Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

„Táta byl dost děsivej chlap a tak jo, ale nehodlám popřípadě nic občůrávat a tak, na oplátku ty nemusíš chodit k cizím lidem a pusinkovat je," stanovým další podmínku.
„A tak nikdy nepodvedl? Hmm... Zajímavý. Ale jo, nevěra je něco odpornýho," zamumlám ztrápeně a celkem naštvaně mu zatnu nehty do ramen.
K jeho reakci ohledně dětí se radši nevyjadřuju. Louis podle karty nese pozitivní gen, který mu umožňuje mít děti. Ten gen má i Miki, je to něco, co je nutí chovat se ve svém období jako samice a celkově to způsobuje pocit potřeby dítěte.
Hybridi jsou prostě fascinující a pořád toho o nich tolik nevíme.„Všechny ne, jen ty doopravdy roztomilé ale Miki... On je tak skvělý a dokonalý. Jemu by se nemohlo ublížit, nikdy, ale beru tvoji výhružku na vědomí," sdělím mu s úšklebkem a během chvilky můj zadek zastihne doopravdy nečekaná pozornost, kvůli které se na něj musím natisknout. Obmotám mu ruce kolem krku a zůstanu na něm natisklý.
„Ty musíš být fakt nadržený, takhle mě svádět a mluv, jsem jako hrob." O chvilku později se oba nekontrolovatelně smějeme. Prostě to nešlo jinak a já měl dokonce problém se chvilku normálně nadechnout, začalo mě i bolet v boku a to se mi nestalo celkem dlouho.
„Wau, ty jsi fakt zvrácenej. Ministrant a kněz, ty ty ty," zavrtím nad ním hlavou.
„Ou počkej. Jedno anime jsem kdysi viděl... Naruto? Jo, tak to bylo. Ty bys byl asi ten blondýn, co? Ten Naruto. Ale jako Naruto bys byl dole," ušklíbnu se na něj.
„Beztak jsi dominant, který si ho nechá do zadku strč ráz na ráz." Sám jsem tohle zažil asi dvakrát. Poprvé to bylo dobrovolně, chodili jsme spolu a on mě naučil všem těm věcem. Jak potěšit, jak potrestat. Byl to fajn chlap, ale nevyšlo to. Oboustranně a pak... Největší omyl v životě.

Fed:

Ještě chvíli se odhadujeme o anime a shipech, když se ozve zavrzání dveří.
Mike... V tu chvíli, kdy si to oba uvědomíme, tak od sebe odskočíme, jako bychom se navzájem kopli.
Mike se k nám pomalu přišourá a protírá si očka.
„Vzbudili jsme tě, kocourku? Pokud ano, tak promiň." zaštěbetám, když si sedne do mezery mezi mnou a Oliverem.

Mike:

Spal jsem, ale pak mě probudila strašná bolest ouška a hlavy obecně. Z obyváku byl slyšet smích, takže kluci ještě nespí.
Vydám se za nimi a sednu si mezi ně.„Mě bolí hlava a ouško." poztěžuju si a pohodlně se mezi nimi usadím tak, že Oliverovi dám hlavu do klína a Fedovi tam dám nohy.
Přeci jen Oliver je doktor, pomůže mi od bolesti, to Fed neumí.
Ti dva se na sebe podívají a Oliver se vítězně rozesměje.
„Doufám, že tu neděláte žádné nekalosti, jinak by se na vás Louis mohl zlobit, až se podívá na záznam z kamer z obyváku." mňouknu a ti dva okamžitě zmlknou.

Oliver:

Byl rozespalý a ták roztomiloučký. Když si na mě lehl, tak jsem mu zkušenými pohyby ouško a hlavičku začal prohmatávat, což mělo pomoci utlumení bolesti. Mike na začátku zakňučel, ale poté už to bylo dobré.„Kamery, "zopakuju po chvilce hrobového ticha a vcelku vyděšeně se zadívám na Federica. Doufám, že umí přemazat kamerový záznam a jaký úchyl si vůbec dává kamery do bytu!? Louis je doopravdy paranoidní.
„A proč tady máte kamery, Miki? Copak vám sem někdo vniknul a vykradl vás?" nervózně se zasměju. Takže kamery jsou jen tady v obýváku a pravděpodobně to Louis kontroluje jen tehdy, když je hodně dlouho Mike sám. Jsme v prdeli a k tomu ty Mikiho modřiny. Odhrnu mu vlásky z tváře. „A kde jsou ty kamery, zlatíčko?" zeptám se Mikiho a on unaveně ukáže do jednoho rohu místnosti. Takže jen jedna.
„Ale je zaplá? Vždyť nesvítí," řeknu až přehnaně nadšeně. Nefunguje. Doufám...
Prosím, ať nefunguje.

Louis:

S výkřikem se probudím a okamžitě se schoulím do klubíčka. Uši přitisknu k hlavě a ocásek obmotám kolem své nohy.
Byl to jen sen, vzpamatuj se, byl to jen sen.
Ostražitě sleduju okolí a s překvapením si všimnu budíku.
Dvě hodiny v noci, v tuhle dobu se Miki obvykle budí. Kdybych tak měl telefon, mohl bych mu zavolat a ubezpečit se, že je v pořádku. Otočím se na záda a koukám do stropu. Třeba mé období přešlo kvůli tomu zranění...
To by bylo skvělé. Mohl bych dřív domů. Za Mikim... Za Fedem... i za Oliverem, protože mám pocit, že se k nám nastěhoval. Další problém na obzoru.
Jak je mám oba dva teď odhánět? Už tak Miki někdy dost odsekává a trucuje. 

Fed:

Kamery, proboha, měl jsem to vědět. Louis byl snad vždycky přehnaně opatrný.
Opatrně položím Mikeho nohy na pohovku a jdu se podívat na tu kameru.
„Olivere, máme proplém, je to ten tip kamery, která je propojena s nějakým počítačem a tam se i vše ukládá. Prostě policejní technika. Jo, a jede..." kdyby tu s námi Mike nebyl, já bych tak nadával... Proboha, Lou mě ukamenuje.
„Miki a nevíš náhodou, na který počítač se to ukládá a kde je?" zeptám se nevinně, ale on jen zakroutí hlavou.
Sakra. Co teď?
Sednu si zpět za těma dvěma a koukám, jak Mike zase usíná. K naší smůle ale můžeme i vidět vybarvující se modřiny v jeho ňuňu obličeji.
Opatrně se natáhnu a pohladím toho kocourka po tváři.
„No, vypadá to, že ráno začnu psát závěť."

Mike:

Měli tolik dotazů a já nechápu proč, co tu asi prováděli, že tak šílí?
Nechám si ouško laskat od Oliverových prstů a snažím se nevnímat bolest v obličeji, budu se bát zítra podívat do zrcadla.
Zívnu si a víc se přitulím k teplu Oliverova těla. Kdyby z něj netáhl chlast, tak by voněl tak hezky... a s tou myšlenkou zase tvrdě usnu.

Oliver:

„Musí mít počítač v pokoji, dělej. Běž se tam podívat," syknu. Sám se neodvažuji pohnout, protože drobek zrovna usnul. Syčím a peskuju Federica tak dlouho, dokud skutečně nevstane a nejde do Louisova pokoje. Jestli si to pustí, tak jsme oba mrtví. To je samozřejmé. Navíc jsme se bavili i o něm... Oh, bože.
Hladím Mika po tvářičce. Kdybych mohl, tak jej hladím třeba i po bříšku a po hrudi, ale teď? To by nešlo.
„No konečně," oddechnu si, když spatřím, že nese počítač. Současně se tváří ale celkem i divně a mně dojde, že se v Louisově pokoji nijak zvlášť neuklízelo. Postel je převléklá a krev je taky pryč, ale pochybuju, že se Mike dotkl nějaké sexuální hračky, jestli se tam někde válí... Ale co já vím, co tam viděl.
„Tak?" otevře notebook a jak nečekaně na nás vyskočí žádost o heslo.
„Jaké heslo by tam mohl mít? Mike a nějaké číslo? Kdy má Mike narozeniny?" snažím se přemýšlet, ale to kotě mě rozptyluje. Vrtí se mi na rozkroku a má lehce pootevřená ústa.„Neumíš heknout počítač?" zašeptám.

Louis:

„Ty nespíš?" ozval se hlas a já sebou překvapeně cuknul.
„A ty?" zeptal jsem se stejně jako on.„Mám noční, " vysvětlil Will a sedl si ke mně na postel. Mírně jsem se odtáhl. Už jsem zase uvažoval celkem jasně a jeho přítomnost se mi už tolik nezamlouvala. Ostražitě jsem ho sledoval.On se mírně zarazil.
„Takže asi nejsi moc mazlivý kocourek," ozval se a já naštvaně nakrčil obočí. Dobře, když už jsem nebyl pod vlivem těch látek, tak jsem mohl s jistotou říct, že se mi nelíbí, jak se chová.
„Půjdu spát," řekl jsem chladně.
„A bude lepší, když si budeme vykat. Děkuji Vám za vaši starost, ale tohle není vhodné." Šokovaně zamrkal a zase vstal.
„Na to, že jsi kocour, tak se nech..." víc jsem nerozuměl, protože začal mumlat.
„Dobrou noc," zahrabal jsem se pod deku a s potěšením jsem zjistil, že ocásek i ouška zmizela. Se spokojeným pocitem jsem usnul. 

Fed:

Když jsem vešel k Louisovi do pokoje, chtělo se mi zvracet. Mike tu nepoklidil, jak jsem si já i Oliver myslel.
Ani se nedivím, taky bych se toho nedotkl. Louis bude muset vymalovat...
Dojdu k jeho pracovnímu stolu a snažím se moc nedívat okolo. V jednu chvíli ale zakopnu o nějakou krabici a spadnu na zem.
Co to kurva... z krabice se na zem vysype několik vibrátorů různých velikostí, několikatery didla enormních rozměrů, vibrační vajíčka různých tvarů...
Pane bože! Louis je úchyl!
Rychle se zvednu, čapnu noťas a uháním z pokoje pryč.
Teď se mi o tom bude určitě zdát...„Nevím, kdy má Mike narozeniny, ty jsi jeho lékař a budoucí přítel, to ty bys to měl vědět." prsknu na něj tiše.„A na počítače máme odborníky." zamumlám.
Náhle počítač zhasne a už nejde nastartovat.
„Supr, teď se to vybylo, co teď?"

Oliver:

„Jsi nějak mimo, co je ti?" pozvedl jsem obočí, ale jeho poznámka o příteli mě potěšila. Takže vycouval? „A nebuď hnusnej a dojdi pro nabíječku." Ani se nepohnul. Byl jsem tedy nucen Mika opatrně položit vedle sebe. Naštěstí se neprobudil. Následně jsem se vydal do Louisova pokoje.
„No, do prdele," znechuceně jsem se ušklíbl. Nejprve jsem však našel nabíječku, kterou jsem zapojil do počítače a pak rovnou jsem to strčil do elektriky.
„Jdu to uklidit, ty se tam zkus dostat," oznámil jsem. Nemůžu to tam nechat, to nejde!
Vzal jsem kýbl a všechno, čím se dobře odstraňuje krev a dal jsem se do drhnutí. Celý pokoj následně smrděl po citrónu, ale lepší než aby byl cítit po krvi.
„Tak," tleskl jsem a pohled mi spočinul na krabici. Uchechtl jsem se a stále pochechtávajíc jsem se vrátil do obýváku.
„Očividně nakupoval na internetu a hromadně, protože netušil, co má použít a co je vhodné," dál jsem se tiše smál a sedl jsem si na gauč.
Mike se na mě automaticky natiskl a já potěšeně zafuněl.
„Ale jde vidět, že používá jen ty menší velikosti, což je pro tebe dobrá zpráva, ty velký dilda ani nerozbalil, asi věděl, co ho s tebou čeká, " znovu jsem jej popíchl.
„Máš teda něco? Nebo počkej. Zkus tam napsat MikeFederic, nebo... Jaké heslo máte vy v práci? Snaž se!" 

Fed:

Dobrou půlhodinu se tam snažím dostat, ale ten blbec si vzal kurz o heslech a zabezpečení počítače moc k srdci a mně to prostě nejde prolomit. Po padesátém neúspěšném pokusu mi to napíše, že pokud to teď nedám správně, pošle to automaticky Louimu na mobil zprávu, že se mu někdo dobývá do notebooku.
„Musíš takhle mluvit, vždyť je to furt zaplé." odbydu ho, ale celý po jeho slovech zrudnu. Ale proč ty hračky vůbec má? Vždyť o partnery by neměl nouzi...
„Sakra, myslíš, že něco takového jsem už nezkusil, navíc máme poslední pokus."

Oliver:

„Dyť šeptám," uculím se. „A telefon má tady doma, chytráku," sdělím mu svůj poznatek.
„Pokud teda nemá ještě nějaký jiný telefon... Oh ne. Děláš si srandu? Ten chlap není normální." Promnu si spánky.
„Co všechno si zkusil?" Začne mi vše vyjmenovávat a já jen zoufale kroutím hlavou.
„Nevíš, kdy si tvořil to heslo nebo prostě... Nějaká velká slabost? Co se jít podívat k němu do pokoje. Co budeme dělat? " začínám panikařit.
„Co třeba Fedovy a moje dvě koťátka?" plácnu nesmyslně.
„No nekoukej tak, stejně už nemáme, co ztratit," vyjedu po něm.
„Je tam velké písmeno i číslo."

Fed:

Oba už jsme zoufalí. Zkusím tu poslední možnost a počítač se nadobro zablokuje.
„Federico a naše dvě koťátka." špitne si pro sebe ze spánku Mike a Oliver vypadá, že mu zlostí uletí hlava. Vypadá to, že se skoro trefil, navíc kocour ležící na něm to heslo celou dobu věděl.
„Jsme v háji, vážně jsme v háji!"Kliknu na entr.
„Další pokus je až za dvanáct hodin a ta esemeska byla už odeslána."
Nevím, ale v poslední době se mi lepí smůla na paty.