Potetovaná – bloncka8 LeHka_
Průměr bodů: 4.8

Žiju v době, kdy lidé pochopili, že demokracie nemá smysl. Podle hlavních představitelů státu svobodná volba člověka vedla vždy k nenávisti a válkám. Proto se rozhodli, že každému občanovi nad devatenáct let, bude vytetováno speciální tetování. Toto tetování bylo ale vynalezeno ze speciálního materiálu tak, aby dokázalo ovládnout mysl.

Každému dospělému se na předloktí třpytí stříbrným inkoustem nápis s jeho iniciály a určeným povoláním. Tatéři danému člověku píchnou do žíly inkoust, který sám rozpozná dovednosti a povahu osoby, vytvaruje písmena a roztřídí ho tím tam, kam patří.

A mě Soudný den čeká zítra. Sedím na zídce plotu před mým rodným domem a nevím, jestli se zítra budu moct vrátit nebo mě převelí pryč. Nevím, na co se hodím a na jaké povolání mě volba inkoustu předurčí. Máchám rádoby klidně nohama tak, jak jsem to dělávala, když jsem byla malá a dívám se na svou kamarádku, která má to štěstí, že je o rok mladší a čeká ji ještě chvíle svobody.

„Slyšela jsi o tom, že když uděláš, co nemáš, tak tě ten inkoust může zabít?" zeptá se napůl vyděšeně a napůl ve zvědavosti kamarádka. Vím to, dokonce jsem to i viděla. Pokud chcete udělat něco proti systému, inkoust z tetování se automaticky otočí proti vám. Snaží se ovlivnit vaše myšlení tak, jak si představitelé přejí a pokud se snažíte bránit nebo provedete něco neodpustitelného, tetování vás bez milosti popraví.

Vzpomínám si na to, když jsem spatřila toho muže, jemuž se to stalo. Stříbrná barva se mu prolila žilami a vypadal jako porostlý zářivými kořeny stromů, které ho svíraly více a více, až se zhroutil k zemi. Vypadalo to skoro krásně, kdyby to nebylo tak děsivé.

„Jo, něco málo jsem o tom zaslechla, mám z toho strach," špitla jsem k ní tiše.

„Jestli to tetování nechceš, máš pořád ještě možnost útěku," zasmála se vlastnímu vtipu, ale mně to vtipné nepřipadalo. Ona se na tetování těší, bere to jako osud a že to tak má být. Já ho ale nechci.

„No jo, promiň, raději už půjdu, ať jsem na zítra připravená. Snad se ještě uvidíme," zašeptám směrem k ní se slzami v očích a nechám se od ní obejmout. Smutně se s ní rozloučím a pozoruju jí do té doby dokud nezmizí za rohem ulice. Vím, že jsem ji viděla naposledy.

Rozejdu se směrem do svého pokoje a cestou se rozloučím se svými rodiči s tím, že už jdu spát a ráno půjdu do Síně dřív než vstanou. Neobejde se to bez slz a srdceryvných vzlyků. Celá rodina mi přeje štěstí a doufají, že mě nevidí naposledy, kvůli tomu, že bych byla převelena na nějaké vzdálené místo.

Když konečně zabouchnu dveře svého pokoje, zhroutím se nešťastně na postel a  usnu. Probudím se až kolem půlnoci. Vzpomenu si na to, co mi Linda odpoledne řekla o útěku. Náhle mě popadne pud sebezáchovy a rychle popadnu velkou tašku přes rameno. Nahážu do ní všechny věci, které bych mohla na útěku potřebovat a v kuchyni k nim ještě přidám nějaké zásoby jídla.

Vyběhnu ven směrem k lesu. Nenechám ze sebe udělat potetovanou loutku, řeknu si odhodlaně sama pro sebe v duchu. Hranice jsou jen 10 kilometrů vzdálené. Les je sice střežený, ale uznám, že o půlnoci temné noci mě nemůžou najít.

Přebíhám potichu od stromu ke stromu a skrývám se za jejich kmeny. Když už začínám mít strach, že se přes hranice nestihnu dostat, protože se začíná rozednívat, les se přede mnou rozestoupí a ukáže se mi nádherná louka , na jejíž druhé straně se třpytí plot z mříži. Sama pro sebe se zaraduju, protože půjde krásně přelézt na druhou stranu. Svobodu už mám na dosah ruky.

Potichu se zasměju a rozhlédnu se důkladně všude kolem sebe. Vší rychlostí, kterou dokážu vyvinout, se rozeběhnu směrem k plotu. Metry ubíhají a naděje na záchranu stoupají.  Natáhnu ruku před sebe a už na koncích prstů cítím ledové železo, když v tom mě někdo prudce zatáhne za culík a podrazí nohy. Padnu na kolena a před očima se mi zatřpytí injekce se stříbrnou tekutinou. Než se stihnu nadechnout nebo cokoliv říct, cítím, jak mi ostří jehly probodne jemnou kůži na krku.