Fénix - aiwiiwia1 petronella0writing
Průměr bodů: 4.8

Jen v těch nejfantastičtějších představách a snech jsem se mohla stát členem té neuzavřenější archeologické společnosti, která existuje. Fénix je velice úzce spjatá skupina mladých vystudovaných lidí zabývajících se historií, výtvarným uměním, literaturou a artefakty. Jako malá jsem o nich slyšela z úst mého tatínka, který mi o nich vyprávěl prastaré příběhy, o kterých jsem se domnívala, že si je vymyslel. Vždy zkoušel moji pozornost a trpělivost přes nespočet jeho hádanek, otázek a složitých úkolů - a já pokaždé prošla. Byl na mě hrdý. Vždycky říkal, že jsem nejlepší kandidát, který později zaujme jeho místo. Asi místo ve vedení naší málopočetné rodiny, říkala jsem si. Jako by tušil něco zlověstného, co mu sebere jeho krásný život.

O několik let později jsem se rozhodla po nich pátrat na vlastní pěst a prostudovala jsem snad veškeré kroniky doporučené mojí vysokou školou, ve kterých se jen zmínkou vyskytlo bájné zvíře „fénix", které se objevovalo v nespočet mytologických příbězích nejrůznějších starověkých civilizací.

Se smrtí mého tatínka zemřel i můj zájem o společenství Fénix. Nepřišlo mi fér, abych svůj život zasvětila pátrání po společenství, které s největší pravděpodobností ani neexistuje. Že bych měla být vděčná za možnost nahlédnout do tajemství společenství, jsem odmítala, až do dne mnou tak odkládaného pohřbu.

Tatínek byl velice vzdělaný a moudrý muž, známý jako muž mnoha ctností a ctí s dodržujícím řádem a pravidly. Občas mi jako malé při jeho vyprávění o Fénixu připadalo, jako by byl jedním z členů. Jak jinak by mohl znát tak podstatné detaily, které se shodují s uvedenými informacemi, které jsem vyčetla z kronik? Tu myšlenku jsem pokaždé zavrhla někam do úbočí mysli - kdyby můj otec byl součástí tajného společenství, rozhodně by mi jejich místo schůzek tajně ukázal. Pokaždé jsem došla k závěru, že četl tytéž kroniky, jako já. Proto mi vše tak krásně dovedl vyprávět.

„Memento, homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris." Byl epitaf vyrytý na kamenném náhrobku, kam pohřbili mého otce. Hrob se nacházel hned vedle monumentální obřadní smuteční svatyně, která dodávala poslednímu místu odpočinku mého otce záhadný, avšak honosný a významný dojem.

Každým rokem, na mé narozeniny, jsem k jeho hrobu chodívala plačící se smuteční kyticí dát mu stále dokola poslední sbohem, ale nikdy jsem to nedokázala. Zlom nastal v den mých dvacátých narozenin, kdy jsem vstala nezvykle brzy a opět šla na hrob svého otce mu poděkovat za svůj život, který mi daroval.

Stále dokonal jsem si četla nápis na kamenném náhrobku, jako by to bylo nějaké podstatné vodítko k pochopení jeho náhlého odchodu.

„Pomni člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš." Neměla jsem sebemenší ponětí, proč si otec vybral za epitaf zrovna takovýto náboženský citát. Pokud vím, nikdo z naší rodiny nebyl věřící, nikdo nebyl pokřtěný a až do jednoho jsme byli zatvrzelými ateisty, skoro až popírači Boha. Už několik dlouhých let mi ten text ležel v hlavě a nedokázala jsem se s ním smířit. Nedokázala jsem se smířit s tím, proč je na náhrobku právě text s prostoduchým významem.

Většina lidí píšících si svůj vlastní epitaf volí poněkud pozitivnější a vlídnější slova na uklidnění svých pozůstalých, aby jim připomněli jejich nekončící lásku, která nadále přetrvává.

„Tak proč? Tati, proč sis zvolil takovou snůšku nesmyslů?!" nedokázala jsem své emoce nadále skrývat v sobě a zhluboka jsem na místo, kde si pamatuji, že se odsouval hrob, zařvala na svého otce. „Má to snad být další zkouška? Další tebou vymyšlená záhada, kterou je třeba rozluštit?!"

Třeba to není žádná zkouška ani hádanka, ani záhada. Prostě to tak je. A to je život. Nemusí mít vše důvod a vysvětlení. To mi pravil můj vnitřní hlásek, i když jsem si přála, aby neměl pravdu, aby se pletl. Nutně jsem potřebovala tuhle mojí osobní záhadu rozluštit.
„Prach jsi a v prach se obrátíš," pohledem jsem neuhýbala z vyrytých písmenek, které mi rázem začaly dávat smysl. „tati, to snad nemyslíš vážně? Tak je to přece jen záhada prahnoucí po rozluštění!"

„Prach jsi a v prach se obrátíš. Stejně jako fénix spálením sebe samotného se opět z popela znovu narodí. Fénix! Je to FÉNIX, tati! Byl jsi jedním z nich."

Při výkřiku názvu tajného společenství se nedaleko stojící svatyně začala otáčet směrem k východu, rotovala, až mi zpřístupnila vstupní masivní dveře ve tvaru goticky spjatých modlitebních rukou. Neváhala jsem a vstoupila jsem do místnosti. Ručně vytesané kamenné bloky svojí chladnou povahou dodávaly místu patřičnou záhadnost. V podlouhlé místnosti dokola ohnivě svítily zavěšené louče, které ozařovaly celou místnost. Tajnou místnost pro schůzky a porady. Uprostřed místnosti stál půlkruhovitý dubový stůl a kolem něj hrdě sedělo dvanáct osob nedočkavě sledujících mé další kroky a rozhodnutí. Narovnala jsem a pyšně jsem usedla na jediné volné místo, které dřív náleželo mému otci.

Přijala jsem své dědictví, které mi otec zanechal a stala jsem se jedním z členů tajného společenství Fénix.