Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Fed:

Kousl mě do krku, on mě doopravdy kousl do krku! Co to znamená?Koukám na ostatní v pokoji, kteří zase nevěřícně koukají na Louise. I ten doktor, který se teď tváří víc než naštvaně.
„Vážně byste už měli jít!" zavrčí a donutí mě i Olivera couvat.

Mike:

„Vážně bych tu mohl přespat? " rozzáří se mi oči. Mohl bych tu zůstat s Louisem.
Tomu kousanci se začnu neuvěřitelně smát. To snad není možný, on si ho fakt označil. Tak jak to dělají zamilovaní hybridi svým doživotním partnerům.
Ale reakce obou doktorů stála za to. Oliverovi se údivem otevřela pusa a ten druhej se vyděsil a celý zrudl.
Hned na to Olivera a Feda vyhnal na chodbu. Když se nedíval, strčil jsem Louisovi do ruky fotku, tak aby ji našel jen on, a pak seskočil z postele.„Hezky se mi o brášku starejte, já přijdu zítra a donesu si nějaké věci na to přespání." usměju se a oběma jim zamávám, i když vím, že Loui už spí.

Oliver:

Takže je to pravda? Já ani nelhal? Louis Federica doopravdy miluje? Je to ale logické. Vždyť i to, jak na něj reaguje, je usvědčující.
Ten blbec nás ale vyhodil na chodbu a já se naštvaně posadil na sedačku. Náladu mi trošku zvedl pohled na naprosto zmateného Federica.
„Ten kousanec asi jen tak nezmizí, " řekl jsem jen tak mimoděk, ale bylo to vlastně i varování.
Kousl jej z lásky, a kdyby si snad Fed chtěl něco začít s hybridkou nebo tak, nepochodí. Je to vlastně pro ostatní dost odpuzující a člověk, co je do toho zasvěcen si s ním taky nic nezačne. Pokud má alespoň nějaké morální zásady.
„Řekl bych, že to zmizí tak po týdnu, " prozradil jsem mu. Do té doby si ale nejspíš nevrzneš.
„Miki," zvednu se, jakmile se ve dveřích objeví to malé kotě.
„Jdeme teď domů? "

Louis:

S cuknutím jsem se probudil. Byla noc a mně byla zima. Zachumlal jsem se víc do deky. Byl jsem ulepený. Udělal jsem se ze spánku? Zahanbeně jsem si promnul obličej. A co jsem to vlastně udělal? Nedovedl jsem si nic vybavit, ale něco mě příjemně hřálo u srdce. Jen kdybych věděl co. 

Fed:

Sedím na chodbě a držím se za krk, stále nechápu, co to má znamenat...„To, je mi jasný, ale co ho to popadlo?" co když se doopravdy zbláznil?"
Když se k nám přidá i Mike, vydáme se po cestě k němu domů.

Mike:

„Přespím tu až zítra, musím si sem donést pár věcí." obeznámím je se situací. Oba dva si oddechnou a vyrazíme domů.
„Ale je to fajn doktor, že? Stará se o Louiho dobře." usměju se na Feda v tramvaji, když mu díky setrvačnosti skončím na klíně.
Oliver i Federico nesouhlasně zamručí a já se zamračím.
„Ale ten kousanec se Louimu povedl, pak se na něj musíš u nás podívat do zrcadla, máš ho úplně uprostřed a jsou tam hezky vidět všechny zoubky. Taky bych takový chtěl." obdivuju Fedův krk a dílo svého bráchy.
Doufám, že se mi ten můj taky tak povede, až si někoho najdu...

Oliver:

Pořád se mi moc nezamlouvá, že tam bude spát, ale je to lepší, než aby tam přespal dnes.
„Ale nezbláznil, jen si tě asi spletl se svou přítelkyní, " pronesl jsem jednoduše.
„Ten doktor. Něco se mi na něm nezdá a Mike má pravdu. Ten kousanec je doopravdy dokonalý," rozesmál jsem se na celé kolo a společně s nimi jsem se vydal k Mikovi domů. K mé velké radosti Federicovo utrpení neskončilo.
Když jsme totiž čekali na tramvaj, stála tam s námi moc hezká dívka. Hybridka asi s leopardem, prostě pořádná kočka. Ti dva se na sebe usmívali a vypadalo to, že se i znají. Jakmile se k ní však Federico přiblížil a asi jí cosi navrhl a ona spatřila jeho krk. Oh bože.
Bez váhání mu dala facku s tím, jaký to je prasák a odkráčela.
Otočil jsem se na Mika.
„Myslíš, že mu někdy dojde, proč se to stalo? "

Louis:

Nakonec se ukázalo, že noc ještě není. Jen jsem měl zatáhlé žaluzie. Teď jsem měl po večeři, ale něco mě pořád škrábalo na zádech. Naštvaně se mi konečně podařilo nadzvednout a můj výraz v tom okamžiku zněžněl. Bříškem prstu jsem přejel po fotce. Kde to ten ťunťa sebral? Chtěl bych se vrátit v čase. Vše bylo tak moc jednodušší. 

Fed:

„Ahoj Federico, měl jsi mi zavolat." usměje se na mě leopardka. Je strašně sexy, myslím, že jsem s ní byl před dvěma týdny.
„To víš policie, rušná práce nebyl čas, navíc mám nastarost tamhle to kotě." mrknu na ni a ukážu směrem k Mikemu.
Prohlíží si mě a já ji, ta by stála za porušení zásady jednou a dost.
„Ale dnes už hlídání má, tak bychom mohli..." než se naděju, tak mi vrazí.„Ty idiote, ty prasáku, co si to dovoluješ! Takhle podvádět svou..." začichá směrem ke mně,
„svého druha!"
Ublíženě se držím za tvář a koukám, jak odchází. Nechápu, co to bylo, jakého druha?
Zmateně se vrátím k těm dvěma, kteří téměř umírají smíchy.
„Co vám je?! Čemu se řechtáte?" vyzvídám, třeba ví něco, co já ne...
„Už nám to jede! Mike, drž se u mě, ano?" další přecpaná tramvaj.
Nastoupíme a Mikeho vměstnám mezi zavřené protější dveře, jakousi plastovou tabuli a sebe. Kde je Oliver se nestarám. 

Mike:

Federico je vážně ňouma. Kdyby byl aspoň trošku chytrý, vygooglí si to všechno, už by dávno věděl, že Lou je vlastně kocourek...
„Nemyslím si." odpovím Oliverovi a spolu s ním se téměř dusím smíchy.„Ni-če-mu." vykoktám mezi návaly smíchu.
Pak mě Fed nacpe do tramvaje. Prvně jsem v pohodě, ale pak se ke mně nějak přitiskne někdo z boku. Cítím, že je to starší opilý chlap. Náhle se mi natiskne na zadek a já překvapeně vyjeknu, vždyť před chvilkou byl vedle mě a ne za mnou. Zmáčkne si zadek, já vykulím vyděšeně oči a přilepím se Fedovi na hruď.„Federico... " zakňourám nešťastně.
Zrovna tramvaj stála, když mi ty cizí ruce zajely pod tričko, uchopily můj ocásek a prudce zatáhly. V tu chvíli zakvičím bolestí a proletím mezi lidmi ven z tramvaje.
Než Fed nebo Oliver stihnou něco udělat, dveře se zavřou a tramvaj se rozjede zas pryč.
Já mezi tím vylezu na nejbližší strom, kde se usadím na nejvyšší větvi.
Lou vždy říkal, že když se ztratím nebo nebudu vědět, co dělat, tak mám vylézt na nejbližší strom a počkat.
Celý naježený obejmu svou větev a pozorně pozoruju lidi pod sebou.

Oliver:

 Ten idiot! Byl jsem od nich daleko a nemohl jsem se k nim procpat. Federico je naprostý kretén. To si nevšiml toho chlapa? I já ho viděl! Když jsem se konečně dostal přes tu mohutnou ženskou v květinové hrůze, bylo už moc pozdě. Dveře se akorát zavřely a já do nich vrazil. „Doprdele! " Otočil jsem se na toho chlapa, ale toho si už podával Federico.
„Ty Kreténe! " rozkřikl jsem se a na další zastávce jsem já, Federico i ten ožrala s novým monoklem vystoupili. Zastávky naštěstí nebyly od sebe tak daleko, takže jsem se dal do běhu. Udýchaně jsem se zastavil a silou jsem strčil do Federica.
„Je to tvoje vina! Miki! Miki, kde jsi!?" rozkřičel jsem se.
„Až ho najdu, tak tě zabiju! A ten chlap! Oh bože!" byl jsem vzteky bez sebe a současně jsem byl i bez sebe strachy.
„Miki! "

Louis:

Celý jsem se napnul. Něco bylo špatně. Cítil jsem to. Takový zlý pocit, kterého se nešlo zbavit.
„Je čas na jídlo, " objevil se u mě Will a začal mě krmit. Nechápavě jsem přijímal sousta a zčervenal jsem, když mi prstem otřel rty. Bylo to trapné. Co mu to dělá?
„Ten muž, chodíš s ním?"
„S kým? " nechápal jsem a ten jeho úsměv taky ne.
„Ten blondýn."
„Ah ne? Proč, říkal něco?" zeptal jsem se s nadějí.
„Ne to ne, " zářivě se usmál a opět mi do pusy strčil lžičku s jídlem.

Fed:

Měl jsem něco udělat už, když se na mě natiskl a měl vykulené oči... kdybych něco udělal, teď bychom Mikeho nehledali.
Já kretén.
Ten ožralec už v tramvaji ode mě dostal párkrát do rypáku, ale jelikož nás stále pronásleduje, tak chce přídavek!
Na Olivera nereaguju, vím, že je to moje chyba a teď se bojím.
Bojím se, jestli se Mikemu něco nestalo. Kde jen může být...
Já i Oliver doběhneme k parku hned vedle zastávky a ten opilec letí za námi.
„Kam mohl jít?" vydechnu zoufale.
Olivera napadne, že se třeba vrátil do nemocnice, tak se chceme dát na cestu, když ten ožralej kretén začne šplhat na strom, z kterého se ozve pištění.

Mike:

Tiše sedím na větvi a pozoruju okolí. Chvilkama se mi zdá, že slyším volání svého jména, ale to se mi asi jen zdá, navíc to hned zas přestane.
Pak se z ničeho nic pode mnou objeví Federico a Oliver. Chci na ně zavolat, ale je tam i ten divnej chlap, co mě tahal za ocas. Copak neví, že to se kocourkům nedělá?
Takže zůstanu potichu. Ale ten chlap náhle zvedne hlavu ke mně, široce se usměje a začne šplhat na strom za mnou.
„Ale hochu neboj, chci jen zjistit, co máš mezi nohama." směje se na mě a já se ho strašně leknu, že skoro ztratím rovnováhu a spadnu. Zůstanu viset ve vzduchu s rukama na větvi. Snažím se pevně držet, ale toto držení, ala budu dělat shyby na hrazdě, mi prostě nejde. Pode mnou se ozve vyděšené zalapání po dechu. Spadla mi dolů i kšiltovka, ale já spadnout nechci.
„Hele, on je to kocourek, dopadne na všechny čtyři nebo přijde o jeden ze svých devíti životů?" zachechtá se ten chlap. Kdybych teď neměl strach, něco pěkného bych mu na to zaprskal do obličeje.
„Pomoc!"