Fanart od kawaiiMaky, děkujeme 😘

Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

Už se ani nedovedu udělat. Prostě to nejde, ale mé tělo je i tak stále vzrušené.
Mike mě začne ošetřovat a já bych se nejradši propadl hanbou. Kéž by mě tak nikdy neviděl.
Nakonec mi na čelo přiloží studený obklad. Trošku to pomohlo, ale i tak to nadále bolelo.
„Proč tu není Federic?" dovolil jsem svému sentimentálnímu a zblblému já opět vyjít napovrch. Už jsem prostě neměl dost sil.
„Řekl jsi, že tu bude," dál jsem tiše vzlykal a nechal jsem se jím hladit. Oči se mi samy od sebe nakonec zavřely a já se probudil, až když jsem slyšel Mikův celkem naštvaný hlas. K tomu jsem ucítil cizí vůni. Sice ne tak úplně cizí ale i tak. Patřila naší sousedce a sousedovi.
Oba dva byli hybridi a byli to dost... Byli divní. Nechtěl jsem, aby se s Mikem bavili. Nemohl jsem tam ale jen tak jít. To nešlo. 

Mike:

Snažím se ho uspat, tak ho všude možně hladím a drbu.
"Klid, jen ti šel s panem doktorem pro nějaké léky, aby se ti udělalo líp." líbnu ho na čelo a spokojeně zavrním, když už konečně usne.
Ve spánku se ke mně přitulí a já se snažím ignorovat jeho erekci.
Kolem desáté se ozve zvonek, myslel jsem, že je to Oliver nebo Fed, takže jsem Louise zase zamčel a teprve pak šel otevřít.
K mému překvapení stála za dveřmi dvojce hybridních slonů. Louis je nemá rád.
"Mohlo bys nám kotě vysvětlit, co se to tu od včerejška děje? Smrdí to tu jako kočičinec." mračí se na mě.
"Já se omlouvám, ale přišlo to na nás, chápete?!" zaprskám.
"Takže období, jo? A takhle silné? Tak to to brzy dostaneš i ty! Když to přišlo na oba rodiče zároveň." zlomyslně se usměje sloní manželka.
"Jak to myslíte?" mňouknu vyděšeně.
"Tak, že my se budeme muset odstěhovat, jinak umřeme na váš smrad."
"Věděli jste do čeho jdete, když jste se přestěhovali ke kočkám!" rozprskám se na celou chodbu.
Rodiče, smrdět, já už brzy? Už mě tak štvou. Nejraději bych po nich skočil, ale zarazím se kvůli žalostným zvukům z našeho bytu.
"Doufám, že to ve zdraví přežijete." řeknou mi ještě předtím než odejdou.

Louis:

Začal jsem zoufale škrábat a bouchat na dveře.
„Miki! " zakňučel jsem.
„Co se tam děje? To jsou zase ti pitomí sloni? Řekni jim, že pořád nezaplatili za toho instalatéra! Ucpali celý záchod!" naštvaně jsem zase bouchl do dveří, ale mé další skutky opět ovlivnily hormony a já se opět schoulil do klubíčka.
K tomu se rozezvonil telefon a já spatřil Federicovo jméno. Ruce se mi rozechvěly. Fed. Fedův hlas. Než jsem se stihl zarazit, tak jsem telefon zvedl. „A-ano? " zakňučel jsem do telefonu. Má ruka se pomalu začala šinout k mému rozkroku. Jen jsem jej poslouchal. Ret jsem drtil mezi zuby a uspokojoval jsem se.
Jsem zvrácené hovado, jsem odporný, nadával jsem si v duchu, ale i tak jsem nepřestával. 

Fed:

Zrovna jsem seděl v kanceláři za stolem, když mi zazvonil mobil.
Hele, volá mi Louis.
Zvednu to, ale ozývá se odtamtud jen vzdychání, jako každý měsíc si ze mě dělá Mike srandu. Vždycky mi volá, i když oba dva bratři říkají že nikoliv.
"Lou, Mike, doufám, že už je líp, ale takhle střílet si ze mě nemusíte. Mám vás oba rád, ale jestli s tím nepřestanete tak vás tak zlechtám, že budete prosit o milost." vyhrožuju, ale už teď vím, že to nebude mít žádný účinek.
"Odpoledne se stavím, a ne, že si budeš hrát na malomocného jak posledně." 

Oliver:

Tentokrát jsem jel tramvají, protože autem se mi nechtělo. Brašnu s léky jsem pevně držel v ruce. Nevím, co je horší. Rozčilovat se v autě, nebo naopak umírat tady s těmi lidmi? Budu chodit pěšky, rozhodl jsem se a otočil jsem se na pitomce, co mě šťouchl do žeber.
„To jsi ty? " protočil jsem očima nad Federicem. Myslel jsem, že tam nepůjde. Mike mi volal, sám zněl dost naštvaně a prskal cosi o tom, že Louisovi ten telefon už nevrátí.
Moc jsem to nechápal, ale to mi bylo i vcelku jedno.
„Máš o Louise starost?" zeptal jsem se nakonec vcelku smířlivě a mile.
Kdyby přesunul tenhle blbec pozornost na Louise, bylo by o starost méně.

Fed:

Konečně mi skončila směna a já sedl na tramvaj směr byt těch dvou šprýmařů, a do koho tam nevrazím?
"Zase já, já jsem říkal, že se vrátím." zašklebím se na doktůrka.
"Mám starost o oba, ať bylo Louisovi sebe hůř, nikdy se nechoval takhle. Chudáček Mike se nezvládne postarat sám o sebe, natož o sebe a to hovado s horečkami a s přeludy." povzdechnu si.
"Pokud ty dva necháme na pospas Mikemu, je možné, že byt vyplaví prvně mlíkem, pak vodou a pak to celé zapálí." nepřeháním, před rokem a něco byl Lou postřelen do nohy, takže nemohl chodit a Mike se o něj musel starat.
Prvně to vypadalo dobře, ale jednou se mu povedlo bráchu předávkovat léky na uklidnění, chudák Mike si myslel, že jen usnul...
Potom si řekl, že mu udělá míchaná vajíčka a podpálil kuchyň. Chtěl to uhasit a nechal zaplý kohoutek v koupelně, na prostě katastrofa...
"Neměli bychom je tam nechat samotné, i kdybys je měl hlídat ty..." vyhrknu při pomyšlení na ty nepěkné události.

Oliver:

Vypadal tak vážně, když o nich mluvil. „Tak se budeme střídat. Taky nechci, aby se Mikovi něco stalo a ani Louisovi, " dodal jsem po chvilce.
„A Louisův stav je vážný, mám pro něj nějaké léky," prozradil jsem mu mírně.
Kdybych mu to sám nějak naznačoval, třeba by mu to došlo a Louis by v jeho očích nějak stoupl, i když nevím, nevím.
„Takže zatím příměří, ale Mike. Mike bude můj," usmál jsem se do našeho potřesení rukou a pak už jsme oba vystoupili.
Po cestě k jejich bytu jsme potkali i jakési sloní hybridy, co hlasitě nadávali a nosy měli nakrčené. Jistě. Louisovo období. Sám jsem nic necítil, ale to bylo jasné.
Zazvonil jsem a jen čekal. Co mě ale znepokojilo, byly zvuky, co se ozývaly za dveřmi. Skoro jako pláč a nářek. 

Mike:

Nechci to poslouchat, nechci, bolí mě to i za brášku. To jak pláče, křičí vykřičeným hlasem, svíjí se nejen v slastných křečích. Potom, co jsem mu vzal mobil, tak se všechno snad ještě znásobilo.
Snášel jsem to do doby než začal mumlat, že je všechno moje chyba že za všechno můžu a že mě nesnáší. Do té chvíle jsem seděl u něj, měnil mu studené obklady na hrudi a na čele a snažil se na něj mluvit, uklidnit ho... Dokonce jsem mu přes jeho zákaz šel koupit několik litrů zmrzliny, kterou miluje a zároveň ho zchladí.
Ale, ale on, on říkal, několikrát i křičel, že mě nesnáší a další zlé věci. Toto nikdy neříkal, nikdy...
Chtěl jsem pryč, utéct, nebo ho aspoň tak intenzivně necítit...
Bolí mě to, co říká, chtěl jsem mu jen pomoct, dokonce jsem připravil snídani a oběd a nic nezapálil. Kuchyně sice vypadala jako při dopadu bomby, ale snažil jsem se, hodně.
Projdu do svého pokoje a pokouším si ucpat uši. Už to nechci poslouchat! A ještě ke všemu, co když to taky takhle dostanu? Jak říkali sloni?
Tečou mi slzy, už se je ani nesnažím utírat. Chci, aby to už skončilo.
Náhle se ozve zvonek, ignoruju ho. Ozve se znovu a znovu a znovu.
Jdu otevřít, a jen doufám, že je to Oliver s těma lékama.

Louis:

Mike byl celou dobu u mě a staral se o mě. Byl jsem za to rád, ale současně jsem nechtěl, aby mě tak viděl.
Radši bych byl někde sám a trpěl sám.
Když mi začal měnit obklad na čele, tak se mi opět rozzostřil pohled a já už před sebou neviděl Mika.
Viděl jsem naši mámu, které se Mike tolik podobal.
Matku, co nás opustila a dokonce nás chtěla prodat.
Musel jsem jí to říct. Říct jí, že je odporná a zlá, že mně i Mikovi zničila život.
Ona se však najednou zvedla a odešla. Zase. Zase zmizela a mě tu nechala. Zase.
Znovu jsem se rozvzlykal. Mé tělo opět bolelo. Všechno měnilo svůj tvar a velikost. Začal jsem si zoufale drápat pokožku a brzo jsem se i kousal.
Neměl jsem Federicovi volat, kdyby by od nepřišla esemeska, nezavolal bych mu.
Dveře se najednou otevřely a já se natiskl na stěnu. Pot ze mě jen lil. Sice jsem trochu cítil Federica, ale to hlavní, co jsem viděl, byla zase má matka a teď tam s ní stál i chlap, znal jsem ho. Byl to ten, co jednou málem odnesl Mika.
„Pryč! Jděte pryč! Nechte mě i Mika na pokoji!" rozkřikl jsem se, ale spíš jsem chraptěl. Už jsem nedovedl ani mluvit. 

Fed:

Když Mike otevřel dveře, vypadal strašně, až jsme se já i Oliver lekli.
A ty zvuky, co vycházeli z bytu...
S Oliverem se domluvím, že on půjde uklidnit Louise a já zkontroluju škody, co mohl Mike nadělat a připravím něco poživatelného k jídlu.
Rozdělili jsme se a já zaplul do kuchyně, kde jsem malém dostal infarkt.
Všude rozházené čisté i špinavé nádobí, rozmrzlé maso a zelenina z mražáku a v místnosti byl cítit plyn. No tak to potěž...
Honem otevřu všude okna a zavřu plyn, když otevřu mražák, kterej jsem si myslel, že bude prazdnej, když
je všechno venku, vypadl na mě jakýsi nanuk. Celkově byl mrazák přecpanej nanukama a vanilkovou a čokoládovou zmrzlinou...
Mike tu úřadoval...