Ahojte, bohužel nám právě došly předepsané kapitoly, takže netušíme, jak budeme dále zveřejňovat. S Tiktakbum se budeme samozřejmě moc snažit, ale znáte to, venku je teplo, konec roku a nikomu se už nic nechce 😅🤣
Doufám, že chápete a budete s námi trpěliví, užijte si kapitolu 😘

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:
Jsem rád, že mě Miki bere za tak dobrého kamaráda, že se za mnou bude chodit radit, i když se to Oliverovi nelíbí. Válíme se společně po zemi a Mike se pořádně rozpovídá. Jsem rád, že vše vyšlo podle našich teda jeho představ.Náhle se otevřely dveře a za nimi naše dvě polovičky. Nevypadají moc nadšeně...
No, Lou zase odejde a Oliver ze mě sundá Mikeho.
„Ale no tak, vždyť jsme si jen povídali. Víš, co nechápu? Proč se mu v kině víc líbilo s tebou než se mnou..." No, tehdy jsem se o něj snažil, ale uznávám, kino a film Logan nebyla nejlepší volba, ale i tak, to snad mohla nehradit čistě má společnost.Oliver se na mě nepěkně podívá a Miki na mě vyplázne jazyk.

Mike:
Přitulím se k Oliho krku a třu se o něj nosem. I přes tak krátkou dobu mi chyběl.
„My jsme si vážně jen povídali, chtěl vědět, jaký jsme měli večer." Špitnu mu do ucha.
„Ty jsi mě vzal na horor a ještě ses mi smál," kňuknu, když si vzpomenu na ten večer, kdy mě vzal tajně na Logana.
„A Oli mi nechal celý popcorn a držel mě za ruku, a, a, a máme se moc rádi. Je prostě lepší." Ušklíbnu se a vypláznu na Federica jazyk. Oli se uchechtne a podrbe mě na hlavě.

Louis:
Vztek postupně přecházel v lítost. Zvlášť, když nikdo nešel a já tak seděl v kuchyni sám s připraveným jídlem. Začal jsem rychle mrkat a chuť k jídlu mě přešla úplně, proto jsem talíř s mým jídlem strčil do lednice a vytratil jsem se z kuchyně druhou stranou. Nebudu je přeci rušit, jejich smích jasně značí to, že se až moc dobře baví. Promnul jsem si oči. Nebudu tu přeci brečet. Nemůžu tu přeci brečet. Zavřel jsem se na zimní zahradě. Federico nemá tušení, kde to je, Miki se do tohohle místa v domě neodváží a Oliver... Nikdo neví, že sem chodím a starám se mu o tu jeho plantáž.
Zalezl jsem si do houpacího křesla, které stálo v nejzašším rohu a ani, když někdo přišel dovnitř, tak nebylo vidět. Tady jsem si objal pažemi břicho a neurčitě jsem sledoval listy před sebou. To se mnou už odmítají i jíst? Nebudu jim přece mazat med kolem pusy, aby byli spokojení. Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi vztah, který mezi nimi vzniknul. Mike je kluk. Malý kluk, který má jen popletenou hlavu.
Zavřel jsem oči. Začalo mi krůčet v břiše, ale já nic sníst nemohl. Nejspíš bych do sebe dostal tak jednu lžičku a bylo by po všem.

Oliver:
„Proč asi," uculím se na Federica a Mika nenápadně pohladím po zadečku.
„Některé finty znát nepotřebuješ, víš?"Nedůvěřivě si jednoho, tak i druhého zaměřím pohledem, ale pak jen s povzdechem přikývnu.
„No tak dobře. Když to teda vážně nebylo jinak než tvrdíte." Přesto jsem Mika schválně před Federicem políbil a nezdráhal jsem se použít ani jazyk. Jisté věci si vyjasnit musíme.Mikiho hodnocení mi taktéž zvedlo náladu. Někomu to ve vztahu prostě klape. Louisovo volání k jídlu jsem sice před tím slyšel, ale snad může chvíli počkat. Navíc už se neizval, takže to už asi vzdal. Je dobře, že za ním Federico neběžel jako poslušný pes. Pořád si myslím, že si zaslouží lepšího.
„Já bych tě na horor nikdy nevzal," zavrním mu do ucha a jemně jej políbím na nos. 

Fed:
„Nechte si to do soukromí, teď se jde jíst!" Zavelím a zvednu se ze země.
„Co myslíte, že je k obědu?" Zaklepu Oliverovi na rameno a společně se vydáme do kuchyně.
„Lou? Lou? Kde jsi?" Volám, ale nikdo nikde.Kam zmizel? Doufám, že se mu neudělalo špatně.
„Nevíte, kam mohl jít?"

Mike:
Líbal jsem se s Olim a on mi mačkal zadek. Bylo mi tak hezky, ale taky už jsem měl hlad.V kuchyni se usadím Oliverovi na klín.
„Nevím, snad neodešel nikam daleko..." Začnu se strachovat.
„Měli bychom ho jít hledat, nemyslíte? Nechci, aby se na nás zlobil..." Špitnu a podívám se na Federica.
Miluju Oliho, ale brášku taky.

Louis:
Nervózně jsem si kousal ret. Zachoval jsem se moc hloupě? Ano, měl jsem tam zůstat? Ne. Já nevím. Tiše jsem vzdychl. Tohle mě ničilo a mohl jsem si za to možná sám, ale oni taky. Chtěl jsem, nevěděl jsem, co chci. Společnost? Pochopení? Taky trochu té pozornosti?
Vstal jsem a pomalu jsem se začal šourat do pokoje. Neměl jsem už chuť vůbec na nic. Chtěl jsem si jen lehnout do postele, zahrabat se pod deku a pobrečet si jako malé děcko.
Přesně to jsem následně i udělal. Ať si dělají, co jen chtějí. Já se musím zase sebrat a přestat podléhat těm pochybným náladám.

Oliver:
„Ale no tak, klid. Nejspíš už dojedl a šel si lehnout. Koukejte teď sníst, co nachystal," pobídl jsem je jako nějaká marka a během chvilky jsem oba dva posadil ke stolu a donutil jsem jej k tomu, aby se pustili do jídla. Vždyť je jedno, kam šel. Není malé dítě.Vše jsme snědli a já spokojeně vydechl.
„Vařit umí vážně dokonale a teď běžte, vystopujte ho, přece mohl chtít být i sám, ne? " navrhl jsem a chytil jsem Mika za ruku. 

Fed:
Po jídle se rozhodnu jít se podívat do zahrady, jestli se tam můj přítel někde nepotuluje. Oliverovi zazvonil mobil a k Mikiho smůle musí do ordinace kvůli jedné těhotné gepardici, která spadla na břicho. Prý má strašné křeče... Budu muset dávat na Louise pozor, aby se mu to taky nestalo.Procházím zahradou ale nikdo nikde, kde jen může být?

Mike:
Oli musel po obědě honem do práce, aby pomohl jedné gepardí slečně a já se po Federicovu vzoru vydal hledat brášku.
Vlezl jsem snad do každé místnosti v domě, ale nikde nebyl. Nemohl se vrátit třeba k sobě do pokoje? Třeba byl jen unavený a teď spí.Tiše otevřu dveře ke klukům do ložnice a slyším tiché pokňukávání.
„Bráško, bráško, promiň, já nechci, aby jsi plakal nebo byl naštvaný. Loui prosím, neplač..." Špitnu a vlezu si za ním do postele a začnu se k němu tulit.

Louis:
Zahanbeně jsem se posadil a rychle jsem si slzy začal stírat z tváře. Tohle bylo trapné. Takhle mě Miky neměl vůbec vidět. Když je teď tak šťastný.Když už jsem docela v klidu, a tedy můžu i dýchat a reagovat na všechny podněty, tak jen Mika pohladím po hlavě.
„To je dobrý jen. Jen je toho teď moc. Přeju ti to, ale současně. Přijde mi, že ses do toho vrhl po hlavě, bez rozmyslu a je to má vina, že ses upnul na prvního, prvního..." Polkl jsem nadávku a raději jsem zavřel oči.
„Musím ti ale něco říct. Něco důležitého já a Fed... On. Jsem totiž." Silně jsem se kousl do rtu, než jsem zakňučel slovo těhotný.

Oliver:
„Zhluboka dýchejte, ano?" jemně jsem ženě stiskl ruku a při tom jsem začal zjišťovat základní informace.Brzy jsem měl už na rukou rukavice a ženě byly podány sedativa. Nemám porody moc v lásce. Znám mnohem hezčí pohled, než ty oslizlé uzlíčky radosti. Tady se jednalo o dvojčata. Dva zdraví a silní kluci s očima po mamince. V tu chvíli mě napadlo, jak by asi vypadalo dítě, které by bylo mé a Mikiho. Jistě nádherně, narozdíl od zplozence pekel, kterého má na svědomí Federico s Louisem. 

Fed:

  Po dlouhém ale opravdu dlouhém hledání se vrátím do domu s tím, že se třeba vrátil do ložnice. Ejhle, je tam, chci vejít, ale včas si všimnu Mikiho. Naklání se k Louisovi a očividně zkoumá jeho bříško. Že by, že by mu to řekl? Tak to je teď nemůžu rušit, taková pěkná bratrská chvilka. Potichu se odeberu do obýváku, kde si pustím televizi. 

  Mike:
 „Lou, já, já vím, že to myslíš dobře, ale já to vážně cítím. Oli je můj a já jeho, jako ty Federicův a on tvůj. Věř trošku mému kočičáčství," obejmu ho kolem břicha. Lou ale najednou zavřel oči, lekl jsem se, protože vypadal zoufale a takový on není.
„Bráško..." Oslovím ho, když se odmlčí. Pak to ale konečně vysloví a já zalapám po dechu. Teď už to všechno dává smysl...
„Lou..." Mám v očích slzičky štěstí.
„Bude to holčička nebo chlapeček? Už máte jména? Hlavně je nenech vymýšlet Feda... Kolik jich vlastně čekáš? Už se tak těším, můžu si je potom pochovat, prosím, prosím..." Visím Louimu na rtech a dychtivě očekávám odpověď, zatímco se víc přitisknu k jeho bříšku. Třeba něco uslyším nebo ucítím.

Louis:
Uchechtnu se. Skoro až zoufale. Co jsem vlastně čekal. Jediný, kdo není nadšený z toho, že jsem těhotný, jsem já sám.
Nervózně se zavrtím. I od Mika je mi nepříjemné, když se mě takto dotýká a to mi nevadí hodně věcí.
„Ne, ještě nic nevíme." Zamumlu a kousnu se do rtu.
„Ale Federico vypadal nadšeně, když zjistil, že jsem těhotný. Stejně je to jeho vina. Nepoužil ochranu a to jsem mu to říkal. Je to jeho vina." Ztrápeně protáhnu obličej do nespokojené grimasy a raději odvrátím tvář stranou.
„Napadlo mě, že bych si to dítě nechal vzít. Co mu jako rodič můžu dát? Federico ano, ale já?" Už jsem neřekl, že jeho výchovu jsem zpackal, to by nebylo hezké a ani jsem to nechtěl vyslovovat nahlas.
„Co mám dělat, Miki?"

Oliver:
Domů jsem se vrátil až k večeru. Mladá maminka si ještě poleží týden na oddělení, než ji propustím domů. Jistota je jistota.Federica jsem našel u televize, jak klimbá a po bradě mu teče slina. Někdy vážně přemýšlím nad tím, jak někdo jako on může někoho vůbec sbalit.Schválně jsem si sedl vedle něj a začal jsem jej šimrat rohem polštáře pod nosem. Mikiho jsem nikde neviděl. Nejspíš už spí a já bych měl jít taky už spát. Hezky se k němu přitulit pod peřinu a už jej nepustit a ráno si dopřát nějaké to malé uvolnění. Ano, to zní skvěle.