Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Loui sebou začne házet a já se vymrštím do sedu.
„Co? Co se stalo? Kde to? Co se děje?" jak jsem se sem dostal, jak to, že si už Lou nedrží menší odstup kvůli tomu videu? A jak to, že už mi nic není? A co nás vlastně vzbudilo?
„Lou? Co jsi dělal pod mým tričkem?" jsem tak zmatený a Louis si toho všimne a s klidným úsměvem se ke mně zase přitulí.

Mike:

Oliver mě položí na zem a po Louiho vybídnutí vyrazí ke dveřím.
Já zůstanu v pokoji s těma dvěma.
„Už je ti líp Fede?" skočím na postel za nimi a taky se vmáčknu k nim do objetí.

Louis:

Je v pořádku.
Tato myšlenka mě uklidní natolik, že se k Fedovi přitulím a zase zavřu oči.
„Omdlel jsi, hrozně jsem se o tebe bál," špitnu a odmítám jej pustit.
Miki si k nám vleze a já a jej poškrábu za ouškem, pak však ztuhnu.
„Cože? Proč jsi to smazal?"

Oliver:

„Myslel jsem, že už tohle, ehm," zoufale se rozhlédnu.
„Mám tu teď návštěvu, nehodí se to to."
„Ale,Olivere," povzdechne si.
„Jednou jsi se a námi zapletl a už se z toho jen tak nevyvlékneš."
Ztrápeně sklopím pohled k zemi.
„Ale já," přiloží mi prst na rty.
„Bude to zase jen chvilka. Jako doktor mi můžeš dát malou radu." Přesně vím, co tahle slova znamenají a vím, že to budu muset udělat. Ne, Miki. Já nejsem dobrý člověk.

Fed:

Já jsem omdlel? Tak to bych si měl asi zajít k doktorovi, protože toto se mi ještě nestalo. Jen doufám, že nejsem nějak nemocný, protože to bych mohl nakazit Louise a Mikeho s Oliverem. A to rozhodně nechci.
Mike z ničeho nic řekne, že to video smazal a mně spadne kámen ze srdce.

Mike:

„Protože jste se všichni kvůli tomu videu báli, stresovali a hádali. Nedělalo to dobrotu, tak proč si to nechávat? Stejně jsi se na to nechtěl koukat." pokrčím rameny a snažím se nemyslet na ten pitomý záznam.
„Víte, co je ale důležitější? Oliver mě má rád. "

Louis:

Sklopím pohled stranou. Miki má pravdu, ale i tak mi neměl lozit do počítače bez mého vědomí.
Když však oznámí tuhletu novinku, tak sebou překvapeně cuknu.
Nechci to být já, kdo mu řekne, že to nemusí být pravda, a že by mu neměl tak slepě věřit.
„A víš jistě, že tě má rád, tak jako máš rád ty jeho? " začnu opatrně a k Mikimu natáhnu ruku. Současně tou druhou svírám Fedovu ruku.

Oliver:

Zhluboka oddechuju. Odjela před chvilkou, ale její parfém jde stále cítit ve vzduchu. Co budu teď dělat?
Kvůli jedné blbosti mám teď zase riskovat svou kariéru, pověst, majetek a i svůj život?
Sednu si na zem ve snaze se uklidnit. Tohle nezvládnu.
Jsem úplně v háji a pokud se to dozví ti tři v mém domě. Prohrábnu si vlasy.
„Hlavně klid," špitnu.

Fed:

Mike vypadá tak šťastně, ale co když to s ním Oliver nemyslí vážně? Nevím, jestli by chudáček ustál, kdyby se Oliver po pár dních možná měsících rozhodl, že je konec a že potkal někoho roztomilejšího?Protože, podle toho, co mi vysvětlovala jedna hybridka, tak někteří hybridi se slepě zamilují a už s tím nejde nic dělat.
Když je pak ten dotyčný odmítne, rozejde se s nimi nebo zradí jeho důvěru, jsou zlomení takovým způsobem, že může dojít k sebevraždě nebo sebepoškozování.
Nechci, aby se Mikemu něco takového stalo, ať už je na tom jakkoli pravdy, jelikož ta hybridka byla značně opilá, když mi to říkala.
„Mike, broučku, neměl bys dělat ukvapené závěry. Oliver tě má určitě rád, ale nejsem si jistý, jestli tolik, jak myslíš." pronesu opatrně a po očku sleduju Louise, který je stejného názoru jako já.

Mike:

Nevím, co ti dva blbnou, Oliver mě má rád, jinak by mi neřekl, že jsem nádherný a že mě má rád.
Navíc vypadal hodně smutně, po tom, co přišel za mnou do pokoje, a viděl, že jsem viděl to video.
A taky je tak hodný, hezký a krásně voní. On prostě nemůže být zlý. To prostě nejde...
„Má mě rád, vím to!" prsknu na ty dva, co jen nechtějí, aby byl šťastný ještě někdo další, kromě jich.

Louis:

S Mikim teď prostě nebyla rozumná řeč a k tomu byl tak hloupě posedlý Oliverovou pozorností.
Je to vlastně má chyba. Je to první osoba, co o něj projevila takovýto zájem a teď? Je jím posedlý.
Zavrtím nesouhlasně hlavou. Oliver není pro mého brášku vhodná partie ani v nejmenším.
I Fed se mnou souhlasí.
Kousnu se do vnitřní strany tváře, abych náhodou neřekl něco dost zlého, co by Mikiho ranilo.
Bude muset na tu pravdu přijít sám.

Oliver:

Konečně jsem se vzpamatoval natolik, že jsem byl schopný zamířit do pokoje, kde všichni tři zůstali. Dokonce se mi povedlo nahodit i šťastný výraz, který však postrádal obvyklý elán.
„Tak co? Už jsou vzhůru?" Automaticky jsem Mikiho pohladil po boku.
„Stavila se za mnou moje bývalá spolužačka ze školy. Sem tam se staví. Její syn někdy chodí do toho mého kroužku." Lži, lži, lži.

Fed:

Mike nechce slyšet nic jiného, než to, že ho má Oliver rád. S ním není, co dělat...
„Spolužačka?" pozvednu obočí, když do pokoje vejde Oliver.
Jasně, spolužačka se synem dost starým na to, aby chodil do kroužku. To určitě, v dnešní době, kdy se ženy ženou za kariérou...
Oliver popisuje Louisovi onen kroužek, protože Miki by tam chtěl začít chodit.
Smůla Olivere, teď už je jasné, že lžeš. Navíc se tváří, jako by právě podřízl nějakou kočku a snažil se tomu smát.
Miluju své policejní myšlení.

Mike:

Jsem, rád, když se Oliver vrátí, přisedne si ke mně a začne mě hladit.
Spokojeně vrním a on vysvětluje, proč se zdržel u dveří a věci okolo toho kroužku.
Já sem tam přikyvuju a pak na Louise upřu své kočičí oči.
„Lou, prosím, prosím, já bych to chtěl zkusit. " škemrám a od Olivera se překulím k bráchovi a pověsím se mu kolem krku.
„Oliverovi určitě nebude vadit, kdyby jsi šel poprvé se mnou, abys viděl, jak to tam chodí..."

Louis:

Nevěřím mu. Prostě ne.
„Spolužačka? A kolik je teda jejímu synovi?"
Mikiho jsem si nevšímal. A ten kroužek... Určitě není pravý.
„No?" K mé nechuti přijde s dost důvěryhodným vysvětlením a ten kroužek bude nakonec taky skutečný. Stále je tu však to velké ALE.
„Fajn. Půjdu tam taky a když se mi to nebude líbit, nebo spíš, když to nebude dostatečně bezpečné, tak tam Miki chodit nebude." Miki se na mě ani nedívá, určitě si myslí, že to přeháním, ale mně jde jen o jeho dobro.

Oliver:

„Byla to vycházející spolužačka, mnohem starší jak já a otěhotněla během studia." Vysypu ze sebe skutečnou pravdu. To, že si dítě nechala vzít už však nezmíním.
„Určitě budete nadšení, ale zasloužil bych si trochu víc důvěry, ne?" Konečně se jakž takž dostávám k sobě.
Mika obejmu a před nimi mu dám pusu na tvář.
„Navíc bych Mikimu nikdy neublížil, mám jej moc rád." Zase se narovnám.
„Mohli bychom dnes něco podniknout, co myslíte? " Nemá cenu se tím problémem teď zabývat. Bude to jako vždycky. Jen to převezu a oni mi dají zase pokoj.

Fed:

I tak nevím, jestli mu věřit, je z něčeho nervózní, nebo se mi to jen zdá?
„My už slyšeli, že máš Mika rád. " zamumlu a trošku spiklenecky se na Olivera usměju.
„Ale někam bychom vyrazit mohli, když už máme to volno. Říkal jsi, že se v tom kroužku hraje basketbal? Tak můžeme jít na hřiště a zkusit si zaházet, co vy na to?"

Mike:

Po té puse zčervenám a nevšímám si Louiho nepěkného obličeje a keců o tom, že na ten kroužek nebudu chodit, pokud nebude dost bezpečný...
Ještě, že je tu Federico a všechno to zachraňuje.
„Jo, ano, prosím, toto dělají normální lidi, rodiny i hybridi třeba o víkendu, nebo ve svém volnu." zadním se, bylo to tak aspoň ve filmech a já už dlouho toužil to zkusit.
Házet si v parku nebo na hřišti s balónem nebo létacím talířem...

Louis:
Normální rodiny. Jeho výraz mi zůstane v mysli a mě bodne u srdce. Nic však neřeknu.
Vím, že bych se neměl chytat slovíček, ale nemohu si pomoct. Tohle bolí.
Nejsme podle něj normální rodina? Omezuju ho až moc? Jen jsem opatrný.
„Můžeme," řeknu klidně, ale v hlavě mi nepříjemně hučí.
Co si vlastně mysli o tom, jak žijeme? Co když mi to bude vyčítat? Dělám to přece pro jeho dobro. Vždy jsem to dělal pro něj.
„Ale basket mi nikdy moc nešel. Mám radši fotbal," prohodím lehkomyslně a kouknu z okna.

Oliver:

Je jasné, že jediný problém v mém vztahu s Mikim, pokud se to tak dá nazvat, bude dělat Louis.
Ale mohl by to přijmout. Miki už není malé děcko. Za chvilku bude dospělý a Louis jeho východu dost...
Ale bez něj by nebyl stále tak roztomilý, nebyl by to asi on.
Louis jej chránil před vším zlým, a proto má i na mě tak dobrý názor.
O něco více na sebe Mikiho natisknu.
„Já vás to klidně všechny naučím. I tebe, Fede, neboj," rýpnu si.

Fed:

„Ale prosím tě, já jsem v basketu mistr, to já bych tě mohl učit. " vypláznu na Olivera jazyk.
Louis mi připadá nějaký rozhozený, tak si ho přitáhnu k sobě na hruď a obmotám kolem něj ruce.
„A Lou ti to nandá ve fotbale a Miki určitě taky. Tak se půjdeme najíst, převlíct a můžeme vyrazit." řeknu přesvědčeně, ale potom chytnu záchvat smíchu a musím svůj závěr přehodnotit.

Mike:

Přitulím se zase blíž k Olimu a vesele se usmívám na Louiho, který se s malým úsměvem uvelebí u Feda v náručí.
„A fotbal je s basketem skoro stejný, tak si to taky můžeme hned venku zahrát, že? " vyhrknu nadšeně, ale všichni se začnou příšerné smát.
„Co? Co jsem řekl?" proč se smějí?
Já to nechápu, tak si skřížím ruce na hrudníku a naštvaně se na ně kouknu, ale to je rozesměje ještě víc.

Louis:

Zasmál jsem se spolu s nimi, ale v hlavě mi uvízla drobná myšlenka, jestli za jeho nevědomost nemohu snad já.
„Ale má pravdu, všude je míč, ne?" zastal jsem se Mikiho nakonec a současně jsem brášku i objal.
Konečně jsme se vypravili všichni ven a Oliver nás zavedl na malý plácek.
V ruce držel balón a já se poškrábal ve vlasech. Na sobě jsem měl tílko a kraťase. Miki byl oblečený jako já, což vypadalo celkem vtipně.
Zkusmo jsem s míčem pohodil a ihned na to jsem zkusil strefit koš, což se mi nepovedlo.

Oliver:

Hráli ti dva. Já Mikiho teprve učil, jak míč správně držet, jaký má mít postoj. Neopomněl jsem ani na možnost se jej dotýkat více, než by bylo potřeba.
„Jsi rozený talent," zasměju se a dám mu malý polibek na líčko.
Zvědavě se podíváme na ty dva. Louis cosi naštvaně prská a Fed se jen směje.