Máme tu nový fanart, jeho autorce moc děkujeme a moc si její práce vážíme. Děkujeme kawaiiMaky😘😘😘

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Minule byla u Louise a Federica hádka, ale teď bychom se měli podívat na Olivera a Mika :)

Mike:

„Jo, Fed vaří dobře, tak doufám, že to dopadne mezi nimi dobře." usměju se na Olivera, když se i mi pustíme do jídla.
Opravdu je to moc moc dobré, takže se do toho rychle pustil, co kdyby mi to chtěl Oliver sníst, že?
„Ale já mám na to takovou chuť!" povzdechnu si a taky se napiju.
„Sám jsi viděl ten kousanec, ne? Louis ho miluje a trouba Fed to nikdy neviděl. " koukám do svého talíře a snažím se naporcovat rybu.
Pak mi ale Oliver vezme příbor a pomůže mi.
„No, jo, ale já jsem prostě nervózní za oba dva. Oba dva by mohli udělat nějakou blbost a pak by se mohli bavit a to by Louis nezvládl. " nechci, aby byl Loui smutný.

Oliver:

„Ale uvidíš, že to dopadne dobře, beztak se teď líbají, " zasmál jsem se a dál jsem jej krmil. Byl tak rozkošný. Pohladil jsem jej po tvářičce a dal jsem mu do pusinky další sousto.
„Ty by ses chtěl zamilovat?" optal jsem se a následně jsem se zazubil. „Já? Já jsem byl zamilovaný, ale nikdy to nevyšlo. Poslední vztah... Psychicky jsem to nezvládal. Můj přítel chtěl pořád něco jiného a nakonec mě opustil kvůli jinému." Svěřím se mu, podám mu příbor a začnu sám jíst. „Aby mi to nevystydlo," Vyruší nás hlasitý křik, ale pak smích.
„Asi nějaká debata, " uklidním ho. „Chceš teď udělat masáž ocásku a oušek?" navrhnu mu po jídle. 

Mike:

Oliver mě krmí a při tom se mě snaží uklidnit. Je to od něj hezké.
„Každý by se chtěl zamilovat, ty určitě taky." usměju se na něj stydlivě.„Chudáčku..." co znamená psychicky nezvládl?
Pak se začne ozývat křik, který je chvilku doprovázen smíchem, ale pak jen a jen křik.
Stulím se Oliverovi k nohám a nechám si masírovat ouška a ocásek.„Nechci, aby se hádali, proč se hádají? Co Federico zase podělal?" špitnu.
Užívám si jeho doteky, když v tom se ozve rozčilený Fed a prasknutí dveří. Hned na to vyběhnu ven z pokoje a vidím ubrečeného Louise.

Oliver:

Snažil jsem se jej uklidnit, ale bylo to hrozně těžké. Ten řev znervózňoval i mně.
„Třeba se zamiluješ do mě, "pokusil jsem se jej rozveselit, ale nešlo to. Když Federico odešel, Miki vyrazil z pokoje a já hned za ním. Zmateně jsem koukal na Louise, který kamsi táhl tu krabici s hračkami pryč. Jen tak. Vše šlo vidět, sotva stál na nohou a i tak se tu krabici snažil odnést pryč. „Co blázníš? " vydechnu nechápavě a vytrhnu mu krabici z rukou. On si ji však hned vezme zpět a zaprská na mě. Překvapeně couvnu. 

Louis:

„Jdu to vyhodit," škytl jsem a vyšel jsem na chodbu. Miki mě ale objal a zatáhl zpět.
„Miki on, on, " nedovedl jsem se uklidnit a ani jsem nedokázal cokoli říct. Jen jsem se nechal obejmout. Sedl jsem si na zem a co nejvíc jsem se na Mika natiskl.
„Pokazil jsem to? On se ale zbláznil," dostal jsem ze sebe.
„Co to do něj vjelo? Nejsem žádný... " promnul jsem si oči.
„Ani nevím, proč jsme se vlastně pohádali... Nevím, nevím, jak to vzniklo, " fňukl jsem.
„Proč bych mu měl říkat, koho mám rád. Co je na tom? Nikdy se neptal. Nikdy."

Mike:

Zamilovat se se do něj? Do Olivera? Ani nad tím nestihnu zamyslet, protože spěchám za Louisem.
Pořádně Louiho obejmu a sednu si s ním na zem.
„Co jste si řekli? Proč jste se hádali? Vždyť to měla být krásná večeře... " šeptám a on dál pláče.
„Ale co když tě má taky rád? Pomyslel jsi na to? Teď se o něco snažil a jak to dopadlo... " opřu se mu o hruď.
„Musíš to napravit. Ale nechápu, co ho tolik naštvalo, vždyť je většinou v pohodě... "

Louis:

„On mě nemůže mít rád, chápeš? Jen tak ze dne na den? Po všech těch letech? Řekl, že mě ohne o stůl. Jen tak a myslel to vážně, Miki. Nikdo ho ani nenutil jít do mého pokoje, když to tam smrdí po po spermatu a krvi, " znovu jsem se rozbrečel, plácal jsem jedno přes druhé.
„Jestli jste chtěli počítač, měli jste si vzít tvůj vlastní a je moje věc, o čem mluvím. Je moje věc, jestli jsem na kluky nebo ne," zarazím se.
„Tys mu to řekl? Řekl jsi mu, že ho mám rád, že ano?" otočil jsem se s ublíženým pohledem na Mika. Pak jsem ale vstal.
„Jdu to vyhodit a nic napravovat nebudu. Nechci, i když si i ty myslíš, že je to moje vina."
Znovu jsem se chopil krabice a vyšel jsem na chodbu a vydal jsem se po schodech dolů. Nedovedl jsem racionálně uvažovat. Emoce se mnou jen cloumaly.

Oliver:

Co to proboha mele? Pokazil si večer a teď bude ukazovat prstem na Federica. Zakroutil jsem hlavou a přitáhl jsem si Mikiho k sobě, jelikož vypadal dost šokovaně.
„Je teď mimo, ale uvidíš, že se to spraví. Vyspí se z toho a zítra se udobří s Federicem. Uvidíš". Pohladil jsem jej po tváři. Louis se konečně vrátil, ale nezastavil se u dveří. Šel ke stolu a začal uklízet. Sem tam si setřel slzu, ale jinak vypadal celkem klidně. 

Mike:

Co to povídá? Nechápu ho, odchází ode mě a ani se na mě nepodívá.
„Co jsem udělal špatně?" přitulím se k Oliverovi.
„Zlobí se na mě, že jo?" Jak se Loui vrátí bez krabice a klidný, vím, že je to špatný, moc špatný.
Nakonec si vezme z obyváku notebook a zavře se v pokoji.
„Asi, asi bys už měl jít, jo? Přijdeš zase zítra, jo?" omluvně se na něj kouknu a doprovodím ho až ke dveřím dole u hlavního vchodu.
„Měj se hezky a dobrou noc." zamávám mu.
Když odejde, zajdu ještě k popelnicím a odnesu si Louisovu krabici do pokoje.

Oliver:

I když neochotně, tak přeci jen jsem odešel. Louise jsem přejel kritickým pohledem. Je to idiot.
„Dávej na sebe pozor, "zamumlal jsem a šel jsem raději rovnou na tramvaj. Zítra k nim půjdu hned, jak to jen půjde.

Louis:

Na počítači jsem si pustil animovanou pohádku. Lehl jsem si na břicho. Potřeboval jsem být sám se sebou. Myslel jsem po dlouhé době jen na sebe a to mi taky neudělalo dobře. Spíš mi bylo ještě hůř.
Raději jsem pohádku nakonec vypl a vydal jsem se do kuchyně, kde jsem začal kramovat. Chtěl jsem si udělat pudink, ale nic nebylo na svém místě. K tomu byl spodek lednice plný piva. Všechno jsem naštvaně vyskládal ven do přepravky a posunul jsem to stranou. Ať si to odnese, tady to nebude. Při tom mě přešla jakákoli chuť na pudink a tak jsem si lehl na gauč a pustil jsem si televizi. 

Mike:

Zavřu se v pokoji, zkontroluju seznamku a začnu se probírat Louisovou krabicí.
Co to tady je?
Takové obří hračky, to se do Louise vejde? Trošku se nad tím pomyšlením zatřesu. A do mě by se to vlezlo? Možná bych to mohl vyzkoušet. Kousnu se do rtu a jednu tu hračku vybalím z obalu.
Jak se to vůbec používá?

Louis:

Už jsem skoro usínal, když se ozvalo vyjeknutí a jakési bzučení. Nechápavě jsem vstal a vydal jsem se za Mikim do jeho pokoje.
„Co to proboha! " okamžitě jsem k němu doběhl a zabavil jsem mu to. „Vždyť sis mohl ublížit! Kdes to vůbec vzal?" byl jsem vyděšený a zmatený. „Tohle do sebe nenacpu ani... To nejde. Proč jsi to chtěl?" sedl jsem si unaveně k němu na postel.
„Bolí tě něco? Mám ti něco donést nebo tak?"

Mike:

Sundal jsem si kalhoty a zkusil jsem to do sebe strčit. Bylo to nepříjemné, nechápu, jak si to tam může někdo strkat dobrovolně.
Nesouhlasně zamručím a když to chci vytáhnout, tak to začne vibrovat. Co to? Překvapeně vyjeknu a v tu chvíli ke mně do pokoje vejde Louis. Tak se leknu, že sebou cuknu a vrazím si to do sebe úplně celé.
Bolestivě zakvičím, až mi začnou téct slzy.
Louis ke mně pohotově přiskočí a honem to ze mě vytáhne. To bolí, proč to tak bolí?
„Já jsem to chtěl jenom zkusit." zafňukám a snažím se skroutit do nějaké polohy, kde by mě to méně bolí.
„Bolí, moc bolí, proč to tak bolí? Já myslel, že to nebude bolet." zakvílím a on si mou hlavu položí do klína.
Potom si ale asi něčeho všimne a vyskočí na nohy. Prohlédne to hračku, prostěradlo pode mnou a pak můj zadek. Jen se ho dotkne, aby ho nastavil více na světlo a já začnu skuhrat ještě víc.

Louis:

„Jak jsi to do sebe dokázal... Proboha." Rychle doběhnu pro lékárničku a začnu jej ošetřovat. V tomhle mám celkem praxi.
„Musíš se nejdřív připravit a použít lubrikant. Nemůžeš jen tak... Do sebe strčit něco tak... Obrovského." Se zoufalým výrazem se na něj zadívám. „Miki, " opět jej obejmu.
„Promiň, že jsem byl protivný a ty sis teď ublížil. Moc mě to mrzí." Starostlivě jej olíznu a něžně se o něj otřu nosem.
„Příště za mnou přijď a já ti to nějak... Proč jsi i tak šel pro tu krabici? Vyhodil jsem ji... Tys byl venku? Bez mého souhlasu?" mírně začnu panikařit.

Mike:

„Já se moc omlouvám, už to nikdy neudělám..." zamumlám nešťastně. Vždyť to tak bolí, nedovedu si představit, že by to nebolelo.
„To jsem nevěděl, to jsi mi to nemohl říct dřív..."Přitulím se k němu a snažím se nebrečet.
„Co bys udělal? Nic, max bys mi půjčil nějakou hračku. Navíc jsi se unáhlil, co bys pak ve svém období dělal, zase bys zkoušel ojet nohu od židle? Nechci to už znovu. A šel jsem doprovodit Olivera a pak rovnou domů. Neboj." špitnu celý rudý.
Ta vzpomínka mě ještě teď v noci straší.
Nechci se vidět, co budu předvádět já...

Louis:

Sklopil jsem pohled k zemi a zaryl jsem si nehty do dlaní.
„Jo, pravda, "řekl jsem přiškrceným hláskem a objal jsem jej nazpět. Na ten incident jsem si moc nepamatoval. Bylo to první období, co jsem měl a nečekal jsem to. Bylo to prostě zlé.„Koupím ti knihy pro kocoury a, a kdybys něco nepochopil, tak ti všechno vysvětlím," nepřítomně jej hladím po zádech a alespoň se koušu do rtu skoro až do krve.
„Pořád to bolí?" zeptám se tiše a pohladím jej po hlavičce.
„Tady je mastička, tou si to maž každý večer a bude to zase v pořádku, ano?"

Mike:

„Dobře." přitulím se k němu a nos mu zabořím do ramene.
„Budeš tu dneska spát se mnou?" šeptnu mu do ouška a hned na to si se mnou Louis lehne.
„Oliver tvrdí, že mi brzy přijde období. Loui, já se toho bojím. Nevím, co mám čekat, nechci, aby mě to bolelo. Tebe to taky moc bolelo."
Jsem stulený do klubíčka a on přese mě přehodí ruku a tou druhou mě konejšivě hladí ve vlasech.

Louis:

Hladím jej po boku a tisknu se k němu.
„Neboj se toho. Vlastně je to z jisté části i příjemné. Dává ti to pocit slasti, jen někdy je té slasti až moc a až si najdeš partnera. Bude to naprosto skvělé, uvidíš."
Hladil jsem jej a konejšil. Chtěl jsem, aby byl v klidu a šťastný.
„Vždycky se o tebe postarám a ty to víš, že ano?" zeptal jsem se už z polospánku. 

Mike:

„Já vím, ale co když si nikoho nenajdu." zamumlám ještě předtím, než usnu. V noci se ještě víc přitulím k teplu vedle sebe, tak rád s Louisem spím v posteli.
Ráno nás oba vzbudí zvonek, ale já nejsem schopnej se zvednout, protože mě tak nehorázně bolí zadek, takže tam musí jít Louis.
Po pár minutách se z chodby ozve jen překvapené zalapání po dechu.