Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Pozvedl jsem ruce v obranném gestu. „Dobře, dobře a ano, zůstanu a tykej mi. Už jsem ti to řekl, " napomenul jsem jej a sedl jsem si k němu na postel.
„Nechceš si něco zahrát? Nebo bychom mohli zkusit trénovat, chceš? Nebo chceš uvařit Louisovi večeři a tomu Federicovi?" nabídl jsem mu mnoho možností, ale všechny zahrnovali mě, tak snad v tom nebude moc velký problém. 

Mike:

"Můžeme všechno!" vykřiknu nadšeně. Nikdy jsem si nemohl hrát s někým cizím, no, prostě s kýmkoliv kdo nebyl Lou nebo Fed.
A teď tu navíc Lou není, takže se nemůže kvůli ničemu čertit.
"Co budeme dělat jako první?" začnu šťastně skákat na posteli.

Oliver:

„To je na tobě, "zubil jsem se a upřímně jsem se radoval z jeho reakce. Byl nadšený a ještě více rozkošný.
„Tak co si zahrát...." poklepal jsem si na bradu a čekal jsem, než sám něco nadšeně nenavrhne. Rozhodně byl jako malé a hravé kotě.
„Prohrál jsi, "vítězně jsem shrábl karty. „Chceš ještě hrát?" laškovně jsem pozvedl obočí. 

Mike:

Oliver mě naučil jakousi karetní hru, ale ta mi moc nejde. Už po třinácté mě porazil.
"Už mě to nebaví." zabručím a rozházím karty všude okolo.
"Teď si zahrajeme znovu tu moji hru."

Oliver:

„Až uklidíš ty karty, tak klidně, " přísně se na něj zadívám. Nehodlám ustoupit, něco chce, tak pro to musí něco udělat. Rozházet karty... Zasloužil by na zadek, ale na to je čas.„Tak co? Uklidíš je? Co by na to řekl Louis, že tady děláš binec, hmm?" naklonil jsem hlavu na stranu. Celou dobu, kdy jsem mluvil, tak jsem se usmíval a znělo to přátelsky, ale byl to rozkaz.
„A stejně tě v té další hře porazím," uculil jsem se. Není zvyklý prohrávat, je docela rozmazlený. 

Mike:

"Neporazíš," vypláznu na něj jazyk, "a za koho mě máš? Samozřejmě, že ty karty uklidím, jen mám na to svou techniku, kterou ti ale neukážu." Je to totiž jedna z mých oblíbených her, ale Lou mi ji zakazuje, teda prvně se smál, ale po tom, co jsem si takhle zlomil ruku, tak se mu ta hra nelíbí. Navíc Oliver by na mě určitě žaloval.
"Počkej na mě v obyváku, do půl hodiny přijdu." oznamím mu a pak ho začnu tlačit ze svého pokoje.

Oliver:

„Tak techniku," zasměju se a prohrábnu si vlasy.
„No jak myslíš, budu čekat.... Počkej! Půl hodiny?" To už ale zabouchl dveře a já stihl ucuknout jen natolik, abych nepřišel o prsty.
„Jestli se ti něco stane?! " zavolal jsem a sedl jsem si do křesla. Byl jsem jako na jehlách, protože jsem netušil, co chce dělat.
„Miku? " zaklepal jsem na dveře, ale to on náhle otevřel dveře a já jen vyjekl.
„Cos proboha dělal?" začnu se smát nad jeho výrazem.

Mike:

Když už byl pryč, mohl jsem si v klidu vylézt na skříň s oblečením, přikrčit se, vybrat si svou kartovou oběť a pak na ni skočit.
Takhle jsem posbíral skoro všechny karty. Dvě zbyly, jedna na posteli a druhá na zemi kousek od mého číhacího místa.
"Jsi na řadě," oznámím kartě na posteli, nachystám se a skočím.
Co jsem ale nečekal, bylo to, že ta postel až tak péruje... protože jsem se od ní odrazil a spadl do místa mezi onou skříní a pracovním stolem.
A co zrovna na tomto místě skladuju? Všechny možné barvy. Tempery, obličejové barvy, vodovky, pastelky, voskovky, fixy, no a pár barev na stěny, jak jsme s Louim před týdnem malovali obyvák...
Naštěstí se zrovna ty barvy nevylily, ale i tak jsem byl od temper, cítil jsem to...
Náhle někdo zaklepe a já sebou trhnu. To jsem neměl dělat, protože mi na hlavu ze stolu spadle otevřená plechovka s fialovou barvou.
Moje ouško! Spadlo mi to na ouško!
Po chvilce se od tama vyhrabu a se staženýma ušima a ocáskem dojdu otevřít dveře.
"Já, já spadl..." zamňoukám smutně a začnu bolestivě prskat, když se chce dotknout mé fialové hlavy. Asi mi chtěl jen odhrnout barvou slepené vlasy z očí, ale teď se na mě zkoumavě dívá.

Oliver:

„Ty jsi ale trdlo, musím ti to umýt a bez debat. Tohle by mohlo způsobit dost nehezké škody." Starostlivě jej pozoruju a taky se podívám do pokoje.
„Cos to vyváděl?" zamumlám si pro sebe, protože mě nic nenapadá. To tam skákal? Asi ano, ale proč? Zavrtím hlavou a zvednu jej do náruče.
Automaticky použiju své vědomosti a pohladím jej po citlivém místečku, aby se uklidnil a nechal se sebou manipulovat. Jednoduchá, lékařská praxe.
Odnesl jsem jej do koupelny, tam se ale začal zmítat a já mu musel slíbit, že se nebude muset umýt celý, aby se trošku uklidnil. Navlhčil jsem žíňku a opatrně jsem mu začal čistit ouška. „Moc se nevrť, ať to nemáš v puse nebo v uších." Stále jsem jej k tomu hladil, tentokrát ale doopravdy za účelem toho, aby byl v klidu. 

Mike:
"Já nechci, já nechci! Mycí den je až zítra." zmítám se.
Bolí mě ucho, voda mi teče do oušek, do očí i do pusy, takže prskám kolem dokola, a když mi chce celou hlavu potopit pod vodu obličejem napřed, zpanikařím. Vytrhnu se mu a běžím pryč.
Chce mě utopit, chce mě utopit!
Vylezu na nejvyšší skříň v bytě, aby na mě nedosáhl.

Oliver:

Nevím, co se dělo. Nedržel jsem jej ani nad vodou, jen jsem jej myl houbou. On si ale asi představil něco, co se vůbec nedělo. S povzdechem jsem šel do kuchyně, kde jsem vzal mléko a až pak jsem za ním došel a sedl jsem si dolů.
„Co se stalo? Celou dobu jsi měl zavřené oči a ječel jsi a to jsem nic prakticky, neudělal. Jen jsem tě drhl houbou." Podal jsem mu mléko, i když jsem si musel stoupnout na špičky a to mě celkem naštvalo.
„No tak. Napij se a pak se necháš konečně umýt. Ne celý. Jen ta barva musí pryč." Nevadilo mi, že jsem to musel takhle vysvětlovat. Spíš naopak. Až moc se mi líbilo o něj pečovat.

Mike:

"Chtěl jsi mě utopit..." vysvětlím mu a pak začnu upíjet toho mlíka, co mi podal.
"A nepotřebuju umýt, Louis mě bude umývat zítra. Necháme to prostě jen zaschnout a pak to odrolíme." argumentuju.

Oliver:
„No to jsem opravdu nechtěl," ohradil jsem se dotčeně. Přitáhnul jsem si židli a vylezl jsem tam za ním.
„Hele. Já ti chci jen pomoct. Jsem tvůj lékař." Když jsem viděl, že to nezabírá, zkusil jsem to jinak.
„A ty myslíš, že Louis z toho bude nadšený? Na jednu stranu tvrdíš, jak jsi na vše připravený, ale pak vycouváš s tím, že potřebuješ bráchu?" popíchl jsem jej.
„Budu tam s tebou a přísahám na svou licenci a na svou rodinu, že tě neutopím."

Mike:

"Já neřekl, že potřebuju Louise, já říkal, že zítra mě donutí se vykoupat tak i tak. Nemám jen rád vodu." mračím se na něj.
"A bolí mě ouško, bude to bolet ještě víc, když si to budu muset umýt." 

Oliver:

„Kdepak. Neboj se, " zavrtěl jsem hlavou a opatrně si jej přitáhl do objetí. „Jsi skvělý a takhle se ti tam dostane infekce. Co když to zaschne a nepůjde smýt? Budeš navždy fialový kocourek. To bys chtěl?" Odhrnul jsem mu vlásky z tváře a usmál se na něj. „A pak uděláme přesně to, co budeš chtít."

Mike:

"A pomůžeš mi pak uklidnit ten nepořádek, prosím?" udělám na něj kočičí oči, a kdyby mě hlava nebolela díky oušku celá, tak bych se k němu přitulil ještě blíž.
"Nechci a nemůžu být fialový, Louis by se zlobil." povzdechnu si a nechám se sundat ze skříně.
Za ruku mě dovede do koupelny, kde za námi zavře dveře a pro jistotu i zamče.

Oliver :

„Pomůžu, " přitakal jsem a brzy jsme už byli v koupelně. Kde jsem neustále mluvil a vlastně s ním udržoval konverzaci, aby se soustředil na ni a ne na to, co dělám.
„Hotovo," úlevně jsem vydechl a pohladil jsem je po hebounkých vláscích, nyní taky vysušeny fénem. „A najednou jak ti to sluší. Co kdybys mi o sobě něco řekl, co ty na to?" usmál jsem se na něj a vzal jsem jej do náruče, kde mi obmotal nohy kolem pasu.
„Co tedy teď?" mrkl jsem na něj rozverně. 

Mike:

Povídali jsme si a povídali, dal mi náplast na ouško a bylo všechno v pořádku, teda skoro všechno.
"Ještě musíme uklidnit můj pokoj." zasměju se a pak se společně vydáme pro mop a utěrky.
Když se objevíme u mých dveří a on pořádně nakoukne dovnitř, nechce věřit svým očím."Já jen spadl..." zčervenám trošku.

Oliver:

„Jen spadl? Takhle se budeš umýt znovu a já s tebou, "uchechtl jsem se a vyhrnul jsem si rukávy košile. Pomalu jsem zamířil ke středu největší spouště a začal jsem s úklidem.
„No nestůj tam a pomoz mi," pobídl jsem jej a přitáhl jsem si jej k sobě za ručku.
„Co plánuješ do budoucna, čím bys chtěl být, Miki?" zajímal jsem se. „Já chtěl být vždy doktor a jsem spokojený."

Mike:
"Ještě nevím, ale chtěl bych taky pomáhat, jako ty, Louis a Fed." řeknu jen tak mimochodem a začnu sbírat a zavírat tuby a plechovky od barev. A pak všechno nacpu do prázdné krabice, kterou jsem našel pod postelí. Oliver zatím vytírá a mě napadne nám donést pití a zbytek sušenek, tak se nenápadně vytratím.