Ahojky, ráda bych vám popřála Veselé Vánoce, krásné svátky a Šťastný Nový rok.
Bohužel mám ale jednu špatnou zprávu. Zásoba předepsaných kapitol je téměř vyplýtvaná.
Já i Tiktakbum jsme měly v poslední době strašně málo času na psaní, ale snad se to po svátcích a pololetí ve škole spraví.
Proto bude zatím každý týden jedna kapitola, kterou budu zveřejňovat nejspíš ve středu.
Děkuji za pochopení.

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Louis měl pravdu, měli jsme jít dovnitř všichni spolu s ním.
Ten ťulpas spadl z houpačky, měl štěstí, že nezahučel do toho rybníčku, to by byla scéna.
Díky vzlykům jsme ho našli a Oliver ho následně odnesl do obýváku.
Mike nehorázně vyváděl, měl rozbité koleno až do masa, protože podle všeho vylítl z houpačky na jakýsi štěrk. Taky měl trošku odřené dlaně, ale jinak nic vážného.
Oliver mu chtěl vytahat kamínky a následně to pořádně vydezinfikovat, ale vypadalo to, že ho to kotě pořádně pokope.

Mike:

„Já nejsem žádné tele!" Prskám kolem sebe, když mě Oliver nese do domu.
Ani nevím, jak se stalo, že jsem spadl, prostě jsem se houpal, a zničeho nic se něco za mnou ozvalo.
Když jsem se otočil, stál tam na druhé straně rybníčku nějaký chlap v černém.
Lekl jsem se a asi spadl.
Když jsem se tam znovu podíval, už tam nebyl, a já měl odřené koleno a pekelně to pálilo.
Oliver mě položí na sedačku a dojde si pro lékárničku.
Já mezitím brečím jak malé kotě.
„Já jsem nechtěl spadnout, za to může ten chlap, já byl opatrný."
„Nechci, nechci!!! Bude to bolet ještě víc a štípat!" Snažím se dostat od Olivera s pinzetou v ruce a peroxidem v druhé ruce.
„Lou! Pomoc!" Natahuju se k bráchovi s prosbou o pomoc.
Ten mi dá ruku na tvář a setře mi slzy.
„Ne, ne, prosím!" Zavzlykám, když si sedne vedle mě, stáhne si mě na klín a pevně mě drží. 

Louis:

Musím jej pevně držet, aby tolik nevyváděl, ale v hlavě mi běží jediná myšlenka. Jaký chlap?!
Snad automaticky Mikimu začnu olizovat krk a jen se snažím Mika jakkoli uklidnit.
Když je však konečně po všem, tak se na toho chlapa okamžitě zeptám. Nikdo by tu přeci být neměl ne?
Kouknu na Olivera, který byl trošku pobledlý a nervózní.
Už se asi nadechoval k odpovědi, ale vyrušil mě zápach.
„Večeře," vyjeknu a rychle se do kuchyně rozeběhnu.
Vše povypínám, ale je vidět, že je pozdě. Hlavně to jde ale cítit.
Celá práce k ničemu.
„Sakra," špitnu a bouchnu do linky.

Oliver:

Chlap? Jaký chlap? Úplně ve mně hrklo a netušil jsem, co více mám udělat, abych si to nějak logicky vysvětlil.
„Asi to byl zahradník," ozvu se a Mikimu dám omluvný polibek na rty. Ano, byl to zahradník. Nikdo jiný se sem dostat nemůže.
Doobvážu tomu kotěti nohu a snažím se nevnímat ten zápach z kuchyně. I tak nelibě nakrčím nos. Takový hnus. 

Fed:

Chlap? Jakej chlap?
Dívám se na ty tři a nevím, co říct, jsem povedená rodinka.
Pak se ale pokojem rozline smrad spáleniny.
Á, naše večeře. Asi si zajdeme do restaurace.
„Olivere? Jaká je tu nejbližší levnější restaurace?" Zeptám se ho, a on jen pokrýve hlavou. Je nějak mimo.
„Hej, klídek, zítra zavoláš zahradníkovi, ať přijde a Mike nám řekne, jestli to byl on. Taky můžeme udělat bezpečnostní opatření, nemusíš se bát, Olivere."

Mike:

Tulím se k Louimu a držím cíp jeho trička pevně v pěsti.
Tolik to bolí, taky tam mám obrovskou díru, že bych tak nacpal dva prsty...Ale Louis mě náhle pustí a utíká do kuchyně a já přepadnu na Olivera, který mi věnuje malý polibek.
Malinko zčervenám a on mi cvrnkne do nosu.
Pěkně to tady smrdí a je škoda, že nám Lou kvůli mně spálil jídlo.
Budu se mu muset omluvit.
Možná bych si k němu mohl v noci vlézt pod peřinu...
Jo, to udělám. Vždycky byl rád, když jsem k němu v noci přišel a přitulil se k němu.

Louis:

Vše naštvaně vyhodím do koše a vrátím se do obýváku, kde jsem si původně chtěl sednout k Mikimu, ale rozmyslel jsem si to.
Vždyť má teď Olivera. Mě už ani nepotřebuje.
S nuceným úsměvem se posadím do křesla a trošku zavrtím hlavou.
„Objednám nějakou pizzu. Do restaurace by teď asi nebylo nejlepší jít." Hraji si se svými prsty a střídavě na ně těkám pohledem.
„Navíc bych se neměl moc ukazovat na veřejnosti, když jsem prakticky na neschopence, mohl by z toho být problém, ale klidně můžete do restaurace zajít." Pokývnu hlavou.
Tak to bude nejlepší.
„Jo, udělá se to tak." Aspoň si to hezky užijí a já si udělám nějakou rychlovku.

Oliver:

Jo... Zavolám mu. I když vlastně vůbec nechci. Bojím se mu zavolat. Mám z toho takový nepříjemný pocit, že to vůbec můj zahradník nebyl. Ale nikdo se sem dostat nemohl. Je tu plot. Je to nemožné.
„Bezpečnostní opatření tu už mám," odpovím kousavě Fedovi a jen poslouchám Louisův návrh.
Asi má pravdu, ale zas je takové blbé ho tu nechat samotného.
„Ne, zůstanem tu všichni," rozhodnu za všechny.
Samotnému se mi do restaurace stejně moc nechce. 

Fed:

„Ale no tak... Pizzu máme v poslední době až moc často, chce to změnu. Co si objednat třeba čínu nebo hamburger s hranolkama?" Založím si ruce na hrudi a trošku se na všechny zamračím.
Já už mám takový hlad, že bych klidně snědl i Mika se zmrzlinou jako dezertem.
„A než to dorazí, tak bychom si mohli něco zahrát, a ten, kdo prohraje nám všem udělá něco dobrého k zakousnutí, co vy na to? Přece tu nebudeme jen tak sedět, to už si rovnou můžu rozdělat pivo."

Mike:

„Hranolky!!! Hranolky se smaženým sýrem a tatarkou. Prosím!" Vypísknu nadšeně a prosebně se podívám na Louise.
Ten se ale dívá trošku vylekaně na Feda.
Tak se pomocí Olivera zvednu a po jedné noze doskáču za bráchou do křesla.
„Lou, Lou, prosím, můžu hranolky a smažák, prosím. Tak dlouho jsem ho neměl." Prosím a sednu si mu na klín.
„Budu moc hodnej, slibuju."
Smažený sýr a hranolky mívám k jídlu, jen když jdeme do restaurace, což je jenom tak čtyřikrát do roka, když se třeba něco slaví.
Lou totiž říká, že je to nezdravé a že mi z toho bude špatně. Ale nebude, vždyť je to tak dobrý.

Louis:

„Pro mě za mě," pokrčím rameny, ale nad představou nějaké hry se zašklebím. Nechci nic hrát. Přijde mi, že jsem obklopen malými dětmi, které si chtějí jen a pouze hrát.
Povzdechnu si a poupravím si tričko.
„Klidně si to pivo rozdělej"
Překvapí mě, když se u mě objeví Miki. Původně jsem jej chtěl okamžitě usměrnit a připomenout mu, že mu pak doopravdy bývá zle a někdy zvrací, ale ovládnu se.
„Přece se mě nemusíš ptát, jestli si můžeš objednat to či ono. Za chvilku jsi dospělý." Poškrábu jej ve vlasech a druhou rukou mu pohladím ouško.
„Já si dám teda tu čínu," oznámím a ze zadní kapsy si vytáhnu telefon.
„Znáte nějakou dobrou restauraci?"

Oliver:

Zase hra? Tak proč ne, že jo, ale dal bych přednost něčemu klidnějšímu.
„Jednu znám a objednám to. Takže smažený sýr a hranolky, čína, já si dám to co Miki a ty, Fede?" otočím se na Federica, který je rozvalený v jednom z mých křesel.
Povzdechnu si a po nadiktování objednávky i od něj jídlo konečně objednám.
„Zahrajeme si klidně bez Louise," ušklíbnu se. Mohl by se aspoň trošku snažit, ne? Obzvlášť, když ti dva pro to mají takové nadšení.
„Mám tu jednu vážně skvělou hru, moment. Hned ji najdu."

Fed:

Na Louisovo doporučení si zajdu pro pivo a následně se rozvalím do jednoho černého křesla.
„Já si dám Gigaburger s dvojitou dávkou slaniny." Nadiktoval jsem i já Oliverovi svou objednávku a Lou se na mě podivně zašklebí.
„Co je, mám rád slaninu, s tím nic neuděláš." Vypláznu na něj jazyk.
„A jakou hru máš? Nějakou, v které se dá vyhrát, ale taky prohrát. Mimochodem, pak bych měl chuť na palačinky. Jen tak info pro toho, co prohraje."
Doufám, že prohraje Lou, on umí nejlepší palačinky na světě.

Mike:

„Já vím, ale mám radši, když mi řekneš, že můžu." Usměju se brášku a přitulím se k jeho krku.
„Mám tě rád, víš?" Zašeptám mu do ohybu krku.
Olíznu mu krček a taky se tam otřu nosem.
Nevím proč, ale mám pocit, jako by se mi vzdaloval. Nemůžu mít Louise a Olivera zároveň?
„A jakou hru budeme teda hrát? Máš tu Z pohádky do pohádky?"

Louis:

Všichni se zase přejí, ale já pak Feda poslouchat nebudu s tím, že si zas přijde jako soudeček.
Mikiho slova mě zahřejí u srdce a na chcilku se mi v obličeji objeví rozněžnělý úsměv a sám od sebe se o něj zase otřu.
„Já tebe přece taky." Obmotám kolem něj pevněji ruce a hlavu mu zabořím do ohbí krku. Vdechuju jeho vůni a další jejich plány nevnímám.
Oči mám zavřené a v klidu si dál oddechuju.

Oliver:

Z pohádky do pohádky už fakt ne.
„Bohužel nemám, Miki, ale mám Dostihy a sázky." To už zbystří i Fed. Louis stále ničemu nevěnuje pozornost a já tak raději pro všechno dojdu a nachystám to.
Miki Louise nakonec přemluvil, aby hrál taky, a než dorazilo jídlo, tak jsme stihli objet už několik kol a jak se ukázalo, Louis bude mít asi problém s hazardními a investičními hrami.
Naplno se do toho ponořil a přímo mu činilo radost, když mu musel někdo zaplatit.
Já na tom byl tak nějak dobře, Miki byl zdá se ve svém světě sázek a koní a Fed.
No... Fed. Nedokázal jsem udržet smích vždy, když jsem se na něj podíval. 

Fed:

Z počátku to vypadalo celkem dobře, ale nějak mě opustilo štěstí, protože to jinak není možný!
Vždyť já v každém tahu někomu platím!
Za chvíli budu na mizině!
„Sakra! Chci pětku, prosím, ať mi sakra padne pětka."
Pusinkuju kostku, ale když s ní hodím padne mi dvojka a Mike už natahuje ruku, abych mu zaplatil.
„Ne! To jsou mé poslední peníze! Ty ti nedám! Budeš na mě muset poslat exekutora, protože já už odmítám něco platit!" Rozčiluju se a ti tři se mi smějou.

Mike:

Je škoda, že Oliver nemá Z pohádky do pohádky, ale aspoň vím, co mu můžu pořídit třeba k Vánocům. Určitě bude moc rád.
Ale tato hra taky ujde.
A Louiho strašně baví, jsem rád, že se tak usmívá, ale chvilkama je to až strašidelný.
„Myslím, že by ses měl zvednout a jít udělat těsto. Já si dám palačinky s pribiňáčkem, a pokud nemáš pribiňáček, tak se zmrzlinou. Co si dáte vy dva?" Sám Federico doplatil na svou hru s překvapením pro hráče, který prohrajete.
Fed se vzteká a po chvíli domem zazní zvonek.
„Jídlo!"

Louis:

„Jsi naprosto příšerný hráč," rozesměju se a začnu do něj šťouchat. Bylo to prostě vtipné.
„Neboj, udělám si z tebe svou vydržvanou milenku," zavrním mu do ucha, to už se ale on naštvaně rozejde pro jídlo a Oliver jde hned za ním.
Já si mezitím Mikiho přitáhnu k sobě na klín a začnu ho pusinkovat. Mám vážně dobrou náladu a celkově je mi dobře.

Oliver:

„Tak se nečerti," směju se a zaplatím za jídlo. Společně jej doneseme ke stolu a zavoláme ty dva.
„Hele, vlastně bys nás teď měl obsluhovat, ne?" dál si všichni Federica dobíráme a necháme toho až ve chvíli, kdy Louis řekne, že už stačí.
„Miki, počkej." Nahnu se k tomu malému kotěti a setřu mu kečup z tváře. 

Fed:

Kdyby mě neopustilo štěstí, byl by to idylický večer.
Lou se šťastně usmívá, je uvolněný a baví se s námi všemi. Už se ani toliko nevyhýbá pohledem Oliverovi, když se nějak dotkne Mikeho, jako například teď, když utírá tomu kotěti že tváře kečup.
„Ne, neřekl jsem sloužit!" Braním se a pořádně se zakousnu do svého burgeru.
„Ale asi budu muset udělat ty palačinky, ale můj přítel by mi s tím mohl pomoct, ne?"
Podívám se s nadějí na Louise, ale ten se smíchem zavrtí hlavou.

Mike:

„Já ti rád pomůžu místo brášky." Přihlásím se hned, jak Lou odmítne.
Na to se Federico ale zvedne a uteče přede mnou do kuchyně a křičí, že on sebe ani ostatní otrávit nechce, takže to zvládne radši sám.
„Blbec." Špitnu a naštvaně zkřížím ruce na hrudi.
„Já jsem přece výborný kuchař."