Poslední den – aiwiiwa1

Dnes nadešel den D, kdy se všechno změní až od samotných základních kořenů lidstva. Změní se naše životy a vnímání světa, náš přístup k němu. Obměna pohltí i povinnosti, principy, priority. Změny bývají většinou k lepšímu, ale tohle bude změna nechtěná, dlouho odkládaná a negativní. Je to jedna z těch změn, které byste se nejraději ani dožít nechtěli. V roce 2012 se lidé obávaly předpovězeného konce světa, který nenastal. Ale teď, v roce 2022, se obáváme dnešního dne, kdy nás má pohltit nekončící temnota.

„Mami, je pravda, že se to stane dneska?" zeptala jsem se své milované maminky, zatímco jsem pohledem pročesávala rozzářenou denní oblohu. Nevěřila jsem, že ji dnes mám vidět naposledy.

„Říká se to, ale já tomu nevěřím," vyšlo z jejích úst, když mě postřehla, jak se na ní s obavami v očích dívám. Chtěla mě uklidnit, a chtěla tak uklidnit i sebe samotnou. „myslím, že jsme někde udělali stejnou chybu, jako tenkrát Mayové při sepisování jejich kalendářních cyklů. Pamatuješ? Kdyby tenkrát měli pravdu, dnes bychom tu nebyli. Určitě se kosmické lodě ve vesmíru taky přepočítaly. Prostě se lidi zase spletli."

Cítila jsem z ní nervozitu, když mě pevně obejmula. Sama o svých slovech nebyla pevně přesvědčena. Jejím slovům neodpovídaly ani naše zásoby, které už dobrých pár měsíců shromažďujeme. Před čtvrt rokem vypuklo naprosté šílenství – lidé se snažili se zabezpečit na horší dny, týdny. Na horší měsíce, roky. Celé mi to připomínalo tu frašku s epidemií coronaviru v roce 2020, kdy obchody byly vyrabované a lidé zapomněli na soudržnost a ohleduplnost k druhým.

Až do dneška se lidé volně pohybovali po ulicích, pořádali grilování s přáteli, dlouho do noci posedávali na terasách, popíjeli vinnou révu, přejídali se uzenin, cestovali a jezdili na výlety. Všude ve městě zněl smích a zábava. Ale dneska mi naše ulice, ve které žijeme, připomíná město mrtvých. Všechna auta jsou zaparkovaná v garážích. Domy jsou zamknuté na petlici a přes okna staženy žaluzie. Jako by platilo, že když vy nevidíte zlo, tak zlo nevidí vás.

Ani naše rodina nebyla výjimkou. Chtěli jsme náš poslední den strávit jako rodina. Společně. I když jsme moc nevěřili zprávám a informacím od vlády, kterým se nám dostalo, nechali jsme se strhnout davem a pro jistotu jsme se na dnešní den D pořádně připravili. Odhadem jsme měli ve špajzu zásoby konzerv, těstovin, mouky a droždí tak na čtvrt roku. Garáž byla plná kanystrů nafty do auta. Nemohla jsem si nevšimnout, že si taťka obstaral zbrojní pas, koupil si zbraň a náboje, hodně nábojů. To byly naše zásoby pro tříčlennou rodinu na tři měsíce. A pak se uvidí.

Na to, že mi rodiče říkají, že dnešní zkáze nevěří, byli na ni až moc připraveni. Ve skutečnosti věřili, že se nezadržitelně žene temná doba, které je třeba čelit.

„Vítejte v našem živém zpravodajství. Ručička na hodinách ukazuje krásných sedm hodin večer. Podle předpovědi nám jakožto lidstvu zbývá pouze jedna hodina denního světla, než se ponoříme do temného období," Mladá reportérka si nesměle utřela kloubem ruky stékající slzu. Plakala. Plakala, protože v poslední hodině světla nemohla být se svojí rodinou. Nemohla s nimi prožívat těžkosti poslední hodiny. Musela sedět v prázdném nahrávacím studiu a informovat nás o každých podstatných novinkách, které ji zašlou, aby je předčítala jako cvičená opička.
„vyzívám Vás k trpělivosti a laskavosti. K uvědomění toho, co jste stihli prožít ve svobodě, která za tak krátkou chvíli zanikne." Ta si chudák asi vytáhla Černého Petra, když tam musí být, napadlo mě, když televize zčernala ve znamení krátké přestávky s časovým odpočtem posledních slunečních paprsků. Na obrazovce se uprostřed tyčil aktuální čas a pod ním jednoduchým, neveselým a nijak zdobným písmem stálo: POSLEDNÍ ZÁPAD SLUNCE BEZ DALŠÍHO VÝCHODU.

Poslední hodinu světelného období jsme strávili sledováním odpočítávání na obrazovce. Byl to zvláštní pocit, nevědět, co bude a co přijde. Jestli vůbec něco.

19:55 – vysílání se opět přesunulo do studia. To bylo prázdné. Reportérka nejspíš utekla domů za svojí rodinou.

„Víte, že vás mám oba ráda, že jo? Ať se stane cokoliv." Rozplakala jsem se svým rodičům, když mě každý objal z jedné strany na gauči, na kterým jsme seděli. Nebylo jasné, jestli Slunce zapadne a už nevyjde anebo nastane konec celého světa, takového, jaký ho známe.

„Taky tě milujeme." Konstatovali naprosto dokonale sladěni ve stejný čas. Pohlédli si do očí, jako by vzpomínali na všechny zážitky a dobrodružství, které společně prožili.

Obrazovka zachycovala poslední odpočet života, jaký jsme doposud znali. Zbývalo už jen 5 sekund do okamžiku, kterého se tak obáváme.

5... 4... 3... 2... 1... Naposledy jsem skrz stažené žaluzie zahlédla poslední sluneční paprsky, které mi již nikdy nebyly souzeny znovu vidět. Když Slunce zapadlo za kopcem hor, zčernalá televizní obrazovka byla rázem tou nejsvětlejší věcí v místnosti. Pohltila nás temnota, ve které jsme byli odsouzeni prožít zbytek života a zemřít. Snad modlitby přinesou příští generaci návrat Slunce.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Poslední den – Twenty2

 
Venku byla ještě tma, když jsem se vydala z baru. Bylo půl čtvrté a do svítání mi tedy Zbývalo zhruba jedna a půl hodiny. Byla jsem nervózní. Až příliš nervózní. Při nalévání mé ranní kávy se mi tak přepálí ruce, že jsem ji na sebe skoro všechnu vylila. Snad za to mohl včerejší znepokojivý ten, snad napětí které se ve mně hromadilo již tak dlouho, ale od svého probuzení okolo půlnoci jsem ani oka nezamhouřila. Nasedla jsem do vznášedla a vydala se na cestu.

  Když jsem po krátké chvilce pěšíhoo bloudění od parkoviště k řece dorazila na místo, ještě tam nikdo nebyl. Není divu. Do naší schůzky zbývalo ještě tři čtvrtě hodiny. Posadila jsem se na blízkou zídku a hlavou se mi honily pochyby. Proč jsem sem vůbec chodila? Co se vrátit a předstírat, že k ničemu nedošlo? Opravdu ho musím vidět? Za každou takovou otázku jsem si ale vrazila imaginární facku. ‚Musím se sebrat.' A tak jsem to udělala.

  Po nějaké době cepování sama sebe a tupého hledění do vody se ve štěrku ozvaly kroky.  Otočila jsem se. Vypadal jinak. Ani nevím, co jsem čekala. Rudé vlasy, dříve po ramena dlouhé, měl po bocích vyholeny téměř dohola a nahoře stáhnuté do drdolu. Nejdříve mi srdce vynechalo pár úderů, ale poté začalo bít pomalým, stálým tempem.

  „Ahoj," vypadlo ze mě a já si uvědomila, že všechno to plánování toho, co řeknu, bylo zbytečné. „Vidím, že jsi změnil sestřih," promluvilo moje obranné, sarkasticky kousavé já.

  „Ahoj, Jean," řekl a já z jeho hlasu také poznala změnu. Každý z nás si prošel za tu dobu svým.

  „Přišla jsem sem jenom z jednoho důvodu. Chci vědět proč. Proč jsi to udělal? Plánoval jsi to celou dobu? Bylo to všechno lež? Jsem jenom já ta hloupá husa, která naletěla špehovi a odsoudila poslední odpor v Eurasii k záhubě? Mluv." Můj hlas byl pomalý a klidný. A přece v něm bylo slyšet, jak moc mě tohle žere. Byla to opravdu moje vina? Nebo to můžu všechno hodit na něj a ulehčit svému svědomí.

  „Máš pravdu, zasloužíš odpověď. Když jsem se dozvěděl, že jsi naživu, opět na mě dolehly výčitky, kterých jsem se snažil zbavit." Zhluboka se nadechl.

  „O výčitkách mi povídej," zamumlala jsem. „A teď už pojďme k věci."

  „Pamatuješ ten přenos z letiště? Noví Imperiální otroci s obojky proti zběhnutí."

  Kývla jsem. Začínala jsem tušit, kam tím míří.

  „Byl tam můj malý bratr," vydechl těžce. „Já jsem ho nemohl nechat jít do války. Slíbil jsem matce, že se o něj postarám. Nechtěl jsem ale přijít ani o tebe. Když mi došlo, že tě prakticky zabíjím, nechtěl jsem se sebou žít. Ale já musel. Vyměnil jsem informace za život mého bratra a mě. Potom jsem ho nemohl opustit. Topil jsem se ve výčitkách a snažil se nám vydělat na letenku zpět na Mars. Když jsem se dozvěděl, že zabili všechny vězně, chtěl jsem se zabít. Zabránil mi v tom bratr. Lituju toho, že jsem tě opustil, každý den. Ale zároveň vím, že bych nedokázal žít jako někdo, kdo zradil poslední mámino přání a nechal bratra zemřít v prvních liniích. Jestli něčeho ale lituju nejvíc, tak toho, že jsem ti to ten večer neřekl osobně," dopověděl těžce svůj příběh a čekal. Čekal na moji reakci.

  A já vydechla. Dlouze, hluboce a neskutečně se mi ulevilo. Rozesmála jsem se. Ne hořce a sarkasticky, ani ne smutně, nebo nuceně. Byl to lehký smích, takový, jaký jsem nezažila už hodně dlouho.

  „Bože, děkuju." Z očí se mi spustily slzy. „Tak dlouho jsem si vyčítala, že jsem tvou zradu neodhalila dřív. Že jsem milovala lháře a podvodníka. Víš, já nenenáviděla tebe, ale sebe. Za to, že jsem byla slepá a dovolila jsem ti nás zradit. Ale teď tě vidím a vím, že mluvíš pravdu. Bylo to kvůli bratrovi..." pokračovala jsem v uvolněném smíchu. Překvapeně na mě zíral. Potom se i jemu v očích objevily slzy.

  „Jean, prosím, odpusť mi. Prosím, nemusí to být hned, ale nevyháněj mě. Chtěl jsem odsud odejít, ale teď nemůžu. Dlužím ti tolik, že to nemohu splatit ani svým životem, ale prosím, nech mě zkusit začít znovu," klesl na kolena. Můj smích se zastavil a pohled opět zesmutněl.

  „Nevím, jestli je to možné. Ale už ani nevím, jestli je co vyčítat. Jak bych jednala já, kdyby to byl můj bratr a slib mé matce. Ale mám už té věčné nejistoty dost. Nechci žádné další výčitky, nechci žádnou další lítost. Nechci prázdnotu a smrt. Nechci někoho nenávidět kvůli volbě, která byla prakticky nevyhnutelná. Co tohle udělat posledním dnem?" podívala jsem se mu do temných očí.

  „Posledním?"

  „Posledním dnem výčitek. Posledním dnem lítosti. Smázneme minulost a necháme ji na zemi."

  „Není nic, co bych si přál víc."

  „Tak na poslední den.  Dáš si kávu?"

  Život je jako káva, hořký, trochu sladký a i když se spálíte, vždycky chcete víc.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Poslední den​ – Bloncka8
Prudce ze sebe skopnu deku a rychle vyletím z postele. Nadšeně doběhnu ke kalendáři a nakreslím tam poslední chybějící křížek. Konečně jsem se dočkala posledního dne v práci a už se na to otřesné místo nikdy nevrátím. Ze začátku mi tam všechno připadalo skvělé, zábavní kolegové, úžasný šéf a vcelku příjemná práce, u které rychle utíkal čas. To všechno však trvalo pouze do doby, než mi skončila zkušební lhůta. Najednou jsem měla plno přesčasů, i když to na platu nebylo vidět, a šéf si na mě zasedl, jelikož mu někdo z mých spolupracovníků zanášel.

Po několika měsících jsem se kvůli práci pomalu zhroutila, a když si mě zavolal šéf na kobereček kvůli věci, která se nestala, rozhodla jsem se dát výpověď. Bylo to sice neplánované a vůbec jsem nevěděla, co si do budoucna počnu, ale najednou ze mě spadl obrovský balvan a já se mohla po dlouhé době plně nadechnout.

Dneska nadešel poslední den před skončením mé výpovědní lhůty a zítra už na mě čeká nové pracoviště s lepší pracovní dobou, vyšší mzdou a náplní práce, která je mi mnohem bližší. S takhle skvělou náladou už jsem se neprobudila ani nepamatuju, dokonce jsem vstala bez budíku. Pustím si nahlas muziku a tancuju s kartáčkem v puse po celém baráku a přitom přemýšlím, nad tím, co si vezmu večer na sebe, protože mě čeká romantická večeře s manželem na oslavení posledního dne v práci.

Čas rychle utíká a já si nevšímám ponurých obličejů, které na mě od rána míří a těší se, až konečně odejdu. Sepisuju poznámky pro mého nástupce a snažím se ignorovat to, co se kolem mě děje. Nakonec mě ale z mého soustředění vytrhne odkašlání a zvednu pohled od papíru.

„Je mi líto, že odcházíte, ale naprosto Vás chápu. Omlouvám se za to, jaké chování jsem vůči Vám měl a že jsem Vám nevěřil. Dozvěděl jsem se, že to byly všechno lži, ale moc dobře vím, že už je pozdě na to, abych Vám tohle povídal. Proto Vám chci jen poděkovat za to, že jste tu s námi tak dlouho pobyla a přijměte tento skromný dárek," domluví šéf a podává mi nádherně zabalený dárkový set a usmívá se tak, jak jsem to u něj za celou dobu neviděla a vím, že to co mi řekl, bylo vážně upřímné.

„Vážně to tu nebylo vůbec jednoduché, přesto všechno děkuju za možnost tady být," oplatím mu úsměv a chci se vrátit ke své práci, ale on mě přeruší.

„Už to nechte být, udělala jste toho pro nás už dost. Však my si s tím poradíme. Zbývá Vám půl dne dovolené, kterou musíte vyčerpat, tak už běžte domů."

Po tváři se mi rozlije šťastný široký úsměv. Potřesu si s ním rukou na rozloučenou, popadnu všechny své věci a doslova utíkám pryč, aniž bych se ohlédla.

Už na příjezdové cestě u našeho domu mě ale přepadne divný pocit. Najednou mě něco táhne pryč a domů se mi vůbec nechce. Nad svou intuicí ale mávnu rukou s tím, že už je toho na mě asi vážně moc, a vypnu motor auta. Popadnu svou kabelku ze sedadla spolujezdce, hodím ji přes rameno a s bušícím srdcem dojdu až ke vstupním dveřím. Vůbec nechápu, proč mé tělo reaguje na příchod domů tak zvláštně. To ale pochopím v okamžiku, kdy dveře otevřu.

Z patra slyším ženský smích a po tom, co si rychle vyzuju boty a dojdu do obývacího pokoje, spatřím všude se povalující kousky oblečení. Ztěžka polknu a znechuceně dvěma prsty uchopím ramínko cizí podprsenky, která visí přes okraj gauče. Než se stihnu vzpamatovat a vstřebat dění kolem mě. Ozve se z naší ložnice vzdychání.

Srdce jakoby se v mém hrudníku zastavilo a rychle vyběhnu schody vedoucí ke dveřím, které za sebou ukrývají to, co jsem nikdy neměla vidět. Dveře prudce rozrazím a přímo přede mnou se naskýtá pohled na nahou blondýnu, která sedí na manželově pracovním stole a on sám před ní klečí. Když si mě všimne, zalapá po dechu a rychle vyskočí na nohy.

„Miláčku, nech si to vysvětlit. Tohle se stalo poprvé, už to nikdy neudělám, ale tys měla teď tolik práce a byla jsi kvůli tomu poslední dobou hrozně nepříjemná. Prostě mi to ujelo. Promiň. Přece bys nezahodila naše manželství jen tak, vždyť se přece nic tak hroznýho nestalo," volá za mnou, ale já beru schody po dvou a se slzami v očích utíkám do svého auta, abych mohla odjet co nejdál od něj. Dělá se mi z něj zle.

Dojedu až na nedalekou polní cestu a konečně se rozbrečím naplno. Chvíli se utápím ve svých myšlenkách a přemýšlím nad nejhorším. Poslední den práce, poslední den fungujícího manželství, můj poslední den.

Plány sebevraždy ale rychle zaženu a konečně se mi podaří trochu se vzpamatovat. Odhodlaně se podívám do svých očí ve zpětném zrcátku a probleskne v nich nenávist. Tohle bude jeho konec.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Poslední den – kiara2

​Energie nashromážděná za posledních pár týdnů v mém nitru mi nedala spát. Neustále mě nutila se někam vydat a našeptávala mi, abych se pustila do prozkoumávání nepoznaných končit a vydala se za dobrodružstvím.
​Já bych ji moc ráda poslechla. S radostí bych podlehla tomu tenkému hlásku, který mě popichoval, jenomže jsem nemohla.
​Už několik let jsem byla uvězněná v přepychovém, leč mrtvém paláci. Jeho stěny byly postaveny z nejdražšího mramoru, stropy místností se skvěly dechberoucími ornamenty či malbami, na nichž nejslavnější mistři svých oborů strávili mnoho let svého života. Po sloupech podpírajících křížové klenby se vinula krajka rostlinných ozdob rámujících reliéfy, na nichž byly zobrazeny hrdinské činy mých předků. Všechna ta nádhera byla doplněna o sochy, které působily tak živě, že až téměř připomínaly živé bytosti, tmavý nábytek ze vzácného dřeva a hedvábné oděvy. Každý den mi byla na stůl předložena bohatá hostina, kterou jsem sama rozhodně nemohla spořádat a která by dokázala zahnat hlad menší vesnice.
​Navzdory tomu všemu jsem se cítila nešťastná. Každý večer jsem hleděla z balkonu své komnaty na zapadající slunce, jehož poslední paprsky zbarvovaly nebesa do odstínů červené, oranžové a růžové a teskně toužila po své rodině.
​Až do svých patnácti let jsem si žila naprosto bezchybným životem královské dcery. Jakožto princezna a budoucí vládkyně říše se mi dostávalo nejvyšších privilegií. Byla jsem obklopena mnoha lidmi, milujícími poddanými, přáteli i rodinou. Nic mi nescházelo. Ačkoliv mě občas zachvátila panika z budoucnosti a z toho, jak se nové role královny zhostím, nebo obavy, koho mi rodiče určí za manžela, nemohla jsem si na nic stěžovat. Lekce etikety, jazyků či hudby mě dokonce bavily.
​To vše se změnilo toho dne, kdy se u mě začala projevovat rodinná kletba. Stejně jako každý člen našeho rodu, i já jsem podědila magické schopnosti. Umožňovaly mi ovládat živly, přírodu, poroučet počasí, rozhodovat o životě a smrti, léčit a mnoho dalších věcí. Připadala jsem si nedotknutelná. U mě se tento dar projevil mnohem silněji než u zbytku rodiny. Neměla jsem žádné limity. Když se nad tím tak zamyslím, tohle bylo první varování, že něco není v pořádku.
​„Irion, musíme ti něco říct."
​Zanedlouho poté za mnou přišli rodiče s těmito slovy a naprosto zoufalými výrazy. Netušila jsem, o co šlo, ale oni mi to vysvětlili. V tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než být normální a žít život obyčejného člověka.
​„Víš, jde o tvé schopnosti," zašeptala matka plačtivě. „Ve skutečnosti nejsou darem, ale prokletím." Hlas se jí zlomil. Nedokázala pokračovat dál, tudíž se vyprávění ujal otec.
​„Irion, jistě sis už za ta léta všimla, že tvá magie je... jiná. Mnohonásobně silnější než ta, kterou měli ostatní příbuzní. Nejsi svázána žádnými hranicemi. Můžeš dělat cokoliv, co si jen zamaneš. A možná to působí úžasně, avšak ve skutečnosti je to mnohem horší." Hluboce si povzdechl. „Za století našeho rodu se to už několikrát stalo. Když je naše magie takhle neovladatelná, změní se na hrozbu. Hrozbu nejen pro tebe, ale i tvé okolí. Všichni, kteří byli takhle silní, velmi brzy zemřeli."
​„A nejen oni," špitla matka. „Předtím, než ‚obdarovaní' zemřeli, vzali s sebou i spoustu jiných životů. Jejich moc je nakonec dohnala k šílenství."
​Po tomto vysvětlení se mi náhle všechno osvětlilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i já poslední dobou nebyla tak úplně v pořádku - ani fyzicky, ani psychicky. A s tímto líčením mi to konečně začalo dávat smysl.
​Umírala jsem. Pomalu, ale jistě. Nikdy jsem si nebyla ničím jiným tak jistá. Mé nitro postupně hnilo a vkrádala se do něj temnota. Rázem jsem věděla, že nebude trvat dlouho, než dočista přijdu o rozum. Proto jsem i já samotná navrhla, ať mě uvězní daleko od lidské civilizace - představa, že bych někomu jakýmkoliv způsobem ublížila, mi připadala daleko horší než nekonečná samota. Po několika dnech přemlouvání mí rodiče nakonec s těžkým srdcem svolili a poslali mě do tohoto zámku, který byl už dlouhá léta neobydlený. Každý den alespoň posílají kuchaře a sluhy, aby mi přinesli pod záštitou noci a zárukou, že jejich příchod nezaznamenám, z nedaleké vesnice jídlo.
​Dnes je poslední den, než se stane to, čeho jsem se obávala. V tomhle zámku se nacházím už dva roky. Už dlouhé dva roky jsem nepromluvila s nikým ani slůvko a jen čekala, až si pro mě smrt dojde. Zatím jsem v sobě nenašla odvahu sáhnout si na život.
​Jenomže v poslední době se má příčetnost opět změnila k horšímu a já jsem si až smrtelně jistá, že pokud to nyní včas neukončím, něco se stane. Mé tělo, které bych už neovládala a které by skrz naskrz bylo protkáno nejhlubší temnotou a zlem, by si jednoho dne našlo cestu ven i přes zamčené dveře a okna.
​Postavím se na okraj balkonu a zavřu oči. Vítr s pohrává s prameny mých černých vlasů. Nakloním se...
A pak už jen padám.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍

Poslední den – sněhulák5

Byly jsme na vrcholu kopce, držely se za ruce a sledovaly zvětšující se tečku na obloze. Podívala jsem se do tváří svých dvou nejlepších kamarádek. V očích se jim zračilo odevzdání ale i strach. I já se bála. Všechny jsme věděly, co přijde až ten meteor dopadne na Zem. Žádná z nás ale nevěděla, co bude dál. Bály jsme se smrti. Bály jsme se toho velkého neznámého. Ale to je normální.
Jsem ráda, že jsem mohla svůj poslední den strávit s nimi. Už před svítáním jsme byly venku, abychom se naposledy podívaly na východ slunce. Pak už jsme se jen kochaly přírodou.
Těší mě, že neskončím pohřbená v kovové krabici hluboko pod zemí. To byl totiž poslední pokus lidstva. Během těch pár týdnů, kdy jsme věděli, že srážka je nevyhnutelná, lidé vybudovali spoustu speciálních krytů hluboko pod povrchem. Nikdo ale nevěděl, zda pomohou a jestli Země bude i po nárazu obyvatelná. Tak jsem skončit nechtěla. Ani mé kamarádky ne. To jsme radši přenechaly svá místa ve stísněné krabici jiným, kteří by se tam jinak nedostali. Chtěly jsme, aby náš poslední pohled byl na noční oblohu posetou hvězdami, osvětlené město pod námi a les za ním, než na studené kovové stěny.
Když meteor vstoupil do atmosféry, hlavou mi běžela spousta myšlenek. Na jednu stranu jsem se smrtí byla smířená. Jednou by stejně přijít musela. Avšak na druhou stranu jsem umřít nechtěla. Byla spousta věcí, které jsem nestihla. Tolik míst, která jsem neviděla. Tolik písniček, co jsem si nestihla poslechnout. Tolik jídla, které už neochutnám. A tolik lidí, které už nikdy neuvidím.
Když před nárazem zbývalo už jen pár chvil, měla jsem hlavu prázdnou. Myslela jsem jen na lidi, které miluji. Podívala jsem se na své přítelkyně a padly jsme si do obětí. Ať je smrt a to po ní jakékoli, zvládneme to. Společně.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍🌍