Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:
Celou cestu autem jsem celý rudý. To to bylo tak moc poznat?
Potřesu hlavou a zaparkuju před domem. Mikovi odkývnu, že se mnou v posteli spát může a v klidu začnu i se zavazadly šlapat schody.
Zarazí mě však papír na našich dveří. Nevěřícně jej ze dveří strhnu a rychle ho přeletím očima.
„Počkej tu," šeptnu na Mika a rozeběhnu se po schodech dolů a rovnou zazvoním na majitele domu.
Je to postarší pán a vždy byl tak moc hodný a chápavý.
Místo starého pána mi však otevřel jakýsi muž v obleku.
Křečovitě jsem sevřel papír s výpovědí z bytu v ruce.
„Mohu mluvit s panem..."
„Je mi líto, minulý týden zemřel." Odpověděl snad už automaticky.
„Musíte být ze trojky, že? Už jste jediní, co se ještě nevystěhovali. Je dobře, že jste to stihli před koncem tohoto týdne."
Zarazil jsem jej mávnutím ruky.
„Co?!" vyjekl jsem.
„Mám smlouvu, nemůžete nám jen tak oznámit, že..."
„Je mi líto, ale tento dům je nyní v mém vlastnictví a podle zákonu, mohu ubytovat a vystěhovat koho chci a hybridi v tomto domě už více místo nemají. Tohle je pro slušné lidi."
Před očima se mi zatmělo.
„Zaplatili jsme nájem a."
„Peníze byly i s odstupným zaslány na váš účet a jelikož jste měli už týden na vystěhování, tak snad nebude nutné volat policii, že ne?"
Do očí se mi vzteky vehnaly slzy a má ouška i ocásek vylezly na světlo. Co budeme teď dělat?

Mike:

Lou vypadal hodně vyděšeně, když uviděl jakýsi papír na našich dveřích. V klidu na něj čekám a pohupuju se ze strany na stranu a ocásek se mi kýve sem a tam.
Po nějaké době se Lou objeví zase vedle mě, ale teď jsem vystrašený já.
On stojí na chodbě, jsou mu viděl sklopená ouška a ocásek má stažený mezi nohama... A po tvářích se mu koulí slzy.
Na nic nečekám a běžím ho obejmout.
„Lou, Lou, co se děje? Haló?! Lou, co se stalo? Jsi v pořádku?" Ptám se, ale odpovědi se mi nedostane.
Lou mě jen pevně sevře v náruči a naplno se rozpláče. Je celý zoufalý, úplně to z něj sálá.
„Lou..."

Louis:

Dopadlo to na mě. Bylo to jako facka. I když jsi pracující člověk, i když jsi policista, i když platíš vše, jak máš, stejně nejsi plnohodnotný člen společnosti. Stejně jsi pořád jen hybrid. Tohle nejde obejít. Zákon je zákon.
Tyhle případy se dějí pořád. Zoufalí hybridi vždy přijdou na stanici a snaží se, aby jim policie pomohla. Je to jako volat do prázdna. Marně. Policie je bezmocná a naopak pomůže majiteli bytu, domu.
Chabě jsem se na Mika usmál, pohladil jsem jej po vlasech. Tohle zvládneme. Nějak ano. Najdu jiný nájem a všechno bude zase v pořádku.
Odemknu. Vše vypadá stejně jako než jsme odešli. Zhluboka se nadechnu.
„Budeme se muset vystěhovat." Snažím se, aby se mi nezlomil hlas.
„Do konce týdne si musíme sbalit věci a vystěhovat se, takže já..." zoufale jsem pohlédl ke stropu, jelikož se mi začaly zaplňovat oči slzami. Nemůžu si vzít v práci volno. Všechna volna jsem už vyčerpal.
„Chtěl bys teď něco k jídlu?" vykviknu a zavřu za Mikim dveře. 

Mike:

Stěhovat? Cože? Vždyť nechtěl? Co se děje? Asi to nebude jen tak, když je Loui tak vykolejený...
Stojím tam s otevřenou pusou a koukám na svého milovaného brášku.
„Proč? Kam půjdeme?"
Vím, že nám nabízel bydlení Oliver, ale takhle to prostě nejde. Možná bych se mohl radovat, zavolat Olimu a říct mu, co se stalo, ale.... Louis by to tak nechtěl, Lou by u Oliho nebyl šťastný...
Navíc, přeci jen doma je doma, vždyť tady jsme vyrostli, tady známe každý kout.
„Já nechci pryč..."

Louis:

Zhluboka jsem se nadechl a pak znovu a ještě jednou.
„Možná bys teď mohl chvilku být ještě u Olivera, než bych nám našel něco lepšího. Stejně to tu bylo dost stísněné a všechno." Pohladil jsem jej po vlasech a rozešel jsem se do kuchyně, kde jsem mu nachystal nějaké jídlo.
„Je to už starý dům, stejně se všichni sousedé už vystěhovali." Mluvím si spíš pro sebe a bezmyšlenkovitě dojdu do komory a vytahám z ní krabice, kam začnu pomalu balit knihy.
„Aspoň probereme oblečení a věci, co už nebudeš chtít, jo?" Zbytečných krámu se musíme zbavit.
„Určitě si najdeme lepší byteček. Možná i domek." To bych na něj ale musel mít. Bodne mě bolestivě u srdce.
„Možná bys mohl zítra k Oliverovi, pokud to dovolí, abys tu nebyl sám. Pan Wágner teď přijít stejně nemůže."

Mike:

„Ale já jsem to tu nedávno, ale tak hezky vyzdobil..." Mňouknu smutně a ouška mám téměř schované ve vlasech.
„A vždyť se k Oliverovi nechtěl, co se změnilo? Proč musíme pryč?" Teď tečou slzy mně. Nechápu to, proč se tak náhle musíme stěhovat? Proč to Louiho tak zasáhlo? 

Louis:

„Tak si to vyzdobíš hezky jinde a u Olivera jsi chtěl bydlet, ne? Bylo ode mě sobecké, když jsem ti to nechtěl dovolit." Usměju se a dál pokračuju ve své činnosti.
„Musíme pryč, protože už to tak prostě je." Zavrtěl jsem hlavou.
„Prostě to tak je a jako hybrid si na to musíš zvyknout. Svět s tebou vyjebe, i když se snažíš dělat vše, co máš."
Bouchl jsem knihou o zem a zabořil jsem tvář do dlaní. Snažil jsem se nebrečet a nerozrušit jej ještě víc.
„Chceš zavolat Oliverovi? Můžeš si vzít můj telefon, mám tam hodně kreditu."

Mike:

„Protože jsem hybrid?..." Vydechnu zaraženě.
To je důvod, proč tu už nemůžeme bydlet? Protože jsme hybridi? Ale vždyť to není důvod, ne? Ne, ne, ne, to není možné. Vždyť to nedává smysl...
Rozklepaně k Louimu natáhnu ruku. Určitě to nemyslí vážně, musí to být nějaký vtip...
„Já, já..." Nevím, co říct co dělat...
Otočím se na patě a běžím do svého pokoje, kde skočím do své postele a rozbrečím se jako Lou před chvílí.
Toto je náš domov, nemůžou nás odtud vyhodit, prostě nemůžou...

Louis:

Nemohl jsem za ním teď jít. Musel jsem se sebrat sám a až pak uklidňovat Mika.
Dobalil jsem zbytek knih a krabice jsem zalepil. Naštěstí tu nemáme zrovna moc pidivěciček, ale i tak.
Sbalit tohle všechno nemůžu stihnout. To prostě nejde.
„Miki?" zaklepal jsem a vlezl jsem za ním do postele. Objal jsem jej.
„Víš, že se o nás postarám, že jo?" šeptnu a pohladím jej po vláscích.
„Najdeme lepší místo a ty si konečně pomaluješ stěny, tak jak jsi vždy chtěl, hmm?" začnu jej lechtat. Samotného mě to uklidňuje. 

Mike:

Brečím do polštáře. Nemůžu tomu prostě uvěřit. My se musíme přestěhovat... Oliver to určitě přivolal...
Za nedlouho za mnou přijde Lou a začne mě utěšovat.
„Já vím, ale já to tady mám rád." Zakňučím a on se mě snaží ulechtat k smrti.
„Lou, ale co když nás nikde nebudou chtít?" Špitnu nešťastně, zatímco mu odpočívám na hrudi.

Louis:

„Je nesmysl, aby nás nikde nechtěli," řeknu jednoduše a usměju se. Je to pravda. Je nemožné, abychom nic nenašli, problém je v ceně a také v přístupnosti. Prsty jsem si projel vlasy.
„Musím pokračovat v balení, chceš zavolat Oliverovi nebo se budeš na něco dívat?" vstal jsem.
„Nebo si radši roztřiď věci, co chceš a nechceš nechat. Musíme to stihnout sbalit." Křivě se usměju.
Tohle je zlé. 

Mike:

„Dobře, Lou..." Kňuknu, když se začne zvedat z postele, aby i on mohl pokračovat v balení.
Jakmile v pokoji osamním rozplácnu se na posteli a koukám do stropu.
Takže odtud jen tak odejdeme? Necháme se vyhnat kvůli tomu, že jsme jiní? Takhle to opravdu chodí?
Po nějaké chvíli se zvednu a přesunu se ke své skříni.
Musím začít, jinak to nestihnu.

Louis:

Balil a uklízel jsem tak do pěti ráno. Sami jsme s Mikim přijeli kolem páté odpoledne.
Vstal jsem a prokřupl jsem si záda. Už nemělo ani smysl brečet. Mika jsem do postele uložil kolem půlnoci. Ťunťa tam usl na zemi, ale stihl to.
Vrátil jsem se do obýváku.
Netuším, co udělat s nábytkem. Netuším, kam půjdeme. Nemám tušení vůbec o ničem.
Byl jsem unavený. Oči se mi zavíraly a stále jsem neměl hotovo.
Fed mě vyzvedne za hodinu a já jsem stále v oblečení, co jsem na sobě měl včera.
Rychle jsem se aspoň osprchoval a rovnou jsem se převlékl. Stopy po nevyspání jsem ale zakrýt nezvládl.
Rychle jdu ještě Mikimu přichystal oběd a pak už jsem jen běžel před dům, měl jsem už deset minut zpoždění.

Mike si před spaním mezi skládáním oblečení psal na mobilu s medvědím hybridem Velká tlapa. Potřeboval myslet na něco jiného než stěhování.