Louis a Oliver: Tiktakbum

Federico a Mike: Já (Hanka124)

Louis:

„Ale já ti to nechci říkat, nechci tu minulost, nechci ji, proto ji nemáš znát ani ty. Rozumíš? " šeptnu a sleduju, jak do sebe nalévá alkohol. Sám si nevezmu.
„Neměl bys pít," řeknu káravě a po jeho poznámce si prohrábnu vlasy.
„Jo, přibral. Jen trošku." Řeknu po rozvaze.
„Takže jsme spolu? Neopustíš mě?" Chytím jej za ruku.
„Buď upřímný. Je to pro mě důležité. Doopravdy moc, Fede."
Potřebuju to slyšet přímo. Ne, jen náznaky.

Fed:
Upřímný, upřímný...
„Ranil jsi mě, vyznal jsem ti lásku, zůstanu s tebou, to ti celou dobu říkám, i když to bolí... Nevím, co víc říct... Neměl bych pít a ty bys neměl mít obavy z minulosti a tajemství. Protože si každý necháme to svoje." Natáhnu ruku ke své flašce, ale je tak daleko...

Louis:
„Já tě ale taky miluju, Fede."
Proč nemůže pochopit, že pro mne ta minulost nic neznamená? Proč se nemůžeme soustředit jen na naší budoucnost?
Ublížil jsem mu, ale nechci, aby, aby mi už nikdy nedůvěřoval.
„Prosím, nechci, abys pil, víš, že to často přeháníš." Odsunu od něj láhev.
„Nebudu ti už lhát, ani jsem ti nelhal. Myslel sis, že jsem člověk a já tě v tom jen nechal." Kousnu se do rtu.
„Uznávám svou vinu, ale já se prostě bál," šeptnu.
„A ještě je tu něco, co ti musím říct," vydechnu tiše.

Fed:
Na tváři se mi rozlije široký úsměv, když řekne, že mě miluje.
„Takže když budu každý večer potom, co usneš, chodit pít do hospody a tebe nechám v tom, že každou noc spím vedle tebe, tak ty se na mě nebudeš zlobit?" Mrmlu a dám Louisovi pusu na břicho, protože výš nedosáhnu.
„Tak mi podej lahvinku a povídej, čekám lásko."

Louis:
„To není to samé, Federico," vyjeknu a zoufale si prohrábnu vlasy.
Otřesu se, když mě políbí na břicho. Neví sice, že jsem těhotný, ale přesto mnou otřáslo zhnusení z toho, že by něco takového vůbec dělal.
„Nechci, abys byl opilý, až ti to řeknu. Nechci, abys teď vůbec pil," vyjeknu možná trochu prudčeji, než jsem chtěl.

Fed:
„Nemyslím si, že to není to samé, vždyť co oči nevidí, to srdce nebolí, ne?" Syknu naštvaně a skřížím si ruce na hrudi a dívám se nad sebe Louisovi do obličeje.
Hádat se o něčem takovém s Louisem je jako snažit se rozbít zeď hlavou. Zeď stále stojí, ale já krvácím.
„Louisi, jsem v náladě a motá se mi jazyk, ještě nejsem opilý, ne, tak jak bych chtěl, takže to vyklop, nebo budu nucen se zvednout a tu flašku si podat sám." Zamručím a vyšpulím spodní ret.

Louis:
„Ne, nemůžeš to pochopit. Tolik věcí nedovedeš pochopit." Zavrtím rychle hlavou.
„Co se vůbec mění na tom, že jsem, že jsem hybrid?" skoro to slovu znechuceně vyplivnu.
„Vůbec nic, pořád jsem to já. Je to jen maličkost, nedůležitá maličkost." Naštvaně se zašklebím.
„Jistě, něco nejde podle plánu, tak se pojďme opít. To je totiž nejlepší řešení, že ano."

Fed:
„Narážíš tím na něco?" Zavrčím a vyskočím na nohy.
„Moc dobře víš, že v posledních týdnech jsem zvlášť kvůli tobě nepil a ani neměl sex! A teď se po delší době napiju a hned mi to vyčítáš!" Štve mě, tak moc mě štve.
Ví, že pití je můj velký zlozvyk z mládí a že už se mě ho sám pokoušel několikrát zbavit a nešlo to.
Tak rád piju, vždyť každý má nějakou tu svou chybku.

Louis:
„Tak mi odpusť, že jsem nebyl schopný s tebou mít sex a že jsem si nikdy vztah nepředstavoval jako přísun neustálého sexu a chlastu." Vím, že má s alkoholem problém a on zase ví, jak alkohol nemám rád.
„Jestli ti sex tak moc chybí, tak tě přeci nebudu obtěžovat a bránit ti, aby sis zasunul," hlas mi mírně poskočil.
„Protože já sexu nebudu delší dobu schopen."

Fed:
„Tak ty promiň mně, že jsem byl zvyklý mít sex nejméně jednou denně a to prostě mému tělu chybí, když jsem to tak praktikoval roky. A kdo tě nutí k pití alkoholu? Nikdo, jasně byl bych rád, kdyby ses napil a bavil se mnou, ale když nechceš nutit tě nebudu... Nikdy jsem tě nenutil..." Pochoduju před ním, jak mě pán Bůh stvořil a snažím se moc nekřičet.
„Jo, chybí mi sex, ale sex s tebou. Nebo ti aspoň udělat dobře, slyšet tě sténat, vidět tě prohýbat se slastí... A jak jako nebudeš schopen?" Vyjeknu, když mi po chvíli dojde význam slov.
„Neříkej mi, že jsi něco chytil?! Vždyť tě vlastně Oliver vyšetřoval... Řekni, že nejsi nemocný! Kolik ti zbývá? Bereš léky? Co se s tím dá dělat? Bude to dobrý, že jo? Neumřeš na to, že ne?..." Začnu hysterčit.
Co když mu zbývá jen pár dní života a já se tu s ním hádám místo toho, abych se o něj staral a ukazoval mu svou láskou do konce jeho dnů.

Louis:
„Nikdo přece neříká, že mě nutíš." Nahlas si povzdechnu. Tohle všechno mi nedělá vůbec dobře. Naopak je mi ještě hůře.
„Každý den? A co jsi? Stroj? Nadržené zvíře?" Vypadá směšně, jak tu nahý pochoduje a máchá rukama.
Po jeho vyděšeném výlevu slov se ale začnu tiše smát. Nejde přestat, natáhnu po něm ruce a on ke mně zaraženě přistoupí. Chytnu jeho ruce do svých.
„Nejsem nemocný... Jen. Jak bych to řekl." Nedívám se na něj, ale spíš z okna.
„Já jsem. Já. My dva." Nejde mi to vyslovit nahlas. Samotnému se mi to nechce věřit. Vždyť je moc brzo, všechno to zkazí.
„Jsem těhotný, Federico," vyjeknu a křečovitě nadále svírám jeho ruce.

Fed:
Těhotný.
T.
Ě.
H.
O.
T.
N.
Ý....
„Já budu táta. Já budu táta! Už víš, co to bude? Máš vymyšlené jméno? V kolikátém týdnu nebo měsíci jsi? Jak dlouho trvá těhotenství u kočičích hybridů? A to se nám narodí koťátko nebo normální dítě? V tom jsem se nikdy nevyznal..." Pevně k sobě Louise přimáčknu.
Jsem štěstím bez sebe, jako bisexuál jsem byl připraven na možnost, že nikdy nebudu mít vlastní děti, a teď?
Musím toho tolik zařídit. Kde budeme bydlet? Měl bych Louise požádat o ruku...

Louis:
Vyděšeně vykulím oči. On si to chce nechat? Jistěže chce, je to Federico. Ten by se ujal i bezdomovce.
„Já nevím," dostanu ze sebe.
„A ani se necítím na to být otcem," řeknu tiše. Slovo matka nevyslovím ani omylem.
„Ty to chceš vychovávat? Vždyť oba jsme mladí, naše kariéry jsou teprve na začátku, Fede." Snažím se mu to podat rozumně, ale dle jeho výrazu plného štěstí, když jsem mu to řekl, je mi jasné, že mě nečeká jiná šance než porod.

Fed:
„Ale ty budeš skvělý otec a společně vychováme úžasné dítě. O Mika ses postaral dobře, a navíc na to nebudeš sám." Nemůžu se přestat usmívat. Budeme mít dítě! Nejraději bych to vykřičel do světa.
„Mně nikdy nešlo o kariéru, chtěl jsem jen chránit a pomáhat, a to můžu i ze svého nynějšího místa. Jestli chceš, budu s malým doma na mateřské já..."
„Ví už to Miki? Bude nadšený! A Oliver? Proč se Oliver netvářil nadšeně? Asi žárlil..." Přemýšlím nahlas a nepřestávám Louiho mačkat v objetí.

Louis:
„Nepostaral," řeknu tiše a současně dost zdrceně. Naprosto jsem jeho výchovu pokazil.
Moc jsem jej držel u sebe.
Mačká mě a já se nechám, nedovedu mu zkazit radost. Navíc se na mě už tím pádem možná moc nezlobí.
„Tak dobře, budeš s ním doma," řeknu tiše a nechám jej, aby se dotýkal mého břicha. Stejně nechápu, proč ani v tomhle mi to geneticky vyjít nemohlo.
Ne všichni mužští hybridi tohle dokážou a já stejně musím mít na vše smůlu.

Fed:
„Ale ano, je živý, je slušně vychovaný, je to hodný kluk se srdcem na správném místě. A na něj si byl sám. Na to naše mimčo budeme dva a já budu zastávat chlapa v domácnosti, stejně vařím líp než ty." Vypláznu na něj jazyk a začnu jej jemně hladit po bříšku. Už se těším, až se pořádně zakulatí.
„Lehni si, donesu ti něco k snědku. Jaké jsou tvoje chutě dnes, ty moje těhule." Vesele se uculím a přikryju Louise peřinou.

Louis:
Okamžitě se odkryju.
„Nedělej ze mě nesvéprávného a ještě jednou mi řekneš těhule, tak tě ostříhám dohola a tím myslím tam dole." Varuju ho a obléknu si trenýrky. Po chvilce váhání si k sobě Feda ale přitáhnu a obejmu jej.
„Nebudu žádná máma, Fede. Nechci být máma a chci být s tebou. Chci, abys věděl, že ti věřím, jen je to pro mě těžké. Já tohle," jen s přemáháním mu ukážu svá ouška i ocásek.
„Neschovávám z rozmaru. Lidi jsou zlí."

Fed:
„Hele, ještě před půl hodinou jsi spadl do ledové vody, takže padej pod tu peřinu. Udělám jídlo a přijdu si lehnout za tebou." Nenechám se jen tak odbýt a našpulím pusu k polibku.
Ano, lidé jsou zlí, strašná pravda.
„Ale já tě ochráním a spolu ochráníme to naše malý." Nenechá mě dlouho čekat a vtiskne mi láskyplný polibek.
„Tak šup, pod peřinu, jdu vrátit tu flašku a nakrájím nám nějaké ovoce nebo chceš něco jiného? Uděláme si příjemné odpoledne."

Louis:
Nakonec jen pokroutím hlavou.
„Hlavně se mi nikde nevyvrať, ano?" řeknu s obavou a lehnu si do postele.
Už jsem klinbal, když se prohla postel a Federico byl zpět s ovocem a já se s námahou zase narovnal. Lehl si k němu a já se na něj natiskl. Ocásek i ouška nemám schované a to mne znervózňuje. Jsem na ně citlivý, co když mi... Ne. Tohle je Federico. Není to žádný zlý člověk.
Obmotám mu ocásek kolem nohy a strčím si do pusy jahodu.
„To už došla šlehačka?" řeknu zmateně jeho směrem.

Fed:
„Neboj se." Mrknu na něj a pospíchám znovu do kuchyně.
Odložím z poloviny vypitou láhev alkoholu na její místo a otevřu lednici, z které vytáhnu několik druhů ovoce a meloun.
Vše nakrájím a přesunu se zpátky za Louisem. Za svým těhotným přítelem...
Malinko mě zarazí, že má ouška venku a dokonce kolem mě obmotá ocásek.
S úsměvem sleduju, jak sní jahodu a pak zrudnu.
„Miki s Oliverem ji všechnu zabavili." Vůbec to nebylo na můj popud, vůbec ne....

Louis:
„Jak zabavili?" nechápu a sním další jahodu.
„Vždyť jsi jí kupoval hrozně moc," Zavrtím hlavou. Radši to nebudu ani řešit.
Mlčky jím a přestanu, až když už snad po páté schválně podráždí mé ucho, které se kvůli tomu samovolně cuká.
„Baví tě to hodně?" zavrčím a trochu se od něj vzdálím.
Je to otravné, on sám je teď hrozně otravný.

Fed:

„Prostě šlehačka už není..." Vůbec ji nevyplácali na šlehačkovou lázeň...
„Promiň, jen mě to fascinuje." Omluvně se na Louise usměju a radši si sednu na ruce, aby viděl, že už to snad neudělám.
Ale ono je to tak roztomilý, jak sebou cuká a jak je jemné...

Louis:
Protočím očima po chvilce jej nechám, aby mé uši prozkoumal. Při každém jeho doteku se postupně zbavuji nervozity.
Je jemný a nijak mě netahá. Pomalu se uvolňuji, až zívnu a otřu se o jeho tvář svou.
V tom se ozve zaklepání a já Federica pořádně zakryju.
Je pořád nahý a nechci, aby ho Oliver viděl.

Fed:

Aspoň nějaký projev důvěry. Dovolí mi opatrně se dotýkat jeho oušek. Trvá to jen chvíli, protože jsem náhle zakryt peřinou a do pokoje vejde Oliver.
Prvně si Louise prohlíží nepěkným pohledem a pak si asi všimne, že má ouška.
„Jo, dnes mi je omylem při pádu do vody ukázal, že je roztomilý." Vypadá to, jakoby se Oliverovi ulevilo.
„Ano, už vím všechno, co potřebuju, budu úžasný otec, že? A jak se ti vůbec líbí, jak jsem ti převychoval Mikiho?" Za to si zasloužím Louisův nechápavý pohled a Oliverovi červené tváře.
„Proč jsi za námi vůbec takto brzy přišel, myslel jsem, že končíš až později."