Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:
„Určitě se vrátili, vždyť není, kam by jinak šli. Jinak jsem ti chtěl povědět o svém krásném snu, ale když jej očividně slyšet nechceš, tak si posluš." Odseknu uraženě, pustím ho a otočím se k němu zády.
„Co je špatného na tom chtít se starat nebo se strachovat o svého těhotného přítele?!" Zabručím do polštáře a očima vraždím budík.

Louis:
„Mohlo se jim něco stát, cokoli se jim mohlo stát," zamumlal jsem, a když mě pustil, tak jsem si prohrábl vlasy.
„A o tvém snu, ve kterém si mumleš jméno cizí ženské, vážně slyšet nechci," odfrknu si.
„Nepotřebuju, aby ses o mě staral. Nechci, aby ses ke mně choval nějak jinak, než ses choval doteď."

Fed:
„Cizí ženská? Co? Zdálo se mi o tom, že se nám narodila dcera, Bella, byla normální člověk, ne hybrid, byl jsi šťastný..." Vyhrknu otočím se k němu zpátky.
„Každý se chce starat o svou polovičku, tak jak ty máš snahu starat se o mě a chránit mě. Copak nemůžu dělat to stejné?"

Louis:
Zmlknu a sklopím pohled na své břicho. Bella. Pořád je to hrozné jméno.
„Aha," zamumlu.
„Ale ne takhle. Staral jsem se o tebe pořád, ty o mě taky, ale já nechci, nechci, aby sis myslel, že nic nezvládnu. Já nejsem neschopný. Můžu tě nosit, když omdlíš, můžu pořád všechno."

Fed:
„Ale já to beru tak, jako když mě postřelili, pamatuješ? Tehdy jsi byl jako šílený, krmil jsi mě ještě dva týdny potom, co mě práceschopnili.
Zakazoval jsi mi všechno, od pití po mytí, i když jsem už byl podle doktora v pohodě. Teď je to stejné, jen v jiné časové posloupnosti. Smiř se s tím, čím víc se ti bude zakulacovat bříško, tím víc mě budeš mít za zadkem." Založím si ruce na hrudi a výhružně se na něj podívám.
Vždyť on by se na mě zlobil, i kdybych mu donesl snídani do postele nebo mu pomohl s nějakou z domácích prací. Jemu se nejde zavděčit.

Louis:
Mlčky na něj hledím.
„Přeháníš a neříkej, že ti to tak moc vadilo." Odvrátil jsem tvář.
„A bylo to něco jiného. Bylo to vážné, mně tohle neomezuje."
Vidím mu na očích, že se zlobí, ale já už nemám, co víc bych mu měl říct.
„Řekni, nesnášíš to, že? Protivím se ti, vidím to na tobě." Chabě se usměju, ale už nic neřeknu.

Fed:
„Štveš mě, to je vše, člověk pak neví, jak ti má udělat radost, když většinu věcí bereš takto." Nafouknu tváře, jsou to jen hormony, jsou to jen hormony...
„Já jen v těchto případech nevím, jak se mám chovat, nechci se s tebou kvůli tomu pořád hádat Lou. Jak ti mám jinak dokazovat svou lásku, když mi nedovolíš ti pomáhat, opečovávat tě, starat se o tebe?" Zvlášť teď, kdy je sex tabu...

Louis:
„Nesnáším to. Nikdo to nikdy nedělal, je to divné, nepotřebné, nezvyklé. Já na tohle nejsem zvyklý, Federico a ani si nechci zvykat. Vždyť kafe si můžeme udělat i tak. Nechci se cukrovat, nechci dělat tyhle, tyhle věci. Já takový prostě nejsem, Fede. Nedokážu být... " Zavrtěl jsem hlavou.
„Jsem rád za tvou starost, ale nechci, aby jsi mi pořád stál za zadkem." Vždyť musí vědět, jaký jsem. Ví, jaký jsem, tak proč to po mně chce?

Fed:
Nesnáší...
„Já jen chci, abys nepochyboval o mých citech k tobě. A nevím, jak jinak tě o nich ujistit."
On takový sice není, ale já ano. Už mi snad ani nedochází, co můžu a co ne, abych náhodou nedělal něco, co nesnáší...
Takže co nesnáší? Spaní se mnou v objetí v posteli? Pomoct při úklidu? Když mu něco připravím k jídlu? Když projevím strach o něj nebo jeho zdraví?
Ale vždyť něco takového ve vztahu normální je. Lou je Lou, ale i on potřebuje cítit, že jej má někdo rád. To potřebují všichni...
„Tak já se teda stáhnu a budu se starat jen sám o sebe."
Jsem asi nějaký přecitlivělí, ale předpokládám, že za to může včerejšek. Přeci jen...
Třeba přede mnou ještě skrývá něco, jako že si myslel, že mě miluje, ale teď zjišťuje, že něco jako vztah se mnou mu vlastně nevyhovuje, protože jej svazuju a nedávám mu prostor, takže teď vlastně všeho lituje, ale neví, jak to vzít zpátky...

Louis:
„Takhle jsem to přece nemyslel. Mám rád tvá gesta, ale nechci, abys mi stál pořád za zadkem, jen protože mám v břiše zárodek." Vyhrknu rychle, ale následně jen uhnu pohledem. Co mu vlastně můžu dát? Chce po mně něco, co mu já dát nemůžu. Nedokážu, nechci tohle dělat.
Vstanu a začnu se oblékat.
„Měl bych najít Mika." Třeba nakonec přijdeme oba na to, že tohle celé byla chyba, kterou jsem způsobil.
Při té myšlence mě zabolí u srdce. Já Feda miluju, miluju to, jaký je ale jak se zdá, skočili jsme na tohle moc brzo.
„Chceš připravit snídani?"

Fed:
„Ne, nemám chuť," dostanu ze sebe a taky se obléknu.
Mířím však někam úplně jinam než Lou. Otevřu dveře na střechu, které prvně objevil Miki, a sednu si na plošinu za nimi.
Potřebuju se nadechnout čerstvého vzduchu a pročistit si hlavu.
„Vždyť já netuším, co mám dělat!" Vzlyknu do ranního ruchu z ulice.
Všechno na mě postupně dolehává.
Znám Louise tolik let, tolik let jsme nejlepší přátelé a on mi vlastně celou dobu lže o tom, kdo vlastně je, o své podstatě a přirozenosti. Nikdy mi to říct nechtěl a chtěl nechat zabít ten malý uzlíček života, který v sobě nosí.
Cítím se podvedeně a ani nevím proč. Říká, že mě miluje, nesnáší, když o něj chci pečovat, co z toho je pravda a co lež? Já mu chci projevovat svou lásku, chci, aby se cítil milovaný, chtěný, v bezpečí. Abych všechny ty pocity způsoboval já...
Je to sobecké, ale on to taky snad tak cítí, ne?

Louis :
Šel jsem do kuchyně. Nebylo mi dobře. Sám jsem netušil, co vlastně dělám, a jen jsem se do toho všeho zamotával víc a víc. Nikdy jsem s nikým nechodil, nikdy. Neměl bych na něj být takový. Mělo by nám to klapat, ale neklape. Skřípe to. Pořád se hádáme, nedovedeme najít společnou řeč.
Zakryju si oči rukou a zhluboka oddechuju.
Pokazil jsem to? Opět? Určitě teď někde brečí, znám ho. Nakonec si zakryju i pusu, abych zklidnil svůj dech. Konečně jsem se dokázal uklidnit natolik, abych všem nachystal snídani. I když Fed tedy nechtěl, třeba si ale vezme.

Fed:
Tiše si zoufám a myslím na Matea, co by udělal, co by v takovéto situaci řekl. On dělal vždycky všechno správně, on by mi poradil...
Mateo by přišel s nějakým převratným nápadem...Třeba by Lou přistoupil na nějakou dohodu. Třeba na tom, že bychom si určili dny, kdy se o nás oba bude starat jeden nebo tak něco... alespoň jeden den, kdy mi dovolí mu ukazovat, jak jej miluju. Nebo jen na gestech, které můžu dělat kdykoliv? Na co to myslím? To nemá cenu... Ale možná by souhlasil s jedním dnem... Když něco navrhnu, bude to ještě horší? Nechci kolem Louise chodit a nevědět, co můžu a co ne.
Natáhnu se do své skrýše pro vodku. Bude zábava pít na střeše, to tu ještě nebylo...
Pořádně si loknu a s flaškou v ruce pozoruju lidi na ulici pod sebou. Po chodníku tam jde šťastně vypadající pár, tak rád bych po nich hodil tu skleněnou láhev, ale škoda chlastu.

Louis:
Mlčky sedím za stolem a sleduji stránky internetu. Je ponižující, že jsem se smířil s tím, že hledám rady na internetu.
Vím, že ke vztahu patří vodění se za ruce, mazlení, vždyť to mi nevadí, ale přeci mi nebude zakazovat, abych jej nosil, abych chodil do práce.
Promnu si spánky. Vždyť jsem neudělal zas tolik věcí špatně. Co po mně vlastně chce, aby byl spokojený?Kde vůbec je? Už dlouho je v domě klid.
Že Miki je doma, jsem už zkontroloval, ale netuším, kde je Federico.
Pomalu začnu prozkoumávat dům, až se nakonec podívám i na střechu. Mlčky na něj zůstanu zírat. Doopravdy?
To se bude zase ožírat? S třísknutím dvířek se zase vrátím zpátky do domu.

Fed:
Myšlenky si plují tam a zpět, do prava, do leva, nahoru, dolů... Létají všude okolo mě a já nemám sílu je pochytat a nacpat si je zpátky do hlavy. A mezi nimi ještě Mateův a Louisův mračící se obličej...Třetina, možná polovina vodky je ve mně, takže ji zase schovám.
Jsem vůl, chovám se jako vůl... Jestli mě najde nalitého, bude se zase zlobit...
Asi to půjdu rozběhat, dlouho jsem nebyl, jen se ve zdraví dostat ze střechy.

Mike:
Ráno mě probudí krouživý pohyb na mé holé lopatce. Jsem celý rozlámaný, ale i tak se spokojeně usměju a začnu příct.
Uslyším tichý smích, tak jej jemně švihnu ocáskem po obličeji .Ten pohyb mi po páteři pošle mírné vibrace bolesti.
„Dobré ráno," mňouknu a se zavřenýma očima se k Olimu ještě víc přitulím.

Louis:
Sedl jsem si do obýváku a snažil jsem se alespoň trochu soustředit na televizi, ale nešlo to. Opíjí se kvůli mně, zlobí se kvůli mně. Takhle by vztah fungovat neměl.
Nechci, aby musel pít, jen aby se mnou vydržel, protože přesně takhle to vypadá.
Zhluboka se nadechnu, než si promnu krk. Co když jeho značka zmizí sama od sebe? Stává se to, když se láska vytratí. Trošku se zhoupnu a položím si ruku na břicho. Lepší by bylo, kdyby se nikdy nedozvěděl, že ho miluju. Vždyť náhle zjistil, že mě miluje taky? Musel to být jen hloupý chvilkový vjem. Není možné se hned zamilovat.

Oliver:
Tisknu jej k sobě a jemně jej pusinkuju na krk. Je to kouzelné. Krk mě už více méně nebolí a sám se cítím skvěle.
Navíc k sobě Mika můžu tisknout, jak moc chci a jak dlouho chci. Nikdo nás neruší a nikomu nevadíme.
„Dobré," zamručím a konečně vstanu.
„Měli bychom se umýt a pak se jít najíst."

Fed:
Chvíli mi trvalo, než jsem otevřel ty zatracené dvířka zpět do domu a vlezl bezpečně na chodbu.
Uvažoval jsem, že bych se prostě vypařil, nic neřekl a prostě běžel. Ale když jsem tiše procházel kolem obýváku, rychle jsem si to rozmyslel.
Lou tam seděl s dlaněmi na zatím relativně plochém břiše a vypadal tak smutně.
„Nechceš si jít se mnou zaběhat?" Zeptám se ode dveří a on sebou překvapeně trhne. Asi nad něčím usilovně přemýšlel...
„To víš, včera mě naštval ten zloděj, nechápu, jak nám mohl jen tak utéct, asi nějak ztracíme na kondici. Měli bychom na tom zapracovat, dokud tě nezpomaluje obří pupek. Tak jsem si říkal, že bychom mohli jít běhat spolu. Teda pokud chceš, chce se ti, nechtěl jsem říct, že jsi tlustý nebo tak. Jen jsme to kdysi tak dělávali, ne? Ani nevím, proč jsme přestali, byla to zábava." Melu, melu a melu.
Má mírně podnapilá pusa se odmítá zastavit a já jsem z toho celý nesvůj, tak se podrbu na hlavě.

Mike:
„Umýt?" Mňouknu nešťastně, trošku se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí.
„Nevím, jestli to zvládnu," promnu si dlaně.
„Ta slečna i vy všichni ostatní říkáte, že to nic není a nemám se čeho bát, ale já mám strach." špitnu a Oli mě pohladí mezi oušky.
„Ty mě taky ochráníš před utopením, že jo? Jako Loui. Nemusím do vany nebo do sprchy, že ne? Já, já si vezmu ten kyblík a ta zvířátka, a třeba to bude dobrý..." Mumlu nesmysly a hraju si s cípem peřiny.
Už se zvládám s Louisem po boku umýt sám houbičkama v koupelně. Slečna říkala, že je to velký pokrok, ale zvládnu to stejné ale s Olim na místo Louise?