Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Probudila mě bolest na ruce, a když jsem tedy otevřel oči, málem jsem dostal infarkt.
Zaječel jsem, ale ona mi okamžitě připlácla ruku na pusu.
Nenávidím tu ženskou a popravdě z ní mám strach. Bojím se jí. Je děsivá a divná.
Začal jsem sebou mlít, ale ona mě nechtěla pustit. Současně jsem neměl ani dost sil.
Byl jsem jako malé, neschopné kotě.
Zrovna jsem se stihl natisknout na stěnu a zavřít zoufale oči, když v tom dovnitř vpadl Oliver.
Oči jsem hned na to zase zavřel a otevřel je až, když jsem cítil a slyšel brášku. Přitulil jsem se k němu a vzlykl jsem.
„Miku, co je to? Proč se to děje? " koukal jsem na něj a žmoulal jsem v rukou jeho tričko. Rány, z kterých tekla krev, mě bolely a všude byl hrozný hluk. Měl jsem pocit, že se mi rozskočí hlava.
„Ať to přestane, prosím..."

Mike:

Ten had! Vždycky mě děsil. Rychle se zaběhnu schovat k Louisovi, kde nás zamču a přitulím se k roztřesenému Louimu.
„Já nevím, Lou, nevím, ale ti dva to vyřeší, dokonce nám připravili k večeři rybičku. A víš přece, jak si na to Fed pořád stěžuje." šeptám mu do ouška a pevně ho k sobě tisknu.
„Lou, Lou, Oliver říkal něco o halucinacích, co máš a taky, že tak trpíš kvůli tomu, že brzy budu mít toto období taky." mluvím na něj, hlavně jiné téma, než ta zmije na chodbě.
„Lou, já se bojím..." náhle si všimnu, že jsem od krve, od jeho krve. Začnu hledat příčinu a všimnu si příliš hlubokého kousnutí na zápěstí, z kterého krev skoro stříkala.
„Lou..." vydechnu vyděšeně a přetáhnu si přes hlavu tričko, abych mohl zastavit krvácení.

Oliver:

S úlevným vydechnutím sleduju, jak tu babu odvádí někdo podobný Rambovi a ještě pár dalších lidí.„Proboha, " ulevil jsem si a došel jsem k Federicovi. Oba jsme byli zpocení a unavení, ale byl konec a my dva si konečně mohli vydechnout. Dokonce jsme se na sebe mírně i culili.
Ti chlapi tu ženskou zpacifikovali dokonale a bez zaváhání. Náš klid trval však jen chvíli, neboť se rozletěly dveře a dovnitř vpadl zakrvavěný a ubrečený Mike. V tu chvíli ve mně hrklo a okamžitě jsem se k Mikovi rozeběhl.
„Co se děje, zlato? Notak? Jsi zraněný?" pohledem jsem jen náhodou zabloudil do pokoje.
„Zavolej sanitku!" štěkl jsem na Federica, než jsem se rozeběhl do pokoje k bledému Louisovi, který očividně moc nevnímal.
„Prokousla mu žíly! Doprdele! "

Fed:

Když odvezli tu ženskou, myslel jsem, že je konec a že vše bude v pořádku...
Ale pak jsem uviděl zakrvavého Mikeho, vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Popadnu mobil, zavolám rychlou a podám Oliverovi mobil, který začne mlet něco o období a kocourovi, moc mu nerozumím. A pak se snaží zastavit krvácení, bojím se tam jít podívat, ale i tak tím směrem vykročím.

Mike:

Tolik krve, tolik krve a Lou nemluví, nereaguje.
Vyběhnu z pokoje zase ven, abych na Louise upozornil. Ani nemusím, jakmile Oliver uvidí krev na mně a následně i na na podlaze v pokoji, zakřičí něco na Federica a pak jde za Louim.
Já, já se sesunu podél zdi na zem a zírám před sebe. Opravdu se bojím, jak jsem říkal Louisovi, strašně moc se bojím, ale už ne o sebe...
Fed chce jít za Louisem a Oliverem, ale mezi dveřmi se zastaví. Stačí mu pohled na tu krev nebo se zarazil kvůli mně?
Asi kvůli mně.
Přidřepne si ke mně a otevře mi svou náruč, ve které se rád schoulím.„Federico, já se bojím, moc se bojím. Co když, co když mu nepomůžou, co když zůstane v nemocnici? Co když vykrvácí?!" kvílím mu do hrudníku a on mě hladí po zádech.
„Něco takového neříkej, všechno bude dobré." opakuje mi furt dokola.

Oliver:
Bylo to zlé. Doopravdy zlé. Nevnímal a jeho pulz byl velmi slabý. Snažil jsem se a dokázal jsem udělat to nejnutnější až do příchodu záchranářů.
Jel jsem s ním, protože jsem byl jeho lékař a Mike zůstal s Federicem. Odvezli jej přímo do nemocnice, dál jsem ale nesměl. Jen jsem si sedl do čekárny a zavolal jsem Federicovi. Nedostal jsem zatím ani žádné zprávy, ale stav byl stabilizován.
To bylo jediné štěstí, horší bylo, že současně došlo i k otravě. Nyní to ale bylo v rukou ostatních. Já sám se vydal naproti Mikovi a Federicovi. 

Fed:

Snažím se Mikeho nějak utěšit, ale zdá se to marné, zvlášť potom, co Louise odvezli a on nemohl jet s ním. Musel jsem ho pevně držet a odolat škrábání a kousání, jak se k němu chtěl dostat. Strašný pohled.
A já? Já teď cítím jen odpovědnost za Mikeho, aby si nic neudělal.
Člověk by čekal, že si budu užívat, že jsem s Mikem sám a on se ke mně zoufale tulí, jakoby se chtěl před vším schovat.
Samotného Louise jsem viděl jen koutkem oka, to bezvládné, bledé tělo pokryté krví.
Musel jsem Mikeho odvést a držet ho u sebe na gauči.
Oba dva jen mlčíme a přemýšlíme, co dál. Já každou chvilku kontroluju mobil, abych nepropásl žádnou zprávu od Olivera. Mluvil jsem s ním jen chvilku, protože jsem nechtěl, aby Mikeho ouška slyšela víc, než potřeboval vědět.
Otrava, ztráta krve, žádné další informace, jen to, že je to zlý.
Taky jsem se s ním domluvil, že s Mikem dojdeme za ním do nemocnice, až se na to bude Mike cítit.

Mike:
Už nechci! Vždyť Lou jen a jen trpí, moc trpí! Podle toho, co jsem viděl a slyšel, tak je to s ním zlý, hodně zlý.
Držím se Feda a snažím se normálně dýchat, ale jde to těžko, jelikož mi stále tečou slzy a vzlykám.
Tolik se bojím, křečovitě svírám lem Federicova trika a pak to nevydržím a strčím si hlavu pod to jeho tričko.
Slyším, jak mu tluče srdce, cítím, jak mě hřeje a jak mě hladí přes záda až k ocásku.
Představuju si, že je to Loui. Že je tu, tady se mnou, že není žádné pitomé hybridí období a ani žádné zmijí baba...
Jen si tu spolu ležíme na gauči a odpočíváme...

Oliver:

Musel jsem zazvonit. Klíči jsem nedisponoval, tedy zatím...
Otevřeli mi až po dlouhé době, což mě celkem znepokojilo, ale rozhodl jsem se to hlavně pro svůj klid neřešit. „Bude v pořádku, před chvílí mi volali, " oznámil jsem místo pozdravu a sedl jsem si na gauč.
Zahleděl jsem se na Mika.
„Nemůžeš tu ale do té doby, než se Louis vrátí, být sám," vysvětlil jsem mu jemně.
„Co kdybych tě vzal k sobě nebo zůstal s tebou v bytě? Navíc bychom mohli často navštěvovat Louise." Opět jsem si nevšímal Federicova pohledu. To já se postarám o Mika. 

Louis:

Zprudka jsem otevřel oči. Hlava se mi celkem motala a byl jsem dezorientovaný a bolavý.
Pokusil jsem se zvednout, ale kdosi mě zatlačil zpět na postel.
„Ať si nevytrhnete hadičky," varoval mě sametový hlas a já zvedl pohled k blonďatému doktorovi. Trochu mi připomínal Feda, jen tedy neměl stejné oči, ale jinak mu byl celkem podobný. Jen nos měl ještě o kousek větší a to samé s rty. To mu ale na kráse neubíralo.
„Kde to jsem?" dostal jsem ze sebe s námahou.
„V nemocnici, pane, kvůli otravě a kvůli velké ztrátě krve," ukázal na mé obvázané zápěstí a já si konečně začal uvědomovat, co se stalo.
„Mike! Tedy. Můj bratr. Není tu? Já musím jít za ním, nepostará se o sebe a... "
„To momentálně není možné, je mi líto. Jste ještě slabý a to hlavní, vaše období ještě neskončilo." Zmateně jsem na něj zamrkal, ale poté jsem se rychle pokusil skrýt ocásek i uši. To se mi ale nepovedlo a on se kvůli tomu musel zasmát. Vyčerpaně jsem zavřel oči.
„Nesmíte plýtvat energií." Nepatrně mě pohladil po tváři a já se na něj nechápavě zadíval.
„Nyní jste pod sedativy, které vaše... období zpomalily a částečně zastavily, abyste dokázal nabrat dostatek sil. I tak si vás tu raději necháme až do konce období, to už budete dostatečně zdráv na domácí péči."
Raději jsem zavřel oči. Byl jsem moc unavený a navíc se mi rozmazával pohled. Ještě jsem ale ve vlasech ucítil čísi ruku, ani jsem se ale nedovedl po té ruce ohnat nebo se jakkoliv ohradit. 

Fed:

Nakonec jsme nikam nešli, Mike na mně jen tak ležel s hlavou pod mým tričkem a odmítal se jakkoliv hnout.
Nemluví, ale aspoň už nevzlyká, je prostě potichu, až by člověk mohl nabýt dojmu, že už není mezi živými.
Náhle se ozve zvonek a Mike sebou vystrašeně trhne.
„Počkej tady, to bude asi Oliver." pohladím Mikeho po hlavě, když pomalu vytáhne hlavu ze svého úkrytu.
I já se pohybuju pomalu, aby se ještě víc nevyděsil a třeba někam neutekl.
Otevřu Oliverovi a oba se v tichosti vrátíme za Mikem.
Když Oliver řekne, že Louis bude v pořádku, strašně se mi uleví. Ani jsem si tak neuvědomoval, že se o něj tak bojím...
„Mike s tebou nikam nepůjde." ohradím se, když ho Oliver začne přemlouvat, aby šel k němu.
K mému překvapení a radosti se Mike na gauči přišoupne blíž ke mně.„Navrhuju kompromis, ty s ním budeš dopoledne, zatímco já budu v práci, a odpoledne si to vyměníme. A až skončí práce tobě, tak všichni zajdeme pozdravit Louise." navrhnu.

Mike:

Louis bude v pořádku, bude v pořádku... to je to jediné, na co dokážu myslet.
Jakmile ale Oliver začne mluvit o tom, že mě tu nemůžou nechat samotného, couvnu k Fedovi.
Nikam nechci, nepotřebuju hlídání, i když ti dva si to očividně myslí a hádají se o to, kdo mě bude kdy hlídat...
„Jak dlouho bude Lou pryč?" mňouknu tiše s ouškama přitisklýma k hlavě a ocáskem obtočeným kolem Fedovi ruky.
Oliver se strašně moc mračí, vypadá celkem děsivě.