Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Výraz tváře mi zjemněl.
„To je pro mě?" usmál jsem se na něj a převzal jsem si růži. Celkem klišé ale zahřálo mě to u srdce.
„Děkuju. Jídlo je na stole," pustil jsem je dovnitř a potáhl jsem si Louisovo tričko trochu níž. Nedošlo mi, že jsem se vlastně nepřevlékl a vlasy jsem měl stále v drdolu.
Zasedli jsme ke stolu a já začal vyzvídat, co to vlastně koupili.
„To bude mít Louis doopravdy radost," usmál jsem se a po jídle jsem mu namazal modřiny.
„Tak... Teď si odpočinem a vyrazíme za ním?" navrhl jsem s úsměvem.Růži jsem si dal do vázy k těm ostatním.

Louis:

Prosím...
Ztrápeně jsem se zadíval na jakéhosi staříka, co se mermomocí chtěl vybavovat a stále se mě snažil zahrnout do rozhovoru. Nebylo úniku a já byl v koncích.
„A proto si myslím... " ztrápeně jsem zaklonil hlavu dozadu. Zabijte mě. Tuhle historku jsem slyšel snad už po páté.
„Je tu pro Vás návštěva," ozval se hlas sestry a já se vymrštil do sedu.
„Miki! " vykřikl jsem mírně zděšeně. „Vy hovada, co jste mu provedli!" 

Fed:

Jsem utahanej a rozlámanej, takže jakmile se ocitnu v bytě, tak s úlevou odhodím tašky.
„Hezky jsi to tu uklidnil, ale zapomněl jsi na. sebe." uchechtnu se.
Popřejeme si dobrou chuť a pustíme se do jídla.
Po jídle si beru padla a rozvalím se na gauč. Měl bych se dostat z včerejší noci.
„Olivere! Nehulákej tak, už to jdu uklidit!" mně prostě není dáno, abych si odpočinul.

Mike:

Jsem rád, že se Oliverovi růže líbí, a jsem ještě radši za to, že nám připravil oběd. Mám hlad jako tygr.
U stolu mezi sousty Oliverovi vysvětluju, co jsme koupili a co s tím hodlám dělat.
„Bylo to moc dobré." pochválím mu jídlo.
Nechám si ještě namazat modřiny a promačkat oteklé ouško a pak se zavřu do pokoje.
Lepím, stříhám, aranžuju a u každé fotky vzpomínám.
Už se těším, až to Lou uvidí. Když mám všechno nachystané, vlezu do obyváku, kde se na gauči válí Federico.
„Pojď mi pomoct zatlouct hřebíky." skočím mu na záda.
Mám na zdi nachystané tečky. Bude to na chodbě, teda pět jich bude v řadě na chodbě. To budou ty, kde nemá Loui ouška. Pak je rozdvojka ke mně a Louisovi. U obou dveří bude viset obrázek majitele pokoje.
A poslední tři rámečky nechám Louimu dát do pokoje na stěnu naproti posteli pod sebe jako do mini pyramidky.
Já si sám pár fotek u sebe přilepil izolepou.
Potom Feda vyženu a začnu rámečky zavěšovat i s fotkama.
Je to krásný. A Louimu na postel položím to pracně udělané album.„Jsem připraven, můžeme jít. " s úsměvem je oba začnu vyhánět z bytu.
Už chci být zase s Louim.
Po cestě tramvajemi oba držím za ruku, aby se zase něco nestalo a pak, pak konečně dorazíme k nemocnici.„Já jdu první, pak Oliver a na konec ty s kytkou za zády, jasný?" řeknu a ani se na ně neotočím, a spolu se zdravotní sestrou vběhnu Louisovi do pokoje.
„Loui, Loui!" přitulím se k němu, ale on začne zkoumat můj obličej, a když mě pohladí přes bolavé ouško, tak zakňučím a škubnu sebou.

Oliver:

Musel jsem k tomu Federica dokopat. Hovado. Ani talíř si po sobě nedovede uklidit. Navíc to já chtěl Mikimu pomáhat, ne, aby to dělal Federico. Musel jsem ale uznat, že pro estetické cítění má talent. Vypadalo to hezky a samotnému by mi nevadilo mít to v bytě...
Jen bych tam asi dal Mikovi trochu jiné fotky.
Převlékl jsem se a upravil, abych vypadal alespoň trochu reprezentativně a společně jsme konečně vyrazili za Louisem. Psychicky jsem se připravoval na jeho křik, kterého jsme se samozřejmě i dočkali.
Jeho křik však utichl v okamžení, kdy byl Fed natolik blízko, aby spatřil jeho kousanec. V obličeji mu ale zračil spíš šok a bolest než nějaký stud.
Myslím, že jej ani nenapadlo, že by to mohlo být od něj a to není dobré... Ani trošičku.
Šťouchl jsem do Federica, aby mu dal tu blbou kytku.

Louis:

Tiskl jsem si k sobě ochranářsky Mikiho a líbal jsem ho na neporaněná místa. Jak to mohli dopustit? Jak jen... Zmlkl jsem a zadíval jsem se pozorněji na Federica. Bodlo mě v hrudi a já sklopil poníženě pohled.
On si někoho našel? Ale koho?Zmateně jsem zamrkal.
„To je pro mě?" usmál jsem se jemně a přijal jsem květiny. „Děkuju," řekl jsem to spíš Mikovi než těm dvěma. „Ta bílá je fakt krásná, " přičichl jsem ke kytici a tváře mi mírně zčervenaly. Růže vždy tak krásně voněly a uklidňovaly.
„Tak co se stalo?" řekl jsem klidně a současně i velmi odměřeně. Mika jsem si nadále tiskl k sobě a zakryl jsem nás peřinou.
To jsem využil k tomu, abych si nechal ukázat ocásek, který jsem propletl s tím jeho. 

Fed:
Byl naštvaný, hodně naštvaný, ale pak se na mě podíval a vypadal, že začne za chvíli brečet.
„Omlouvám se, že jsem Mikeho neuhlídal, ale je jako ty. Když jde o bráchovu čest, tak se rve jak lev a nikdo ho nedokáže zastavit." řeknu tiše, abych ho křikem ještě víc nenaštval a podám mu kytici. Přičichne k nim a vypadá o něco šťastněji.
„No, vždyť jsem ti to už říkal. Potkali jsme vaše sloní sousedy a oni měli dost blbý kecy a kdyby mě Mike nepředběhl tak bych jim vrazil sám... No, prokousl slonovi ucho a na to na něj slonice skočila." pokrčím rameny a podrbu se na krku.
Louisovi oči se zabodnou na jedno místo na mém krku a mračí se.
„A nejsem jedinej, kdo by se měl oblouvat, vždyť sám vidíš, co jsi udělal ty mě. Co tě to napadlo? Strašně jsem se lekl, když jsi se do mě zakousl." snažím se odvést pozornost, ale docílím jen toho, že Louis vypadá, že to s ním každou chvilku sekne.

Mike:

Tisknu se k Louimu a šťastně se usmívám.
„Ale ta kytka je od Federica, byl to jeho nápad, navíc to není všechno, chvástal se, že ti udělá na večeři tvé nejoblíbenější jídlo." zamumlám mu do hrudníku.
Federico začne vysvětlovat od čeho mám modřiny a Louisův stisk kolem mě se stále zpevňuje.
Potom ale Fed začne o tom kousanci a Louis málem rozdrtí mě i můj ocásek.„Stále netuší, co to znamená." špitnu ve snaze ho nějak uklidnit.

Oliver:

Louis byl doopravdy naštvaný, ale když dostal ty květiny, tak se zdálo, že se uklidnil.
Pak ale Fed vytáhl to s tím kousancem. Mike měl pravdu. Naprosto jej to odrovnalo. Celý se roztřásl a oči měl vyděšené.
Svůj spodní ret nejspíš nevědomky skousl mezi zuby a víc se natiskl na Mikiho. Cosi mumlal. Jistě.
Ten kousanec je prostě moc veliký závazek. Musí se teď cítit strašně poníženě. Ještě když to udělal a ani o tom nevěděl.
Nejhloupější na tom ale je to, že Federico je líný si jen zjistit něco na googlu. Hned by vše věděl. Mohl bych mu to říct, ale to bych porušil svou přísahu a to nehodlám udělat. 

Louis:

„Ty jsi se kvůli mně porval, Miki?" zašeptám celkem smířlivěji, ale dál se zle koukám na Feda. Tedy až do té doby, než řekl ta osudná slova. Já? Já mu to udělal? Já?
Šokovaně vytřeštím oči a vyděšeně sevřu Mika ještě o něco pevněji. Dech se mi zrychlí.
„Co jsem to udělal," zašeptám rozechvělým hláskem, takže to slyší jen Miki.
„On mi koupil květiny?" mumlám dál. Nic nechápu. Absolutně nic nechápu.„Omlouvám se. Je mi to tak líto," těkám pohledem všude kolem jen ne na Federica.
Současně jsem konečně uvolnil stisk kolem Mikova tělíčka.
„Půjdeme už domů? " byl jsem jako opařený. Nedovedl jsem se soustředit. Náhle se otevřely dveře a dovnitř vstoupil William.
„Ah, tak už jste tu? " Došel k mé posteli.
„Můžete teda odejít, ale v pátek kontrola a doufám, že tedy přijmete to moje pozvání," uculil se a já s rozpaky uhnul pohledem. Už tak jsem toho měl moc, Miki, Fed a můj kousanec a teď ještě on.
„Rozmyslím si to," špitl jsem tiše. Chtěl jsem už pryč. Chtěl jsem si lehnout na gauč a mazlit se s Mikim. Nic víc, nic míň. 

Fed:

Nečekal jsem, že ho to tak dostane. Asi mi nechtěl ublížit. To je milé. On se strachuje, aby mi neublížil, i když Mike vypadá tak, jak vypadá.
„V pohodě Loui, nebolelo to, jen jsem se lekl." usměju se na něj konejšivě. Ale pak se v pokoji objeví ten doktor.„Omlouvám se, ale nebude mít čas." zavrčím okamžitě, když řekne něco o pozvaní.
Nikam s tím doktorem nepůjde, přece miluje mě.

Mike:

Nejraději bych se rozesmál nad Fedovou reakcí, ale nebylo by to vhodné.
Louis se na Feda podívá jako na naprostého idiota a Oliver taky zadržuje smích.
„Myslím, že je čas jít domů."

Oliver:

„Ano, rozhodně je nejvyšší čas odejít," řeknu klidně a chystám se promluvit si s tím doktorem, jestli mu mám já sám něco podávat nebo tak. Potřebuju to vědět. On se však otočí na Federica a zlým úsměvem se na něj usměje. „Myslím, že o tom se rozhodne sám," oznámí Federicovi a následně mi neujde pohled na to, jak Louisovi mírně pohladí záda. Přesněji místo, kde by měl mít ocásek. On se celý oklepe a vztekle zasyčí.
Už jsem si stihl všimnout, že má se syčením problém. Všichni odejdou a já si jen rychle dozjišťuju informace a rychle je doženu, což nebyl zas takový problém, protože Louis šel docela pomalu a očividně jej to vyčerpávalo.

Louis:
„O tom jestli budu mít čas se rozhodnu sám," zamračím se na Federica. Proč se o to tak stará? Neměl by být rád?
Pořád mi říká, že nikam s nikým nechodím. Už tak jsem to posral tím kousancem. Co když to zjistí? A Miki... S jeho pomocí vstanu a následně automaticky zasyčím. Vztekle se zadívám na Williama.
„Asi ten čas mít ale nebudu." Rozhodně nebudu. Odejdu z pokoje a cestou zpomaluju. I tak se zarputile snažím jít dál.
„Ne, je mi dobře," usměju se na Mikiho a sevřu jeho ručku. „Překvapení? Jaké překvapení? " zeptám se zvědavě. I když se to nezdá, mám rád překvapení, ale u Mika nikdy nikdo neví. Ale i tak je to pořád mé zlatíčko.