtom ale zazvoní na hodinu a oba se odtrhnou. Erik zanadává a hnědovláska jej jen soucitně popleská po zádech.

„Uvidíme se pak, měj se!"rozloučí se s ním a vydá se do pracovny.

Po cestě tam neustále přemítá o tom, jaké by to bylo se líbat s Erikem. Představí si jeho narůžovělé a měkké rty a toužebně vydechne. Třeba jednou...

Vejde dovnitř a ztuhne. Zase tu někdo čmuchá.

„Co tu chceš?!"oboří se na postavu v černé, která jí stojí zády a sklání se nad tou divnou knihou.

„Oh...taky tě rád vidím, sluníčko,"zaculí se na ní Rhys, když se otočí.

„Ty?!"zasyčí hněvivě, když pozná jeho havraní vlasy.

„Přišel jsem tě navštívit,"mrkne na ni a odstoupí od té knihy.

„To určitě. Proč sis prohlížel tu knihu? Je velice cenná, neměl bys na ni sahat,"pokárá ho a založí si ruce v bok.

„Promiň, trvalo ti to dlouho a byl jsem zvědavý,"pokrčí ledabyle rameny.

„Ale i tak bys nem-"

„Jak se dneska máš?"přeruší jí a urychleně změní téma.

„Když tě vidím, tak podstatně hůř,"Evangeline se zatváří kysele a Rhys se chytne za srdce a předstírá, že mu ublížila.

„Ach...to zabolelo, krásko,"uchechtne se a zamíří k ní.

Evangeline vykulí oči a dech se jí zadrhne. Rhys se zastaví asi krok od ní a pohlédne jí do očí. Hnědovláska má teď perfektní výhled na jeho oči, které vypadají jako vyhaslé uhlíky. 

„Kdy budeš hotová s prací?"zeptá se od věci.

Evangeline se nadechne k odpovědi, ale nasaje do nosu příjemnou vůni mužského parfému, a tak zase pusu zavře. Navíc ani fakt, že Rhys stojí tak blízko, jí nepomáhá. Podívá se vzhůru, na něj, a všimne si jeho úšklebku. 

Tváře má jako v ohni a je si jistá, že jsou rudé jako růže. Nesnáší to. 

„Um...brzy,"vykoktá ze sebe a začne si hrát s prsty na rukou.

Různě je zaplétá do sebe a kroutí s nimi. Tedy až do té doby, kdy její ruce uchopí jiné. Silnější a mužské. Vzhlédne na Rhyse, který se na ni usměje. Úsměv mu opětuje a on začne přejíždět palce po kloubech její ruky. Evangeline vůbec nechápe, proč to dělá nebo proč se cítí tak dobře, ale zároveň ostražitě. Neumí to popsat, ale ví, že Rhys je nebezpečný. Měla by se od něj držet dál.

Jemně ale hbitě vysmekne své ruce z těch jeho. Omluvně se na něj zaculí a přejde k svému pultu.

„Musím pracovat,"řekne mu a doufá přitom, že pochopí její nevyřčený signál, aby se klidil pryč.

Rhys přikývne a odejde bez slůvka pryč. Asi neskousl nezájem. Ups.

Evangeline se uleví, že je konečně sama. I když...nervózně se zadívá na knihu, ale pak nad tím mávne rukou. 

„Co si nalhávám...jsem paranoidní..."pomyslí si.

Nasadí si rukavice a bezpečností brýle a uchopí do ruky laserovou jehlici. Začne pomalu přejíždět po písmenkách, aby je zviditelnila, neboť vybledly a ztratily barvu. Tam, kde nebylo možné s jistotou určit, co je to za slovo, musela pomoct znalost jazyka, a to latiny. 

Po několika hodinách překladu Evangeline zjistila, že je to vlastně kniha pohádek! Mohlo ji to napadnout už dříve! Vždyť Codex Fabula přímo křičí, že je to kniha pohádek. No nevadí. Učený z nebe nespadl.

Každopádně zrovna tato kapitola pojednává o Červené Karkulce. Vypadá to, že člověk, jenž jí napsal, byl velice sečtělý. Slovní obraty jsou na tu dobu velice vyspělé.

Usměje se, když si uvědomí, že je na půl cesty hotová s prací. Stačí dodělat malé detaily a je vyřízeno.

„Ev?"ozve se za jejími zády.

Brzy na to jí na holá ramena poklepe Erikova ruka. I přes to však nečekaně vyjekne. Prudce se otočí, až jí sjedou z nosu brýle a jen tak tak je zachytí před tím, než dopadnou na parkety. 

Erik se hlasitě rozesměje, což donutí hnědovlásku se ještě více zamračit.

„Ale...mračení ti nesluší,"popíchne ji a přistoupí k ní blíže.

Evangeline se na něj zamračí ještě víc. Ano, možná je dětinská, ale nezajímá jí to.

„Aww...myslím, že tě budu muset donutit se smát,"odvětí jí a oči se mu zalesknou.

Dívce se zalesknou oči poznáním. Než však stačí protestovat, blonďáček ji začne lechtat na bocích. Evangeline se zmůže jenom na hlasitý smích a sípavé dýchání. Zmítá se mu v objetí, ale on svůj stisk nepovolí. Evangeline vyhrknou slzy z očí a ucítí, jak jí bolí břicho pod přívalem dlouhého smíchu.

„Dost...prosím...nemůžu dýchat...Eriku!"zakřičí přerývavě hnědovláska.

A Erik ji poslechne. Pustí její boky, sice neochotně, ale přece. Evangeline se zhluboka nadechne a snaží se popadnout dech. Otře si slzy a zamračeně se na něj zadívá.

„To bylo podlé,"postěžuje si naoko plačtivě.

„Ale koukej, jak se směješ!"zaraduje a vyplázne na ní jazyk.

Evangeline jen převrátí očima a zeptá se jej, co tu dělá.

„Shání se po tobě Bertelsen, nevím, co chce,"oznámí jí a ona okamžitě otráveně zasténá.

„Bože! Takový protivný dědek!"pronese dramaticky.

„Taky jsem si všiml, že jste se nějak sblížili...,"poznamená pobaveně Erik.

„Hahahaha, moc vtipný!"spraží jej hnědovláska a vyplázne na něj jazyk, když kolem něj projde.

Avšak jeho ruka na jejím zápěstí ji zastaví. Mladá žena překvapeně zapiští a ocitne se v kamarádově náruči. I když...kamarád. To už asi nebude ten správný termín. 

Zlehka ji zastrčí neposedný pramen jejích vlnitých vlasů tvořící prstýnky za ucho a nakloní se k ní. Evangeline na něj zvědavě pohlédne a mírně se ošije pod zašimrání jeho dechu na její tváři. Erik, v podezření, že by je zase něco mohlo vyrušit, na nic nečeká vlepí jí letmý polibek na rty. Evangeline ucítí jen na chvíli jeho měkké rty a vůni kávy, která se line z jeho úst. Erik se na ni povzbudivě usměje a ona mu úsměv oplatí. 

„Uvidíme se na obědě!"zavolá za ní, když od něj odstoupí a odejde. 

Jen se na něj ohlédne a němě přikývne, stále rozrušená a překvapená z jeho polibku. Ale byla ráda, že to udělal. Má jej moc ráda. 

Růžolící se dívka přiběhne ke kanceláři samotného rektora a než vejde, zaváhá. Nervózně si upraví kostkovanou černo-bílou košili a zdvořile zaťuká. Ozve se povědomé dále a ona vstoupí do místnosti.

Nakrčí nos nad zápachem cigaret a změří si pohledem svého zavalitého rektora. Nyní vypadá...lépe. Odhodlaně a upraveněji. Zvolil vhodnou velikost košile a sladil ji s tmavými kalhoty. Vše završil ještě kšandami, které udržují kalhoty před pádem a před velkou ostudou. Díky bohu!

„Zavolal jste si mne?"zeptá se jej dívka zamračeně.

Pan Bertelsen ignoruje postoj své studentky a nakrčí obočím.

„Ano. Co vaše práce? Jak jste na tom?"otáže se, když se na své kolečkové židli přisune ke stolu.

Židle nesouhlasně zaskřípe nad tíhou svého majitele.

Přes obličej mladičké studentky proběhne zděšení.

„Ale...mám ještě dost času...neskočila lhůta,"vyhrkne poplašeně.

„Oh zajisté. Nebojte se. Máte pořád čas,"ujistí jí rektor a sundá si orosené brýle z nosu.

„Tak...proč ty otázky?"Evangeline zakroutí nechápavě hlavou.

Bertelsenovi temně zajiskří v očích, než odpoví. 

„Je to jednoduché, slečno Greenová. Odpovězte,"odsekne jí a podloží si bradu rukou.

„Myslím, že do konce týdne budu hotova. Přesto mne velice dojímá, jak se staráte o své studenty...velmi šlechetné,"popíchne jej a ušklíbne se.

Tento tón se obtloustlému muži už nelíbil. Zamračí se na Evangeline a lupne si klouby na rukou. Hlasité křupání donutí Evangeline odvrátit pohled od svého nadřízeného. Nesnáší, když to někdo dělá.

„Hrajete nebezpečnou hru, slečno Greenová,"varuje ji a přimhouří oči.

Opět se Evangeline zatváří nedůvtipně.

„A prohrajete, to Vám slibuji. Nemyslete si, že nevím Vaše malé tajemství,"dodá po chvíli a vítězně se zašklebí pro změnu on.