Největší padouch všech dob – twenty2

Stála jsem na podlaze z černého mramoru ve zdánlivě nekončící síni lemované ozdobným, zlatým sloupořadím.

  „Jean, odpusť mi, prosím," doléhal ke mně naléhavý hlas. Pohlédla jsem dolů. Klečel tam u mých nohou, na obličeji zděšený výraz a po tvářích kanoucí slzy. Byl úplně obnažen a třesoucí se rukou se dotýkal zdobného konce mého honosného oděvu. Při pohledu na jeho tvář jsem ale už nic necítila. Natáhla jsem ruku a ponořila ji do jeho rudých vlasů. Pevně jsem je sevřela, až sykl, a přiložila zbraň v mé pravici ústím hlavně k jeho spánku. Děs v jeho očích, ani prosby, které překotně opouštěly jeho ústa, jsem nevnímala. Držela jsem jej pevně a stiskla spoušť.

  Zvuk střelby pronikl k mým uším ostře a jasně. Jeho hlava v mých rukou ztěžka a já ji upustila. Celé jeho tělo se vyvrátilo dozadu a hlava narazila s žuchnutím do tvrdého kamene. Na rukou jsem měla pár rudých kapek a louže na zemi se rychle zvětšovala. Ten pohled mě nijak nezarazil, neznechutil, nic. Prostě jsem mrtvolu obešla a přemístila se k mramorovému umyvadlu u stěny, kde jsem si odložila zbraň a ušpiněné ruce letmo opláchla. Poté jsem si dvojitým zatleskáním přivolala služebnictvo.

  „Co si přejete, šéfová?" otázala se mne postava v oděvu služky monotónním hlasem.

  „Vystavte jej k ostatním. Oblečte mu ty rudé šaty, co jsem připravila," pravila jsem hlasem snad ještě chladnějším a lhostejnějším, než ona služka. Ta kývla a šla se věnovat svým povinnostem. Výstavka představovala jakési album mých hříchů. Jednalo se o nekonečnou chodbu plnou navždy zachovaných obětí. Vydala jsem se shlédnout nejnovější přírůstky.

  Po mé levici byli vidět nejrůznější lidé. Děti, muži, ženy. Nejrůznější věky, oděvy, jména a příběhy. Vypadali jako spáči v těch podivných, stojatých, skleněných rakvích. Na každém z nich ale byly vidět znamení smrti. Hlad, zlomenina, infekce, střelná rána. Ano, střelných ran bylo mnoho. A přece ani jeden z těch lidí nezahynul přímo mou rukou. Onen rudovlasý muž byl první, koho jsem sama zpravila života. Završil tím mé dílo. Dalo by se říci, že už zůstávám jenom já. Ale i po mé smrti bude obětí v chodbě neustále narůstat, jako nezvratitelný důsledek mých činů.

  Byla jsem ten největší padouch. Zradila jsem ty, na kterých mi záleželo. Usmrtila ty, za které jsem bojovala. A tím vším dopřála úspěch a prosperitu mému nepříteli. Jako poslední jsem se zbavila své lásky. To právě on byl příčinou mého selhání. Láska prý není hřích, ale láska také otupuje lidem smysly a zatemňuje mysl. A vězte, že ty nejhorší zvěrstva člověk činí v dobré víře, takřka nevědomky. A když spatří své dílo, už není cesty zpět. Čeká jej pouze pekelná brána a nekonečný pobyt v temnotě vlastní mysli.

  Pokud se tedy neobjeví světlo.

...

  S trhnutím jsem se probudila. Byla jsem příšerně zpocená a srdce mi bušilo. Ano, v mých očích jsem stále byla největším padouchem já sama.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈

Největší padouch všech dob – aiwiiwa1

„Udělej to!" zavrčel mi do ucha přidušeně zlý hlas ženy, až mým tělem od prstů na nohou až po temeno hlavy prostoupil ledově pichlavý mráz. I když jsem věděla, že za mnou nestojí nikdo, komu by hlas mohl patřit, vylekaně jsem se otočila a slepě jsem ve tmě pátrala očima po majiteli té zvrácené myšlenky. „Tak dělej! Udělej to." Hlas se mi vryl až do žil, když jsem ho nelidským přízvukem slyšela promluvit těsně vedle mého druhého ucha. Vylekaně jsem nadskočila a sebrala v sobě poslední zbytky odvahy a chystala se uprchnout před hlasem, který byl mojí součástí.

Utíkala jsem jako o život – možná mi taky o ten život cosi usilovalo – a ocitla se uprostřed temného lehce osvětleného důvěrně známého podchodu. Zpomalila jsem, protože jsem hlas už dlouho nezaslechla. Opřela jsem se zády o zašedle bílou zeď pokreslenou grafity, ruce jsem opřela o roztřesená kolena. V mrtvolném tichu se od stěn rozléhal jen můj přerývaný dech. Myslím, že jsem tomu zlověstnému hlasu přece jen unikla. Nechávám si minutu na rozdýchání a promyšlení mého dalšího kroku. Šla jsem z práce, tak jako každý den, naprosto stejnou trasou v naprosto stejný čas. Pohled mi padl na hodinky, bylo čtvrt na devět. Za 5 minut mi jede autobus, který mě doveze do bezpečí a klidných zdí mého domu. Když poběžím, stihnu to.

Vzhlédla jsem svým zrakem lehce před sebe a spatřila pár černých dámských bot, v nich dokonale napasovaná sněhově bílá lýtka. Špičky jejích bot směřovaly přímo na mě. Můj zrak tu ženu nejistě prohlížel zespodu až nahoru a pomalu tak odkrýval její tajemné vzezření. Upnutá temně nazelenalá kožená sukně jí spadala až po kotníky. Záhadný dojem jí dodávalo sáčko tentýž zelené barvy. Dlouhé blond vlasy se jí v mohutných loknách točily kolem hubeného krku, na kterým se hrdě jako křišťál leskl diamantový náhrdelník hodný královny. Rudě namalované rty měla úzce semknuté do rovné linie. Její žensky tvarovaná postava se nade mnou tyčila o několik stop výš. Sotva, co se naše oči letmo setkaly, ty její oříškové oči se zúžily do tvaru očí připomínající kočičí pohled. Na něco čekala.

„Kdo – kdo jste?" zmateně jsem ze sebe vykoktala. Všechno na té postavě bylo zvláštní. Celá mi připomínala symbol zlověstného lidského pudu sebezáchovy.

„Pokaždé tatáž stejná vyděšená otázka – Kdo jste?" ledabyle si odfrkla a obdařila mě posměšným úšklebkem. Jakmile promluvila, připsala jsem si k hlasu, který mě naváděl k něčemu špatnému, konečně i tvář. „Tak schválně, jestli na to přijdeš sama. Pokud ano, nechám tě jít. Ale pokud ne," aby svým slovům dodala důležitosti, ztišila hlas.
„tak uděláš, oč jsem tě žádala. Uděláš to, co je třeba. To, po čem někde uvnitř sebe tak toužíš." Vzpřímeně přede mnou kráčela jako modelka na přehlídce. Uznala jsem, že je to jen prachobyčejná a hra a nikomu nehrozí nic špatného.

„Tak dobře," přikývla jsem na znamení mého soustředění nad začátkem vyprávění jejího příběhu.

„Jsem v mysli a chtíči každého živého tvora. Nejčastěji se ale projevu v lidském chování. Lidská bytost je totiž slabá a nemá vůbec žádnou silnou vůli, aby mě dokázala zkrotit a vyprostit se z mé moci. Žiji v každé éře, v každé době, po všechny generace. A tak na lidských duších s radostí ráda parazituji. Přiživuji se na jejich zlém rozhodnutí, které jim jako jejich vnitřní hlásek sama přikazuji. Někdy o mě říkají, že jsem šílenstvím. A přitom žiji jen z pyšnosti a touze po moci, bohatství a vlastnictví lidí! Ti, kdož se mě bojí a zbrojí proti mé moci, mě nazývají největším padouchem všech dob. To oni mě stvořili, to oni mě dennodenně krmí zlem. Lidé mohou za to, že stále ještě žiji!"

Její slova mi přišla jako slova chronicky nemocné ženy, která utekla z psychiatrické léčebny.

„Jste ŠÍLENEC!" rozchechtala jsem se, zatímco jsem se snažila vzpomenout na telefonní čísla patřící příslušným orgánům, které by ji opět zavřely do cvokárny, odkud utekla a kam nepochybně patří.

„Špatně. Já jsem totiž ZÁVIST. A ty jsi hádanku neuhádla, a tak uděláš to, co udělat musíš, abys dokázala být stejně závistivá, jako já. Teď tvá mysl patří jen mě. Tvé chování jsem dlouhá léta sledovala a schovaná uvnitř tvé hlavy jsem čekala na správný okamžik, který přišel dnes. Znám tvé nejtajnější přání a obavy. Vím, co ti přinese radost z tvého života,"

Cítila jsem, jak mé tělo i mysl upadá do mlhy, jako by se mě zmocňovala vyšší síla vesmíru – nebo vyšší síla Závisti?

„ze všeho nejvíc toužíš získat vyšší postavení v práci. Závidíš svému šéfovi jeho peníze, dům, auto, dovolenou. A já mám pro tebe jednoduché řešení – Zabij ho! Udělej to!"

„No tak, udělej to!" Jsou poslední slova, která slyším těsně předtím, než zaslepená závistí kráčím najít monumentální dům, ve kterém v poklidném spánku pospává můj šéf, kterému jsem přišla ukrást život. Díky Závisti mohu žít jeho život.

Závisti, děkuji Ti!

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈

Největší padouch všech dob – sněhulák5

„...už dál nebudeš tyranizovat lidi ve svém okolí! Přišel jsem ti v tom zabránit já! A mě nemůžeš..."
Povzdechl jsem si. Tenhle už je třetí za tento týden. A to je teprve úterý. Ti předchozí dva byli zklamání. A tenhle? Ten furt jen mele hubou. Achjo. Podíval jsem se na něj. Furt mluví! Jak je to možné? Kde bere slova? Na tohle nemám čas. Musím zjistit jestli to má nebo ne. Mám důležitější věci na práci. V mžiku jsem se vžil do role zlého padoucha.
„Ha! Ale nemáš mě jak porazit," přerušil jsem ho, „jelikož, jak jistě dobře víš, jsem nezranitelný!" Trocha ďábelského smíchu na konec. To mu dodalo odvahu.
„Ale já mám toto!" vykřikl a pozvedl nad hlavu meč, který měl v hrušce zasazený modrý drahokam. Ano! Konečně. „Jedinou věc, která tě dokáže zranit." On to opravdu má! To je neskutečné. Teď jen zahrát strach, krátký boj a nechat se probodnout.
Když bylo po všem, byl jsem daným mečem přišpendlen ke zdi. Tu zas budu muset nechat opravit. Znova.
„Ach né," vydechl jsem dramaticky, „můj teror končí, umírám." Jak jsem to dořekl, tak jsem znehybněl. Hrdina přede mnou začal jásat, jak všechny zachránil a porazil mě. Prostě takový ty nesmysly. To už jsem se neudržel a začal se smát. Když se na mě s hrůzou otočil, tak jsem si z hrudi onen meč vytáhl. Už jsem cítil, jak se mi začala hojit rána.
„Ale to – to není – to přeci není možné. Jak - jak se-" blekotal, oči vytřeštěné hrůzou.
„Vy 'hrdinové' jste všichni stejní. Stačí vám jedna fáma, že mě tento předmět porazí a hned se ženete, abyste ho našli. Nenapadne vás trochu déle zkoumat odkud ta fáma přišla a co je to za předmět. Jinak byste věděli, že tu fámu jsem vypustil já, abych nemusel hledat tento kámen." Zatímco jsem mluvil, uloupnul jsem onen modrý drahokam a hodil tomu nebohému mladíkovi přede mnou meč, už bez kamene.
„Děkuji, že jsi mi to přinesl, ale teď utíkej domů za mamkou, abych tě nemusel zabíjet." Chudák se otočil a utíkal i se zbytkem meče pryč.
Podíval jsem se na nově získaný modrý drahokam. Konečně můžu dokončit svůj přístroj. Je načase zjistit co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈

Největší padouch všech dob – bloncka8

Před staletími byla lidem odebrána možnost lhaní. Vědci vyvinuli speciální vakcínu, která všechny donutí mluvit jen a pouze pravdu. Pokud se někdo pokusí lhát, hlasivky mu lež samovolně přemění v pravdu a dotyčnému člověku se tím sevře krk v bolestech. Touto vakcínou je povinně očkováno každé miminko hned po narození a funguje úplně na všechny. Kromě mě.

Nějakým způsobem si mé tělo vyvinulo na látku imunitu, a tak jsem jediný člověk na světě, aspoň nikoho jiného neznám, kdo umí lhát. Pokud se o to pokusím, žádná bolest mě nečeká a mohu říct úplně cokoliv se mi zachce. K mému štěstí,by nikoho ani nenapadlo, že je něco takového možné. Se lží ale musím zacházet velice opatrně, aby si ji někdo nevšiml a nepojal podezření.

Díky tomu se ze mě stal nejlepší padouch všech dob. Můžu krást, podvádět a dokonce i zabíjet, ale nikdy mě nikdo neodhalí díky mým promyšleným lžím, na to jsem dost chytrá. A dneska mě čeká jedna velká akce. Pokud se mi povede prolhat se až k cíli, zabezpečím sebe i své budoucí děti až do konce života. Nejtěžší na mé práci je to, že za všech okolností musím pracovat sama, protože se nikdo nesmí dozvědět o mé výjimečnosti.

Zapnu si své rudé pouzdrové šaty a na nohy si nasadím černé lodičky s jehlovým podpatkem. Popadnu černou kabelku a klíče z věšáku a vydám se vstříc velkoměsta. Dojdu až k vysokému prosklenému mrakodrapu. Před ním se zhluboka nadechnu, nasadím nacvičený falešný úsměv a s hlavou vztyčenou dojdu sebevědomě až na recepci.

„Dobrý den, jsem tu kvůli schůzce s panem ředitelem Novotným," prohlásím sametovým hlasem.

,,A vy jste?" odvětí recepční otráveně a podívá se na mě přes obroučky brýlí.

,,Slečna Kohoutková," řeknu trpělivě. Ona zvedne telefon, něco do něj rychle zadrmolí a pošle mě do pátého patra. Zvolím cestu po schodech, místo výtahem, abych měla čas ještě všechno promyslet, a konečně dojdu až ke správným dveřím. Chviličku rozdýchávám výstup do schodů a nakonec se odhodlám pokročit v plánu.

Rozhodla jsem se pod falešným jménem nastoupit do firmy se šperky jako asistentka ředitele a v nestřežené chvíli získat vstup do trezoru a ukrást z něj veškeré diamanty.

Zaťukám na dveře a po vyzvání vstoupím do prostorné místnosti v jejímž středu stojí velký stůl a za ním sedí mladý muž. Může mu být jen o něco málo víc než mně, to jsem vůbec nečekala. Nenechám se ale rozhodit. Nasadím výraz světice a s úsměvem se představím, čímž si vysloužím nabídku k posezení. Usadím se tedy do příjemného koženého křesla, přehodím nohu přes nohu a podám panu Novotnému můj životopis.

Ten si ho beze slova vezme do rukou a začne číst. Z kraje občas odtrhne pohled od papíru s informacemi, aby se na mě zkoumavě podíval a později se během čtení čím dál více usmívá a já si říkám, že mám tento konkurz vyhraný. Ostatně, ještě se mi nestalo, abych někdy nedostala, co jsem chtěla. Nakonec mi dá několik doplňujících otázek, ale takových, na které se mě ještě nikdy nikdo při pohovoru neptal a nejednou mám problém odpovědět, čímž si překvapivě vysloužím ještě širší úsměv.

,,Vy lžete," řekne spokojeně. Snažím se vypadat, jako by řekl největší hloupost na světě, ale cítím, jak se z místnosti vytrácí veškerý vzduch.

,,Moc dobře víte, že je to nesmysl," usměju se a snažím se neukazovat svou nervozitu.

,,Víte, já narozdíl od vás lhát neumím. Takže vám přirozeně říkám pravdu a vy to víte. Už jsem o takových, jako jste vy, slyšel. Ani nevíte, jak dlouho lháře hledám," zaraduje se a já nevím, co dělat. Mám chuť utéct, ale bojím se, že si tím spíš přihorším.

"Víte, vy jste díky vašemu daru přirozený padouch a proto potřebuji vaše služby. Tímto jste přijatá, ale potřebuji takovou menší službičku. Tohle místo jsem vzal jen kvůli těm diamantům, kterých je tu všude spousta, ale bez lháře se k nim nedostanu. Jistě, umím obejít pravdu a nějak se vykroutit, ale přímou lež ze sebe vypustit nedokážu. Diamanty společně můžeme získat už dnes a já slibuji, že si je rozdělíme rovným dílem, věřte mi, že jich je dostatek pro oba. Podrazit vás nemůžu, to moc dobře víte a nahlásit také ne, ani neznám vaše pravé jméno, nemám pravdu? Tak co, půjdete do toho se mnou?" skončí svůj namáhající monolog a netrpělivě a trochu vyděšeně se na mě zadívá.

Po chvíli přemýšlení mi po tváři přejede spokojený úsměv a podám si s ním ruku na znamení smluvené spolupráce. Pro mě jen dobře, dostanu se k diamantům rychle a co se týče spravedlivého rozdělení odměny, no, on lhát nemůže, zato já ano a rozhodně nejsem svatá.

Prosím, bodové hodnocení k tomuto příběhu sem.

😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈😈