Kapitola osmá: Budiž Kira

Chvíli jsem se zmateně otáčela po místnosti a prohlížela si ji, rozbitá, keramická toalera, špinavé umyvadlo a vana, ta byla nepoškozená, jen trochu zrezivělá. V rozích jsem spatřila mnoho pavučin, ale žádného pavouka, což bylo štěstí. Nejvíce mě však zaujalo zrcadlo, které bylo jediné čisté. Napovědělo mi to, že zde Napoleon byl, proto byl oholený, čistý a proto také bylo čisté zrcadlo. Držela jsem se vedle něho, chvíli přemýšlela nad tím, jestli se do zrcadla podívat nebo ne, neviděla jsem sebe samotnou přes rok a bála jsem se. Nakonec mě však přemohla zvědavost, udělala jsem krok do strany a pohleděla na sebe.

Když jsem si odmyslela kruhy pod očima a popraskané, tmavé rty, zůstala špinavá, hubená holka s vlasy tak špinavými, že jsem ani nedokázala určit, či jsou hnědé, blonďaté nebo něco mezi tím. Hnědé oči ztmavly, nos byl trochu křivý, nejspíše to měla na svědomsot jedna rvačka před pár měsíci.  Dotkla jsem se kůže na krku, slabá, vytahaná z nedostatku jídla, skoro týdenní hladovka při nemoci tomu moc nepomohla.

Když jsem tak na sebe hleděla do zrcadla, musela jsem se začít porovnávat se Šifrou. On… On nežil, měl by vypadat, jako mrtvola, bledá s papírovou pokožkou, měl by mít i bílé vlasy. Ale ne, on místo toho měl pevné, šlachovité tělo, tmavě vlasy a sílu několika mužů. Nebýt značek, které se objevovaly na jeho těle, ledové pokožky a očí, byl by zářným příkladem zdravého muže, který nežije v poválečném období. Ale já? Pohled na mě byl úděsný.

Po dlouhé době, co jsem se nehýbala jsem se začínala cítit unavená, zapřela jsem se rukama o umyvadlo, sklopila hlavu a snažila se popadnout dech. Dýchalo se mi velice těžce, vlhký vzduch, ve kterém jsem cítila plíseň a rez moc nepomáhal, alespoň skrze rozbité kno dovnitř proudil vzduch, který byl cítit deštěm.

V umyvadle se válela břitva, nejdříve jsem si ji nevšimla, ignorovala jsem ji, ale pak mi to začalo být divné, nebyl rezavá, nepatřila tam a dle toho, že byla orosená a na ostří několik chloupků, pochopila jsem, že patří Napoleonovi. Proto byl oholený. Ale to vlastně nebylo vše, pod zrcadlem byl ještě položený hřeben z pevného plastu, pár zoubků mu už chybělo, ale i tak, vlasy se s ním rozčesat daly. A nůžky. V té chvíli to byl ráj. Ihned jsem do rukou uchopila nůžky, podívala se na své vlasy a bylo mi jasné, že nejhorší prameny a zacuchané vlasy musí pryč. „A beztak budu špinavá,“ došlo mi, když jsem se snažila dnutit vodu vytéct z kohoutků. Ani jeden nefungoval, zub času se na nich jistě podepsal a mě tak zkazil vidinu na osobní hygienu.

„Ale on čistý byl,“ upozornila jsem sebe samou se zamračení a vzpomínkou na Napoleona, který dokonce i voněl. Rozhodla jsem se však tento fakt ignorovat, vzala do rukou hřeben a snažila se prameny rozčesat, amrně, nešlo to, akorát jsem docílila toho, že se pár dalších zoubků na hřebeni zlomilo. Zaklela jsem, odložila naštvaně hřeben a rozhodla se z místnosti odejít, se zaksřípáním jsem otevřela dveře, naštvaně vykročila, ale další kroky mi zabránil udělat Napoleon, který se plížil po schodech s plechovými kbelíky v rukou. „Už odcházíš?“ zepta se překvapeně, pokrčil rameny a tím se snažil upozornit na kýble z kterých se kouřilo. „Na té vaně,“ hlavou poukázal zpět do koupelny, „je tam špunt. Zacpi odtok a ustup,“ rozkázal mi. Normálně bych neuposlechla, ale horká voda mi napověděla, že bych se přeci jen mohla umít. Vlezla jsem zpět do koupelny, našla gumový špunt a zadělala jím díru ve vaně, pak jsem ustoupila do mezery mezi dveřmi a umyvadlem. Napoleon prošel, vylil kouřící vodu z kýblů do vany a na patách se otočil mým směrem. „Jestli se nechceš spálit, počkej, než donesu ještě trochu studenější vody, pak tam vlez.“ Souhlasně jsem přikývla, vmáčkla se ještě více do mezery a čekala na jeho druhý příchod s další vodou.

Přišel podruhé, z dalších kýblů se už nekouřilo, vylil je do vany a odložil. Z ramene si sundal světle zelený – možná spíše žlutý – ručník a hodil ho po mne. Chytila jsem ho, ale nedokázala jsem ignorovat pach plísně, co ručník vydával. Zašklebila jsem se znechucením. „Nic lepšího tady není.“ Upozornil mě mužský hlas. Začal hrabat ve skřínce pod umyvadlem a vytáhl kus mýdla, to aspoň trochu provonělo místnost. „Musim uznat, že bývalí majitelé toho tady nechali dost, konzervy, plynový vařič, oblečení… Sebe,“ zašklebil se. Ztuhla jsem, sebe? Až po chvíli jsem pochopila, že zde zemřeli. „Chceš přinést nějaké oblečení?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď – beztak by byla kladná. Vyšel z místnosti a vrátil se do chvíle se slušnou hromádkou oblečení, nějaké bylo potrhané, ale stačilo. Kalhoty, košile, haleny, trička, mikiny, svetry, to vše jsem viděla ve změti oblečení, jak mužské, tak ženské střihy.

Napoleon se už chystal odejít, byla jsem jako na pérkách. Čekala mne koupel. Ale zstavil se, otočil na patách a ještě mě poučil. „Ta vana je docela křehká, neskákej do ni, zkus nespotřebovat mýdlo a vodu… Vodu prostě vypusť, sice ty zničené trubky docílí toho, že bude u zadního vchodu menší povodeň, ale toho si nikdo nevšimne.“ Myslela jsem si, že svoje poučky ukončil, chtěla jsem ho vyhodit, ale pak ještě začal mluvit. „A kdyby si cítila jakousi nevolnost, motání hlavy nebo potřebu zvracet… Vylez, ihned.“ Tohle mělo ještě něco společného s nemocí, z koupání, jako takového, mi nikdy špatně nebylo.

A odešel, což pro mne bylo spouštějící tlačítko. Servala jsem ze sebe propocené, páchnoucí oblečení a prstem u nohy okusila vodu. Celým tělem mi projelo teplo, takřka extáze, vlezla jsem do vany celá, voda mi sice nesahala ani po kolena, ale to stačilo. Hrubou houbičkou – kterou jsem nalezla na hraně vany, jsem ze sebe drhla špínu, pak nanesla voňavé mýdlo, opět vydrhla a vše smyla teplou vodou, která mi zahřývala tělo více, než prostý oheň.

Pak přišli na řadu vlasy, Při namočení ztěžkly, ale byl to příjemný pocit, začala jsem je drhnout mýdlem, ale přesto mi bylo jasné, že se stříhání nevyhnu, prsty se mi v cuckách sekaly, taháním jsem týrala akorát sebe samotnou. Ještě mokré vlasy jsem se je snažila rozčesat hřeben, na půl úspěšně, na půl neúspěšně. Vylezla jsem tedy z vany, uvázala si zeleno-žlutý ručník podél prsou a přistoupila k zrcadlu. Už se na mě dalo koukat lépe, opálená pokožka, ale ne tolik, jako Napoleonova, hnědé oči, křivý nos a oválné, hnědé oči. Kůže povyslá, kosti vystouplé, ale to se brzy spravilo. Do rukou jsem uchopila nůžky a vlasy začala prostříhávat. Skoro celé prameny dopadali na podlahu, ale to jsem neřešila. Snažila jsem se o to, abych vlasy měla aspoň trochu rovnoměrné, ne příliš krátké, ale ne moc dlouhé, také jsem se chtěla zbavit všech cucků a to se mi i povedlo. Mohla jsem si tedy vlasy rozčesat.

Po rozčesání jsem zjistila, že mi vlasy sahají po ramena, na zádech trochu delší a jejich barva se zdála, jako špinavá blond. Na povrchu vlasy spíše blonďaté, spodní prameny hnědé.  Poprvé jsem za dlouhou dobu byla vážně šťastná.

•••

Vybrala jsem si tmavé, teplejší kalhoty, které byli určitě ženského střihu, na to oblékla šedé tričko a nakonec ještě přes hlavu přetáhla pletený, běžový svetr. Svoje oblečení jsem hodila do vody, byla špinavá, ale lepší, než nic, vydrhla jsem ho, použila trochu mýdla, vyždímala ho a nakonec přehodila přes několik šňůr, co volně viselo nad vanou. Vodu jsem vypustila tak, jak Napoleon řekl a vydala se z koupelny pryč. Chtěla jsem zamířit zpátky do sklepa, kde se to tvářilo, jako naše ubytovna, ale zvědavost mi nedala. Otočila jsem se a pokračovala do místnosti proti dveřím, dveře zaskřípaly, protáhla jsem se úzkou škvírou, vdechla trochu prachu a odkašlala si. Byla jsem v ložnici, postel, šatník, toaletní stolek a na zdi mnoho fotek. Ještě více jich však bylo spadaných na zemi, sklo se roztříštilo všude kolem a přesto, že jsem měla pevné boty, dávala jsem pozor, kam šlapu. Začala jsem si fotky prohlížet, otírala rukávem sklo a snažila se tak poznat lidi, co tu dříve žili. Všimla jsem si muže v černém obleku a ženy v bílích šatech, nadále fotky malého, právě narozeného dítěte a dalších fotek, kde bylo dítě se svými rodiči, ale i bez. Rostlo, vyvíjelo se, jeho rodiče stárli, ale každou fotkou v nich bylo vidět, že svou dceru milují více a více. Udělal jsem krok k fotce nejvíce nalevo, ale pod svýma nohama jsem zaslechla křupnutí, zvedla jsem nohu a nakoukla, na co jsem to šlápla. Další fotka, zvedla jsem ji, setřásla ji z rozbitého rámečku a prohlížela si ji. Holčičce mohli být tři roky, usmívala se nad dortem se svýčkami. Lehce jsem se pousmála, otočila fotku na druhou stranu, jen tak. Všimla jsem si, že v rohu je něco napsaného, přimhouřila jsem zrak, ale tak dlouho jsem nic nečetla, že mě to umění pomalu opouštělo. Přečetla jsem si však čísla „2043“ fotka byla pořízena 13 let po vypuknutí války. Protože ta fotka už nikomu nechyběla, nechala jsem si ji a pokračovala v průzkumu další místnosti.

Vlezla jsem do dalšího pokoje, který jsem už rovnou odhadovala, jako pokoj holčičky a nepletla jsem se. Narůžovělé, skoro strhané tapety tapety a dětské, shnilé hračky. A Napoleon, nakláněl se nad děckou psotýlkou s ohrátkou a mělce dýchal. Co nejtišeji jsem šla za ním, ale věděla, že mě slyší, podlaha vrzala a dveře též, jen se ke mně neotáčel. Postavila jsem se vedle něho, věnovala mu krátký pohled, ale on nereagoval, díval se do postýlky a mezi prsty ruky mnul lem dečky. „Co děláš?“ nevydržela jsem a zeptala se ho.

Neopověděl, jen si povzdechnul.

„Mluv,“ tentokrát jsem poroučela já.                      

„Přemýšlím, vzpomínám… Sním,“ pokrčil nad tím rameny, přestal osahávat dečku a místo toho začal zkoumat mne. Jezdil po mě pohledem, velice nepříjemné a zastavil se u rukou, v kterých jsem držela fotku. Vzal mi ji, prohlédl si a také ji otočil. „Kira, 2043,“ přečetl i to jméno.

„Kira?“ zeptala jsem se a nakoukla Napoleonovi přes rameno na rub fotky.

„Pěkné jméno,“ povzdecl si s napřímením, vrátil mi fotku, ruce založil na prsou a začal procházet kolem místnosti. Bral do rukou plyšové medvědy, psy, panenky, ale také lehce čutnul do starého kočárku, který pokrýval rez.

„Jak si myslel to, že ten dům tady nechal i ty majitele?“ zeptala jsem se ho z nenadání.

Ztuhnul, otočil se mým směrem, další povzdech a až pak promluvil. „Když jsme se sem dostali, cítil jsem hnilobu, šel jsem do patra za nosem a na posteli v ložnici ležela tři těla, spíše už kostry. Dvě dospělá, jedno dětské. Museli se zabít… Nebo je vojáci popravili a položili do postele – to dělávali, nevím proč…“ nechápavě zakroutil hlavou.

Nelíbila se mi ani jedna možnost, ale sebevražda se mi přeci zdála milejší. Válka dorazila až sem, kde se museli ukrývat a oni to vzdali, zabili se, jako rodina.  „Pohřbil jsem je na zahradě,“ dodal Napoleon s dalším povzdechem, který mi začal lézt na mozek více, než jeho nekonečný úsměv. Který však zde skončil…

„Kira je vážně pěkné jméno…“ odsouhlasila jsem jeho přechozí slova, protože na tohle nešlo nijak reagovat než sklopením zraku. Znova jsem si prohlédla fotku a odložila ji na místo, kde malá Kira musela spávat.

„Hezčí než Napoleon,“ zahuhlal.

Zvedla jsem zrak, napadla mě pouze jedna věc, kterou bych mohla říct: „Pro holku? Ano, to je,“ zasmál se a já též.

„Jak by se ti líbilo, kdybych ti říkal Kiro?“ zeptal se z nenadání a nahrbenm jednoho obočí.

Zarazila jsem se, chvíli nad tím přemýšlela a nakonec pověděla: „Nevím, jestli by to bylo jméno, teré by mi dali rodiče,“ nepřála jsem si dostat jméno, chtěla jsem se z toho vykroutit.

„A jaké by ti dali rodiče?“ nenechal se odbít. Napoleon mne prostě chtěl pojmenovat. Pokrčila jsem rameny, netušila jsem. „Hm…“ odfrknul si, nadechl se a pokračoval v otázkách. „A jak se jmenoval tvůj bratr? Než se stal Zálohou?“ to jsem věděla, jednou jsem se zeptala Drobka.

„Sebastian,“ to jméno se mi líbilo, ale Sebastian zemřel…

„Tak proč bys ty nemohla být Kira?“ další otázka. Tentokrát jsem si povzdychla já, zaklonila hlavu a sledovala vlhký strop z plesnivou skvrnou.  Vzdala jsem to, jméno Kira se mi totiž líbilo.

„Protože rodiče jsou mrtví a nemohou mě pojmenovat,“ zkusila jsem to však naposledy.

Napoleon se zamyslel, lusknul prsty a prstem ukázal nahoru. „Ale jejich duše je se svými dětmi prý furt… Takže, jestli mají námitky ke jménu Kira, ať na mě nějakou magií shodí tenhle hnusnej strop,“ pro jistotu zvedl zrak, to aby mohl v případě nejhoršího uskočit. Ale nic se nedělo, vrátil tedy zrak ke mně, usmíval se. „Budiž Kira,“ zašklebil se.

Tentokrát jsem i ten úsměv oplatila a to jsem Napoleonovy úsměvy prostě nenáviděla. „Budiž,“ odsouhlasila jsem to.

- - - - - - - - - - - - - - - - 

Je až nespravedlivé, že některé kapitoly se píšou sami a některé horko-těžko dostávám na minimální délku tří stran...