Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:
Už sedíme v autě, ale stále nemůžu přestat myslet na Olivera a Mika.
„Stejně je to divné," zabručím a raději se už řádně věnuji vozovce. Samozřejmě totiž řídím. Vždycky řídím.
Zaparkuju před budovou a s mírně znechuceným výrazem se vypravím k budově.
Šéf si mě automaticky zavolá do kanceláře a já se jen na Feda rychle usměju, než za sebou zavřu dveře.

Oliver:
„Ale zlato, konečně se usmířili, byli spokojení a Louis by s tím určitě nesouhlasil." Povzdechnu si a přitisknu jej k sobě.
„Víš, že tě miluju, ale myslím, že bude lepší, když mu to řekneme v klidu a až nebude spěchat do práce, nemyslíš?" domlouvám mu a snažím se si to vyžehlit.
Zpanikařil jsem, ale stejně nelituju toho, že jsme to udělali.

Fed:
V tichosti čekám před šéfovou kanceláří a nervózně poklepávám nohou.
Co mu tak může říkat?
Jsou tam dlouho a není nic slyšet, až se náhle ozve dunivá rána, jakoby někdo spadl na zem.
Než stihnu něco udělat, do kanceláře vletí dva vysoce postavení týpci, co sem byli posláni shora.

Mike:
Stále se mračím, ale když mě začne drbat za ušima a různě je mačkat, je má zlost náhle pryč.
Víc se k němu hlavou natisknu a zavřu oči. Je to tak příjemné, že si ani neuvědomím, že se mi z toho pocitu chvějí kolena.
„Meow..." Vyjde ze mě, než mi přestanou nohy fungovat vůbec.
Oliver mě naštěstí včas chytne a odnese na gauč, kde se mu celý uvolněný rozvalím na hrudníku.

Louis:
Jako obvykle jsem ve svých papírech našel jen jednu drobnou chybu, u které by stačilo, kdyby ji on sám opravil propiskou. Navíc šlo o velmi nedůležitý údaj, ale on mi musel pokazit volno, prostě musel.
„Už je to správně," povzdechnu si a položím papíry na zem, čímž nechtěně shodím na zem těžítko.
„Omlouvám se," vyhrknu, ale to už dovnitř přispěchají další osoby a šéf musí jít okamžitě za vedením kvůli tomu nalezenému hrobu.
Já s úlevou zmizím zpátky za Fedem.

Oliver:
„Ty jsi vážně jako zmlsaná kočka," zasměju se a políbím jej na čelo. Než se i s ním vydám na gauč.
Automaticky jej obejmu a bez výčitek mu zajedu rukama pod tričko.
„Jsi tak nádherný, Miki."

Fed:
Hned, jak Louis vyjde z prázdné kanceláře, se ho ptám, co šéf chtěl a co se tam stalo.
Lou nad tím mávne rukou, že je zvyklý, ale podle jeho očí lze poznat, že to tak úplně není.
Těsně před odchodem nás zastaví jeden z těch chlapů, co vlétli za Louim a kapitánem do kanclu.
„Oba dva buďte zítra přítomni na základně, budete podrobeni fyzickým testům a pohovoru se mnou, většina vašich kolegů to má již za sebou." Oznámí nám jen tak a odejde.
„Co myslíš, že to má znamenat? Myslíš, že je to kvůli těm pavoukům?" Zeptám se Louise v autě.

Mike:
Nic neříkám, jen hlasitě vrním a hlavu se Olimu otírám o nepokousanou stranu krku, aby jej to nebolelo...
Lísám se k němu a vdechuju jeho vůni, která je už navždy namíchaná s tou mojí. Se zavřenýma očima si užívám každý dotyk, který mi působí a který rozehřívá každou část těla, kde se mě dotkne.

Louis:
„Tohle celé je hloupost a žádných pohovorů se účastnit nebudu," odseknu směrem k Federicovi.
Už jsem si snad spílání užil dost a výkonnostní testy jsem dělal před čtvrt rokem. Musím je dělat víckrát, než je dělají ostatní, protože jsem hybrid a musím dokazovat, že na to stále mám.
„Pojedeme domů, stejně máme volno." Oznámím. Stejně vím, že dorazím, ale i tak. Je to celé pěkně hloupé.

Oliver:
„Jsi takové rozmlsané kotě," rýpnu si, ale nepřestávám se usmívat.
Nějakou dobu se takto mazlíme, ale později nás vyruší příchod Federica s Louisem.
Překvapeně ale vykulím oči, když spatřím Louise s ušima i ocáskem, jak nastaveně šermuje rukama a cosi se snaží Federicovi vysvětlit. Alespoň, že to vypadá, že se nehádají.

Fed:
„Možná je to blbost, ale my s tím nic neuděláme," povzdechnu si.
Nesnáším testy obecně, navíc Lou je hlídaný kvůli tomu, že je hybrid, a já kvůli tomu, že jsem alkoholik...
Pamatuju si první dva měsíce ve službě, kapitán si mě každý den zavolal do kanceláře a dal mi dýchnout.
Teď už to sice tak nehrotí, ale kdyby se ukázalo, že v tomto zase lítám, musel bych na léčení a přišel bych o odznak.
„A co budeme dělat? Chce se ti ještě cvičit, že bychom se vzájemně připravili na zítřek?" Mrknu na Louise, když parkuje před Oliverovým domem.
Lou vyletí jako čertík z krabičky, že žádnou přípravu nepotřebuje. Potutelně se usmívám a ještě jej popichuju.
„No, nevím, nevím, když jsme si byli zaběhat, tak jsem byl u domu dřív než ty," vypláznu na něj jazyk, on zrudne a vykouknou jeho ouška.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat, chápu to, jsem natolik okouzlující, že v mé přítomnosti nezvládáš podávat ty nejlepší výkony."

Mike:
Koukám na Louise s otevřenou pusou. Co se stalo? Jak to, že má ouška, když je s Fedem? Jak? Proč? Jsem překvapený, ale i nadšený.
Konečně nebudou žádná nepříjemná tajemství.
„Už jste to v práci všechno vyřešili?"

Louis:
Handrkujeme se jako malé děti, ale je to podivně uklidňující. Necítím žádný stres, snad jen drobnou nevoli z jeho popichování.
„Ne, podváděl jsi a," zarazím se, když si uvědomím, že Miki ještě nic neví a já se moc nechci ještě svěřovat s tím, že budu mít dítě. Ani jsem si neuvědomil, že mi vylezly ouška, Mikovo veselí jsem přičítal našemu návratu.
„Ale ano," sednu si k nim a nechám Mika, aby mě objal. Okamžitě mě ovane silná Oliverova vůně, až musím znechuceně nakrčit nos.
„Pořád divně voníš."

Oliver:
Kousnu se do rtu. Jsem docela zvědavý, jak to dopadne. Raději se proto zvednu a dojdu za Federicem, abych jej mohl plácnout po zadku.
„Takhle ty mu ukazuješ, kdo je tu šéf?" popíchnu jej tiše.
Vážně se nechal ošoustat svým těhotným přítelem?
„Jsi si jistý, že rodit bude on a ne ty?"

Fed:
„Furt lepší toto než riskovat další bolestivý sex s tvou asistencí," zavrčím nepříjemně na Olivera, když se dotkne mého citlivého pozadí.
„Jaká vůbec byla vaše noc? Podle tvého krku by se dalo soudit, že až moc dobře, ne?" Oplatím mu nepříjemnou otázku.
„Být tebou bych začal zdrhat už teď, abys měl alespoň menší náskok..." Konstatuju a přitom pozoruju, jak Loui Mikiho všemožně očichává a mračí se u toho.
Náhle se jeho hlava otočí směrem k nám, přesněji k Oliverovi.
Tři, dva, jedna...

Mike:
Objímám Louiho a jsem na nejvíc šťastný.
„Co se stalo? Kdy jsi mu to řekl? Jak na to reagoval? Asi špatná otázka, když je tu stále s námi, co?..." Brebentím a směju se, jak mi Lou čichá k vlasům, ke krku, pod tričko...
Neodpovídá mi a náhle už je pryč z mého objetí. Jako šílená lvice skočí na Oliho a strhne mu náplast z krku.

Oliver:
Nestačil jsem ani pořádně zareagovat, když v tom mě Louis strhl k zemi a odhalil můj kousanec.
„Hele, já ti to vysvětlím," namítl jsem chabě, on však nevěřícně zaprskal a v očích mu rozlobeně žhnulo.
Ano, měl jsem sex s jeho bratrem a zdá se, že ten sexu už budu mít do konce života a Louis se mě už nezbaví.
Kolem Louisových boků se obmotaly Mikiho ruce a Louis se kupodivu nechal odtáhnout, aniž by mi způsobil jakoukoli tělesnou újmu, kromě polovičního šoku a tedy lehkého infarkru.

Louis:
Nemůžu tomu uvěřit. Jak se to mohlo stát a jak mohl být Mike tak nezodpovědný a Oliver taky. Ten by už měl mít rozum. Tohle nemohli přece udělat jen tak. To se nemůže.
Rozlobeně se od Louise odtáhnu.
„Jak jsi to mohl dopustit? Jak víš, že je to ten pravý? Vždyť jsi ještě dítě, Miki." Rozlobeně šermuju ocáskem sem tam a uši mám celé naježené stejně tak ocas.
„Jsi ještě dítě a snažíš se vytvořit si partnera? Proč musíš na vše tak moc spěchat?"

Fed:
Já to říkal, ale i tak vyjeveně koukám na výjev před sebou.
Pomůžu Oliverovi na nohy. On se narovná taky se zaujetím kouká na Mikiho. Myslím, že netuší, co má dělat... Přeci jen, Lou má pravdu, je to nezodpovědné rozhodnutí. Ale Miki mu tím dal jasně najevo, že jej miluje a že s ním navěky počítá jako s partnerem a otcem svých dětí.
Být na Oliverově místě, postavil bych se za Mikiho. Přeci jen je z nás nejmladší, ale dítě už není. Kotě ano, ale dítě rozhodně ne.
Ale kdoví, co se Oliverovi honí v hlavě...

Mike:
Odtrhnu Louiho od Oliho, který na něj vystrašeně valí oči. Nemůžu dovolit, aby Lou Olimu ublížil, přece jen za to můžu já.
Louis je opravdu hodně naštvaný, proč jsem měl pocit, že mi pogratuluje a bude se těšit z mého štěstí?
„Já to cítím, Lou... Oli mi voní úplně jinak než kdokoliv jiný. Je můj a vždycky byl. Navíc, navíc to cítím tady, víš?" Ukážu si na srdce a skřípu o sebe zuby. Proč to Lou nechápe? Vždyť to s Fedem musel mít stejně, ne? Jasně, oni se znají už řádku let, ale já vím, že Oliver je pro mě ten pravý. Navíc mi to potvrdily i karty.
„Nejsem už dítě a, a, a pokud to nevadí Olimu, tak ty mi do výběru mého životního partnera nemáš co mluvit!" Prsknu a skřížím si ruce na hrudi.
Lou to se mnou může myslet dobře, ale už s tím nic neudělá. A já jen chci, abychom už byli všichni spokojení a měli se rádi. Založili rodiny a byli navždycky šťastní...
Copak toho chci moc?

Louis:
„Je to nezodpovědné. Nemáš udělanou školu, nemáš prakticky nic a chceš zakládat rodinu? Já jsem tvoje rodina." Odmlčím se a zakroutím hlavou. Nechápe to. Nikdy to nepochopí, to mu dřív Oliver zlomí srdce.
Zhluboka se nadechnu. Trochu se mi motá hlava a zase se mi zvedl žaludek. Neměl bych se tak rozčilovat.
„Mám ti do toho co mluvit a víš proč? Je ti šestnáct. Nejsi ani plnoletý. Nejsi dospělý. Mám za tebe odpovědnost." Překládal jsem mu další a další argumenty. Nedokáže to snad pochopit? Zruinoval si život. Copak nestačilo, že jsem trpěl to, že spolu spí v jedné místnosti?

Oliver:
Mlčky to celé sleduju. Popravdě nevím, co mám dělat. Napůl totiž souhlasím s Louisem. Miki si to měl řádně promyslet. Není jisté, že to takhle bude cítit třeba za pět let a já nechci, aby mi to pak vyčítal. Přesto se nakonec pohnu, položím Mikimu ruku na rameno.
„Já Mika neopustím, Louisi. Je mi jedno, jestli to udělal bez rozmyslu. Já ho miluju." V koutku duše jsem čekal, že mi teď jedna přiletí, ale Louis momentálně vypadal tak, že je rád, že se udrží na nohou.

Fed:
Ta hádka se mi vůbec nelíbí. Zdá se mi to, nebo se Louimu mírně klepou kolena?
Pro jistotu se přesunu za něj, abych jej mohl kdyžtak chytit.
„Vysvětlí mi někdo, jaký je rozdíl mezi mým a Oliverovým kousancem? Nebo v tom žádný rozdíl není a my jsme teď všichni rodina?" Zeptám ve snaze zabránit tomu, aby jeden z kocourků neřekl něco, čeho by později litoval.
A je v tom rozdíl?
Když mě kousl Lou v nemocnici, měl jsem tam silný otisk, ale jeho zuby mi neprotrhly kůži. Sice otisk postupně vymizel, ale jakobych jej tam stále cítil...
A Oliver tam bude mít viditelnou jizvu, Miki musel zuby dost zabrat. Divím se, že netrefil žádnou důležitou cévu.

Mike:
„Ale teď s tím už nic neuděláš..." špitnu a vzdorovitě se na Louise podívám.
„Ano, mám tebe, ale na jak dlouho? Za chvíli se s Fedem odstěhujete do vlastního, abych vás nerušil a nekazil vaše chvilky. Zvlášť teď když Federico všechno ví."
Přitulím se k Olimu a můj obličej ozdobí široký úsměv.
„Nebudu vám překážet a ani nebudu sám. Já Oliho taky miluju a vím, že s ním zůstanu celý život." Přivřu oči a obmotám ocásek kolem Oliho ruky, když mě podrbe mezi oušky.
Pak se ale zaměřím na Feda. Je v tom rozdíl? Já myslel, že ne... Tázavě se podívám na Louise a pak na Oliho.