VeRLyba – Bloncka8

„Na nejlepší kamarádky, Verču a Líbu, které po letech dokázaly splnit svůj sen," pronese slavnostně Libuška a povznese před sebe ruku s přípitkem. Zasměju se jejímu proslovu a nechám tenké sklo skleničky, aby cinklo o to její.

Konečně jsme to dokázaly. Všechno začalo na základní škole, kde jsme měli za úkol udělat ve dvojicích projekt na svou vlastní firmu. Tenkrát nám přišlo hrozně vtipné složit název podniku z našich jmen, a tak vznikla Verlyba.

V rámci zachování úcty k projektu, jenž všechno odstartoval, jsme ni název nechaly. A tak se zítra poprvé otevřou dveře našeho malého knihkupectví.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jsme to po letech konečně uskutečnily. A ještě víc tomu, že obchůdek otevíráme tvojí autogramiádou. Jsi neskutečná. Už se těším, až budeme prodávat tvou vlastní knížku," pyšně se usměju na svojí kamarádku a snažím se mrkáním rozehnat slzy, které se mi ženou do očí.

„Taky by mě nikdy nenapadlo, že se to jednou stane realitou," odpoví Líba, která už se slzám neubrání.

Když se ráno probudím, div že se nepřetrhnu, abych byla v knihkupectví co nejdřív. Odemknu dveře krámku a zhluboka se nadechnu. Vstoupím dovnitř pravou nohou s přáním, aby všechno dobře dopadlo. Doupravím slavnostní výzdobu, znovu utřu prach ze stolku určenému pro Líbu a její autogramiádu a porovnám její knížky na hromádce tak, aby žádná ani o kousíček nevyčuhovala z řady. Zkontroluju si, že má připravených dost tužek na podpisy a já zase dost šálků na kafe pro hosty.

Po tom, co se ujistím, že je všechno perfektně nachystané, zavolám Líbě, že může přijít. Nechtěla jsem, aby chodila dřív, dokud nebude všechno hotové, protože jsem ji chtěla udělat překvapení. Výzdoba je slazená do jejich oblíbených barev a na jejím stolku se v otevřené krabičce třpytí náhrdelník, který vypadá úplně stejně jako ten, který jsme nosily na základní škole. Na mém řetízku, který už hrdě nosím na krku, visí přívěsek s jednou půlkou maličké knížky a na jejím čeká druhá půlka patřící k té mé.

Po další dojemné chvilce, kterých bylo za poslední týden už nespočet, si spolu sedneme ke snídani a čekáme na první návštěvníky. Těch za celý den přijde daleko víc, než v co jsme vůbec doufaly a já mám pocit, že se dveře netrhnou. Chvíli před koncem otevírací doby vejde do dveří vetchá stařenka a já z ní nemohu spustit oči. Stále ji pozoruju a snažím se rozvzpomenout, odkud ji znám.

Zajdu k Líbě, abych se jí zeptala, jestli náhodou neví, kdo ta paní je. Obě se na stařenku podíváme, ta si nás všimne a s úsměvem zamíří k nám.

„Teda děvčata, kdybych tenkrát bývala tušila, jak krásné knihkupectví se z vašeho projektu může vyklubat, v žádném případě bych vám tu dvojku, kvůli názvu, nedala," zasměje se tiše naše milovaná třídní učitelka.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – Twenty2

  Cink.

  Cink.

  Cink, cink, cink.

  „Hej, Poppy! Nemůžeš jít otevřít? Co někdo může chtít, takhle v pondělí..." zavrčela jsem.

  „Promiňte šéfová, teďka nemůžu, jsem ve sprše!" křikla odpověď z horního patra. Nezbylo mi tedy, než zavřít knihu a vyhrabat se z postele. Hodila jsem si přes pyžamo župan a sešla dolů do baru.

  Bylo typické pondělní ráno. Venku lilo jako z konve a byla to taková ta nejlepší nálada na lenošení. Roztáhla jsem žaluzie a pustila dovnitř to šeravé ranní světlo. Na kraji cesty stála dodávka s velkým modrým nápisem VeRLyba. Povzdechla jsem si. Bylo to auto firmy, kterou mi na krmení pro Betty doporučil můj známý majitel zverimexu. Úplně jsem zapomněla, že jsem si od nich v zápalu akvaristického nadšení nakoupila tunu různých přípravků na podporu růstu akvarijních rostlin a krmení pro rybičky snad na rok dopředu.

  Pomalu jsem došla ke dveřím, odemknula a otevřela je jenom proto, aby se mi naskytl výhled na na kost promočeného poslíčka chránícího mou zpola rozmočenou zásilku svým vlastním tělem.

  „Dobrý den, jste paní-"

  „Dáte se kávu?" přerušila jsem mrznoucího poslíčka

  „Ano prosím."

  Rozmočenou krabici jsem odklidila pod akvárium a pustila poslíčka dovnitř. Z pracovní kombinézy mu crčela voda.

  „Počkejte tady, podám vám ručník. Máte něco na převlečení? Záchody jsou támhle."

  „Mockrát děkuji, mám nějaké oblečení v tašce."

  Vyběhla jsem schody do bytu a sebrala ze zásuvky bílou osušku. Potom jsem se vrátila dolů a podala ji hostu.

  „Opravdu mockrát děkuji," řekl a sundal si kapuci kombinézy. Snědá kůže a dlouhé špičaté uši vypovídaly o tom, že je z Ooru, pouštní planety.

  Zatímco se převlékal, sešla dolů I Popelka a já se dala do přípravy tří káv. Pro jistotu jsem postavila i vodu na čaj a nastrouhala do síťka trochu zázvoru. Když se otevřely dveře záchodů, už jsme s Poppy seděly u stolu a místností se linul příjemný mix vůní.

  „Pojď si přisednout. Já se jmenuji Jean, ale všichni mi říkají šéfová." Podala jsem mu ruku.

  „Mockrát děkuji. Já jsem Merlin." Měl pevný stisk a silný pohled.

  „Tohle je Poppy, ale říkáme jí Popelka," představila jsem i svou červenající se brigádnici. Všimla jsem si, že i on po ní velice nenápadně pokukoval.

  „Tak Merline, jestli mě něco zajímá, tak jak to, že někdo z Ooru pracuje zrovna v prodejně akvaristických a rybářských potřeb?" narážela jsem na jeho pouštní původ.

  „To je relativně dlouhá historie, ale ve zkratce... majitel potřeboval někoho, kdo bude mluvit se zákazníky místo něj, jelikož má opravdu silný západomarský přízvuk a vznikalo mezi zákazníky spoustu nedorozumění. No, a můj spolubydlící z výšky je taky odtamtud, takže už těm patvarům slov rozumím. Takže jsem tu práci vzal."

  „Západomarský přízvuk? Tak to už chápu ten název, říkala jsem si, jak moc pod vlivem byl, když to zakládal..."

  „Taky jsem se ho na to ptal. Prý RL jsou iniciály jeho zesnulé ženy. Ale na nářečí to on si potrpí. Říká, že je to část jeho osobnosti a kvůli tomu, že se přestěhoval, to nehodlá měnit. Ale on trvá i na slovech, jako jsou cerel, broklice a karkulačka, i když spolubydlící mě ujistil, že ty jsou čisté jeho výmysl." Poppy se zahihňala.

  „A jak vlastně vzniklo jméno Twenty2?" otočil Merlin rozhovor mým směrem. Napila jsem se lahodné kávy.

  „To datum ke mně patří, jako tonik do kafe a gin do toniku. A zbytek toho povídání se hodí do pochmurnější atmosféry.

  To mi připomíná, dá si někdo do kávy tonik? Pokud ne, tak vás tady ponechám osamotě."

  Ti dva ale očividně nic nepotřebovali, takže jsem se uklidnila do tepla svojí postele s výhledem na probouzející se pondělní svět.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – ruzova05

„A co je tohle za zvířátko?" zeptám se Honzíka, a v ruce držím dětské leporelo.
„Haf, haf" usměje se na mě a mezi rty mu probliknou jeho dva zoubky.
„Správně, to je pejsek," pochválím ho.

To jsem zvědavá jak dlouho ho to bude bavit. Měla bych uklidit, uvařit, vyprat... A místo toho ležím na zemi na dece se svým prvorozeným, a prohlížíme si dětskou knížku.
Láskyplně na něj pohlédnu, a pohladím ho po vláskách. Nemůžu uvěřit tomu, jaké štěstí mě potkalo. Ačkoliv začátky s miminkem byly fakt těžké, teď už si to užíváme. A tyhle odpolední chvilky pohody jsou prostě úžasné.
Obrátí na mě své modré oči, které jsou naprosto stejné jako má manžel. Ten kluk je prostě celá jeho kopie. Doufám, že až se nám narodí druhé miminko, bude aspoň trošku po mě.
Otočím další stránku, a vidím na obrázku velrybu.

„Honzíku," usměju se na něj, „poznáš, co je tohle za zvířátko?"

Honzík se zamračí a našpulí pusu.

„To je verlyba."
„Teda velryba víš, jako velká ryba," opravím se hnedka. A přemýšlím jaký zvuk by asi velryba mohla dělat.
„Uuííííí," zahoukám. Nemám absolutně ponětí jak dělá velryba, ale evidentně ho to zaujme.
„Uuiii," zkouším opakovat po mě.
„Uuííííí," se smíchem udělám znovu. Taková blbost ale jak to toho malého človíčka baví. Začne se smát a hulákat.
„Uuííííí, ty jsi taky taková moje verlyba,co?"

Ale to snad ne. Hned dvakrát po sobě mu to řeknu špatně. Připadám si jako malé dítě a vzpomínám, jak jsem jako malá říkala mrvovrnka místo mikrovlnka a midlička místo vidlička. Ještě teď, když už mám sama rodinu, jsou tahle slova v naší rodině příčinou smíchu na rodinných setkáních.

Ještě, že Honzík to na mě zatím nikomu nepráskne.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – aiwiiwia1

Jsem kurátor. Kurátor kruté, dětské hry, která ty nevinné malé a naivní děcka provádí překonáním jejich pudu sebezáchovy. Hra jako fenomén nebezpečí internetu. Vyžívám se v tom být nad věcí. Velet a přihlížet. Vymýšlet, tvořit a uvádět v praxi úkoly pro moji zábavu, zatímco ostatní trpí. Ale tak co? Kdyby nebyly ty děcka tak pitomě zvídavé, nemusely by si ubližovat. Splníš úkol? Postupuješ dál, až k padesátému úkolu, kde tě čeká smrt. Selžeš a chce to vzdát? Čekej vydírání. Jak jednoduché. Zprvu nevinná hra se zvrtne v boj o život a svoji čest.
Nalákal jsem si. Rybička se chytla. Už nemá kam plavat, kam se schovat, komu se svěřit a koho prosit o pomoc. Překonala onen mezník. Mezník mezi nerozhodností splnit čtyřicátý devátý úkol, aby hru mohla dokončit. A ukončit tak svůj život.

„Tak, právě jsi splnila předposlední úkol Modré velryby," začínám konverzaci, její pozornost si namotávám kolem prstu. „chceš ve hře pokračovat k poslednímu úkolu, nebo to chceš vzdát?" Samozřejmě nesmí chybět můj kurátorský podpis – VeRLyba. Mé kreativní umělecké já se vždy egoisticky pousměje nad dokonalou slovní hříčkou mého jména ve spojitosti se skutečnou hrou. Chápete. Modrá velryba. Velryba. VeRLyba. Perfektní!

„Ano, chci. Chci pokračovat." odvětí mi vzápětí rybka, jako by byla ještě více nedočkavá než já. Zajímavé, po tom všem, čím si prošla napříč úkoly, které splnila, má odvahu pokračovat dál. Když se tak ohlédnu zpět, ještě jsem nenarazil na někoho tak odvážného, aby došel až sem. Až tak daleko. Na samotný konec mé zvrácené hry. Jo, malování à la tetování velryby na část těla z prvního úkolu, zvládne kdejaké mánička, už jen kvůli frajeřině. Kvůli jejich zábavě a pobavení jsem to nevymyslel. To já se tady mám bavit! A tak jsem své úkoly přikořenil, ztížil je, až se stupňovaly v extrémní činy. Počínaje dětskou pornografikou sebe samotných, po sebepoškozování, až k...

„Dobře. Dosáhla jsi nejvyšší úrovně, které lze v této hře jen dosáhnout. Zbývá už je jediný úkol a staneš se přeživí hry Modré velryby a mě, jakožto kurátora známého jako VeRLyba." Tento odstavec pošlu zvlášť, až onen padesátý úkol, který musí splnit – musí – krásně vynikne mezi hromadou písmenek v konverzaci na obrazovce.

„50. úkol – zabij se!" odešlu zprávu a nedočkavě čekám na reakci.
„Zabít se?!" Ta bláhová holka přece jen couvne!
„Ano. zabij se. Přece nechceš, aby vyplulo na povrch vše, cos v této hře dělala – tvé nahé fotky, video, kde šikanuješ spolužáka, sebepoškozování, topení koťátek, snaha vyzkoušet drogy, alkoholismus. To bys přece nechtěla, že ne? Aby se všechno dozvěděli tví rodiče, kamarádi, spolužáci?"

Čekám a nemůžu se dočkat, jak se ta hloupá holka rozhodne. Splní poslední úkol nebo to vzdá? Tak jako tak, to já budu mít potěšení z jejího rozhodnutí. Nesplní-li úkol, vše zveřejním. Splní-li, získám, co si po právu zasloužím!
Po šesti hodinách nedočkavosti a usilovném odříkání tu holku zesměšnit a vše tak vypustit do světa, mi na webu skočí online hovor od mé první oběti padesátého levelu. Přijmu video a vím, že jsem uspěl, když spatřím vanu plnou vody, plato léků na předpis na židli u vany hned vedle žiletek, které – jak se domnívám – podříznou teply v zápěstí té malé, ale odvážné holky.

„Tohle bude podívaná." mumlám si, zatímco mačkám tlačítko nahrávat.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – lonely3

"Kájo! Kájoooo!" křičel přes celou knihovnu na svojí starší sestřičku malý pětiletý Vendelín.

Kromě nich byla v knihovně jenom dříve narozená paní Vomáčková, která má doma asi tisíc koček a nevrlá knihovnice s tak krkolomným jménem, že se pro ní radši vžila přezdívka Fúrie. Je to výstižné a dá se to vyslovit aniž by si člověk zlomil jazyk.

Fúrie zvedla oči od nějakého profláklého románu a posunula si svoje malé hranaté brýle na špičku nosu, aby lépe viděla na malého nezbedníka, který se jí dovolil narušit hrobové ticho v knihovně.
Její vztek zvýšil dvojnásobně ještě ten fakt, že zrovna měla rozečtenou nějakou vášnivou milostnou scénu.

"Nevíš, jak se chovat v knihovně, spratku?" křikla po Vénovi skřípavým hlasem.

"Já se za něj omlouvám. Už se to nestane," bránila Karolína svého brášku, hned jak se vynořila z uličky s regály plnými dívčích románů.

"To bych vám radila. Oběma!" prskla ještě Fúrie, nasadila si zpátky brýle a pustila se opět do čtení.

Kája došla se třemi knihami v rukou za Vendou do zadní části knihovny, kde měl rozloženou na nízkém stole nějakou encyklopedii.

"Příště nekřič, dobře? To se tady nesmí....A co to máš vlastně?"
"To je o oceánu," odpověděl zaujatě Véna s typickým dětským nadšeným úsměvem na tváři.
"Já myslela, že neumíš číst."
"Náhodou něco umím, ale já koukám hlavně na obrázky."
"Tak to pak jo," odvětila Kája během toho, co si přisedla na židličku vedle něj a začetla se do anotace jedné z knížek.

"Kájo, já chci vidět ty kosatce. Já chci k moři," vytrhl Véna svojí sestru ze čtení tím, že jí klepal na rameno a druhou rukou ukazoval na ilustraci v knížce.
"Jaký kosatce? To jsou kytky ty moulo. Tohle jsou kosatky," zasmála se Karolína.
"To je stejný," stál si za svojí pravdou Vendelín a otočil stránku.

"Jé a podívej na ty verlyby!"
"Velryby," opravila ho Kája a dál se věnovala svojí knížce.
"A nene! To zní divně. Tady je napsaný, že to není žádná velká ryba, ale sosavec."
"Savec, Véno. Savec je to. Velryba saje, nic nesosá," protočila očima Kája. Už jí nebavilo pořád svého malého brášku opravovat.
"Ale proč má ve jméně ryba, když to není ryba? To je pomatený," dožadoval se Venda dál vysvětlení.

Karolína jenom s povzdechem odložila svojí knížku a podívala se na stránku v encyklopedii.
"Podívej, tady se píše, že je to kvůli překladu z němčiny. Německy se velryba řekne Walfisch. První polovina znamená velryba a druhá ryba. To znamená, že Němci to pomátli. Oni říkají velrybě vlastně velryboryba."

Véna se začal tak smát, až mu Kája musela dát ruku před pusu, aby si zase nenaštvali Fúrii.
"Velryboryba. To se mi líbí," zkonstatoval, když se přestal smát.
"Ne, že budeš ve školce vykládat paní učitelce, že jsem tě to naučila takhle říkat."
"Nebudu. Verlyba se mi pořád líbí víc."
"Tak si to říkej, jak chceš, ale nebudu přemlouvat rodiče na prázdniny u moře," šla na to chytře Kája. Moc dobře už věděla, co na jejího brášku funguje.

"Neeeee, to neee! Tak jo, je to sosavec velryba."

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – L21

San se snažil vymyslet nějaký program pro Miu. Venku hustě sněžilo, takže nemohli jít ven na hřiště.
,,Mio, co bys chtěla dneska dělat?" zkusil se zeptat.
Pokrčila ramínky a dál s Yettim koukala na zlaté rybičky. Sama nevěděla.
Povzdechl a snažil se přemýšlet. Pak se zoufalými očima podíval na Liu. Ta se na něho usmála a ukázala na dětskou encyklopedii. Trochu zábavného vzdělání určitě neuškodí.
San se zazubil, skvělý nápad, může poznávat obrázky, jelikož moc číst ještě neuměla.
,,Mio, pojď ke mě." Řekl a otevřel knížku.
Přiběhla, k tatínkovi se přitulila a koukala do knížky.
,,Tak, řekneš mi co je tohle za zvířátko?"
,,Kočička." Odpověděla
Trochu přerostlá kočička, pomyslel si San, ale bylo milé jak myslela. ,,No je to tygr, kočkovitá šelma. Yetti k němu nemá daleko." Zazubil se.
Mia přikývla a koukala, co tam je dál.
,,Co tohle?"
,,Pejsek." Uculila se, líbil se ji.
,,Skoro, je to vlk." Zazubil se San. ,,A co tohle?"
,,Verlyba." Řekla Mia s největší jistotou.
,,Správně, ale je to velryba." Zasmál se
,,Verlyba." Řekla Mia, takhle ji to maminka učila.
,,Velryba." Zubil se San
,,Verlyba." Trvala Mia na svém.
Lia měla co dělat, aby se nezačala smát. Byla vážně roztomilá. ,,Tak to bude verlyba. I já se s tímhle občas spletu."
,,No ale správně je to velryba." Zasmál se San.
,,Správně." Uculila se Mia

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – střelec3

Děti se učí rychle, řekl mi jednou jeden profesor psychologie. Nejsem si ale jistá, zda si ze mě jen neutahoval, jelikož můj Pepíček prostě neumí říci velryba. Ne, místo toho neustále opakuje verlyba a já už nevím, co si s ním mám počít. Paní učitelky z první třídy říkají, že je to tak normální a naprostvo v pořádku - že až přijde čas, naučí se to sám. Jenže já z něho chci mít intelektuála. A takový chytrý člověk, který předčí všechny biology a přírodovědce, ten přeci nemůže říkat verlyba. Je mi to trapné, když jdeme kupříkladu na návštěvu k mojí matce a on řekne takový nesmysl.
Možná je čas pro změnu oboru - třeba by se ten můj Josef prosadil jako spisovatel. Jenže co když bude chtít psát o velrybách? Mám to já jako matka těžké. Tak z něho bude novodobý Newton, a hotovo. Nějaký velrybí zákon gravitace snad nevymyslí, to by bylo nanejvýš hloupé.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – slnečnica3

„Andreas, máš tu poštu! Hodím ti to tu na stôl, dobre?" zavolal naňho jeden z jeho kolegov a položil veľkú obálku medzi kopy papiera v rohu miestnosti.
Milo zdvihol pohľad od ryby, ktorú práve zbavoval kostí. Keď uvidel, čo mu jeho kolega priniesol, rozžiarili sa mu oči od nadšenia. Ďalší list od nich mu mal predsa prísť až o niekoľko týždňov... ako bolo možné, že sa tu zjavil teraz?
Na okamih jeho obrovská radosť opadla. Čo ak mu to poslal niekto iný? Lenže on predsa už dlho nebol v kontakte s nikým okrem nich a svojich kolegov, s ktorými sa každodenne stretával v práci. Museli mu napísať ony. Iné vysvetlenie neexistovalo.
Rýchlo dokončil začatú prácu a utrel si ruky do zástery, dúfajúc, že sa mu podarí obsah obálky nezašpiniť. Už tak bolo v tejto budove úplne všetko cítiť rybami. Keď sem prvýkrát prišiel, neveril, že to tu zvládne vydrať dlhšie než niekoľko dní, no našťastie si časom postupne zvykol.
Len čo obálku vyhrabal spomedzi vecí na stole, zaliezol si s ňou hlboko do skladu, kde ho nikto nemohol nájsť ani keby chcel. Opatrne ju rozlepil a vytiahol z nej tri kúsky papiera. To bolo všetko, čo obsahovala.
Prvý z nich bol tak veľký, že sa do obálky ledva zmestil. Z jednej strany bol čistý, no z druhej... Druhá strana vykúzlila Andreasovi obrovský úsmev. Bolo na nej farbičkami nakreslené more, v ktorom plávala obrovská svetlomodrá veľryba a malinká loďka.
Jednotlivé vlnky sa navzájom rôzne križovali, a hoci boli vlastne všetky tak trochu nakrivo, Andreasovi to vôbec nevadilo. Veľmi dobre totiž vedel, kto preňho ten obrázok nakreslil.
Veľryba v strede mora akurát vystrekovala vodu do výšky a trochu to vyzeralo, akoby sa pri tom usmievala, hlavne kvôli červenej farbe použitej na jej ústa. Andreas ešte nikdy nevidel tak šťastnú veľrybu, a to ich za svoj život stretol počas lovu rýb na mori už niekoľko desiatok. Lenže tejto sa nemohla vyrovnať žiadna z nich.
Maličká loďka kúsok od nej mala na palube jediného pasažiera, ktorý sa tiež usmieval. Viedla k nemu čierna šípka, na ktorej konci bolo kostrbatým písmom napísané "ocko". Rovnaká šípka, ale tentokrát zelená, viedla k veľrybe a na jej konci sa nachádzal nápis "verľyba".
To Andreasa ešte viac dojalo. Videl už viacero kresieb, ktoré vytvorila jeho dcéra, no žiadnu mu ešte takto neposlala. Mala ich vystavené po celej izbe, bola na ne veľmi hrdá a plná nadšenia mu ich ukazovala vždy, keď sa po dlhých mesiacoch na pobreží mohol na pár dní vrátiť domov. Vždy z jeho návratu mala obrovskú radosť a odkedy sa naučila aspoň trochu písať, posielala mu ledva čitateľné odkazy, ktoré vždy priložila do obálky k listu od svojej mamy. Lenže ešte nikdy predtým mu okrem odkazu neposlala aj obrázok.
Andreas položil papier s veľrybou nabok a siahol po druhom, ktorý bol z oboch strán popísaný úhľadným písmom. Prechádzal postupne všetky riadky a mal pocit akoby opäť počul hlas svojej manželky a cítil jej prítomnosť, hoci v skutočnosti bola od neho na míle ďaleko. Písala o tom, ako sa majú dobre a ako malá Sara trvala na tom, že mu musí čo najskôr poslať tento obrázok. Do odoslania predchádzajúceho listu ho nestihla dokončiť a hoci jej mama vedela, že pošta je drahá a nemôžu si dovoliť viac ako jeden list za mesiac, nakoniec ju Sara predsa len prehovorila.
Andreas sa zamračil. Mrzelo ho, že boli nútení žiť len z toho, čo on zarobil lovom rýb a ich spracovaním. Bolo mu ľúto, že mohol svoju rodinu vídať len raz za čas, ale vedel, že inak to nejde. Zo všetkých síl sa však snažil urobiť všetko pre to, aby mali všetci traja v budúcnosti lepší život než teraz.
Ešte raz si prezrel obrázok a usmial sa nad zle napísaným menom toho morského stvorenia. Dobre vedel, po kom to to dievča má.
Sarina matka už od detstva to zviera nenazývala inak než "verľyba". Andreas jej mohol aj miliónkrát pripomenúť, že je to nesprávne, stále trvala na svojom. Vždy hovorievala, že jej nezáleží na tom, ako to volajú ostatní. Dôležité je, že sa jej ten názov jednoducho páči. A tohto svojho názoru sa nezbavila ani v dospelosti, stála si za ním dodnes. Nebolo divu, že sa preniesol aj na Saru.
Andreas roztvoril posledný papierik, ktorý sa v obálke nachádzal. Sariným písmom tam stálo: „To mamička chcela aby som tam napísala "verľyba". Ale mne sa to slovo nepáči. Je mi jedno že to tak volajú ostatní. Mne sa viac páči "veľryba"."
Andreas sa nahlas rozosmial a vložil všetky papiere naspäť do obálky. Možno, že nazývanie tohto fascinujúceho zvieraťa Sara nezdedila po svojej matke. No rozhodne po nej zdedila tvrdohlavosť a odhodlanie, s akým si svoj názor bráni.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – rolni6

Velryba, zvláštní slovo. Jako malí jsme ho používali snad všichni a rodiče nás pokaždé opravovali se slovy „Je to veLRyba, velká ryba."
Kdysi žila byla jedna hodná velryba. Klidně si plavala mořem a nic jí nedokázalo rozčílit. Byla šťastná, užívala si života, až jednou doplavala k lodi. Řekla si, že by se mohla trochu předvést, a tak vyskočila. V letu zaslechla hlas malého chlapce, který křičel na svou mamku „Hele mami, velryba." Mamka byla moc ohromena, na to, aby kluka opravila. Ta banální chyba velrybu tak rozčílila, že se rozhodla kluka sníst. Otočila se a skočila po klukovi. Neuvědomila si však, že se svou velikostí potopí celou loď. Loď se po jejím dopadu opravdu potopila a velryba, téměř nezraněná, odplula do dáli.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

Verlyba – sněhulák5

„Co to čteš?"
Vzhlédla jsem od své knihy, zabalené v ručně dělaném obalu, abych se podívala na narušitele svého klidu – mého bratra. „Knihu?"
„Ne, vážně?"
Protočila jsem nad ním oči. „Jmenuje se Verlyba."
„Huh? Myslíš Velryba?"
„Nope, Verlyba."
Na to se začal náramně smát. Až po pár vteřinách jeho chechotu jsem si uvědomila svoji chybu. Ach ne. Teď ze mě bude mít srandu ještě několik týdnů. Zahleděla jsem se mu pevně do očí, odhodlaná vyjít z této situace jako vítěz.
„Co je tak vtipného?" zeptala jsem se ho chladně.
„Ale víš, že to není verlyba ale velryba?" říkal, když si sahal do kapsy, aby vytáhl telefon. Chvíli do něj něco psal a pak se na mě s vítězoslavným úsměvem otočil a ukázal mi telefon. Na něm bylo do Googlu zadáno 'velryba nebo verlyba' a pod tím mnoho článků o české gramatice.
„Slovo velryba je odvozeno od slovního spojení velká ryba. Vel- je tedy předpona s významem velký nebo-" začal mi velmi vážně předčítat nalezené stránky, to už jsem ho ale přerušila.
„Kdybys mě nechal domluvit," dramaticky jsem se na něj podívala, „zjistil bys, že to je špatně naschvál. Kniha je totiž o dívce s dyslexií, která to nemá v životě snadné. Je to velmi hluboké pojednání o tom, jací jsou lidé v dnešní době zlí a posměvační, i kvůli sebemenším chybkám."
Když jsem se dívala na jeho zaražený výraz, do kterého se začala promítat vina, tak jsem na sebe byla velmi pyšná. Nejenom, že se mi nebude smát, kvůli mému přeřeku, ale také si odnese ponaučení do života. Nemusí vědět, že ta kniha je ve skutečnosti o životě opravdové velryby, žijící v moři.
„Páni, to je síla. Na tom něco bude," díval se na mě provinilýma očima. „Teď se cítím dost hrozně."
„To bys teda měl," začala jsem se naparovat, „protože, svým chováním jsi ukázal přesně to, na co se autor snažil upozornit." Ha, jak jsem ho jenom převezla, vůbec netuší, že měl vlastně pravdu-
„A můžu si ji taky přečíst?"
Sakra.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

Verlyba – kiara2

​„Jsi připravená na svůj další úkol?" zeptala se mě jednoho dne má nejlepší kamarádka a nadřízená v jednom, Hollis Clainová. V jejích tmavohnědých očích jí jako vždy jiskřila energie a chuť po dalším dobrodružství.
​„Jasně," odvětila jsem se stejným entuziasmem. „Koho máme odstranit tentokrát?"
​„Jmenuje se Julia." S těmito slovy přede mne Hollis hodila světle žlutou složku. „Podrobnosti o ní máš tady. Ale ve zkratce, máme důvodné podezření, že společně se svými dalšími kumpány plánuje atentát na prezidenta."
​Otevřela jsem složku. Hned na první straně jsem nalezla krycí název akce: Projekt Verlyba. Vzhlédla jsem od svazku, který jsem držela v rukou a tázavě pohlédla na Hollis.
​„Verlyba?" zopakovala jsem název, jestli jsem se nepřehlédla.
​„Cože?"
​„Má ten název - Verlyba," vyhláskovala jsem precizně, „nějaký skrytý význam?"
​Hollis mi vytrhla složku z rukou a hlasem umírajícího zvířete zaúpěla. „Já se z něho už fakt pominu!" vykřikla a plácla se dlaní do čela. „Není dne, kdy by nám Will v rešerších neudělal nějakou chybu či překlep." Otráveně zakoulela očima. „Pak máme být nějaká profesionální tajná organizace." Povzdechla si a rázným krokem odpochodovala pryč, nejspíš přátelsky vyřídil Willovi, chlápkovi ve středních letech, který pro nás shromažďuje veškeré informace, aby konečně s těmi svými překlepy něco udělal. Avšak já, a možná v podstatě i ona sama, dopředu věděla, že je to zbytečné. Tomu se mohlo něco vykládat do nekonečna, ale stejně opakoval stále dokola ty samé chyby.
​Pobaveně jsem se uchechtla a dala se do důkladného čtení spisu. K organizaci vytvořené pro likvidování nepřátel státu jsem se přidala před deseti lety, čerstvě po mých dvacátých narozeninách, ovšem i po té době zůstalo analyzování našich cílů mou oblíbenou činností. Bylo nesmírně zajímavé pozorovat, jací lidé se nám objevili na mušce, neboť každý z nich byl úplně jiný. Muži i ženy, mladí i starší, bohatí i chudí. Všechny archetypy obyvatelů státu se nám tu už někdy nalezli. Jenomže ona Julie, která byla údajně nepřítelem vlády, na nějakého zločince moc nevypadala.
​Podle fotek, které jsem si mohla prohlédnout, vypadala jako obyčejná žena v domácnosti krátce před padesátkou. Byla mohutná a obézní - odtud nejspíš pramenil trapný pokus o vtipný název Velryba - s krátkými řídkými vlasy barvy havraních křídel prokvetlými stříbřitými šedinami. Na většině snímků nosila dlouhé bavlněné šaty s výraznými květinovými vzory a její buclatý obličej byl protáhnut do falešného úsměvu.
​Ušklíbla jsem se. „Ta fakt vypadá jako typický atentátník," podotkla jsem uštěpačně. Přesto všechny žerty šly stranou, až moc dobře jsem totiž věděla, že ti nejméně nápadní jedinci bývají nejnebezpečnější, jelikož by nikdy nikoho nenapadlo je z něčeho podezírat.
​„Tak, do práce," řekla jsem si pro sebe, zaklapla složku, a šla si připravovat plán pro onen Projekt Verlyba.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳

VeRLyba – traum2

„Doblý den, plosím vás, sháním jednoho doktola, Ver... verlyba. " Vyblekotá menší muž šišlavě a pohlédne na lehce oplácanou sestřičku, která ho z výšky pozoruje.
„A jak že se ten váš doktor jmenuje?" zeptá se nervózně žena, netrpělivě vyčkávající na odpověď.
„Vždyť vám to žíkám, jako nějaká lyba." Řekne nejistě mužík a rychle dodá. „Něco s Lybou, ulčitě." Ujistí sestřičku, která se na něj vyděšeně podívá. Žádný Liba u nich určitě nepracuje, tím si byla jistá.
„Počkejte momentík, prosím. Skočím se zeptat támhle kolegy." Řekne trochu rozpačitě a zamíří za kolegou. Už dávno mohla být na obědě, kdyby ji nezastavil tenhle stařík.
„Prosím tě, nevíš o nějakým Libovi, který tu má údajně pracovat." Zeptá se s nadějí v hlase postaršího kolegy, který se na chvíli tiše odmlčí. Než však stihne odpovědět, vloží se do debaty šišlající muž.
„Doblý den, neznáte nějakého lybu? Nemohu si vzpomenout na to jméno, jen na to, že to je nějaká lyba." položí mu totožnou otázku, kterou už vyslyšela sestřička. Najednou však jeho pohled spočine na kabátě pana doktora, kde je tučným písmem napsáno Štika. Od ucha k uchu se usměje a skočí mu kolem ramen. Konečně ho po hodině hledání našel.
„Pžesně vás hledám. Vy jediný mi můžete pomoct!" vyděšený doktor se jen s námahou vyprostí z objetí drobného muže a opatrně se ho zeptá. Nepřide mu, že by muže, kromě vady řeči, něco trápilo.
„A co vás trápí? Svědění a pálení konečníku, či střevní potíže?" Položí mu otázku, kterou pokládá každému z jeho pacientů. Šišlající muž zrudne v obličeji a vyděšeně vakoktá.
„Ploč to po... po... tžebujete vědět? To se mé ši... šišlání odvíjí od stžev?" zděsí se mužík a odtáhne se od doktora, který se na něj pouze pobaveně usměje. Myslel si to správně, tenhle chlap rozhodné nehledá urologa.
„A nehledáte Vy náhodou pana Velrybu?" vyzvídá pobaveně doktor Štika.
„Pšesně toho hledám. Všdyť jsem se tady sestžišky ptal." Čílí se muž a naštvaně přitom pozoruje sestřičku, která si to nenechá líbit.
„No jo, ale velryba je savec, žádná ryba." Poučí ho sestřička a naoko uražená odejde. Místo zlosti však cítí nadšení, protože se konečně může vydat na oběd.
„O patro výš má ordinaci." Ujistí ho doktor, který neskrývá své pobavení, a po rozloučení odejde. Jak jen by si přál být alespoň z poloviny tak oblíbený, jako pan logoped Velryba.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳🐳