Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Oliver:

Nakouknu mu přes rameno a musím se usmát.
„Tahle je doopravdy dobrá." Oba dva jsou doopravdy roztomilí a celkově je to takové miloučké. Sám se pak vrátím k prohlížení fotek.
„Proč už tady Louis nemá ouška a ocásek?" ukážu mu fotku, kde je Louis opět vyfocen se třídou, ale na hlavě má jen vlasy a ocásek nikde a k tomu má ten svůj výraz naprostého klidu, alá ledová královna.
„Jé, koukej, tady jsi ty a máš pěkně velkou šmouhu na tváři," zasměju se. Dál se probíráme fotkami. Já se ale nakonec odtáhnu, douklidím nákup a začnu chystat oběd.
„Až přijde Federico, tak se najíme a vyrazíme, co říkáš?"
Dál jsem kuchtil lehké jídlo, kvůli velkému horku venku a sem tam jsem se Mika na něco zeptal nebo prostě jen nezávazně něco řekl.
Jídlo bylo už hotové, když se ozval zvonek. To bude asi ten pitomec. Ty tašky byly tak těžké kvůli jeho chlastu.

Louis:

Unaveně jsem zívl a přetočil jsem se na břicho. Bylo mi dobře. Už jsem nebyl ani napojen na hadičky a pořád jsem se musel usmívat. Za to mohla ta sedativa, ale to nevadí.
William za mnou pořád chodil a snažil se, si se mnou povídat, ale já si povídat nechtěl. Místo toho jsem se ptal jen na Mika a jestli už přišel. Doufám, že přijde. Přece by na mě nezapomněl.
Ozvalo se zaklepání a dovnitř vstoupila sestra s tím, že na chodbě mám návštěvu a jestli chci, aby sem přišli. Rychle jsem zakýval hlavou a upravil jsem si tu velikou čepici, kterou mi dali. Asi aby na mě ostatní nekoukali nebo nevím. Prosím, ať je to Miki.

Fed:

Slečna Ewa si myslela, že má na to být policistkou a navíc v terénu, proboha, nevydržela se mnou ani hodinu a už si zlomila nehet a malém si kvůli tomu volala rychlou.
Bylo to tak únavné, kdyby byla aspoň hezká, ale ne, byl to ten typ fiflen, co si o sobě myslí fakt hodně...
Při cestě k Mikemu jsem se stavil ještě ve trafice a koupil Louisovi do nemocnice nějaký dětský časopis, vždycky to tak dělám, když, nedej bože, skončí v nemocnici.
Stepuju před dvěma do jejich bytu a první čím mě Oliver přivítá jsou kecy, jaký strašný alkoholik jsem.
Když vejdu do kuchyně, malém zakopnu do o Mikeho, který si něco prohlíží a je duchem úplně mimo.
Podívám se z blízka a zjistím, že to jsou fotky, ale než si je začnu prohlížet, tak jsem Oliverem nahnán i s Mikem ke stolu.
Po obědě se vydáme konečně za Louisem.

Mike:

Ty fotky, ty fotky, chci je zas vystavit. Všechny si je odnesu do pokoje a naprosto ignoruju ty dva, co jsou tu se mnou. A na Oliverovi dotazy odpovědi ani neznám...
Vím, že se snaží, ale já prostě nemám náladu, chci za Louisem.
Po obědě jsme se vydali hromadnou dopravou do nemocnice. V kapse mám složenou tu fotku od rybníka, dám mu ji, aby se mu po mně tolik nestýskalo.
V tramvajích je strašně moc lidí, tak si mě ti dva vmáčknou mezi sebe.
Když s kšiltovkou na hlavě vcházím do nemocnice, mám takovej divnej pocit, nevím jak to popsat...
Oliver nás dovede k Louisově pokoji. Chvilku jen tak postáváme přede dveřmi a až pak se odhodlám zaklepat. I Fed vypadá nervózně, pořád si hraje s tím časákem.
Pořádně se nadechnu a pak strčím do pokoje hlavu.
Zvědavě se rozhlížím, a když mi pohled padne na postel, ze které se na mě usmívá Louis, nevydržím to a skočím na něj.
„Lou, Lou, Lou, Lou, Lou...Tak rád tě vidím, už je ti líp? Starají se tu o tebe dobře?"

Oliver:

Konečně jsme se dostali do nemocnice. Ta cesta tramvají byla děsná. Sice jsem se mohl mačkat na Mika, ale za to jiný chlap se mohl mačkat na mě. Bylo to nechutné. Podařilo se nám zjistit, kde má Louis pokoj a brzy nás už sestra pustila dovnitř. Mike byl najednou jako nadšení samo. Mají se rádi a pochybuju, že by bez sebe přežili den. Pohledem zabloudím k vybavení pokoje a taky k lékům na stolku. Mírně nakrčím nos, proč má tak silná sedativa? Tyhle se dávají tak sloním hybridům, ne hybridům o jeho velikosti. Možná za to ale může ten stav a jeho období.

Louis:

Nadšeně jej obejmu nazpět.
„Miki, " zamumlu a začnu otírat svůj nos o ten jeho a dávám mu malinkaté pusinky.
„Miki," dál se usmívám a hladím jej po zádech.
„Mám tu moc milého doktora, " oznámím mu a unaveně zívnu.
„Ale je tu moc prášků," postěžuju si a následně se podívám na Federica a Olivera.
„Děkuju, " usměju se na ně a dál k sobě tisknu svého brášku.
„Půjdu s vámi domů, musím se o tebe postarat. Ano. Postarat. S nimi tě nenechám," oznámím jednoduše s našpulenou pusou.
„Kdepak, pustíme tě až v pátek," ozve se Williamův hlas a následně ucítím, jak mi položil ruku na rameno a začal jej hladit palcem. Neprotestuju, soustředím se jen na Mika. O nikoho jiného mi ani nejde a navíc je to celkem příjemné.
„Jsem Louisův ošetřující doktor," vysvětlí Will a já zmateně sleduju, jak prstem jemně přejede po mém krku. Musím se ošít, lechtalo to.
Znovu unaveně zívnu a jen sleduju, jak mi podává další dávku. Je toho až moc.

Fed:

Sleduju ty dva, jak jsou šťastní, že se zas vidí a že jsou oba v pořádku. Tulí se k sobě a usmívají se, roztomilý obrázek.
Když to pokoje vleze ten doktor a začne se Louise tak důvěrně dotýkat, něco ve mně vře. Ten chlap se mi nelíbí.
„Donesl jsem ti časopis, aby ses nám tu nenudil." přistoupím k nim já a usměju se na Louise.
„Zatím, co tu budeš se s Oliverem o Mikeho vzorně postaráme. Už si s Mikem přicházíme na chuť."
„Který je ten tvůj brácha ani jeden nemá ouška ani ocásek." zeptá se ten divnej doktor.
„A s kým si myslíte, že se tak pusinkuje?" zašklebím se na něj a on nadhodí překvapený výzar.
„Já myslel, že je to přítel." plácne se do čela a rozesměje se.

Mike:

Tulím se k Louimu a oplácím mu pusinky, jsem tak rád, že je v pořádku a že žije.
„Já jsem Mike, Louisův mladší bráška." představím se doktorovi a on vypadá, že nemůže uvěřit svým očím, tak na něj zamávám ocáskem, který mi ladně vykoukne z pod trička.
Když pan doktor Louisovi něco píchl, Oliver zbystří a pak si ho odtáhne do rohu a začne se s ním o něčem bavit.
Fed si k nám přisedne na postel a začne Louimu říkat, jak to bylo s tou zmijí, a že dostala doživotí v hybridím blázinci pro nebezpečné.
Já Louimu okusuju krk a jsem spokojený.

Oliver:

„Přijde mi to přehnané, vždyť se podívejte, jak na tom je."
„Je to v jeho zájmu, skutečně," mile se usmívá, ale mně se to prostě nelíbí. Je až přehnaně mimo a k tomu, je stále ve svém období, měl by být vzrušený, i když dostal léky.
„Proč vlastně, " vyruší mě Louisův neovladatelný smích. Doktor přede mnou najednou zmizí a já se zamračím, ale taky dojdu k lůžku. Louis si zakrývá ústa, pohled má skelný a dech zrychlený. Nejspíš to zapříčinila Federicova přítomnost a ty léky...
Je z nich úplně zblblej. Louis najednou začal cosi špitat Mikovi a Mike viditelně zrudnul. Louis se však dál hihňal.

Louis:

„Fede," usměju se a dotknu se prsty jeho tváře. Unaveně na to zívnu a víc na sebe Mika natisknu.
„Jak na chuť?" zpozorním a přimhouřím oči. Fed se však jen zašklebí a já sám se rozesměju.
„Mike je bráška, má ty nejkrásnější ouška i ocásek." Nakloním krk na stranu a nechám jej, aby mě okusoval. Mám to rád. Chtěl bych mu to oplatit, ale nemám vůbec sílu zvednout hlavu. Teď se ale taky snažím vnímat Feda, je tak blízko a tak krásně voní. Znovu k němu zkusím natáhnout ruku. Přejedu mu po rtech.
„Nádherně voníš, " rozesměju se a ten smích nejde zastavit. Do tváří mi vstupuje horko, ale dovedu se ovládat, nebo vlastně nedovedu. Nedovedu se ani zvednout. Mé tělo je jako kus železa.
„Miki," nakloním se k bráškovi šeptem.
„Myslím, že mě ten doktor balí, vypadá jako Federico, ale já chci Feda. Chci s ním mít koťátka. Dvě koťátka." Dál se nekontrolovatelně směju.

Fed:

Nechám Louise, aby se mě dotýkal, někoho jiného bych s nadávkami odstrčil, ale u něj mi to nevadí.
Jen se usmívám a užívám si, jak mi jeho prsty kloužou po obličeji.
„No, musel jsem ho vykoupat, byl to boj a nakonec jsem skončil v oblečení ve vaně. A doufám, že nevadí, že jsem si půjčil tvé oblečení." zašklebím se a on se z ničeho nic začne smát.
Když se dotkne mých rtů, naskočí mi husina.
„Ehm...Děkuju." poškrábu se na zátilku, teď netuším, co si mám myslet. Směje se a něco si šeptá s Mikem.
„Olivere, Olivere, já myslím, že dostal horečku a blouzní." zavolám na našeho doktůrka a ten mu přiloží ruku na čelo, Lou se po něm chce ohnat, ale skoro nezvládne zvednout ruku.

Mike:

Cítím, že se Louisovi zase zvedá teplota a že to na něj zas jde, to jeho období.
„To je dobře, a už víš, jak se ty koťátka budou jmenovat?" jsem celý rudý, chce koťata, budu strejda, s kým bych chtěl nebo mohl mít koťata já?
Oliver začne kontrolovat Louisovi životní funkce a Feda pošle pryč. Tomu se moc nechce a je to na něm dost vidět.
„Podívej, nechce odejít, tak se s ním pořádně rozluč." šeptnu Louimu do ucha a od se zahihňá a přivolá si Feda prstíčkem k sobě.

Oliver:

Federicova přítomnost to zas všechno pokazila. Nechápu, jak to ten chlap jen dělá. Tolik problémů a při tom jen stojí u jeho postele a prakticky nic nedělá.
Chci Louisovi zrovna sáhnout na zápěstí, ale ten doktor mě odstrčí. Už se moc mile netváří.
„Postarám se o to, nebojte. Teď se prosím rozlučte, Louis musí odpočívat, ale hned zítra za ním můžeš přijít," usmál se na Mika a pohladil jej po tvářičce, což mi radost rozhodně neudělalo.
„Nebo..." ozval se náhle doktor.
„By tu mohl Miki přespat."
Zaraženě jsem se na něj podíval, ale pak jsem zavrtěl hlavou.
„Nemá Louis odpočívat?" řekl jsem sarkasticky a Federic souhlasně zakýval hlavou. Ten chlap se chtěl jednoduše zbavit mě a Federica.

Louis:

„Jména. Nemám jména," došlo mi. „Musíš mi pomoct s vymýšlením. Federico by totiž vymyslel naprosto děsivá jména, " zakýval jsem hlavou a vybavila se mi vzpomínka na psa jménem Bobek.
„Pryč? Kam pryč? " smutně si povzdechnu, ale nakonec si Feda zavolám k sobě.
„Měj se hezky," zatahám jej za rukáv a on se tak ke mně skloní.
Kousnu jej do krku a zavřu spokojeně oči. Teď je můj.
„Pá, pá, " přitulím se k Mikimu. Jsem už skoro v polospánku a tak moc nevnímám, jak se tam dohadují.