~~~ State Champs - Secrets ~~~

„Proč vše naše setkání, končí mým zraněním," jeho hlas rezonoval v jeho hrudi tak, že rozechvěl každý nerv v mém těle. A to hlavně asi proto, že jsem na něm stále ležela. Jeho dlaně mě nadále pálily na bocích. Mé ruce byly na již zmíněné hrudi. Kolikrát, že jsem ho už viděla bez trička? Cítila jsem pod kůží na mých prstech tlukot jeho srdce a taky vlhkost, až teď jsem si všimla, že byl celý orosený.

„Proč jsi mokrý?" vypadlo ze mě. Měla jsem chuť si jednu vrazit. Proč jsi mokrý? Co je to za otázku? Zírala jsem, jak se jeho rty roztáhly do pobaveného úsměvu.

„Běžel jsem, dokud jsi mě tedy nesrazila k zemi," prozradil mi.

„Nesrazila bych tě, kdyby ses znenadání nezastavil přímo přede mnou," postěžovala jsem si. Až teď mi došlo, jak blízko od sebe jsou naše obličeje. Bylo uklidňující vidět ty jeho ledově modré oči, takhle detailně. Uvědomila jsem si, že ke mně i normálně promluvil, a jeho výraz konečně, aspoň na chvíli roztál. Mě se v hrudi rozlilo příjemné teplo. Moje dlaně ještě stále spočívaly na jeho tvrdé hrudi, na dotek byla neuvěřitelně hladká a teplá. Možná se mi to jen zdálo, ale jeho srdce bilo o něco rychleji, stejně tak jako moje. Nemohla jsem odtrhnout oči od jeho obličeje. Byla jsem omámená jeho krásou a nezáleželo na tom, kolikrát jsem ho už viděla. Vždy jsem musela bojovat s touhou se ho dotýkat.

„Jak dlouho na mě ještě budeš ležet?" zeptal se polohlasně, asi po půl hodině, kdy jsem si hověla na jeho příjemně pevném těle. Rozšířila jsem oči v ohromení a pak zrudla až po kořínky vlasů. Rukama jsem se zapřela o jeho hruď, abych se mohla zvednout. Nutno dodat, že s kolečkovými bruslemi na nohách to není žádná sranda. Sklouzla jsem trochu na stranu jeho těla a snažila jsem se vytáhnout nahoru, ale nohy mi podjely.

„Pozor na..." vyjekla v panice Aden, ale to už jsem kolenem přistála jen pár milimetrů od jeho rozkroku. Celá jeho osoba se napjala, čekající bolest, když se nedostavila, zhroutil se zpět do lehu a úlevně vydechl. „Málem si mě připravila o moje mužství!" vyjel znenadání. Já měla co dělat, abych se nezhroutila zpět na něj, jelikož moje koleno bylo stále rozpláclé na tvrdé zemi a zatraceně to bolelo. Už jsem chtěla vykřiknout, že mi je to úplně jedno, ale udržela jsem se. Odstrčila jsem se ještě jednou a odvalila se od něj, přičemž jsem skončila na zadku vedle něj.

Posadil se do sedu vedle mě a kontroloval, zda je jeho, jak říkal, mužství, celé. Odvrátila jsem od něj zahanbeně oči, místo toho jsem se podívala na svoje poraněné koleno. Dopadla jsem na něj celou svou vahou. Zasykla jsem bolestně, když jsem se dotkla tvořící se modřiny v díře na legínách.

„Jsi v pořádku?" ozval se. Ani jsem se na něj nepodívala.

„Ne, ale tvoje chlouba to jistě přežila ve zdraví," vyprskla jsem sarkasticky. Zaslechla jsem, jak se pobaveně zasmál. A pak vyskočil na nohy.

„Naštěstí ano. Ještě s ní mám velké plány," prohlásil, když jsem k němu zvedla hlavu. Natahoval ke mně ruku, aby mi pomohl se vytáhnout zpět na nohy. Měla jsem chuť ho poslat do háje, ale spolkla jsem svoji pýchu a nechala si pomoci. Zapřel svoje chodidla o moje brusle, aby mi to znovu nepodjelo a lehce mě vytáhl vzhůru.

„Víc už mi o svých plánech prosím neříkej," zahučela jsem, když už jsem zase stála ve vzpřímené poloze. S bruslemi na nohou jsem teď sahala po Adenovo čelo, takže jsem byla skoro stejně vysoká.

„Jsi si jistá?" zavtipkoval. Zamračila jsem se na něj, ale byla jsem potěšená, že se vrátila jeho hravost a dlouho jsem se mračit nedokázala. Na rty se mi dral úsměv, který jsem prostě nedokázala zastavit, tak jsem od něj odvrátila hlavu a snažila se najít, kam odlétla moje sluchátka, po té srážce. Aden si odkašlala a já se na něj obrátila, když jsem viděla, že mi je podává. Zamumlala jsem, děkuji a snažila se pohledem nesklouznout na jeho holou hruď.

„Kde ses tu vzal?" zeptala jsem se. Tohle nemůže být náhoda, že jsem na něj jen tak narazila. Přímo doslovně. Pozvednul obočí a díval se na mě, jako kdybych byla padlá na hlavu.

„Bydlím kousek odtud a běhám kolem pláže skoro každý den," vysvětlil a já si vzpomněla na to, kde přesně bydlí. Sakra! Úplně jsem na to zapomněla.

„Aha," vydechla jsem.

„A co ty tu? Netušil jsem, že jsi nadšenec do ježdění a nevyhýbání se překážkám," schválně si do mě rýpnul. A tady je Aden, kterého znám a který se na celý týden ztratil, i přesto že bych se měla naštvat, nedokázala jsem to. Koutek úst mě zradil a zkroutil se směrem vzhůru.

„Dám ti radu, příště se nezastavuj uprostřed cesty, už sis těch srážek užil dost," mrkla jsem na něj a objela jeho postavu. Vydala jsem se na cestu zpět tam, kde parkovalo moje auto. Chvíli jsem jela jen tak sama, dokud se vedle mě neobjevil klusající Aden. Málem jsem zaškobrtla a svalila se na zem. Vrhla jsem na něj znepokojený pohled, ale dál si hleděla tratě přede mnou. Poslední po čem teď toužím, se před ním ještě jednou ztrapnit a složit se mu k nohám.

„Nevypadáš moc jistě, není divu, že jsi mě vzala dolů sebou," zkonstatoval po chvíli ticha. Jeho přítomnost mě znervózňovala, tudíž se mi opět rozklepala kolena.

„Koukám, že se ti vrátila provokativní nálada. Už jsi mě přestal ignorovat?" zahučela jsem rozechvěle.

„Nikdy jsem tě nepřestal ignorovat, jen jsem ti poskytoval prostor, o který jsi mě žádala," pronesl naprosto vážně. Ohromeně jsem k němu k němu zvedla oči, když jsem v těch jeho spatřila bezmeznou upřímnost, tak to semnou zamávalo, že jsem zapomněla na to, že nadále jedu na kolečkových a ztratila tak soustředěnost. Jedno z koleček se muselo zachytit ve výmolu, který jsem přehlédla, a už jsem letěla směrem dolů. Ale dřív než jsem mohla políbit zem, omotaly se kolem mého pasu silné paže a já byla zachráněna. Lehce mě vyhoupnul zpět nahoru, přičemž mě nadále držel a tisknul k jeho horkému tělu. Položila jsem ruce na jeho svalnatá ramena a zírala do ledově modrých očí.

„Díky," zamumlala jsem. Jeho výraz byl vážný, zkoumající můj výraz, hladící křivky mého obličeje, končící svoji cestu na mých rtech. Na sucho jsem polkla a roztávala v jeho objetí. Pak mě ale propustil a o krok ustoupil. Zklamaně jsem vydechla.

„Měla by sis je už sundat. Soudím, že jsi už dlouho nejezdila, jsi moc unavená," poradil mi a já se přistihla, jak ho bez otázek poslouchám. Dojela jsem na nedalekou lavičku a sundala z nohou brusle. Úlevně jsem si oddechla a vytáhla z malého batůžku žabky. K mému autu to byl ještě pořád kousek, ale dojít to bude lepší, než si na cestě ta vážně něco zlomit.

„Jakou zmrzlinu máš ráda?" zeptal se mě, když jsem byla hotová. Nechápavě jsem na něj zamrkala a on ukázal na stánek s občerstvení.

„Pistáciovou," řekla jsem a on se jen usmál tím svým typickým úsměvem. Když jsme došli ke stánku tak mi k mému překvapení doopravdy koupil zmrzlinu. Nezáleželo na tom, že se blížila zima. Zmrzlina se dala jíst kdykoliv. Tím víc, když vám jí nabízí kluk, jako byl Aden. Sám si objednal asi šest kopečků, které teď přetékaly přes obrovský kornoutek.

„Vážně?" zírala jsem na něj, jak bojuje se svým nákladem. Zmrzlina rychle roztávala a on si každou chvíli olizoval ruce, přičemž jsem od něj nemohla odtrhnout zraky. Sama jsem se divila, že jsem ještě do ničeho nenarazila.

„Nikdy se nedokážu rozhodnout jen pro jednu příchuť," ospravedlňoval se. Kriticky se podíval na moji netknutou zmrzlinu, úplně jsem na tu svou zapomněla, při tom, jak jsem na něj opět civěla. Rychle jsem se pustila do olizování lepkavých zelených cestiček a užívala si chladivou dobrotu. Přistihla jsem ho, jak mě pozoruje, to by nebylo zas tak divné, kdyby jeho ledové oči neroztály a neztmavly na modř večerní oblohy. Už jsem u něj tenhle pohled viděla. Vzpomínky na chvíle u něj doma, se ke mně vrátily, ještě živější. Cítila jsem, jak se mi vnitřnosti zkroutily vzrušením, jen díky jeho pohledu. Dokud jsem nezahlédla jeho nos. Pak jsem vyprskla smíchy. Nechápavě se na mě zamračil. Celá špička jeho nosu byla pokrytá štědrou dávkou lepkavé hmoty. Vypadal roztomile, jako malý kluk, který právě objevil zázraky zmražených sladkých pochutin.

„Co je?" zabručel.

„Máš tady..." ukázala jsem na jeho obličej, pak jsem ho rukou zastavila v chůzi. Přistoupila jsem k němu blíže, přičemž dokonale zkameněl a pozoroval moje počínání. Zvedla jsem ruku k jeho tváři a pak palcem jednoduše setřela sladkou šmouhu z jeho nosu. Dívala jsem se do jeho dech beroucích očí, když jsem vložila palec do svých úst a jazykem ho očistila. Pak jsem se od něj odtrhla a znovu se vydala na cestu.

„Tak teď jsi úplně „omamkovala"," sdělil mi, když mě znovu došel.

„Cože jsem?"

„"Omamkovala", to je to co jsi udělala. Tohle dělají jen mamky," významně na mě zamrkal a já na něj chvílí civěla, jak na magora. Pak jsem znovu propukla ve smích. Kdyby jen věděl, co se mi honilo hlavou, když jsem to udělala. To by vážně žádná mamka neprovedla.

„Myslím, že ti díky té zmrzlině zamrznul mozek," poklepala jsem si na spánek a dala se do zbytku svého mraženého, skoro už rozteklého potěšení. On už byl se svým hotový. Když i já jsem dojedla, uvědomila jsem si, že mě nadále doprovází k mému autu.

„Nemusíš chodit až k mému autu, nechci tě drže od tvého běhu," řekla jsem najednou nervózně. Upřel na mě svůj pohled.

„Poběžím pak od tvého auta, musím se ujistit, že už tě nepostihne žádná pohroma, po cestě k němu," utahoval si ze mě.

„Většinou jsi to ty, kterého postihne pohroma," oponovala jsem.

„A kdo za to po většinu času může?" provokoval nadále. Pevně jsem opětovala jeho pohled.

„Co tím, chceš jako říct?" přimhouřila jsem na něj oči a on se jen zasmál.

„Tím chci říct..." naklonil se ke mně, během naší svižné chůze. „Že z nějakého podezřelého důvodu jsi vždy v okolí, když se mi něco stane," dodal, čímž mě dokonale dostal.

„Nemůžu za to, že jsi nemehlo a že přitahuješ potíže," vyprskla jsem pobouřeně a jeho to náramně bavilo. Špatné bylo, že byl jeho smích nakažlivý. Nemohla jsem jinak, než se k němu přidat. Copak se na něj nemůžu zlobit, bez toho, aby mě hned neobměkčil. Když jsme se uklidnili, už jsme došli k mému autu.

„Děkuji za doprovod a za to auto. Jezdí bez problémů," zamumlala jsem rozpačitě, když jsme se zastavili na parkovišti.

„Bylo mi potěšením v obou případech, Chelsea," pověděl mi hlubokým hlasem. Milovala jsem, když používal moje jméno tak často a teď jsem ho slyšela mluvit ke mně, po tak dlouhé době. Užívala jsem si to. Věnovala jsem mu vřelý úsměv, když jsem postřehla nádech ohromení v jeho očích, které však rychle zamaskoval a taky se na mě usmál.

„Chci se ti omluvit za svoje chování... já..." nevím, co mě to najednou popadlo, že jsem se mu začala omlouvat, přestala jsem, když stáhnul obočí. Zvedl ruku, aby si prsty prohrábnul černé vlasy, které jsem tak zbožňovala. Pohledem jsem následovala jeho pohyby.

„Nemusíš se omlouvat, Chelsea. Neměl jsem na tebe tlačit, nic mi do toho není. Musím respektovat tvoje přání. Já bych se měl omluvit," promluvil tiše. Znovu jsem na něj musela zírat s otevřenými ústy, ale pokaždé když něco vyšlo z těch jeho, dokonale mě zaskočil. Nikdy bych nečekala, že by to opravdu vzdal.

„Můžeme být přáteli," vyhrkla jsem, i když ani to by nikdy nemohlo fungovat. Co to tu sakra dělám?

„Já už ti jednou řekl, že to by mezi námi nevyšlo," řekl nahlas slova, která jsem si myslela, pak ke mně přistoupil o kousek blíž, tak že jsem cítila teplo stoupající z jeho těla. Málem jsem se zalkla, když jsem se pokoušel dýchat stejně tak, jak před minutou, když nebyl tak blízko.

„P... proč?" zakoktala jsem. Proč moje tělo reagovalo takhle, když se mě ještě ani nedotknul. I když to vypadalo, že to bylo rozhodně něco, co chtěl udělat, ale nepřekročil tu hranici. A já se musela držet, abych to neudělala za něj.

„Protože chci víc. Chci tě celou a se všemi tvými tajemstvími a myšlenkami," jeho sladký dech ovanul můj obličej, mohla jsem se na něj jen omráčeně dívat a užívat si jeho žádoucí pohled. Jenže pak o krok ustoupil a napětí se uvolnilo. „Ale to ty nechceš. Takže se uvidíme zase na zkoušce," dodal a pak se dal do běhu. Byl pryč tak rychle, že jsem mi chvíli trvalo, než mi došla všechna jeho slova do zamlženého mozku. Otřásla mnou vlna nenaplněné touhy.

Omámeně jsem se svalila do svého auta a frustrovaně v dlaních drtila kolo volantu. On nemá ani tušení, jak moc chci, to co on. Vím, že má svoje tajemství a minulost, kterou jsem tak moc chtěla odhalit, ale jak od něj můžu něco takového čekat, když nejsem ochotná udělat ten stejný krok. Oba jsme se snažili udržet ty hradby kolem nás, snažící se nabourat se do nich navzájem, ale takhle to nefunguje.

Musím se dát dohromady.

Musím si uvědomit, co chci víc. Nechat si svoji minulost pro sebe, nebo jeho.

Nastartovala jsem svoje auto a vydala se taky domů. Byla jsem plně ponořena do svých myšlenek, dokud jsem nedojela k sobě před dům, kde už jedno auto parkovalo. Podívala jsem se k domu, kde na vstupních schodech seděla moje dvojčata. Ještě si nevšimli mého příjezdu a o něčem živě diskutovali. Nějak jsem tušila, že to beze mě dlouho nevydrží a ukáží se dnes, nebo zítra. Byli rychlejší, než jsem předpokládala. Vyskočila jsem z auta ven a vyšla jim vstříc.

„Kriste! Co se ti stalo?" vyjekl Landon, jako první, když mě uviděl, jak k nim kráčím. Zmateně jsem se na sebe podívala. Zapomněla jsem na díru ve svých legínách a modrou modřinu, ale nic jiného na mě špatného nebylo.

„Za prvé, nejsem Kristus a za druhé, nic jen jsem spadla na kolečkových bruslích," pozvedla jsem boty na kolečkách výše, aby jim to neuniklo.

„Chelsea, tvoje vlasy vypadají jako otep sena a na svetru máš nějakou zelenou hmotu, radši ani nechci hádat, co to je," podotknul Brandon. Moje volná ruka vylétla k mým vlasům. Vyšla jsem rychle po schodech do mého domu a zastavila až u velkého zrcadla ve vstupní hale. No moje vlasy byly trochu víc rozevláté a zacuchané a svetr jsem měla celý potřísněný zmrzlinou. Zhrozila jsem se, že mě Aden takhle viděl. Zasténala jsem a hodila brusle do rohu místnosti.

„Ale jinak vypadáš sexy, jako vždy," dodal Landon, když i se svým dvojčetem zavírali dveře. Věnovala jsem mu suchý pohled a šla se pokusit smýt lepkavý flek z mého topu.

„To je ten svetr, co jsem ti věnoval? Prosím neříkej, že to zelené je..."

„Uklidni se, je to jen zmrzlina, co si sakra myslíš, že jsem, čuník?" utnula jsem Brandonovu tirádu. Oba dva se teď rozvalovali u kuchyňského stolu. Když jsem skončila se snažením dostat zmrzlinu dolů, byla jsem skoro celá mokrá. Otočila jsem se na ty dva a ruce si zapřela o boky.

„Takže... už s námi zase komunikuješ?" začal Landon a zkoumavě si mě prohlížel. Přemýšlivě jsem si poklepala ukazováčkem na bradu.

„No jelikož jste se mi bez dovolení nasáčkovali do domu, tak mi asi nic jiného nezbyde, že?" připustila jsem a dívala se, jak se jim na obličejích objevují děsivé úsměvy. Vyvalila jsem na ně oči, když ke mně oba přiskočili a začali mě dusit v jednom z těch jejich pověstných twin objetí.

„Ok, rozmyslela jsem si to," zaskuhrala jsem, ale odpovědí na to mi bylo další zmáčknutí, přičemž mi málem vylezly oči z důlků. „Nemůžu dýchat," zasípala jsem a oba se ode mě naráz odtáhli. „Mimochodem, to že s vámi zase mluvím, neznamená, že ještě stále nejsem naštvaná," zaprskala jsem a pozvedl bradu o něco výše. I tak mi to nepomohlo, jelikož mě oba nadále převyšovali.

„Ale no tak, už jsme se oba aspoň milionkrát omluvili," snažil se Bran znovu. Zamračila jsem se na něj a on trochu zrůžověl ve tvářích.

„Chci, abyste mi oba něco slíbili," oba jsem je popadla za ramena a usadila je před sebou. Dívali se na mě, jako kdyby se schylovalo ke katastrofě.

„A co přesně," zeptal se Landon na oko vyděšeně.

„Necháte Adena na pokoji. Vím, že jste s ním museli mít nějaký tajný chlapácký rozhovor. Nechte ho být kluci. Vím, že máte starost, ale v téhle celé záležitosti je mnohem víc, než si umíte představit," chtěla jsem jim jen říct, aby ho nechali, ale ostatní ze mě vyšlo tak nějak samo.

„Co přesně tím myslíš?" zajímal se Bran. Oba se tvářili vážně, až skoro úzkostlivě.

„Prvně slibte, že ho necháte na pokoji," víc než na kohokoliv jsem mluvila právě k Branovi, jehož výraz se změnil na zarputilý. Landon do něj šťouchnul, ale Brandon se ještě víc zakabonil. Pevně jsem se mu dívala do očí a čekala na jeho reakci.

„Já proti němu vlastně nic nemám. Slibuji, že ode mě nedostane do držky, když se na tebe byť jen podívá," mrknul na mě Landon a já jen zavrtěla hlavou. Brandon byl nadále ticho.

„Brane?" dorážela jsem.

„Ok, ale jestli ti ublíží, beru si to privilegium ho zmlátit na hromadu," zahučel na půl úst. Chtěla jsem, aby nad Adenem nevisela žádná hrozba zmlácení, ale podle toho, jak odhodlaně se Bran tvářil, jsem si uvědomila, že víc z něho nedostanu.

„Dobře, to bychom měli," rozhodila jsem ruce potěšeně.

„A teď nám už povíš, co myslíš tím, že je v tom víc, než si umíme představit. Zní to fakt tajemně," Landon si nadšeně poposedl na svém místě a já ztěžka polkla. Je to tajemné a už teď jsem cítila, jak se mi stahují útroby s nadcházejícího rozhovoru. Už nebylo cesty zpět. Vyzvala jsem je, aby mě následovali do salónku, kde jsem se mohla pohodlně posadit. Vzpomínky dýchali z každé zdi tohoto domu, kdybych jim jen mohla ukázat, co jsem zažila. Když jsme byli všichni usazení, hledala jsem správná slova k tomu, abych mohla začít. Roztřeseně jsem si prohrábla rozčepýřené vlasy.

„Chels, zase vypadáš, že se brzy sesypeš," promluvil Lan tiše.

„Ne nesesypu, jen musím najít odvahu," ujistila jsem je úsměvem, ale sama jsem si nebyla jistá, jak tohle dopadne. Nádech, výdech.

„Aden je Damon," vyhrkla jsem. Dívala jsem se, jak na mě oba dva vyvalili oči v šoku. Pak mi došlo, co jsem řekla. To by mohlo být dosti zavádějící. Landon už otevíral ústa, aby něco řekl, ale předběhla jsem ho.

„To vyšlo ven špatně... sakra já nevím, kde začít, abyste si nemysleli, že jsem se zbláznila," zamumlala jsem skoro jen sama pro sebe. Viděla jsem, jak si vyměnili pohledy. Ok, možná už je pozdě, na to zachránit situaci.

„Děj si načas," odkašlal si Bran, ale už netrpělivě poklepával nohou, v náznaku, že chce vědět víc.

„Zapomeňte na to, co jsem řekla. Damon není Aden. Chci říct... vypadají úplně stejně, ale není to jedna a táž osoba,"

„Snažíš se nám tu teď říct, že Damon má dvojče a tím je Aden?" vykřikl Landon vzrušeně. Sakra!

„Ne," zasténala jsem. „Dobře, poslouchejte a nepřerušujte mě, dokud neskončím," zavelela jsem.

„Damon, který mi zlomil srdce, který už tu není, umřel... před hodně dlouhou dobou, ale když jsem se sem přestěhovala, tak se stalo něco neuvěřitelného. Nebudete mi to věřit, ale musíte..." a pak jsem jim pomalu řekla všechno, úplně od začátku. Snažila jsem se ignorovat jejich zmatené výrazy, které se s postupem času, kdy se moje povídání vygradovalo až do konce, změnilo na starostlivé a nedůvěřivé.

Jenže pak, když jsem se dostala k části, kdy jsem se musela s Damonem rozloučit a moje hrdlo se nebezpečně stahovalo, jako kdyby se v nich něco zlomilo. Jejich obavy se sice prohloubily, ale potom, co se na sebe navzájem podívali a poté na mě, bylo jasné, že mi věří.

„... a pak byl pryč a nikdy se tu neukázal. Byla jsem troska, která sice dokázala chodit, mluvit a bavit se... ale uvnitř mě něco chybělo. Ale to vy už víte, když jste mě poznali a Liz s Chrisem odejeli pryč, se to ve mně všechno nahromadilo... nikdy vám nebudu moci dost poděkovat, že jste mě z toho bahna vytáhli," ukončila jsem svůj monolog a zírala na svoje spojené ruce v klíně. Klouby byly bílé, jak křečovitě jsem je tiskla.

„Je to pravda?" vydechnul Bran, nedivila jsem se jeho šoku. Jen jsem přikývla. Pak se pohovka vedle mě zhoupla, jak tam přistál Lanův zadek.

„Věříte mi? Nemyslíte si, že mi přeskočilo?" zeptala jsem se šeptem.

„Sakra, každý by poznal, že sis tohle právě nevycucala z prstu. Pojď sem," stáhnul mě k sobě na hruď a já se nechala obklopit jeho uklidňující aurou.

„Jen jedno stále nechápu. Říkala jsi, že jste se milovali. Proč to kouzlo nefungovalo, proč tu nezůstal?" zamumlal Bran, když jsem se odtáhla od Landona. Díval se na mě s jasnou otázkou v zářících očích. Vzpomněla jsem si sama na sebe, když jsem to ještě nechápala. Nechtěla jsem pochopit, že mi jej osud bere i přesto, že jsme si navzájem vyznali lásku. Nemohla jsem se přesto přenést, ale ví jaká je pravda. A ta mě praštila do obličeje ten den v knihovně, pak po tom závodě a poté při všech dalších příležitostech, kdy jsem se setkala s Adenem tváří v tvář.

„My dva jsme spolu vůbec neměli být. On patřil Elizabeth, ne mě," vysvětlila jsem tiše.

„Sakra, teď se ani nedivím tomu, jak špatně jsi na tom byla," zamručel Lan nespokojeně.

„Je mi to líto," přidal se Bran. Oba vypadali otřeseně. Chvíli jsme tam seděli v tichosti, každý z nás vstřebávající nové informace. Brandon byl první, kdo se probral, tížila ho další otázka. Stáhnul obočí a zaměřil se na mě.

„A jak s tím vším souvisí Aden?"

„Víte, že já jsem Elizina reinkarnace..." začala jsem. Oba mi viseli očima na mých ústech. „Aden je Damonova,"

A/N

Ok a tady to máte!

Pevně doufám, že Vás interakce mezi Adenem a Chels na pláži pobavila. 

Protože mě to bavilo psát :D

Jaká je Vaše oblíbená zmrzlina?:D

Každopádně všichni jsou rádi, že si Aden uchoval svoje mužství nedotčené a že mu ho Chels nerozdrtila kolenem :D A že zachránil Chels před dalším jistým pádem:D

Už jsem se zmiňovala, jak já tuhle možnost, přidávat gify atd v textu miluji? :D 

Mimochodem blížím se k jedné důležité části knihy!! :))

A doufám, že jsem některé potěšila tím, že to Chels konečně vyklopila klukům...  jen aby bylo jasně, nevěřili jejímu příběhu od začátku, ale když se dostala k části, kdy se s Damonem loučila před tím než se vypařil... musíte uznat, že tohle byste jí uvěřili i Vy... kort, když byste ji znali tak jako dvojčata! Což Vy ji znáte! 

A hlavní je, zase spolu mluví! 

BTW moc děkuji za komenty u minulé kapitoly, která byla jak jsem řekla taková... emočně vypjatá, ale odpočinková! A vy jste i přesto pochopili, proč jsem to musela udělat! Už jsem Vám řekla, jak moc Vás zbožňuji??

Cuz I do!

Ok těším se na Vaše comments a votes !

Makes me very happy!

love ya!