Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Kdyby byl takový i v normálním a ne silně podnapilém stavu, tak bych do něj i šel... Pomyslím si a obejmu ho na zpátek.
„Třeba jednou s Mikim koťata mít budeš..." šeptnu a po chvilce taky usnu.
Když se ráno bytem rozezní budík, tak mám pocit, že někoho zabiju.
JÁ CHCI JEŠTĚ SPÁT!!!
Vztekle po tom přístroji hodím polštář, bohužel cíl nezasáhnu a za mnou se ozve škodolibý smích.

Oliver:

Převalím se a tiše se zasměju nad jeho neschopností něco trefit. A to je to policajt.
„Musíme do práce," zabručím, ale on se nehýbe. Vylezu tedy nad něj a prostě ho zalehnu.
„Vstávej! Nebo tě pozvracím, je mi pěkně blbě," fňuknu a prohrábnu mu vlasy.
„Ani jsem si včera nezašukal a skončil jsem s tebou." Dloubnu do něj prstem a trošku se pochechtávám.
Vypadá jak mrňavé kotě. 

Fed:

„Nekecej, šukal jsi až moc, nebo spíš jsi byl osedlán, divil bych se, kdyby v tobě nějaké semeno ještě zbylo. " ušklíbnu se teď já.
„A pokud hodláš zvracet, tak támlhle," ukážu na kyblík vedle postele, který tu mám právě pro tyto případy.
„Ale prvně se ještě vysprchujem a pak se stavíme v nemocnici, třeba se už probudil Mike." šťouchnu do něj a on se na mě však jen mračí.

Oliver:

Slezu z něj.
„Tohle jsi nemusel," řeknu naštvaně a začnu se oblékat. Trochu se motám, ale to je mi teď jedno. Tamto si mohl odpustit.
Konečně jsem úplně oblečený a rozejdu se do maličké koupelny, kde ze své kapsy kabátu vydoluju nový kartáček na zuby a pastu vezmu jeho. Neprobouzím se tak poprvé.
„Jdeme?" zeptám se, když se vrátím do ložnice. Nezaujatě na něj koukám.
„Za hodinu musím být v ordinaci."

Fed:

Nechtěl jsem ho až tak moc naštvat, ale prostě mi to nedalo.
„Dej mi deset minut, " křiknu a vystřídám ho v koupelně, kde si dám rychlou sprchu a u toho si vyčistím zuby. Pak už zbývá se jen obléct a můžeme vyrazit.
„Přece na mě nebudeš naštvanej, měla to být sranda, já zapomněl na tu učitelku..." prolomím ticho, které je celou cestu do nemocnice v autě.

Oliver:

„Nemluv o tom, neměl jsem ti to vůbec říkat," potřesu hlavou a u nemocnice vystoupím z auta.
Počkám ale na něj a společně vejdeme do budovy, kde je celkem málo lidí.
Najdeme pokoj, ve kterém byli ti dva minule, a překvapeně zaznamenám, že oba stále spí.
Co mě ale zarazí je to, že Miki má vyhrnuté tričko a Louisovi, který spí na břichu, vykukuje kousek pravé půlky, kde je malá modřinka.
Kouknu na Feda, protože buď je to od něj, nebo tady měl Louis s Mikim večer návštěvu.
„Chceš je budit?" stáhnu Mikimu tričko a starostlivě jej pohladím po tváři. 

Fed:

To, co najdeme v nemocničním pokoji, se mi vůbec nelíbí.
Přispěchám k Louisovi a s hrůzou zjistím, že má cucflek na zadku, který není ode mě, a nějak divně dýchá.
„Lou, Lou, vstávej," snažím se ho probudit, ale nereaguje.
„Olivere? Pojď sem," zavolám na Olivera, který Louise za chvilku zkoumá.
Nervózně podupavám nohou, a abych Olivera nerušil, tak přejdu k Mikimu, u kterého si všimnu pár téměř neznatelných bílých skvrn na tričku. Tady se rozhodně dělo něco, co se rozhodně dít nemělo.

Oliver:

Zmateně nakrčím obočí a Louisovi vyhrnu tričko, abych si poslechl srdce. Na to mu pozvednu oční víčko a posvítím do něj baterkou z telefonu.
„Je omámený," konstatuju nakonec a s obavou se na Feda zadívám.
Nemůžu mu říct, že to je uspávadlo pro kočky. Louis teď bude několik hodin mimo a to, co se tu dělo rozhodně nevypadá jako něco nevinného.
To uspávadlo není zdraví škodlivé, ale i tak. Je to porušení jejich práv za účelem, ani na to nechci myslet.
„Musíme zjistit, kdo měl večer službu, nebo kdo dal Louisovi něco do pití a..." konečně si všimnu jakýchsi skvrn na Mikiho tričku a pohltí mě obrovský vztek.
No to snad ne! 

Fed:
„Volám na stanici, toto nemůžeme vyřešit sami, protože by to skončilo tak, že bych bez důkazů zmlátil toho doktora Williama!" naprosto zuřím, ani nechci přemýšlet nad tím, co se tu muselo dít...
„...Dobrý den, tady Federico...
Ano, jsem to já, chci nahlásit zločin v místní nemocnici...
Jde o našeho Louise, on a i nejspíš jeho bráška byl omámen a nejspíše i znásilněn...
Mám podezdření, že by za tím mohl být ošetřující doktor, který se k Louisovi měl...
Choval se podezdřele...
Charlotte! Prostě sem okamžitě někoho pošli, nebudu tu podávat podrobné hlášení po telefonu...
Je tu se mnou lékař Mikeho, jinak nikdo...
Počkáme tu oba...
Díky..." nejraději bych právě teď něco rozmlátil, ale nesmím, nesmím poničit místo činu.

Oliver:

Mlčky a stále šokovaně sleduju Federica. Doopravdy je mohli znásilnit? Ani mě to nenapadlo. Nechtělo mě to ani napadnout.
Zhluboka se nadechnu, ale v tom se otevřou dveře a dovnitř vstoupí jakýsi starý chlap v bílém plášti a spustí na nás, co tu chceme, že jde provést vyšetření za doktora, pravděpodobně Williama, že to za něj musel vzít už včera, jelikož si podle jeho slov, pan doktor kamsi odjel na dovolenou.
Zle jsem si toho dědka měřil pohledem a obzvlášť pozorně jsem se zadíval na lahvičku, co měl v ruce.
„Myslím,že byste tu měl zůstat s námi," řeknu s hraným klidem, ale jed z mého hlasu přímo odkapává.
„Co to zase melete!? Odejděte!" rozkřikl se a já dostal nápad, který se Fedovi asi moc líbit nebude.
„Jistě, omlouváme se, už jdeme. Pardon, že jsme rušili." Vytáhnu Feda na chodbu a zapnu si telefon.
Malým okýnkem, které ve dveřích je, začnu vše točit.
Fed má naopak ke sklu přilepený obličej a vzteky se přímo třese. 

Fed:

Už už chci vytáhnout svůj odznak a oznámit mu, co se stalo a že tu s námi počká do příjezdu mých kolegů, ale místo toho nás Oliver vytáhne ven.
„Co to jako děláš?" vyjeknu a on vytáhne z kapsy mobil.
Jakmile si všimnu, že chce doktora natáčet, tak se podívám okýnkem dovnitř.
Doktor se sklání nad Mikem a něco mu píchne do ruky.
Dobře, na tom asi není nic zvláštního, ale když něco píchne i Louisovi, tak se zděsím.
„Olivere, pokud nevíš, co jim to píchnul, tak tě zabiju." zavrčím a jen doufám, aby to nebylo něco moc nebezpečného.

Oliver:

„Uklidni se, je to jen uspávadlo, nijak jim to neublíží," sám jsem byl naštvaný a tak jsem Fedův vztek chápal.
Pozoroval jsem, jak ten doktor přejel po Louisově zadku rukou a párkrát ho i prohmátl, než kalhoty stáhl a začal se uspokojovat. To už ale Fed vpadl do místnosti.
Chlapa natiskl na stěnu a začal do něj bušit hlava nehlava. Nechal jsem jej a až pak jsem jej odtrhl.
„Klid, Fede. No tak, klid," mumlal jsem, ale samotný bych mu nejradši jednu vrazil.
„Hybridi k ničemu jinému nejsou!" rozeřval se chlap na zemi.
„Jsou to jen prodejné kurv..." neměl jsem jej asi kopat přímo do tváře, ale to prostě nešlo jinak.
„Kdy přijede ta tvoje zásahovka?" zeptal jsem se Feda, který svému příteli natahoval zpět boxerky.

Fed:

Nechtěl jsem věřit tomu, co vidím, toto, toto se prostě Louimu nemůže dít...
Nevydržím to a vlítnu tam. Přirazím toho hajzla ke zdi a pořádně ho zmlátím, dokud mě Oliver neodtrhne. Pak po ho ale dorazí Oliver.
Takhle mluvit o hybridech... O hybridech, ale to se ten doktor musel spléct, ne?
„Nevím..." povzdechnu si a přisednu si k Louisovi na postel a upravím mu oblečení. Není potřeba, aby úplně vše zůstalo, jak bylo, když to má Oliver natočené.
„Nechápu, jak mohl něco takového udělat... Jak to jen těm dvěma řekneme... Louis to asi nezvládne... A co Mike?..." dám si hlavu do dlaní a v tu chvíli do pokoje vejdou mí kolegové, konečně.

Oliver:

Rovnou jim dám svůj telefon s videem a přitáhnu si k sobě na chvilku Feda.
„Neznásilnil je, Fede. Jen se nad nimi ukájel. Nenesou stopy po žádném násilném vniknutí, ještě se udělají testy, ale ke znásilnění asi nedošlo," zašeptám, ale jistý si zcela nejsem a to mě děsí.
Na to oba s Fedem musíme vypovídat a Louis s Mikim jsou zase převezeni do jiné místnosti na vyšetření a na probrání.
Toho chlapa odvezli a podle všeho tu ten chlap dělá paseku už nějakou dobu.
„Víš co? Odvezeme je ke mně. Ty se tam můžeš taky nastěhovat, postarám se o ně tam. Do práce stejně vlastně nemusím, makají tam zaměstnanci. Tady je už ale nenecháme."

Fed:

Po našem výslechu zůstanu s Oliverem sedět na lavičce před místností, kam převezli Louise a Mikeho.
Louise už se podařilo probudit, ale u Mikeho se to ještě nepodařilo. Naši lékaři tomu dávají za vinu to jeho předávkování.
Bohužel mě za Louisem ještě nepustili, ale bojím se, jak na celou záležitost bude reagovat...
Navíc dohromady s tím Mikiho stavem...

Oliver:

Promnu si spánky a už otevírám pusu, abych něco řekl, ale v tom se otevřou dveře a sestřička nás vpustí dovnitř. Okamžitě se zadívám na Mikiho, který nadále spí jako nemluvně. Naopak Louis je zachumlaný pod peřinou a nepřítomně se na Mikiho kouká.
Peřinu má i přes hlavu a mně je jasné, že jeho hybridí část jde hezky vidět.

Louis:

Neslyšně oddechuju a myšlenkami jsem mimo.
Jak se to mohlo stát.
Chtěl bych se schoulit do klubíčka a spát, ale to nejde.
Neochránil jsem Mikiho a ani sebe. Nikdo mi zatím neřekl, co se stalo ale i tak se cítím divně. Navíc mám po těle modřiny, které jsem tam dřív neměl. Z té představy je mi na zvracení.
„Fede?" zamumlu a víc si peřinu přetáhnu přes hlavu. 

Fed:

„Lou..." povzdechnu si, když už konečně vidím to nešťastné klubko peřiny a mého přítele.
„Loui, vím, že asi nebudeš chtít, ale Oliver se nabídl, že by nás všechny ubytoval u sebe. Mohl by se tak postarat o vás o oba, než se vzpamatujete." pohladím ho po ruce, která mu jako jedinná koukala z peřiny.
„Byli bychom tam všichni spolu a bylo by všechno zase v pořádku."

Louis:

„Řekni, co se stalo a proč mám na těle ty modřiny," řekl jsem místo toho a zadíval jsem se na něj.
Chtěl jsem, aby řekl, že to udělal on a že já spal jako dudek, takže jsem to nevnímal.
„A pokud to Mikimu pomůže, tak tam pojedeme, já jsem v pořádku. To Miki je..." zavrtěl jsem hlavou.
„Co se stalo?"

Oliver:

Nechal jsem jim soukromí a sám jsem si sedl k Mikimu. Hladil jsem jej po ruce a šeptal uklidňující slova. Taky jsem mu polohlasem vyprávěl, co jsem dělal s Fedem.
„A pak mi chrstla do obličeje... Miki! " vykřikl jsem, když to kotě otevřelo oči.
Objal jsem jej a něžně jsem jej zasypal polibky.
„Ty mé malé trdlo. Co sis to udělal?"

Fed:

„Jaksi byl v nemocnici doktor, který měl sexuální zájem o hybridy a tebe si s nimi nějak spletl... " podrbu se na hlavě a váhavě se na Louise podívám.
„Podle všeho vás oba uspal a uspokojoval se nad vámi, nejspíš i osahával... " upřesním, když si všimnu jeho naprosto vyděšeného pohledu.
Náhle se ozve vystrašené zamňoukání.

Mike:

Jako bych někde z dálky slyšel Olivera... Slyšel jsem ho stále a stále hlasitěji. Sice netuším, co říkal, ale vím, že to byl on.
Otevřu oči a první, co vidím je Oliver.
„Kde to jsem? Kde je Lou? Proč jsme tady? Já tu nechci být! Nechci, nechci, už nechci!" sice jsem nebyl zatím zase vzrušený, ale zase jsem cítil vedro i zimu...

Louis:

„Cože udělal?" zachraptěl jsem a celý vyděšený jsem se schoulil zase do sebe. Sexuální násilník... Tady. V nemocnici. Nechtěl jsem brečet, ale i tak se mi z úst vydralo vzlyknutí. Nechci být hybrid. Je to jako prokletí.
Miki. To jediné mě vrátilo do přítomnosti.
„Miki!" vyjekl jsem, ale to už ho Oliver položil ke mně a to malé kotě mě okamžitě objalo a zabořilo hlavu do mé hrudi.
„Miki, Miki," šeptám a nehledě na ty dva mu olíznu několikrát tvář a začnu jej zkoumat.

Oliver:

„Klid, zlatíčko, no tak, klid." Konejším jej a nepřestávám jej hladit.
„Louis je hned tady, donesu tě k němu a tvé období brzo skončí, neboj se...měl by ses ale omluvit. Tolik jsi mě, Feda a hlavně Louise vyděsil."
Mé tělo jednalo automaticky. Políbil jsem jej a až pak jsem jej zvedl do náruče a položil jej vedle Louise.
Ti dva se o sebe okamžitě začali starat a já si přišel nepatřičně. Navíc Fed koukal na Louise trochu jako na blázna.
„Pojedete tedy ke mně?" zeptal jsem se s mírným odkašláním.
„Tam se už nemůže nic stát. Slibuju."