„Řekni Michaelovi ano a tvůj dluh bude vyrovnán."

Dean své zklamání okamžitě přetavil do opovržení.

„Já nebi nedlužím vůbec nic!"

„Vážně? Dovol mi ti tedy tohle připomenout..."

Zachariášova ruka vystřelila k jeho obličeji, prsty mu sevřely čelisti z obou stran a zmáčkly.

Přesně v ten okamžik byla duše uvnitř něho zachvácena plameny a on se znovu ocitl tam, odkud byl před pár týdny milosrdně vytažen.

Milosrdně - infantilnější význam tohle slovo ve spojení s nebesy pro něj nemohlo mít. Ne teď, kdy už věděl, že i nebe si jde svou vlastní cestou a má své plány na ovládnutí světa. A stejně tak jako ti dole, k tomu potřebují lidskou pomoc. A nebojí si jí vynutit.

Do psího zadku! Existuje vůbec ještě nějaká „dobrá strana"?

Zmítán svým novým prozřením a znovu mučenou duší se momentálně snažil ze všeho nepřijít o rozum. A trocha vzduchu spolu s nadávkou by mu v tom mohly helpnout.

„Ty! - nebeskej! - vořežprute!" Dean chytil anděla za zápěstí oběma rukama.

Pro Zachariáše byla tahle nesmyslená slova a lidská síla, která měla uvolnit jeho sevření, směšná. „Dej mi svůj souhlas a já tohle trápení ukončím."

„Polib! - si! - tu! - svou! - pernatou! - prdel!" Urážek nebylo nikdy dost, i když zněly z jeho pokroucených úst, řekněme, dost rozostřeně.

„Měl by ses chovat slušně - klidně tě svrhnu zpátky do té zemské díry odkud tě Castiel vyšťoural jako červa!"

„To - vy - potřebujete - mě! A - já - na - vás - seru!"

V tu chvíli nechal Zachariáš Deana krvácet. Z nosu, odkud mu krev natekla přes horní ret do pusy, až se začal dusit. Z uší, které mu v tu chvíli krutě zalehly. Z očí, kde mu z koutků vytryskly krvavé slzy.

A jako bonus k tomu anděl přidal pro lidskou bytost nepřiměřenou bolest v zátylku.

„Jsem dost ctižádostivý a nemám rád osobní prohry! A tenhle úkol svěřený Michaelem mě může vystřelit mezi elitu. Takže se už vzpamatuj člověče, protože tě tu ve jménu lidstva nechám krvácet klidně celou noc a pak tě uzdravím. A znovu, a znovu, a znovu..." Zachariáš se z té monotónní vyhlídky skoro až nudil.

Dean začal díky nedostatku vzduchu pozbývat vědomí. Přestal se vzpouzet a pouze chrčel ve snaze se nadýchnout. Plíce však vtahovaly jen jeho vlastní, polykanou krev. Zvedl se mu žaludek a on zadoufal, že by ještě aspoň mohl stihnout poblít Zachariášovi ty jeho nóbl boty, než ho ten vocas uškrtí.

Krvácející a v bolestech přesto dal andělovi najevo svůj postoj k celé téhle situaci vztyčenými prostředníčky. „Znovu...a znovu...a-" prskal všude okolo rudou tekutinu.

Za to si vysloužil doslovné povznesení - byl silou vytažen za krk do vzduchu a visel na té svírající dlani jak na oprátce, nohy volně několik centimetrů nad zemí.

„Ty víš, že za tohle si můžeš sám, tak proč to neutneš? Mučíš sám sebe - ale ve jménu čeho?"

„Ve jménu svobodné vůle, Zachariáši!"

Jakoby se prostor kolem dusícího se Deanova těla prosvětlil. Plameny stravující ho zevnitř ztratily na své intenzitě, ale nezhasly. Krev opouštějící jeho tělo přestala vytékat, jenže i tak už ztratil velké množství. Bolest ustoupila, avšak nezmizela.

I když Auriel byla požehnána Světlem Božím a to ji činilo mezi ostatními Anděly strážnými jednu z nejsilnějších, pořád stála na žebříčku nebeské hierarchie na předposledních příčkách.

V měřítku s vysoce postavenými a mocnými anděly neměla její, byť požehnaná síla moc šancí. Dokázala zmírnit Zachariášovo plenění, ale ne ho úplně zastavit.

I přes to to Deanovi na malou chvíli ulevilo a jemu samotnému se podařilo obnovit boj o příjem vzduchu.

Starší anděl byl její přítomností evidentně překvapen. „Jak si...?"

„Unesl si Deana a snažil se za sebou zahladit stopy - už svým prvním skutkem jsi pochybil!"

„Co se opovažuješ! Tobě nepřísluší soudit mé konání!" Zachariáše ta drzost popudila. A s úsilím, s kterým odkláněla jeho „donucovací prostředky" od lidského protějšku ho dráždila snad ještě víc.

„Dopouštíš se toho, co Bůh už jednou ztrestal! To on tě bude soudit!" Vyznělo to jako poučení. A nebo to mělo být připomenutím, protože následovalo velmi důrazné - „Žádám tě, abys ho propustil!"

Zachariáš cítil, jak Dean v jeho sevření ožil. V její blízkosti a pod ochranou svého anděla může „přemlouvací rituál" trvat déle, než tomu zamýšlel věnovat.

Měl spoustu práce také jinde a tohle bylo tak otravné. Dean Winchester se zarputile brání podvolit a teď se tu ještě objeví tohle drzé štěně! Copak tu na zemi nikdo nemá soudnost?!

„Udělej to hned, Zachariáši!" Její obličej potemněl ve známce varovné netrpělivosti. Tohle bylo poslední ultimátum.

Během téhle nadpozemské přetahované, kdy se jedna andělská pozornost upírala k té druhé, se Deanovi podařilo ze zadní kapsy vytáhnout nůž, který byl jeho osobním talismanem už od dětství.

Zachariáš ho ve svém rozptýlení skoro znovu postavil na zem, a i když stál jen na špičkách, jeho krku a dýchací soustavě se minimálně ulevilo.

Ostří vystřelilo z rukojeti a on ho zabodl do zápěstí ruky, která měla jeho mizerný stav na svědomí. Trhl s nožem vší zbývající mizernou silou do strany a přeřízl všechno měkké, co se uvnitř nacházelo, než narazil na kost.

I to stačilo, aby majitele zničených šlach a přeťatých žil ochromil.

Doslova vypadl Zachariášovi z jeho dočasně nefunkčního svěráku.

Lidský limit odolnosti byl překročen, nohy se pod ním podlomily a zastavila ho až měkká půda, do které se zabořil obličejem.

A s uvědoměním, do jakého místa dopadl, s hlínou v nose i ústech se mu připomněl pocit, s kterým se tu dral zpodzemí na boží světlo. Nikdy už se sem nechtěl vrátit-jenže tu byl a ležel na svém hrobě. Znovu. I přes ochromující paniku si pomyslel, jestli ho někdy tenhle svět nechá umřít.

****

„Líbí se ti tam dole? Jistě vzpomínáš na ty hezké chvilky, kdy tě Alastair zahrnoval svou pozorností. A prý ty sám si také nezahálel," Zachariáš mluvil, mezitím co skoro obdivně sledoval své podřízlé zápěstí.

„Nakonec tě zlomíme i my, Deane Winchestere. A tímhle svým činem sis získal pár minut odpočinku. Takže si je užij," anděl nadzvedl nohu s úmyslem přitlačit ten lidský obličej hlouběji do bláta, během procesu svého samouzdravování.

To Auriel stačilo, aby pochopila, že druhý anděl její varování nebere v potaz.

Deana oslepilo prudké světlo, před fatálním poškozením zraku ho paradoxně ochránila jeho napůl zakrtkovaná hlava v hlíně.

A, i když v mžiku pevně stiskl víčka a ještě oči zastínil paží měl přesto pocit, že mu je ta ostrost vypálí skrz. Mělo to intenzitu laseru.

Nato se ozvala rána nepodobná tomu, jako když letadlo překonává rychlost zvuku. V uších mu zalupalo. Doteď je měl zalehlé, ale nyní slyšel perfektně ten vysoký pisklavý tón, který se mu uvnitř rozdrnčel.

Jeho Anděl strážný úřadoval ve jménu toho, k čemu byl stvořen. Nebylo pro ni jednoduché k tomu přistoupit, její respekt k výše postavenému andělovi ji nutil vyjednávat s ním i přes to, že Dean v jeho rukách krvácel. Avšak hranice byly překročeny v momentu, kdy ho měl vyčerpaného u nohou a rád by si do něj ještě kopnul. Takhle se k člověku nikdo chovat nebude ať je odkudkoli. Ne, pokud u toho bude ona!

Starší z andělů si ve své nadutosti ani na okamžik nepřipustil, že by proti němu vztáhla ruku. Proto, když ho udeřila zcela nepřipraveného svým Božským stříbřitým světlem, mrštilo to s ním o několik desítek metrů dozadu, až zády narazil do kmenu stromu, který se pod tou drtivou srážkou zlomil.

„Do poslední chvíle jsem doufala, že si to rozmyslíš! I teď v to stále věřím, Zachariáši a znovu tě žádám, abys ušetřil Deana svých vynucovacích procesů! On je stále mou prioritou a jen úcta k tobě mi zabránila v okamžitém zásahu!"

Zachariáš zůstal na vteřiny ležet spíše ze šoku než z toho, že právě přerazil svými lopatkami statný smrk.

A hořce si uvědomil, že tahle dvojice nad ním vede 2:0. Bylo to trapné a ponižující. Tu lidskou bytost potřeboval, jenže byla pod její ochranou. To ona mu teď překážela, to kvůli ní se ocitl v té samé pozici jako její chráněnec, což by ho mohlo v některých očích dělat stejně tak slabým. A nebe je plné slídivých donašečů, kteří čekají na jakoukoli chybu, aby zaujali výše postavené místo. Všichni jsou nahraditelní - tohle faux pas by mu mohlo uškodit. Trest za jeho nespolehlivost bude jistě v Michaelově stylu - značný a věčný. A on nemíní hnít někde jako druhotřídní posluhovač!

****

Dean se snažil dostat z toho proklatého místa okamžitě, jakmile světlo vystřídala opět všeobjímající tma. Nevěděl, co se stalo, ale tušil, že Auriel přešla od slov k činům. Protože tyhle extra světelné efekty už znal. Na jeho vkus s tím příliš otálela.

Dodepírajíc své zdevastované tělo se malými trhanými pohyby sunul z té mělké prohlubně. Zachariáš měl v jednom pravdu: připadal si jak červ vylézající po dešti ven z bahna, které by ho mohlo zavalit.

Zatnul zuby skřípající o zrníčka písku v jeho ústech. Vyplivl je společně s chuchvalcem krve. Zoufale zatoužil po loku vody, který by všechno svinstvo vypláchl ven. A nejen z jeho pusy.

„Deane..."

Jeho vlastní jméno, vyslovené ženským andělským hlasem mu znělo vždy měkce a harmonicky, nehledě v jaké situaci se zrovna nacházeli. Předtím se mu to líbilo, jenže teď věděl, že to je jen pozlátko - stejně tak jako ten její krásný obal, který však uvnitř hostí falešnou bestii!

Neobrátil se k ní, jak jistě očekávala. Jen se plahočil dopředu, s jednou rukou přitisknutou k boku, jakoby chránil svá nekrytá žebra před možným kopancem, jenž by mohl zákeřně přijít a tou druhou udržující stabilitu o zem společně s bolavými koleny, které posouvaly tohle lidské torzo pryč od všeho.

Ani se nemusel vidět, aby mohl říct, jak vypadá. Byl jak zmrzačený prašivý pouliční čokl!

Jak svou slabost nenáviděl! A jak za tuhle slabost nenáviděl sebe!

„Deane..."

Nenechala se jeho nezájmem odbýt, chtěl ji odehnat, ale to by toho musel být nejdříve schopen. Rozklepaná paže se mu podlomila, stačil se přetočit tak, aby dopadl přes rameno na záda a ne ksichtem do kamení.

Ihned jí měl v zorném poli nad sebou. V pohledu, kterým na něj shlížela, bylo tolik účasti. „Má snaha o promluvu k Zachariášovi trvala příliš dlouho, mezitím co ty jsi trpěl. Tvá krev dopadá na mé ruce, snad mi jednou mé váhání odpustíš."

Vztáhla k němu paži a on přitom pohybu zavřel oči a odvrátil tvář. Nechtěl, aby na něj sahala, i když věděl, že ho tím dá do kupy. Ale možná by pro jednou měl polevit ze své hrdosti, nechat se uzdravit a pak najít způsob jak se těchto bytostí jednou provždy zbavit. To zní jako plán...

Který však byl vzápětí ohrožen povstanuvším Zachariášem.