Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Nebude mít čas, protože půjde ven se mnou! Jsem snad rudý zlostí. Opouštíme Louisův dočasný pokoj. Nesu Louimu kytici a věci, co tu měl. Celkově totiž vypadá dost vratce. Nechci, aby si ublížil.
Oliver nás doběhne. Jdeme vedle sebe a on starostlivě sleduje Louise před námi. Jde strašně pomalu a klepou se mu nohy.
„Louisi, jsi v pohodě?" zeptám se, ale jsem odbyt.
Mike pořád něco štěbetá a Louis se na něj láskyplně usmívá.

Mike:

Vedu si Louiho domů a musím dávat pozor, aby mi nespadl. Je teď moc křehký.
V tramvaji seřvu nějakou holku, aby ho pustila sednout. Všichni mě překvapeně sledují, ale já na to kašlu. Teď se zvládnu o Louise postarat. Zvládnu to.

Oliver:

Ti dva nás naprosto ignorovali a mám pocit, že to neštvalo jen mě, ale i Federica. Už od odchodu z nemocnice byl naštvaný a zle se na všechny koukal.
Když Mike seřval jakousi vypatlanou holku, tak jsem si musel povzdechnout.
„Už abychom byli u nich," zamumlal jsem směrem k Fedovi.
„Louise si tam měli ještě nechat, ale on na ně vytáhl jakýsi paragraf nebo cosi. Ten odchod si vydupal," svěřím mu své zjištění.
Konečně vystoupíme a už nám zbývají jen schody, kde ale Louis zakolísá a málem spadne. Fed jej však stihl chytit, nebo spíš mu udělal podporu. Louis totiž spadl dozadu a přímo za ním šel Fed. Louis se chvilku nehýbal, pak tlumeně poděkoval a nechal se Mikim dotahat až nahoru. Vešli jsme do bytu a Louis se okamžitě posadil na gauč a zhluboka oddechoval.

Louis:

Celou cestu o mě Miki pečoval. Já bych měl pečovat o něj, dokonce seřval jakousi holku v tramvaji a pak ten trapas na schodech, kde jsem se na Feda přímo natisknul. Mé nitro zavrnělo a nechtělo se chvilku hnout, naštěstí jsem to pak ovládl a odtrhl jsem se od něj.
S výdechem jsem dopadl přímo na gauč. Je tu hezky uklizeno, to udělali oni? To je moc milé.
Zadíval jsem se na ty tři, ale to už u mě byl Oliver a já byl nucen si sundat tričko a nechat ho, aby mi zkontroloval tlukot srdce. Přišlo mi to celkově nesmyslné a mám podezření, že to udělal schválně, jen netuším proč.
K tomu na mě Fed pořád koukal a já z toho byl nervózní. Může za to to kousnutí? Zlobí se? Proto se chová tak divně?
„A jo! To překvápko!" Vstal jsem a nechal jsem se Mikim vést za ručku po chodbě.

Fed:

Vydupal si odchod, to se mu podobá, pan všechno zvládnu sám. Hlavně, že kdybych ho na schodech nechytil, tak by ve špitálu skončil znova.
Spokojeně se usměju, když na mně zůstane chvíli ležet. Nechá si pomoct, ale jen ode mě.
V bytě se svalí na gauč a ztěžka oddechuje.
Oliver ho začne kontrolovat. Není on zvěrolékař? Přitom se chová jako Louisův praktický lékař...
Sundá mu tričko a mně se naskytne pohled na Louiho vypracovaný hrudník. Já mám širší hrudník, i když se to nezdá. Ale ten jeho... radost pohledět.
Louis se vždycky nerad vystavoval, takže jsem ho bez košile viděl jen párkrát. A vždycky to stálo za to.
Pak se ale zvedne a Mike ho začne tahat do chodby, kde visí fotky.
Tak dost, Federico, je čas se předvést. Pln odhodlání zapluju do kuchyně a začnu připravovat svou specialitu, což je shodou okolností i jedno z Louisovým nejoblíbenějších jídel.

Mike:

V pořádku jsme se dostali domů a já se vážně nemůžu dočkat, až Louis uvidí naši výstavku.
Nechám ho malinko vydechnout a pak mu začnu ukazovat rámečky s našema fotkama.
Hezky fotku po fotce.
„Pamatuješ si toto, a toto? To bylo hezky, že?" postupně ho dovedu až ke dveří jeho pokoje, u kterých visí fotka, kde salutuje ve své služební uniformě. Moc mu to tam sluší.
Pak otevřu dveře, vecpu ho dovnitř a zase za námi zavřu.
Sednu si k němu na postel, zatímco on tiše stojí u stěny naproti. Jsou tam tři fotky, které jsem si myslel, že by tu Loui určitě chtěl.
Na klín si položím foto album a čekám na jeho reakci.

Oliver:

„Vše v pořádku," nechal jsem ho jít a vydal jsem se s Federicem do kuchyně, kde jsem si sedl na židli a zvědavě jsem ho pozoroval.
„Málem ti ukápla slina," ozval jsem se konečně a dál jsem koukal, jak obaluje rybu do strouhanky.
„Máme se s Mikim někam stáhnout? Můžeme se dívat na film a vy dva budete sami, co ty na to?" navrhl jsem potměšile a dál jsem se s ním bavil. Vyrušil nás až Mikiho hlas.
Zmlkli jsme a oba jsme měli šanci na chvilku zaslechnout vzlykání.
Já byl rychlejší než Federico, takže jsem měl šanci nahlédnout do Louisova pokoje, kde se ti dva objímali a oběma byly vidět ocásky i ouška. Rychle dveře, které jsem otevřel zase zavřu a dostrkám Federica zpět do kuchyně.
„Bratrská chvilka."

Louis:

„Kde jsi je našel?" zamumlám a přejedu po jedné fotce rukou.
„To jsi ty, koukej. Tady máš tu zelenou dečku, vůbec ses jí nechtěl vzdát," zasměju se.
„Udělal jsi to hrozně hezky a tady koukej!" nadšeně ukazuju na další fotky. Vím, že jsem fotky jednou někam dal, protože se rozbilo album a já netušil, co s nimi. Miki mě dovede následně do mého pokoje. Taky nepřehlédnu fotku mě, jak salutuju.
V pokoji. Jsem jakýsi přecitlivělý, protože jinak nechápu, proč jsem se rozbrečel. Byl jsem tam já, Miki a jedna fotka s Federicem.
„Děkuju," škytnu a víc se na něj natisknu. 

Fed:

Chystám jídlo a spolu s Oliverem se smějeme. Není tak špatnej, jak sem si původně myslel.
„No, mohli byste, ale nevím, jestli to Louis dovolí." ušklíbnu se pro sebe, ale potom se ozve pláč.
Chci tam za nimi vlítnout, ale Oliver mě zastaví.
„A proč ty můžeš vidět jejich bratrskou chvilku a já ne?" našpulím naštvaně pusu.
„Znám je oba déle než ty, mám na to právo."

Mike:

Brečí štěstím, tak si ho k sobě přitáhnu do objetí.
„Jsem tak rád, že se ti to líbí. A to ještě není všechno, podívej. " dám mu pusu na tvář a vrazím mu do ruky album.
Louis se více ulovnil a ocásek obmotal kolem mě. Opře se o stěnu za námi a vtáhne si mě do objetí zase on. Společně si prohlížíme další fotky.
Jsou to fotky z dětství, na některých je dokonce ještě máma, ale těch moc není. Taky je tam několik stránek, kde máme oba dva vytrčená ouška a ocásek, různě si spolu hrajeme.
A poslední dvojstránka je věnována Louimu s Fedem. Jak na něj dělá Federico legrační obličeje, jak s námi strávil minulé vánoce. Jak jednou na Silvestra usli ve společném objetí... Je toho tolik, Federico se rád fotí a taky rád škádlí Louiho.

Oliver:

„Ale já jsem jejich lékař a nevidím důvod, proč bys je měl očumovat. Nic se neděje a konec šmitec, " zarazím se. A sakra.
„No Louis chtěl mít stejného doktora jako Miki a já nejsem jen zvěrolékař. Jsem obojí!" utrhl jsem se na něj. Ještě bude zpochybňovat mou klasifikaci, to jo.
„Nepálí se tu něco?" začichám a konečně tak odvedu jeho pozornost pryč. Mezitím sám prostřu, samozřejmě jen pro dva. Miki a já budeme spolu sami v jeho pokoji, kde jsem nám už taky nachystal místo k jídlu. Miki to přeci sám tak chtěl.
Konečně se dveře otevřely a já spatřil Louisův lehce okousan, spíš poštípaný krk od Mikiho. Za chvilku to zmizí. To, co mě ale překvapilo, bylo to, že Mike na tom byl stejně.

Louis:

„Jsi doopravdy šikulka." Prohlížel jsem si dál fotky. Tam, kde byla máma, tak jsem se nepozastavoval. Jen kazila celkový efekt. Když se dostalo na fotky mě a Feda, tak jsem mírně zrudl.„Ouško?" zvedl ke mně obličejík.
„Co to s Federicem je? Proč se najednou chová tak... Je jakýsi divný. Co jsem s vámi neměl na tebe ani jeden nevhodný vtip, ne že bych si ztěžoval, ale je to divné." Mazlili jsme se a konečně jsme byli zavoláni k jídlu.
„Proč je to tu jen pro dva? To si nám uvařil večeři a ty s Oliverem nebudete jíst?" koukal jsem na ně celkem nechápavě.
„Donesu další talíře a příbor, " rozhodl jsem se. Cítil jsem, že se mi sbíhají sliny a Mike na tom nebyl jinak. Tak nádherně to vonělo. Ryba obalená ve strouhance s americkými brambory, citrónem a bazalkou. Dobrota. 

Fed:

Lékař jich obou? Co? Vždyť Mike je hybrid a Louis normální člověk, ne?„Copak můžeš být tak mladý a přitom mít dvě tak obsáhlé klasifikace?" nechápu to.
Pak mě ale vystraší, že se mi to pálí, i když to nebyla pravda.
Vše už finišuje, už to mám vše připravené, když se k nám přidá Louis a Mike.
„Omyl Louisi, tady večeříme my dva, abych ti vynahradil Mikeho modřiny. Kluci se nají u Mikeho v pokoji." oznámím mu mile a Mike mezitím dá ještě do prostřed stolu tu obrovskou kytici.
„Nečerti se, Mikemu to nevadí, viď." mrknu na Mikeho, který má celý rudý krček.
„Ty máš nějakou úchylku na kousání svých nebližších?" usměju se a pak si všimnu Louisova krku.
„No, vidím, že ti to na rozdíl ode mě oplatil."

Mike:

„Já si myslím, že přišel na to, že ho máš rád a taky tě má rád, ne?" navrhnu, Loui zrudne ještě víc a začne se vymlouvat a nakonec se oba kočkujeme.
Okusujeme si krky a smějeme se u toho.
Potom, když se uklidníme, tak si Louis schová ouška a vydáme se do jídelny.„Sedni si Loui a užij si to." šeptnu, když položím tu krásnou kytku doprostřed stolu.
„Kdybys něco potřeboval, jsem s Oliverem u mě. " pohladím bráchu ještě po rameni a vystrkám Olivera z jídelny.

Oliver:

A pořád. Pořád mu to nedochází. Podle mě to ale už dávno ví, jen si to prostě nedovede přiznat. Něco mu v tom brání. Jen by mě teda zajímalo co.„Vždyť jdu," směju se a nechám se dostrkat až do Mikiho pokoje, kde si sedneme na polštáře a sami se můžeme pustit do jídla.
„Uvařil to doopravdy skvěle a Miki." Nahnu se k němu a palcem mu setřu kousek jídla z bradičky.
„Nehltej tolik, budeš mít pak zase brzy hlad." Upiju se skličky s vodou. Mikimu sem automaticky nalil mléko, nalil bych i Louisovi, ale Fed trval na vínu, co našel ve spíži. Podle všeho to byl dárek od něj.
„Miki? Má Louis Federica rád? Já totiž myslím, že ano. A když jsme teď trochu popostrčili Federica... " dál se usmívám, ale když si všimnu, jak masakruje tu rybu, tak mu vezmu talíř, nakrájím mu ji a poté ho začnu krmit.
„Žádné hltání a žádné masakrování."