Co se obvykle dělá po vyhrané bitvě?

Nastávají bujaré oslavy a vítězná strana se nahrne do hospod a při hraní venkovské kapely to zapijí korbely piv?

Vytvoří speciální svátek, kdy můžou rok co rok provádět slavnostní průvody na počest onoho slavného a velkého vítězství místo poctivé práce?

Nastanou zasnoubení a svatby, když se mladí vojáci vrátí zdraví ke svým milým?

Ve skutečnosti neznám přesnou a správnou odpověď. Nikdy jsem to nezažila, až doteď. A náladu na oslavu Evangeline opravdu neměla. Necítila se jako vítěz. Euforie se nedostavila, osobně si myslím, že se vybrala na dalekou cestu do hor, hlavně pryč od Evangeline.
Byla celá rozlámaná a bolavá. Paže a ramena ji bolela díky horlivému máchání mečem a cítila se jako by ji přejel vlak.
Druhá věc je ta, že Evangeline bojovala za cizí zemi. Nemusela. Nemusela hájit jejich práva. Nemusela hnout prstem, ale připadalo jí to správné.

Dívka nechce žít ve světě, kde budou všichni jen nečinně a nezaujatě přihlížet násilí. Není ten typ, co sedí klidně na zadku, zatímco mladý kluk šikanuje svého vzrůstově menšího a slabšího vrstevníka.
To samé se odehrálo zde, ve světě pohádek. Nejspíše ji k boji a nabuzení královského vojska dovedla smrt Rhyse nebo v tom měla prsty Theodrys. To se asi nedozvíme. Ačkoli já se přikláním k tomu, že Evangeline svou bojovnost má v krvi.

Po nesmírně těžké bitvě, která se odehrála téměř před branami království a hradu Silden, na otevřené a ničím nerušené louce, kde vyhráli nadpřirození tvorové v čele s Theodrys, která však nebyla vrchní postavou povstání. O výhru se postarala mladičká dívka jménem Evangeline, která nikdy doposud nevystoupila z davu a nevykonala velké věci. Až doteď. Její matka by byla určitě hrdá, kdyby ještě byla na živu. Ostatně i její otec, který však pomalu ztrácí kontrolu nad svým tělem a hlavně mozkem vlivem choroby. Zatímco Evangeline svádí boj se zlem, její otec bojuje o holý život.

Louka zůstala zpustošená a děsivá. Všude se válela mrtvá těla a vůbec nebylo zapotřebí hádat a počítat, na čí straně bylo více ztrát. Každopádně zemřelo dost lidí, tvorů kvůli lidské chamtivosti. Smutné ale nic neobvyklého.
Tráva se zbarvila do ruda a byla zcela umačkána a poničena. Kytky rezignovaně upadaly k tělům padlých. Zdálo se, že tady už nic neporoste.

Evangeline a čtvrtina poddaných chtěla pohřbít své mrtvé a zařídit jim řádný pohřeb, avšak Theodrys to rázně zamítla. Evangeline dokázala být samotná dost přesvědčivá, když chtěla a to se jí povedlo i teď.

"Není čas, musíme zachránit ještě ty živé!"čímž Theodrys myslela unesené bytosti, které lovci zajali a uvěznili v jejich zločinecké instituci.

"To mám čekat, až jeho tělo začne zapáchat a odlamovat kusy masa od kostí?!"poukáže Evangeline na Rhysovo tělo, které je položeno na hedvábném prostěradle vedle ostatních padlých-jen těch dobrých ovšem.

"Nezapomínej s kým mluvíš, děvče,"sykne pohrdavě královna a odhodí své zlaté kadeře na záda, až se zalesknou na slunci.

"Vždyť já Vás naprosto chápu! Ale chci jim dopřát důstojný pohřeb,"namítne jí slabě dívka a v očích jí zaštípají slzy. Rhysova smrt je stále čerstvá.

"Pokud vím, Rhys byl lovec. Měli jsme ho hodit k ostatním na hranici!"

"Vůbec jste ho neznala! Nemáte právo odsuzovat!"odsekne ji hněvivě Evangeline, až se jí zvětší nosní dírky.

"Jsem královna, to stačí,"zasměje se vítězně Theodrys, když si všimne, jak Evangeline zrudne vzteky.

"Vy jste příšerná !"prskne naštvaně Evangeline a rozhodí dramaticky rukama kolem sebe.

"Já a příšerná?! Ty jsi bezcitná! Mrtví mohou počkat, ale živí ne!! Říše krvácela dost, chci zachránit aspoň ty, kteří ještě zachráněni mohou býti!"okřikne dívku královna a odkráčí pryč, patrně se připravit k cestě do instituce.

Evangeline sklapne. Kouká na Theodrys, která si majestátně pochoduje přes sál do svých komnat, vlasy jí vlají kolem těla a samotnou chůzi má elegantní a půvabnou, jak se sluší na královnu a elfku zároveň. Není pochyb o tom, že měla Theodrys pravdu. Evangeline se chovala sobecky a nehezky. Ještě není konec všech dnů, mrtví mohou zcela jistě počkat, ale živí ne. Zkrátka chtěla ponechat bytosti uvězněné v celách na pospas osudu. Zemřít.

Evangeline se zastydí. Je jí jasné, že udělala chybu.

Naposledy se ohlédne na padlé mrtvé a koutkem oka spatří bolestnou grimasu v obličeji žalářníka Tima.

♥♥♥

Poněkud menší část královského vojska se vydala na záchrannou akci, kde je mohlo potkat cokoliv, nevěděli, jestli tam ještě nějací lovci nejsou nebo jestli nejsou jejich přátelé dávno mrtví. Byl to vabank, buď by byli úspěšní, nebo ne.

Evangeline vedla cestu. Ona jediná znala cestu a vyznala se v Bertelsenově instituci, v rámci mezí. Tímto chtěla všem vynahradit své sobecké chování, které jí sžíralo zaživa.
Pochodovali už téměř jeden cely den a pouze na jediném člověku to šlo poznat, a to na Evangeline. Tentokrát jí dal zabrat tento pochod ještě více než samotná bitva, avšak bolesti z bitvy přetrvávali doposud. Měla pocit, že se s každým dalším krokem skácí na zem a už se nikdy nepostaví. Před očima měla mžitky a kolébala se unaveně ze strany na stranu.

Její chování bylo podezřelé všem vojákům, kteří šli za dívkou. Obrátili své pohledy na královnu jejich říše. Ta se podívala zaujatým pohledem směrem k Evangeline, a když ji viděla klopýtnout, přikývla.
Z řad vojáků vystoupí vysoký příslušník elfského původu a zamíří k dívce, která sípavě oddechuje. Nahne se k ní a vzápětí si ji vyzdvihne do náruče. Evangeline překvapivě vykřikne a zadívá se do obličeje jejího zachránce.
Voják vypadá velmi mladě, avšak bych mu tipla, že už mu táhne na třicet let, podle výrazu ve tváři a očích. Nejsilnějším rysem jsou velké a špičaté uši, typické samozřejmě pro elfy a také vznešený vzhled.

"Já...já to zvládnu sama,"namítne slabým hláskem dívka.

"Rozkazy od královny,"odvětí ji hlubokým chraplavým hlasem, až z toho přejede Evangeline mráz po zádech.

Dál už jsou oba ticho. Každý dumá nad svými problémy či nastávajícími úkoly, které je ještě budou čekat.
Evangeline se nyní myšlenkami upíná k Erikovi, který odpočívá v bezpečí hradu Silden, a tak nemohl jít s nimi. Evangeline mu to zakázala. Nechtěla přijít o dalšího kamaráda. Kamaráda?

Za rozbřesku viděli první známky po Bertelsenově instituci, která byla ozářena slunečními paprsky, jenž pomalu ale jistě stoupaly k obzoru.
Voják Evangeline jemně postavil na zem a vrátil se na své původní místo mezi své druhy.

"Je tohle ono?"zavolá na dívku královna, která se drží zhruba v polovině konvoje.

"Jo,"hlesne Evangeline a otře si pot z čela.

"Zaujměte bojové pozice!"rozezní se v každém odděleném úseku armády, kterému velí důstojník. Vše je perfektně sesynchronizované, až si Evangeline řekne prosté wow.

"Vpřed!"

Evangeline stačí tak tak uskočit, jinak by jí vojsko zašlapalo do země a samo sebou zabilo.
Horda elfů se hrnula útokem dovnitř. Theodrys šla, plachtila lehce nad zemí s nimi. Nikdy nepřipadala Evangeline krásnější, než právě tady.

Vycvičení elfové k boji rozrazili vrata a vpadli dovnitř. Vevnitř instituce se rozezněl poplach a siréna začala hlasitě houkat, až to všem rvalo uši. Někteří mladší elfové upustili své zbraně na zem, aby si mohli zakrýt uši. Nejspíš nebyli ještě zcela vycvičeni. Theodrys zvedla své ruce do výšky a převrátila zorničky, až jí bylo vidět jen bělmo. Pak se jí úst otevřela a ona zamumlala několik cizích slov a siréna přestala ječet.

Všichni posbírali své zbraně a s pokřikem běželi dále dovnitř, protože jim bylo jasné, že překvapivý útok byl prozrazen a oni mají podstatně méně času. Evangeline se držela téměř na konci královského zástupu a snažila s nimi udržet krok.

Pohybovat se v rozlehlé budově nebylo nakonec tak obtížné, jak se zdálo. Cely s vězni našli hned. Bohužel byly zcela prázdné. Dveře byly otevřeny, postele byly neupravené. Na chodbě před celami se leskla tmavě rudá kaluž krve. Nastalo ticho. Nikdo si nebyl jistý, co se tady stalo. A jestli jsou pohádkové bytosti živé. Možná přišli pozdě.

"Kde jsou?"zeptá se zdrceně královna.

"Netuším,"odvětí jí dívka zahanbeně.

"Tak kde mohou aspoň být?!"

"Možná...na nich dělají pokusy,"připustí nakonec Evangeline a ohrne nosem nad metalovým zápachem krve.

"Nejsi vůbec užitečná. Uhni nám z cesty!"přikáže jí Theodrys naštvaně a společně s dalšími elfy se vydají dál, k sálům.

Evangeline potlačí slzy a vydá se nerozhodně za nimi. Připadá si jako páté kolo u vozu. Nediví se, že u královny ztratila důvěru, když odmítla zachránit přeživší pohádkové bytosti, uznala, že to byla chyba, ale už se nedá nic dělat.

V lékařských sálech a experimentálních místnostech nikdo také nebyl. Vše vypadalo poklidně a čistě. Zdálo se, že tady nikdo dlouho nebyl. To byla další rána. Vše nasvědčovalo tomu, že pohádkové bytosti jsou po smrti. Nikdo si to nechtěl připustit, ale naděje se ztenčovaly.

Navíc tady nebyly žádné stráže ani lovci, nejspíš utekli, když se rozezněl alarm a pobili bytosti či je vlekli sebou.

Evangeline právě přišla k sálům a šlápla do něčeho slizkého, až jí ujela noha a ona málem upadla na studenou a tvrdou podlahu. Rychle se podívala dolů a vyjekla. Ucukla nohou, aby byla co nejdál té divné věci. Na podlaze ležela asi dvaceti centimetrová šedá hmota potříštěná trochou krve a protkaná vlásečnicemi či cévami. Ta hmota byla zakončena dlouhou tělovou šňůrou.

Hnědovláska nečekala ani minutu a rozběhla se pryč. Vypadalo to jako vetřelec, který by do ní vlezl, a pak pozabíjel všechny lidi v budově. Ještě tady chyběla Ripleyová a bylo by to dokonalé.

Ale počkat! Co když je to plán lovců? Vynalézt vetřelce, který si najde hostitele v případě neúspěšně prohrané bitvy před hradem Silden a zabije tím celou říši a tvory v ní?!!

"Víííííííííííí!"zaječela poplašeně Evangeline a vrazila do vojáka, který zrovna měl hlídku a oba spadli na zem.

Elfovi odpadla helma, která se s řinčením rozkutálela po podlaze, a tak mu vykoukla čupřina zlatých vlasů, které se hned naježily a dosáhly podoby ježka.

"Pardon, moc se omlouvám...tam...tam...ehm musím jít!"vyhrkne Evangeline spěšně a uteče pryč.

Zdá se, že běhání jí jde moc dobře a nic jiného nedělá, co?

"Pojďme do hangáru!"zavelí zničehonic Evangeline a celá horda vojáků ji uposlechne, včetně královny, která už ztrácela naději, že by mohli najít někoho živého.

Evangeline měla tušení, že by se mohli lovci s vězni nacházet právě v hangáru. Třeba je nakládali do aut a chtěli s nimi ujet a schovat se někde jinde, kde bychom je už nikdy nenašli.

Celá záchranná tlupa se rozeběhla, až se ozývaly pravidelné dunivé kroky. Všichni cítili, že v hangáru se vše rozhodne a věděli také, že si musí pospíšit. Běželi jako o život a zároveň si dodávali odvahu tím, že jich bylo hodně a bojovali společně.

Zastavili se před vraty do hangáru, kde se ukrývali zbraně a vozidla. Pět elfí vojáků vystoupilo kupředu a vyrazili vrata pomocí dřevěného beranidla, které vypadalo jako drak, ostatně tak bylo vyřezáno. Beranidlo splnilo svůj účel a s hlasitou ránou rozrazilo vrata, která se otevřela dokořán, až vrazila do stěn zevnitř hangáru.

Vevnitř byl poprask. Lovci běhali ze stran na stranu, bylo na nich poznat, že bez vedení si nevědí rady. Snažili se zformovat do nějaké bojové pozice, ale většina z lovců utekla, až se jim od bot prášilo. Zbytek se postavil na odpor, samozřejmě.

Elfí vojsko zaujalo mnohem lepší a propracovanější pozice a vyrazili kupředu. Nutno dodat, že v okolí lovců se nenacházel žádný nadpřirozený tvor. I když se hangárem nesl dětský pláč, což bylo divné.

Elfové tasili meče a Evangeline si všimla povědomé tváře elfa, se kterým se srazila na chodbě, jak běží v první linii. Přála mu hodně štěstí, aby přežil ještě poslední bitvu, která čekala tento pohádkový svět.

Oba nepřátelé se konečně srazili a začala krutá ale rychlá bitva. Přestože měli lovci nejmodernější zbraně, zalekli se početnější armády a hlavně disciplinované armády, která měla jediný cíl - zachránit své obyvatele.

Padlo dost lovců, málo však elfů, neboť lovci se brzy nato vzdali a odhodili své zbraně. Následně zvedli ruce nad hlavu jako gesto kapitulace a bitva skončila.

Elfové zatkli všechny, kteří se vzdali a vsadili je do pout a odtáhli do kouta, kde je hlídala stráž složena z deseti elfů. Ani jeden lovec si netroufl, ani nepípl. Seděli tiše a nehnutě jako pecky a čekali na svůj soud, osud, konec. Kdo ví?

Pak začalo pátrání po přeživších. Dvojice elfů, kteří sloužili nyní jako královská stráž, protože Theodrys se chtěla záchranné akce zúčastnit osobně, dohlíželi na královnu a zároveň postupovali kupředu, rovnou za jekotem dítěte.

Řev miminka se stupňoval s každým dalším ušlým krokem. Nebyl pochyb, že už jsou sakra blízko. A taky byli.

Vzadu, úplném na samém konci hangáru stála velká dodávka značky volvo. Dveře byly ještě otevřeny a hrnula s z ní skupinka lidí. Evangeline rozpoznala několik postav. Z rampy dodávky právě seskočila vysoká a krásná dívka s černými vlasy jako měl Rhys a rty rudými jako rajče v doprovodu sedmi malých a vousatých trpaslíků, kteří museli být z dodávky sneseni na rukou. Pohled to byl celkem k popukání, neboť tlustí trpaslíci se vztekali nad myšlenkou, že by je museli nosit. Sněhurka se jim snažila domluvit, ale trpalíci tvrdohlavě stáli na místě a odmítali slézt. Na dodávce už postávali právě tři trpaslíci, kteří odmítavě nesouhlasili. Sněhurce došla trpělivost a stáhla jednoho s modrou čepičkou za vousy dolů. Trpaslík nadával ty nejhorší nadávky, jaká kdo mohl kdy slyšet a nepřestal, ani když stál nohama pevně na zemi.

Na zemi u dodávky ležela mořská panna a sípavě dýchala. Její ocas se leskl a zářil jako hvězdy na noční obloze.
Vedle panny klečela malá víla, která měla pochroumané křídlo, a tak nemohla létat jako obyčejně. Ve srovnání s pannou byla nesmírně malinká, pouhým okem málo viditelná. A její hlásek byl zvonivý a líbezný.

Dva elfové, kteří vypadali dost otrhaně, právě snášeli z dodávky spící dívku oděnou jen v růžové barvě a s korunkou ve vlasech.

A konečně padla Evangeline pohledem k brečícímu dítěti, jenž svírala křečovitě a vyděšeně zakrvácená dívka. Miminko bylo nahé a potřísněno jemně krví, navíc bylo malinké a vypadalo jako novorozeně, neboť mu z bříška trčela pupeční šňůra, která nebyla ještě proměněna v pupík. Dívka byla značně unavená a vyděšená, klepala se a chyběl jí spodní díl oblečení. Právě z té části těla bylo nejvíce krve.
Nebyl pochyb toho, že právě přivedla na svět miminko a tudíž porodila.

Nakonec vylezlo z dodávky všech padesát osm tvorů, kteří byli zajati proti své vůli. Stáli tam potlučení a lehce podviživení, ale byli naživu a zdraví-v rámci mezí.

Vše narušila ohromná exploze, která otřásla celým královstvím a Bertelsenova instituce začala hořet a padat k zemi.

Ahoj!
Trošku delší kapitola, co na ni říkáte?
Jinal RIP holidayssss (ještě máme trochu času)