Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Takže já s Louisem bych počal děti, jazyk se ti už plete, ty blbečku," rozesměju se a to předešlé ani nekomentuju.
„Jdeme spát," zamrmlu a pevně jej obejmu.
„Ne, že budeš mít ráno stojáka, to bych tě nakopal do koulí," zamručím a po chvilce usnu.

Louis:

„Miki?" zamumlám zmateně, když mě probudí třas druhého těla.
„Miki!" vyděšeně se posadím, ale on nereaguje. Ani ale není vzrušený. Nechápu, co se to děje. Tohle je špatně, takhle období nemá probíhat. Pohled mi sklouzne na nádobu, nebo spíš na místo, kde ta nádoba měla být. Oči se mi rozšíří děsem. Okamžitě vezmu do ruky telefon a vytočím záchranku.
„Ne, ne, ne, ne... " nemám tušení, jak dlouho jsem spal a kolik si vůbec vzal prášků. Jen jeden navíc dovede hybrida dostat na záchod s křečemi.

Fed:

Společně s Oliverem nakonec usnu, ale po osmi hodinách jsem zas vzhůru, protože mi začne vyzvánět telefon. Volá Louis, co asi chce?
„Ano, zlato?... Cože?... I s Oliverem dorazíme, jak nejdříve to půjde... Neboj se, bude to dobrý, za chvilku budu u tebe... " rozloučím se s ním a začnu budit Olivera.
„Vstávej! Musíme do nemocnice! Mike se předávkoval těma uklidňujícíma práškama. V nemocnici má prý službu zase William nebo jak se ten blbec jmenuje a Louis mu odmítá dát Mika do péče." třesu s ním za ramena a jsem už úplně střízlivý.

Mike si vzal léky ještě jednou, když potřeboval na záchod a potom usnul, teda myslel si to, ve skutečnosti upadl do hlubokého bezvědomí. Jeho tělesná teplota až příliš rychle klesá.

Louis:

„Ale bude v pořádku?" zoufám si, když sleduju, jak Mikiho napojují na hadičky. Vypumpovali mu žaludek a teplotu stabilizovali. Teď jsem mohl jen sedět u jeho postele a snažit se nebrečet, i když to bylo vlastně k ničemu.
„Bude," přitakal William.
„Neozval jste se ohledně toho našeho setkání," připomněl mi po chvilce a já odvrátil tvář.
„Mám přítele."
„Takže jste mě obelstil? Jak kruté," zamručel a já se na něj raději ani nepodíval. Stejně mě zajímal jen Miki.

Oliver:

„A jak se to mohlo stát!" sedíme v autě a jedeme do nemocnice.
Všechno je to na hovno a je to i má vina. Kdyby Miki zůstal rovnou u nich v bytě... Ale zase. To s prášky mohl udělat kdykoli.
Zaparkuju auto a spolu s Federicem vyběhneme z auta rovnou do budovy, kde nás ale zdrží na recepci a dokud si pro nás Louis nepřijde, tak tam prý nemůžeme. Nejsme prý rodina. 

Fed:

Nedokážu pochopit, co to za pitomost to malé kotě zase udělalo, takhle Louise trápit...
Když nás na recepci nechtějí pustit za těma dvěma, tak mám chuť vytáhnout odznak spolu s větou, že já můžu všechno.
Ale místo toho vytočím Louiho číslo.
„Zlato... Jsme tady...Já a Oliver... Jsme na recepci, nechtějí nás za vámi pustit, protože ještě nejsme rodina... Musel by sis pro nás přijít... A jak je na tom Miki?... Tak vidíš, bude to dobrý, uvidíš... Počkáme tu na tebe... Ano, pa..." ukončí hovor a já se obrátím k Oliverovi, který si viditelně oddechl při zprávě, že je Mike stabilizovaný.

Louis:

Bez vysvětlení jsem Williama obešel a rovnou jsem došel pro ty dva. Celou dobu jsem se snažil být silný, ale když jsem viděl Feda, tak jsem se mu zhroutil s pláčem do náruče.
„Je to moje chyba," vzlykl jsem a nechal jsem se konejšit a hladit.
„Co když nebude v pohodě? Bude v pohodě?" otočil jsem se na Olivera. Teď jsem se na něj prostě nemohl zlobit.

Oliver:

„Bude, určitě bude, jinak by byl na intenzivce, už je na pokoji, ne?" akorát jsme vešli do Mikiho pokoje, kde seděl ten William.
Co se mi ale nelíbilo, byl fakt, že se koukal na Mikiho jako na nějaký předmět.
„Jak je na tom?" vybalil jsem na něj rovnou a starostlivě jsem Mikiho pohladil po hlavičce.
„Už lépe," odvětil a přejel pohledem Federica a pak stejně posměšně i mě. 

Fed:

Když se mi Lou zhroutí do náruče, tak mi to skoro vyrazí dech. Takhle na dně jsem ho už dlouho neviděl.
„Nic není tvoje chyba, jak by mohla, vždyť koho by napadlo, že něco takového udělá... " konejším ho a společně jdeme k Mikemu do pokoje, kde u kocourkovi hlavy sedí ON, William.
Nepěkně se na mě podívá a já na něj vypláznu jazyk. Něžně políbím Louise do vlasů a různě ho hladím ve snaze, aby se alespoň malinko uklidnil.
Oliver začal do toho pána doktora něco hučet ve stylu, že je Mikeho lékař a má právo na informace o jeho aktuálním i předešlém stavu.
Zatímco on se s ním hádá u Mika a jemně to naše hloupé kotě hladí po ruce, já si sednu do křesla na druhé straně postele a Louise stáhnu na sebe.
„Bude to dobrý, on se z toho dostane, asi na něj bylo to období až moc..."

Louis:

„Měl jsem dát větší pozor," zavrtím odmítavě hlavou.
„Je mi to hrozně líto," šeptám.
„Už nedovolím, aby se mu něco stalo." Sleduju ty dva, jak se dohadují, až William pohrozí, že nás vykáže a Oliver se musí stáhnout. Při téhle chvíli jsem si všiml, že mu na Mikim asi doopravdy záleží, což mě alespoň trošku uklidnilo. Víc jsem se na Feda natiskl.
„Co jste s Oliverem dělali?" zeptám se tiše ve snaze přivést se na jiné myšlenky.

Oliver:

S nasupeným výrazem jsem si sedl na křeslo a chytil jsem Mikiho za ruku. Jemně jsem jej hladil palcem po dlani. Vidět ho takhle...
Zamávalo to se mnou a ne málo. Byl jsem vyděšený, smutný a bezmocný. William se přesunul k Louisovi a začal mu cosi vysvětlovat a nakonec mu navrhl, že provede kontrolu jeho stavu. Louis se instinktivně chytil za zranění na ruce a nakonec zakýval hlavou. Zvedl se a zamířil s tím povedeným doktorem pryč. 

Fed:

„Nevyčítej si to prosím... A my jsme pili, povídali si a pak usnuli. Víš, vyprávěl jsem mu o našem prvním setkání." držím Loua za ruku, ale pak mi ho ten doktor odvedl.
„O jakou kontrolu jde, že to nemohl udělat tady? Ten William se mi vůbec nelíbí. " povzdechnu si a přesunu se k Oliverovi.
„Co si myslíš ty, jako doktor o Mikeho stavu, starají se tu o něj dobře? Kdy si myslíš, že se vzbudí?"

Oliver:

„Je to nemocnice, bude v pořádku, péče je tu jaká je, ale dostatečná." Usměju se na něj a poplácám jej po zádech.
„Louis bude v pohodě, přece na sebe nenechá jen tak sáhnout ne?" přátelsky mám nadále ruku na jeho těle a oba dva se na sebe chápavě usmíváme.
„A mně se ten doktor taky nezdá, " zamrmlu si pod nos.

Louis:

„Hotovo?" Zakýve hlavou a já si obleču sundanou košili.
„Takže Váš životní partner?" otočí se na mě a já po zaváhání přikývnu.
„Celkem rychlost." O co mu jde? Nepřátelsky se na něj dívám, ale on se náhle rozesměje.
„No to nevadí, jste roztomilý páreček, ale vždy tu pro tebe budu, Louisi," pronese a mrkne na mě. Než stačím cokoli říct, tak ale pokračuje.
„Nedávno jsem ho viděl v baru, bavil se tam s moc přitažlivou dívkou a o hodinu později jsem jej zase viděl..." Tohle nemám zapotřebí poslouchat. S rozmrzelým výrazem se vydám pryč. Hajzl jeden. 

Fed:

„A kdy myslíš, že se ten mrňous vzbudí? Louise by určitě potěšilo, kdyby to alespoň plus minus věděl..." ptám se Olivera naléhavě, ale on je pokrčí rameny a pohladí Mika po tváři.
„I tak bych se měl po Louisovi podívat... " zvednu se a rozejdu se ke dveřím, které se náhle otevřou a v nich stojí Lou.
„Tak, co ti řekl? Jsi v pohodě?"

Oliver:

„To nevím. Možná zítra?" povzdechnu si smutně a konečně jej pustím. Když se zase zaměřím na Mikiho, tak se otevřou dveře a já spatřím rozladěného Louise.
„Co se děje?" zeptám se zmateně, ale Louis se okamžitě posadí do křesla a Feda si stáhne na klín. Je rozladěný a vidím, že se jen tak tak drží, aby Feda nezačal okusovat a olizovat. Místo toho jej jen pevně objímá a čichá k němu.

Louis:

Federico je jen můj. Nikoho jiného. Vztekle si k sobě Feda tisknu a nechci mu nic říct.
„Dobrý," dostanu ze sebe nakonec a sleduju Williama, který vešel do místnosti.
„Návštěvní hodiny končí, můžete přijít zítra," oznámí a ve mně hrkne. 

Fed:

Jsem trošku zaskočen z Louisova chování, ale nechám se od něj drtit v objetí.
Když nás ale začne vyhánět, tak se z objetí vymaním a stoupnu si na nohy.
„Podle zákoníku 356 odstavec 6 je ustanoveno, že s hybridem mladším osmnácti let smí jeden rodinný příslušník nebo jím zvolená osoba zůstat v nemocnici přes celou dobu pobytu, pokud uhradí svůj pobyt zde." vybalím na toho blbce.
„Nemám snad pravdu?" zeptám se všech v pokoji, ve kterém je až na nemocniční přístroje úplné ticho.
Toto je jeden ze zákonů, které si pamatuju, jelikož se s ním před měsícem stále oháněla jedna králičí hybridí máma, když jsme převezli její též hybridí dceru do nemocnice, protože ji nějaký kretén srazil autem, když jela na kole ze školy.

Louis:

Jakoby mi spadl zákon ze srdce. Federico je má záchrana. Úplně jsem na ten zákon zapomněl. Taky se vítězně usměju a Williamovi sklaplo. Bylo jasné, že tu zůstanu, a proto jsem se musel vydat na recepci, abych vše vyřídil.
Federica jsem po tom všem musel líbat snad deset minut. Byl jsem nadšený, ale zase mě mrzelo, že musel odejít.
I Olivera jsem objal, což mě samotného dost překvapilo.
„Zavolám ti zítra, jo?" otočil jsem se na Feda a naposledy jsem jej pevně objal.

Oliver:

Sledoval jsem jejich loučení a při tom jsem nenápadně Mikiho políbil na čelo.
S Federicem jsme nasedli do auta.
„Dobře jsi mu zavřel pusu tím zákonem," zachechtám se a poplácám jej po zádech.
„Pojedeme zas ke mně?" optám se.
„Nebo... Co si zajet na skleničku, co ty na to? To by bylo fajn, trochu se odreagovat. Mrknout se mezi lidi." S úsměvem jsem čekal na jeho reakci.

Fed:

Po rozloučení s Louisem, který mě za připomenutí toho zákona skoro rozmačkal svou láskou, jsme s Oliverem usedli do auta.
Upřímně se mi vůbec nechtělo tam nechávat ty dva samotné s tím hnusným doktorem.
„Prvně ke mně, abych se převlékl, a pak k tobě, kde necháme auto, abychom se oba mohli pořádně napít, jelikož dnešek je fakt den za všechny prachy." rozhodnu a Oliver se mnou souhlasí jen kývnutím hlavy. Rozjedeme se ke mě a nechám ho chvilku samotného, a když se vrátím, najdu ho stát před autem, jak kouří.„Nervy, co?"

Oliver:

„Trošku," zamumlal jsem a cigaretu jsem rovnou típl. Když jsem osaměl, tak to na mě nějak dolehlo. Prostě Miki v nemocnici, vystresovaný Louis a já a můj zážitek s Mikim. Zatřásl jsem hlavou a otevřel jsem mu dveře.
„Ty kouříš?" zeptal jsem se ze zvědavosti. Já kouřil jen, jak řekl, když bylo moc stresu.
Dojeli jsme ke mně a já se rychle osprchoval a taky jsem se převlékl.
„Tak, kam vyrazíme?" zajímal jsem se a zavěsil jsem se do něj.
„Znám jeden super bar," prozradil jsem mu a rovnou jsem ho tam zavedl. Nebo jsme tam spíš dojeli tramvají.
„Ták," ukázal jsem na jeden dost známý bar.
„Napijem se, zatancujem si a všechno pro teď hodíme za hlavu, platí?"

Louis:

Ulehl jsem do postele a stále jsem koukal na Mikiho. Vše bylo vyřešeno a já tu teď s Mikim osaměl. Pomalu jsem usínal, ale stále jsem se nemohl zbavit nepříjemného pocitu a úzkosti, který nezmizel ani během spánku.