Poslední den - aiwiiwa1 petronella0writing
Průměr bodů: 4.5

Dnes nadešel den D, kdy se všechno změní až od samotných základních kořenů lidstva. Změní se naše životy a vnímání světa, náš přístup k němu. Obměna pohltí i povinnosti, principy, priority. Změny bývají většinou k lepšímu, ale tohle bude změna nechtěná, dlouho odkládaná a negativní. Je to jedna z těch změn, které byste se nejraději ani dožít nechtěli. V roce 2012 se lidé obávaly předpovězeného konce světa, který nenastal. Ale teď, v roce 2022, se obáváme dnešního dne, kdy nás má pohltit nekončící temnota.

„Mami, je pravda, že se to stane dneska?" zeptala jsem se své milované maminky, zatímco jsem pohledem pročesávala rozzářenou denní oblohu. Nevěřila jsem, že ji dnes mám vidět naposledy.

„Říká se to, ale já tomu nevěřím," vyšlo z jejích úst, když mě postřehla, jak se na ní s obavami v očích dívám. Chtěla mě uklidnit, a chtěla tak uklidnit i sebe samotnou. „myslím, že jsme někde udělali stejnou chybu, jako tenkrát Mayové při sepisování jejich kalendářních cyklů. Pamatuješ? Kdyby tenkrát měli pravdu, dnes bychom tu nebyli. Určitě se kosmické lodě ve vesmíru taky přepočítaly. Prostě se lidi zase spletli."

Cítila jsem z ní nervozitu, když mě pevně obejmula. Sama o svých slovech nebyla pevně přesvědčena. Jejím slovům neodpovídaly ani naše zásoby, které už dobrých pár měsíců shromažďujeme. Před čtvrt rokem vypuklo naprosté šílenství - lidé se snažili se zabezpečit na horší dny, týdny. Na horší měsíce, roky. Celé mi to připomínalo tu frašku s epidemií coronaviru v roce 2020, kdy obchody byly vyrabované a lidé zapomněli na soudržnost a ohleduplnost k druhým.

Až do dneška se lidé volně pohybovali po ulicích, pořádali grilování s přáteli, dlouho do noci posedávali na terasách, popíjeli vinnou révu, přejídali se uzenin, cestovali a jezdili na výlety. Všude ve městě zněl smích a zábava. Ale dneska mi naše ulice, ve které žijeme, připomíná město mrtvých. Všechna auta jsou zaparkovaná v garážích. Domy jsou zamknuté na petlici a přes okna staženy žaluzie. Jako by platilo, že když vy nevidíte zlo, tak zlo nevidí vás.

Ani naše rodina nebyla výjimkou. Chtěli jsme náš poslední den strávit jako rodina. Společně. I když jsme moc nevěřili zprávám a informacím od vlády, kterým se nám dostalo, nechali jsme se strhnout davem a pro jistotu jsme se na dnešní den D pořádně připravili. Odhadem jsme měli ve špajzu zásoby konzerv, těstovin, mouky a droždí tak na čtvrt roku. Garáž byla plná kanystrů nafty do auta. Nemohla jsem si nevšimnout, že si taťka obstaral zbrojní pas, koupil si zbraň a náboje, hodně nábojů. To byly naše zásoby pro tříčlennou rodinu na tři měsíce. A pak se uvidí.

Na to, že mi rodiče říkají, že dnešní zkáze nevěří, byli na ni až moc připraveni. Ve skutečnosti věřili, že se nezadržitelně žene temná doba, které je třeba čelit.

„Vítejte v našem živém zpravodajství. Ručička na hodinách ukazuje krásných sedm hodin večer. Podle předpovědi nám jakožto lidstvu zbývá pouze jedna hodina denního světla, než se ponoříme do temného období," Mladá reportérka si nesměle utřela kloubem ruky stékající slzu. Plakala. Plakala, protože v poslední hodině světla nemohla být se svojí rodinou. Nemohla s nimi prožívat těžkosti poslední hodiny. Musela sedět v prázdném nahrávacím studiu a informovat nás o každých podstatných novinkách, které ji zašlou, aby je předčítala jako cvičená opička.
„vyzívám Vás k trpělivosti a laskavosti. K uvědomění toho, co jste stihli prožít ve svobodě, která za tak krátkou chvíli zanikne." Ta si chudák asi vytáhla Černého Petra, když tam musí být, napadlo mě, když televize zčernala ve znamení krátké přestávky s časovým odpočtem posledních slunečních paprsků. Na obrazovce se uprostřed tyčil aktuální čas a pod ním jednoduchým, neveselým a nijak zdobným písmem stálo: POSLEDNÍ ZÁPAD SLUNCE BEZ DALŠÍHO VÝCHODU.

Poslední hodinu světelného období jsme strávili sledováním odpočítávání na obrazovce. Byl to zvláštní pocit, nevědět, co bude a co přijde. Jestli vůbec něco.

19:55 - vysílání se opět přesunulo do studia. To bylo prázdné. Reportérka nejspíš utekla domů za svojí rodinou.

„Víte, že vás mám oba ráda, že jo? Ať se stane cokoliv." Rozplakala jsem se svým rodičům, když mě každý objal z jedné strany na gauči, na kterým jsme seděli. Nebylo jasné, jestli Slunce zapadne a už nevyjde anebo nastane konec celého světa, takového, jaký ho známe.

„Taky tě milujeme." Konstatovali naprosto dokonale sladěni ve stejný čas. Pohlédli si do očí, jako by vzpomínali na všechny zážitky a dobrodružství, které společně prožili.

Obrazovka zachycovala poslední odpočet života, jaký jsme doposud znali. Zbývalo už jen 5 sekund do okamžiku, kterého se tak obáváme.

5... 4... 3... 2... 1... Naposledy jsem skrz stažené žaluzie zahlédla poslední sluneční paprsky, které mi již nikdy nebyly souzeny znovu vidět. Když Slunce zapadlo za kopcem hor, zčernalá televizní obrazovka byla rázem tou nejsvětlejší věcí v místnosti. Pohltila nás temnota, ve které jsme byli odsouzeni prožít zbytek života a zemřít. Snad modlitby přinesou příští generaci návrat Slunce.